Temnota-starý známý (č.13)

Brána se za námi s hlasitým bouchnutím zavřela. Ohlédla jsem se zpět. Vysoké hradby, jimiž se město pyšnilo mohli sloužit stejně dobře k obraně, jako vězení. Kam bys asi tak šla ty hloupá? Na pláně, kde není ani živáčka? Zamračila jsem se. Tak na co tu ty hradby jsou, když kolem není nikdy kdo by město napadl? Na to jsem neměla odpověď a raději jsem ji ani vědět nechtěla.
Začala jsem se konečně trochu věnovat okolí a snažila se nemyslet na hradby, které se táhly tak daleko kam až mé polodémoní oko dohlédlo, z čehož jsem si mohla utvořit obrázek o tom jak je město veliké. Bylo veliké. Před námi se táhla promenáda a mi stáli na jejím začátku a na druhém konci, což bylo asi tak kilometr, stála obrovská budova, jako jediná z domů postavena ze stejného kamene jako hradby.
Proplétali jsme se mezi davem lidí, nebo lépe řečeno bytostí, kteří se tu potloukali. Slyšela jsem pomalí tlukot srdcí upírů a také normální tempo polodémonů. Cítila jsem jemný zápach vlkodlaků a auru mágů. Nedalo se také přeslechnout pisklaví vílí zpěv a nezakopnout o skřety, jenž se prali o náramek, který určitě někde ukradli. Usmála jsem se. Tohle byl můj svět. Svět do kterého patřím.

Dům patřící rodině Šedého stál kousek stranou od hlavní čtvrtě. Byl tu klid a moc lidí se kokem nepotulovalo, ale ani to nebylo daleko. Jako všechny domy kolem, byl kamenný a dvoupatroví. Zdál se mi trochu malí na to abychom se tam vešli všichni, ale jak jsem po té co jsme vstoupili zjistila, měl další dvě patra, ale podzemí. Snad vše tu bylo laděno do tmavých barev a působilo pesimisticky, jako celý tenhle svět.
Dům byl ze vnitř mnohem větší než se z venku zdálo a bylo na něm vidět, že zažil lepší časy a větší počet obyvatel. Díky tomu jsme si každý mohl dovolit mít celý pokoj pro sebe, i když se mi Geer vnucovala. Nesnažila jsem se jí to vymluvit, ale přátelsky jsem ji upozornila na to, že nesnesitelně chrápu. Což sice pravda nebyla, ale ona to nemohla vědět.
Jakmile jsem se dostala do svého pokoje, svalila jsem se na postel a přemýšlela co budu dělat.
Šedý s Markusem se vydali do té velká budovy, o které jsem se dozvěděla, že je centrální budovou, z níž se řídí celé město i aktivity mimo něj. Do té doby než se vrátí s novými rozkazy, jsme měli volno.
Někdo zaťukal. Zauvažovala jsem nad tím, že bych neodpověděla. S největší pravděpodobností to bylo Geer. Zavřela jsem oči. Ťukání se ozvalo znovu.
„Dále.“ zavrčela jsem a připravovala si plán jak se jí zbavit.
„Ahoj.“ otevřela jsem oči. K mému překvapení to nebyla Geer, ale Vlk.
„Co potřebuješ?“ Vlk se posadil vedle mě na postel.
„Říkal jsem si, že by jsi třeba uvítala menší prohlídku města, i když tu není snad nic zajímavého.“ pokrčil rameny. „Každopádně mi to připadá lepší, než tu ležet a čučet do stropu.“ odvrátila jsem zrak od stropu.
„Asi jo. Jdeme?“ vstala jsem a Vlk se mnou.

