Temnota-slib (č.18)

Šla jsem s hlavou skloněnou chodbou a podlaha z černého kamene, jenž se nazýval herok, mi byla již známá. Už je to dva týdny od doby, kdy jsem se rozloučila s Vlkem a za tu dobu jsem se naučila tolik nových věcí! Má výuka se však netýkala jen mích pomalu se rozvíjejících schopností, ale i historie Temnoty, bytostí, které jsem již znala, ale nejčastěji jsem o nich v životě ani neslyšela, něco málo o magii a především jsem se učila o bylinách a jedech. Gear, můj mistr, byl neskutečně chytrý a bystrý. Ať jsem se ho bála sebevíc, nedokázala jsem ho neobdivovat. Vždy poznal jakou mám náladu, ať jsem se snažila své pocity skrývat sebevíc. Z jeho zvířecí tváře se jen s těží dalo usuzovat co si myslí, dokonce se mi to zdálo nemožné, ale čím víc jsme se sbližovaly, tím víc jsem se v něm vyznávala a rozuměla mu.
Došla jsem k nenápadným, malým černým dveřím, jenž splývaly se stěnou. Tyto dveře vedli do Gearových soukromých pokojů. Jen málo kdo je dokázal najít a právě to se mu líbilo. Měl rád svůj klid a nenáviděl dotěrné návštěvy, které přicházeli bez ohlášení. Jedině já jsem mohla přijít kdykoliv se mi zachtělo.
„Pojď dál.“ stáhla jsem ruku, kterou jsem už měla připravenou k zaklepání. Byla jsem trochu překvapená, ale poslední dobou se naše pouto tak prohloubilo, že jsem se už nemohla ničemu divit.
Vstoupila jsem. Gear ležel na lehátku poblíž ohniště, kde vesele tančili plameny a na speciálním držátku si četl knihu, což dělal pokaždé když jsem přišla. Dělá vůbec něco jiného?
Cítila jsem jeho klid. Nechtěl být teď rušen.
„Mistře.“ tiše jsem pozdravila a sedla si na zem vedle lehátka a hlavu si položila na něj, poblíž Gearovi přední tlapy. Čekala jsem až dočte. Nemusel spěchat. Takhle, když byl k v klidu jsem se ho nebála a mohla jsem se soustředit i na jiné pocity, které jsem v jeho přítomnosti pociťovala. Byl součást mé duše, druhá polovina, kterou mi vzal a teď byla zas u sebe, tak jak to má být. Nemohla jsem si pomoci, ale pokaždé když jsem od něj odcházela, jsem se k němu chtěla ještě víc vrátit. To nutkání bylo čím dál silnější, až jsem to nemohla vydržet a musela jsem přijít. Každým dnem se moje odchody zkracovali a já se obávala, že brzy už od něj nedokážu odejít. Ten nekonečný klid s příchutí štěstí, který jsem cítila jakmile jsem se dostala do jeho blízkosti, byl jak droga. Ležela jsem u jeho tlap a užívala si jeho blízkosti. Lásky plně mi přejel čumákem po tváři až na krk. Zřejmě dočetl. Probrala jsme svou otupělou mysl.
„Jak jsi se vyspala maličká?“ zeptal se. Dnes byl příjemně naladěn.
„Výborně pane a vy?“ usmála jsem se na něj.
„Nijak, jako vždy.“ začervenala jsem se. Vždy zapomenu, že on spát nemusí, i mě už stačili jen tři hodiny spánku a cítila jsem se přespaná. „Půjdeme se projít? Dnes jsi tu brzo a učivo máme téměř již dobrané.“ byla jsem troch zaskočená. Nikdy jsem neopustili jeho pokoje.
„Jestli je to vaším přáním.“ pokrčila jsem rameny. Bylo mi jedno kde jsem, hlavně že je tam i on. Cítila jsem, že jsem ho potěšila, i když jsem moc nechápala proč.
Ladně seskočil z lehátka a já se poslušně vyškrábala na nohy. Vedle něj jsem se cítila neohrabaná jak nějaké kotě.
Dveře neotevíral, bylo pro něj mnohem pohodlnější jimi prostě projít. Soustředila jsem se a snažila se ho napodobit. Vydala jsem rozkaz mým atomům a ta se poslušně spojili s atomy dveří. Pomalu jsem se jimi nořila a musela jsem si dávat pozor abych ovládala všechny částečky svého těla. Vyžadovalo to hodně soustředění, ale čím víc jsem to trénovala, tím víc to bylo jednoduší a jistým způsobem se to stávalo přirozenější. Zase jsem se zhmotnila, ale tentokrát na druhé straně dveří.
