Temnota-úkol (č.17)

To co mi řekl Šedý mi leželo v hlavě a již se mi nepodařilo usnout. V hlouby duše jsem cítila, že má pravdu, ale nechtěla jsem ji přijmout.
To nic nedělání nás pomalu všechny ubíjelo, když jsem přišla do společenské místnosti, zrovna se tam prali Klokan s Kartáčem. Všichni jsme se nudili a tak jsme přivítali trochu rozptýlení a nechali je, ať se klidně zabijí.
„Co se to tady děje!“ rozkřikl se Šedý, který právě vešel do místnosti. Klokan s Kartáčem se zarazili. Šedý je spaloval rozhněvaným pohledem. „Pusťte se!“ neochotně uvolnili sevření kolem krků, jelikož se právě navzájem chtěli uškrtit. „Dobrá a teď mi vysvětlete co to mělo znamenat.“ Šedý se trochu uklidnil, ale pořád je propichoval pohledem.
„To on si začal.“ vykřikl okamžitě Klokan s Kartáčem naráz.
„Lháři, strčil jsi do mě.“ bránil se Kartáč rozhněvaně.
„Jo, jenže ty jsi do mě vrazil první!“ odsekl Klokan. Zase do sebe začali šťouchat. Zavrtěla jsem hlavou. To snad nebylo možné. Proč se chlapi, když nemají co na práci musejí chovat jak malé děti? Povzdechla jsem si. Ještě štěstí, že jsem holka.
„Nechte se už!“ stoupl si mezi ně. „Vám, že je sto padesát?“ asi se začali cítit trochu provinile, protože sklopili oči a nesnažili se na sebe útočit. To byli všichni upíři tak vysazeni na svůj věk? Vzpomněla jsem si na Vlka jak se tvářil, když mi říkal kolik mu je. „Za trest budete měsíc pomáhat Tlapce s domácností.“ Klokan i Kartáč se nadechovali k protestu. „Ale až poté co splníme náš noví úkol.“ oba zapomněli co chtěli říct a pozorně naslouchali, stejně jako všichni ostatní. „Dostalo se nám cti, osvobodit všechny nám podobné z vědeckých zařízení do kterých je na Zemi zavřeli.“ místností se rozlehl vzrušený šepot. Žalude se mi sevřel úzkostí. „Přidá se k nám ještě rodina Černooké. Máme se sejít za půl hodiny v centrální budově. Tak sebou hoďte.“

„Co je ti?“ zeptal se Vlk. Stáli jsem v obrovském sále v centrální budově. Byli tu dvě řady sloupů a vše bylo z toho černého kamene, jenž tvořil i hradby. Na zdech byli vyobrazeny zlatou barvou nějaké události. Trochu mi to tu připomínalo egyptské chrámy.
„Ale nic.“ zalhala jsem. Rozhlížela jsem se kolem a čekala až se objeví. Byl blízko a vysmíval se mi. Věděla jsem to, cítila jsem jeho přítomnost, ať už to bylo tím poutem o kterém mluvil, nebo jen mou představivostí. Pravda byla taková, že jsem měla strach a to děsný.
Dveře se otevřeli. Srdce mi poskočilo. Instinktivně jsem udělala krok k Vlkovi. Překvapeně se na mě podíval a objal mě kolem ramen, aby mě uklidnil. Byla jsem napjatá a oči jsem nespouštěla z dveří.
Dovnitř vešla nějaké žena a za ní další tři muži a jedna žena. Vydechla jsem úlevou a trochu jsem se uvolnila, ale ne moc. Pořád jsem byla ve střehu. Možná si se mnou má fantazie pohrávala, ale on by tu mohl ještě klidně někde být.
„Černoočko!“ usmál se Šedý na přicházející ženu a políbil ji na obě tváře. Žena byla vysoká a štíhlá. Její světlou pleť ještě zvýrazňovali rudé rty a dlouhé, rovné, černé vlasy jenž jí rámovali tvář. Nesla hlavu hrdě vztyčenou a polibky opětovala jen velice chladně.