Šli jsme úzkými uličkami, které mi připomínali trochu Benátky, v kterých jsem jednou byla jako malá s otcem. Před námi se rozléhal šum davu na promenádě.
„Kolik je vlastně Šedému?“ zeptala jsem se. Překvapeně povytáhl obočí.
„Něco kolem čtyř set. Proč se ptáš?“ pokrčila jsem rameny.
„Jen mě to tak napadlo. A kolik je tobě?“
„Dvě stě.“ zdálo se mi, že se stydí za svůj věk. Otázkou bylo, jestli si připadá starý, nebo mladý. Pro mě to byl trochu šok.
„Nemůžu uvěřit, že se bavím s takovým dědkem.“ zakroutila jsem nechápavě hlavou. Vlk se zasmál.
„Já a dědek? To ty jsi nemluvně! Nemůžu uvěřit že se mi líbí takové malé děcko.“
„Já si vždycky myslela, že jsi divný. Asi se z tebe stává pedofil.“ popichovala jsem ho. Chtěl něco namítnout, ale zarazil se i já jsem překvapeně strnula.
Na konci uličky se tísnili lidé, otočení k nám zády. Přišli jsme blíž, abychom zjistili co se děje. Moc jsem toho neviděli a tak jsme se vmáčkli do davu. S velkým úsilím jsme se protlačili do první řady.
Po stranách promenády stáli natisknutí na sebe všechny možné bytosti, aby vytvořili uprostřed promenády širokou cestu. Dívali se při tom na bránu, kterou jsme ještě před chvíli přišli mi. Ale nejpodivnější bylo, že vládlo absolutní ticho.
„Co se děje?“ zašeptala jsem co nejtišeji. Nechtěla jsem to posvátné ticho porušit.
„Do města přichází někdo důležitý. Nemám však páru kdo by to mohl být. Pokud je mi známo, všichni kdo něco znamenají, jsou už od otevření brány do vašeho světa, v centrální budově.“ zamračeně pozoroval bránu. Mě bylo celkem ukradené, kdo sem jde, stejně ho nebudu znát, ale poslušně jsem s Vlkem čekala, jelikož jeho to očividně zajímalo
Netrvalo dlouho a brána se doopravdy otevřela a k mému překvapení nevstoupilo nic co by se podobalo člověku, ale démoni. Po zádech mi přejelo zachvění. Měla jsem ještě v živé paměti noc, která mi změnila život, i když se zdála být tak vzdálená.
Byli čtyři. První se podobal medvědu, ale tak třikrát většímu. Byl největší a pravděpodobně měl nejvyšší postavení. Jeho krok byl sice trochu těžkopádný, ale to vyvažovala síla, kterou vyzařoval. Za ním cupitali dva o dost menší démoni, ale zdaleka nebyli malí. Ten blíž ke mně se podobal vlku a ten dál zas nějaké kočkovité šelmě a oba měli na čele vyražený nápis „poskoci“, alespoň mě to tak připadalo. Když jsem pohlédla na toho co průvod uzavíral, strnula jsem. Nepodobal se ani zdaleka těm předním. Jeho podoby se nedala tak úplně určit. Zdálo se, jako by se neustále trochu proměňoval. Ale připomínal medvěda, vlka i kočku zároveň. Měl kousek od každého z těch co šli před ním. Sílu vůdce, eleganci kočkovité šelmy a chytrost vlka. Jeho srst byla černější než půlnoc, čímž vynikal nad ostatním.
Nebyla jsem si jistá, zda je to ten co jsem si myslela. Přitahoval mě jak magnet. Nemohla jsem od něj odtrhnout oči. Zafoukal vítr a on z pomalil. Věděla jsem, že mě ucítil. Téměř jsem cítila jak mu poskočilo srdce, stejně jako mě, když jsem ho spatřila. Jeho červeně oči se do mě zabodli. Už nebylo pochyb kdo to je.
„Co je ti?“ trhla jsem sebou. Až teď jsem si uvědomila, že na mě Vlk mluví. Podívala jsem se na něj a nadechla se, protože jsem celou dobu zadržovala dech.
„Nic, jen jsem tě chvíli neposlouchala. Co jsi říkal?“ snažila jsem se mluvit klidně a netěkat pohledem k démonům. Vlk podezřívavě přimhouřil oči.
„Ptal jsem se, jestli už půjdeme.“ ctila jsem jak mě pohled démona provrtává.
„Jasně.“ přikývla jsem. Chtěla jsem být odtud co nejrychleji pryč.
Obrátili jsme se k odchodu. Naposledy jsem se otočila, abych se na něj podívala. Byli už kousek od centrální budovy, ale ve stejném okamžiku, když jsem se na něj opět podívala otočil se a naše oči se střetli. Najdu si tě. Ta myšlenka do mě uhodila jako blesk a nejhorší na tom bylo, že nebyla moje.