Temnota-druhé setkání (č.14)

„Co byli zač?“ zeptala jsem se, když jsme se dostali dost daleko od davu.
„Kdo, ti démoni?“ díval se všude kolem, jen na mě ne.
„Jistě. Co tu vůbec dělají? Nechceš mi snad říct, že s vámi spolupracují?“ myšlenka na to, že byli puštěni na lidi úmyslně, mě děsila, ale teď když jsem se na tím zamyslela jsem si uvědomila jednu věc. Když v našem světě jsou upíří, tak je taky někdo musel pokousat, aby se dostala nákaza i do našeho světa. Mohlo mi to dojít dřív. Samozřejmě jsem věděla, že se snaží ovládnout náš svět, ale když si vzpomenu jak málo chybělo a mohla jsem být mrtvá… Děsilo mě to.
„No, vlastně…“ odkašlal si a prohlížel si výlohu s knihami. „Dalo by se říct, že oni jsou naši právoplatní vládci.“ vládci? Čím dál tím lepší. „Teda, byli by našimi vládci, kdyby měli zájem se míchat do našich věcí. Moc se nezajímají o to co se děje s Temnotou a starají se sami o sebe a vládu nechávají mágům.“ ach, tak tady se bere ta nevraživost, vůči Markusovi a jemu podobným. Odvážil se na mě podívat koutkem oka. Zadumaně jsem se mračila. Nevěděla jsem zda ještě k rodině chci patřit. Cítila jsem se podvedená a dopálená. Právě pracuji pro svého vraha! Je tohle normální.
„Co je ale na tomhle světě normálního?“ zašeptal Vlk, který mi četl mé nechráněné myšlenky. Zastavila jsem se a upřeně se mu zadívala do očí. Měl pravdu. Můj svět je vzhůru nohama. Pomalu jsem přikývla rozhodnuta hodit démony za hlavu. Důležitější bylo, že jsem teď měla domov a přátele, které jsem nikdy pořádně neměla. Vlk se s úlevou na mě usmál.
„Tak co jsou zač?“ opět jsme se rozešli vycházkovou chůzí.
„Ten co šel jako první, byl Moern, nebo se mu také říká nejvyšší z nejvyšších. Je to takoví král démonů. Je neuvěřitelně silný, žádný démon se mu nevyrovná, alespoň co se síly týče. Naštěstí je trochu přihlouplí.“ nechápavě jsem pozvedla obočí.
„Proč naštěstí? Od kdy je dobré, když je panovník hloupí?“
„Protože jinak by Temnotu démoni úplně ovládli a mi by jsme byli jen ubohý otroci.“ zatrpkle se zasmál. „Démonům se nemůžeme rovnat. Nejsou z masa a kostí, i když to tak někdy vypadá. Jsou jen duší, která silou myšlenky slepila dohromady pár atomů a stejně tak snadno je může zas nechat odpadnout. Nedají se zabít, ani zmrzačit.“ nevěřícně jsem na Vlka valila oči. Nedají se zabít? Do háje. Tak to budu asi brzo mrtvá já.
„A co ti ostatní co s ním šli?“ zeptala jsem se a snažila se nějak zapomenout na tu informaci.
„Jasně. Tak ti dva co byli za ním, to jsou loutkáři. Využívají Moernovu hloupost ve svůj prospěch a dělají za něj všechna rozhodnutí. Vládnou skrz něj.“ přikývla jsem. Prostě tahají za nitky a Moern je jejich loutkou. „Moern, je sice nejsilnější, ale nejnebezpečnější z nich je Gear. Ten poslední. Říká se, že je to jediná bytost, kterého se Moern bojí. Nejspíš by ho dal už dávno zabýt, kdyby se nedržel v pozadí a jen nepřihlížel. Nikdy se nesnažil získat moc pro sebe. Je neuvěřitelně chytrý a lstiví. V boji vyniká jak rychlostí a silou, tak i nemilosrdenstvím.“ odmlčel se a zapřemýšlel. „Někdy si říkám o co mu vlastně jde. Nikdy se do ničeho neplete, ale nechybí u žádné důležité události. Co myslíš?“ zeptal se mě.
„Jak to mám vědět? Já do vaší politiky ještě nevidím.“ zasmála jsem se.

Prohlídka města a Vlkova upovídanost mi nedávala prostor na myšlenky ohledně toho co se stalo na promenádě, ale teď když jsem byla u sebe v pokoji a měla spát, mě zas dohnali ty rudé oči a černá srst. On si mě najde, to bylo jasné, jen jsem nevěděla kdy, kde a co mám očekávat. Zabije mně? To se mi nezdálo pravděpodobné. Proč by tu jinak polodémoni žili, když je tu tak velká pravděpodobnost, že potkají své „stvořitele“? Tak co po mě sakra chce? Ta nevědomost mě ničila a nenechala mě spát.