„Šedý, vůbec ses nezměnil.“ hlas vysoký a panovační. Muži a žena, kteří přišli s ní a jenž dosud stáli dokonale rovně a nehybně za ní si vyměnili významné pohledy a ušklíbli se na sebe. Nic hezkého si o Šedým asi nemysleli. Asi? Určitě. „Jste všichni? Můžeme vyrazit?“
zeptala se a přejela nás pohrdavým pohledem.
„Ano, čekali jsem jen na vás.“ odpověděl Šedý. Všichni jsem se vydali ke dveřím. Srdce mi bušilo jak o závod. Zdálo se mi, že jdeme hrozně pomalu a dveře jsou neskutečně daleko. Musela jsem se držet zuby nehty, abych se ke nerozeběhla. Už jsme byli u dveří, ještě krok a další. Prásk! Vylekaně jsem sebou trhla. Srdce mi vynechalo jeden tep.
Nebyla jsem jediná, kdo se vylekal. Všichni jsem se otáčeli a hledali toho kdo dveře zabouchl. Nemuseli jsem dlouho čekat. Skrz dveře k nám nepřicházel nikdo jiný, než Gear. I když slovo přicházet nebylo zrovna nejvhodnější. „Pane, mohu vám nějak pomoci?“ zeptala se Černooká najednou hlasem sladkým jako med. Gear si ji nevšímal. Šel přímo ke mně. Nemohla jsem od jeho rudých očí odtrhnou zrak. Nemohla jsem se hnout z místa.
„Myslela sis, že mi unikneš?“ zastavil se těsně přede mnou. „Já jsem na naší dohodu nezapomněl a co ty? Mám ti jí připomenout?“ posmíval se mi.
„To není třeba. Pamatuji se na ni víc než dost.“ pohlédla jsem na Vlka. Stál vedle mě s pusou dokořán. Určitě neměl tušení co se tu děje.
„Pane?“ osmělila se Černooká. Gear ji věnoval pohrdaví pohled. „Odpuste mi mou opovážlivost, ale máme úkol a už dávno jsem měli být před branou kde na nás čeká mág.“ neodvážila se Gearovi pohlédnout do očí. Místo toho zírala před sebe na zem.
„Jistě, můžete jít.“ Vlk mě popadl za ruku a chtěl mě odvléct ke dveřím. „Ale bez ní.“ dodal. Všichni se na mě překvapeně ohlédli, až na Šedého jenž asi jako jediný věděl co se děje.
„Jak si přejete.“ Šedý se mírně uklonil a pokynul ostatním. „Jdeme.“ Vlk přeletěl očima z Geara na mě. Nemohl se rozhodnout. „Vlku, pojď.“ nehnul se. „To je rozkaz!“ Šedý už křičel. Usmála jsem se na Vlka povzbudivě.
„Jdi.“ kývla jsem směrem ke dveřím. Šedý ho popadl za loket a vlekl ho ke dveřím.
„Je celkem hezký, ale obávám se, že ho budeš muset pustit k vodě.“ vydal štěkaví zvuk o kterém jsem již věděla, že je to smích. Zamračila jsem se na něj. „Ukážu ti tvůj pokoj.“ pomalu se vydal ke dveřím, které byli na opačné straně sálu ode dveří vedoucích ven.
„Nikam nepůjdu.“ otočil se. „Nestanu se vaší služebnou.“ řekla jsem chladně.
„Máš pravdu, nestaneš se mojí žačkou, protože jí už jsi!“ zavrčel. "Následuj mě!" Nemohla jsem odporovat. Zoufale jsem se vzpírala, ale jako by tělo už nebylo moje. „Doufal jsem, že tohle nebude nutné. Zapomínáš, že ty nemáš na výběr. Patříme k sobě…“ ohlédl se, aby na mě viděl. „a to navždy.“