Gear se za mnou otočil, čekal že uslyší bouchnutí dveří, ale to se nestalo. Chtěla jsem za ním vykročit, ale ouha. Něco mi bránilo pohnout levou nohou. Podívala jsem se dolů. Moc jsem si fandila. Mojí patě se dveře zalíbili a nechtěla se s nimi rozloučit. Zaklela jsem a nechala rozptýlit atomy své paty. Gear se mi vysmíval. Nemusela jsem se na něj ani podívat, abych viděla jak se šklebí. Cítila jsem to a to snad bylo ještě horší.
Když měl člověk vztek a někdo se mu smál, bylo mnohem těžší se soustředit. Konečně volná! Doběhla jsem nasupeně svého mistra.
„Jsem rád, že trénuješ. Lepšíš se.“ ozval se Gear. Věděla jsem, že se mi snaží zlepšit náladu. Něco jsem zabručela, ale už jsem se tím raději nezabývala.

Procházeli jsem se nádvoří, které bylo obklopeno centrální budovou. Bylo tu příjemně. Uprostřed byla fontána a kolem ní lavičky a stromy.
„Pane, pane!“ volal za námi někdo. Gear se zamračeně otočil a počkala až k němu doběhne asi třináctiletý kluk. Zvědavě jsem na něj hleděla. „Pane. Dostali jsem vzkaz. Vrátí se už dnes.“ soukal ze sebe a snažila se polapit dech. Byl to mág. Cítila jsem jeho sílu a také upír ani polodémon, čí vlkodlak by s dechem neměl nikdy problémy a jiné bytosti by sem nezavítali. Gear ztuhnul a letmo na mě pohlédl. Co to mělo sakra znamenat? Kdo přijede.
„Co se stalo? Bylo domluveno, že mají přijet až za týden. Teď je příliš brzy.“ zavrčel. Kluk o krok couvl. Měl strach cítila jsem to, stejně jako Gear. Měl rád když se ho ostatní báli, znamenalo to, že má respekt a úctu.
„Já nevím pane. Lord mi řekl ať vám předám tento vzkaz.“ nejistě sklouzl pohledem na mě, snad ode mě nečekal pomoc? Jak naivní. Ušklíbla jsem se na ně. „Můžu jít?“ zeptal se, ve snaze dostat se od nás co nejrychleji pryč. Gear zabručel a odvrátil se od něj. Bral to jako svolení a vzal nohy na ramena. Pokračovali jsem v procházce.
„Pane? O kom to mluvil, jestli se smím zeptat?“ napadlo mě jestli nebyla řeč o rodině Šedého.
„Samozřejmě, že o Šedým.“ odsek chladně. Zaplavila mě vlna radosti. Vlk se vrátí! Ale Gear mě nepustí. Tím jsem si byla jista. Pohlédla jsem na něj. Byl naštvaný, ale v koutku duše byl i smutný. Bodlo mě u srdce. Chci ho vůbec opustit? Jasně, Vlka jsem měla ráda, ale… Vzpomněla jsem si na chvíle, kdy jsem byla od Geara odloučena. Jak toužím po jeho společnosti. On byl má druhá polovička duše. Bude mě to sice bolet, když Vlka opustím, ale z toho se časem vzpamatuji. Co se však stane, když od sebe odtrhnu kousek sebe samé?
Nejistě jsem mu zabořila prsty do srsti na krku a trochu se o něj opřela. Nevěděla jsem jak jinak ho mám uklidnit a zmírnit bolest, kterou nosil ve svém nitru a tudíž byla i mou. To bylo poprvé co jsem cítila, že se bojí. Ano, velký Gear se bál. Bál se o mě, že mě ztratí. Překvapeně se na mě podíval. Nikdy jsem se ho nedotkla, pokud jsem nemusela.
„Neopustím tě.“ tak a bylo to. Rozhodla jsem se. Gear se zastavil a zadíval se mi do očí.
„Slibuješ?“ jeho hlas mi zněl přiškrceně. Jeho rudé oči se vpíjeli do mých. Teď bych souhlasila snad se vším. Přikývla jsem a přejela mu jemně prsty po čumáku. Tlama se mu zkroutila do podivné grimasy, jenž by se dala nazvat úsměvem. „Obejmi mě maličká.“ sedl si abych se k němu mohla přitulit. Byla jsem trochu nervózní. Měla jsem z něj ještě trochu strach, ale neodolala jsem. Jeho chlupy byli jemné a příjemné. Obtočila jsem mu ruce kolem krku a zabořila jsem mu tvář do té příjemné srsti. Až teď jsem si uvědomila, že má zvláštní vůni, takovou jasmínovou? Hádala jsem. Ve vůních jsem se moc nevyznala.
„Tak jsem se strachoval, abys včas pochopila, že k sobě nerozlučně patříme, že jsem si ani nevšiml, že jsi už pochopila.“ cítila jsem jeho horký dech na krku, stejně dobře, jako jeho obrovskou úlevu, štěstí a pocit triumfu. Nikdy jsem se necítila lépe než právě teď v jeho objetí. Duše rozpolcená jedním kousnutím se zas spojila a stala se jednou.