Každá hodina se odbíjela na centrální budově a v každém pokoji byli jedny hodiny, jelikož venku byla neustálá tma a nedalo se poznat jestli je ráno nebo večer. Jediná doba, která se lišila od zbytku dne, bylo dopoledne, kdy slunce stálo nejvýš a obloha na východě byla trochu světlejší.
Hypnotizovala jsem hodiny nade dveřmi. Počkala jsem až byla hodinová ručička na sedmičce a pak jsem vstala. Ve společenské místnosti nikdo ještě nebyl a tak jsem se vydala na malou procházku.

Proplétala jsem se bezcílně ulicemi a snažila vyčistit si hlavu. Myslela jsem si, že venku přijdu na jiné myšlenky, ale spletla jsem se. Zastavovala jsem se na každé křižovatce a poslouchala jestli neuslyším tlukot srdce. Mají démoni vůbec srdce? Na co by mu bylo, když je jen duší? Vzpomněla jsem si na jeho neslyšnou chůzi. Žaludek mi sevřel strach.
Otočila jsem se na místě, rozhodnuta vrátit se zpět, ale zarazila jsem se. Uvědomila jsem si jednu nepříjemnou věc. Nevěděla jsem kde se nacházím. Šla jsem pomalu a snažila jsem se rozpomenout, kudy jsem sem přišla, ale každá ulička byla stejná jako ta předchozí. Bylo správné, když jsem Temnotu srovnávala s Benátkami.
Měla jsem smůlu i štěstí. Po dvaceti minutách bloudění, jsem narazila na park, který jsem v životě neviděla, ale nacházel se těsně vedle centrální budovy, teď by už nemělo být těžké najít promenádu a z ní cestu domů. Stačí když obejdu budovu, ale vědomí toho, že Gear možná kouká z jednoho z těch oken mě děsilo. Musela jsem projít parkem, abych se dostala na cestu, která vedla kolem budovy. Snažila jsem sebe samu přesvědčit, že jsem paranoidní a není důvod proč bych ho měla potkat zrovna v parku. Určitě má na starosti důležitější věci, než procházky na čerstvém vzduchu.
Zhluboka jsem se nadechla a s rychle bušícím srdcem jsem vstoupila do parku. Šla jsem rychle a ani se nezajímala o stromy, které byli snad jediné v Temnotě. Měla jsem hlavu skloněnou a snažila jsem se neprohledávat každý kousek zeleně, který jsem viděla. Nejraději bych zavřela oči a celý park proběhla, ale na to jsem byla příliš velký zbabělec.
Ucítila jsem ho dřív než uviděla. Jako bych s ním byla nějak zvláštně propojená. Vlasy na zátylku se mi zježili hrůzou a já jsem nebyla schopna pohnout se ani o krok. Ladně vykročil zpoza stromů a zatarasil mi cestu vpřed. Strachy jsem ani nedýchala, když se na mě jeho rudé oči upřeli. Jen tak seděl uprostřed cesty a pozoroval mě. Já jsem se učila dýchat a doufala, že se mi srdce nerozskočí.
Seděl takhle naproti mně bez hnutí asi minutu. Nevěděla jsem o co mu šlo, ale zabít mě zřejmě nechtěl. Jinak by to už dávno udělal. Trochu jsem se uklidnila a sebrala jsem všechnu svou odvahu. Snažila jsem se o lehký vycházkoví krok a nedat na sobě znát strach. Zastavila jsem se metr od něj.
„Co ode mě chceš?“ hlas se mi jen nepatrné zatřásl. Musela jsem si gratulovat.
„Tebe.“ jeho hlas byl tichý, ale jasný. Byl nenormální, jako když se ozve hrom s takou zvláštní ozvěnou, která mi rozechvěla celé tělo.
„Vážně?“ snažila jsem se mluvit klidně. Moc se mi to nevedlo. „Ale já jsem hrozně kostnatá. Určitě nebudu moc chutná a moje srdce taky za moc nestojí.“ zhrdla se mu ozval štěkaví zvuk, nedokázala jsem určit jestli se smál, nebo mu jen zaskočilo.
„Nechci tě k jídlu, dítě. Chci tě jako svou služebnou.“ zamračila jsem se. Nehodlala jsem nikomu sloužit a už vůbec ne jemu.
„Díky, ale já už práci mám.“ odsekla jsem uraženě. Už jsem z něj neměla takový strach.
„Jak myslíš.“ nezdál se zklamaný, ani naštvaný, že jsem ho odmítla. „Pro koho pracuješ?“
„Patřím k rodině Šedého.“ odpověděla jsem zmateně. Jeho tón byl lehký, jako by se potkal se starým přítelem a ptal se jak se má. Ne jako s někým, koho se snažil nedávno zabít.
„Myslel jsem že Šedý má u sebe jen upíry.“ vypadal překvapeně.
„Taky, že ano. Mě přijal, protože se s upíry polodémoni u nás nebaví.“ pokýval hlavou.
„Tak mě napadá, jestli vůbec víš, co by znamenalo, kdybys ses stala mou služebnou.“
„Uklízela vám, vařila a prala?“ zeptala jsem se. Další štěkavá smích.
„Ne, to vážně ne. Byla bys mou pravou rukou. Všude bys mě doprovázela, poslouchala mé rozkazy a dělala mi společnost. Za to bych tě na oplátku naučil jak používat své démonské schopnosti.“ překvapeně jsem pozvedla obočí.
„Démonské schopnosti?“ podívala jsem se na své ruce. Drápy jsem používat uměla.
„Ano, ale drápy jsou jedním z těch nejmenších darů, které jsi získala. Jak by se ti líbilo procházet zdmi.“ nevěřícně jsem se na něj zamračila, ale on to myslel vážně.
„Mohla bys umět věci o kterých se ti nikdy ani nesnilo. Dostala by ses do vysokých kruhů společnosti. Jsem si jist, že bychom spolu dobře vycházeli.“
„Jak si tím můžete být tak jistý. Já si myslím přesný opak.“ ušklíbla jsem se na něj.
„To se pozná podle toho jak velké je pouto, které nás spojuje. Čím silnější je, tím víc jsme si podobní. Jak jinak myslíš, že jsem tě tu našel a jak jsem k ti mohla mluvit přímo do myslí?“ dívala jsem se mu do očí. „Jsme k sobě připoutáni až do tvé smrti.“ ta slova mě vyděsila víc, než bych si byla kdy přiznala. „Pokud se staneš mou žačkou, naše pouto se ještě víc upevní a možná se staneš časem stejně nezranitelná jako já.“
„Zní to všechno moc lákavě, ale já jsem spokojená a Šedého a jeho rodiny.“ srdce mi bušilo strachem a vzrušením zároveň. Nadchla mě představa toho co by mě mohl naučit, ale zároveň mě to děsilo. A co by tomu řekl Vlk, kdybych se prostě sbalila a odešla? Až teď jsem si uvědomila, jak moc jsem si na jeho společnost zvykla.
„Mohl bych tě klidně podřídit své vůli a neptat se tě na názor, ale udělal bych to nerad a proto ti nechávám možnost volby. Doufám, že nad mou nabídkou ještě popřemýšlíš. Já mám času dost.“ zase se zasmál svým štěkavým smíchem. „Mám však podmínku.“
„Jakou?“ zeptala jsem se a bála se aby si to nerozmyslel.
„Nevystavuj se zbytečnému nebezpečí. Nemohu tě chránit, dokud se nestaneš mou žačkou. Pokud se i přes to budeš chtít vystavit nějakému nebezpečí, jednoduše tě podřídím své vůli.“
„To by mě zajímalo jak by jste to chtěl udělat.“ zasyčela jsem. „Na mě výhružky neplatí.“
„Já je taky nepotřebuji. Dám ti jednu malou ukázku pouta, které je mezi námi.“ zamračila jsem se. Jdi domů! Ten rozkaz se mi zaryl hluboko do mysli jak ostrý nůž. Nohy se proti mé vůli sami dali do pohybu. Snažila jsem se je zastavit, ale zbytečně. Jako by se stali samostatnou bytostí. Prošla jsem kolem Geara a ten se ladně zvedl a šel po mém boku. Až teď, když stál vedle mě, jsem si uvědomila jak je velký. Jeho kohoutek mi dosahoval téměř až k ramenům. Mlčky mě doprovodil k centrální budově a bavil se mým zoufalstvím.
„Tady se naše cesty rozdělují. Brzy na viděnou má budoucí žačko.“ chtěla jsem mu odpovědět něco ne zrovna slušného, ale dřív než jsem se stihla nadechnou, proskočil zdí přímo do centrální budovy. Pravděpodobně bych se zastavila a civěla s otevřenou pusou na místo kde zmizel, ale to jsem nemohla, protože mě nohy nesli nekompromisně dál a mě nezbývalo nic jiného, než jít s nimi.