Hydroponic town 41. - Stříbrný odznak

Proplétaly se zakroucenými tunely, snad dá se to nazvat i kanály, až stanuly pod krytem, který podle Alex vedl zpátky do kabiny sira Lionhearta. Opatrně otevřela poklop a přitáhla se nahoru. Uslyšela hlasy. Podala Sarrah ruku a pomohla jí vylézt pod postel. Viděly pouze dopady modrých bot na perské koberce. Ostraha tam ještě stále byla. Hledali otisky pachatelů a sprejem obkreslovali mrtvolu sira Lionherta. Ačkoliv se Sarrah z takových pohledů, ať už je viděla jen v televizi, dělalo mdlo, tentokrát se ji bezvládně ležící tělo nijak neděsilo. Skoro ji až těšilo vidět ho, jak prohrál. Těšilo ji, že ho porazila, vyhrála!
Ze snu emocí ji vytrhly až slova jednoho člověka v modré kombinéze. Zněly ustaraně, jako by byly proneseny s obavou:

,,To už je několikátá vražda na Noemově Arše!"

V tu chvíli se udělalo v místnosti naprosté ticho. Všichni jako by čekali, kdo bude zabit dál.

,,Něco se tu děje. Vzrůstají nepokoje. Ještě před třemi dny se na Noemově Arše neudála ani nejmenší potyčka. A teď?! Teď teče krev proudem. Zdá se mi, že civil pomalu přichází na naši hru..."promluvil ten stejný muž.

,,To není naše hra! Tu hrají naši nadřízení, my jsme jen figurky!" pobouřeně reagoval další modrokabátník.

,,Na jakou hru?" zamyslela se Sarrah. Zdálo se jí, že Noemova Archa je dokonalá, že nemá chybu, tak jaké hry? Nakonec tu stejnou otázku, kterou kladla sobě, pošeptala
Alex.

,,Ty sis nevšimla, že všechno je jen jeden velkej podvod?! Vždyť se podívej, jak jsme dopadli! Copak takhle nám slibovali život na Noemově Arše? V zatuchlých tunelech, zneužívany siry všech hodností, schovávaje se pod postelí, abychom nebyly nařčeny z vraždy? Aby nám sebrali muže? Tak sis to představovala?!" řekla ji šeptem, avšak dosti ostrým, Alex. Na chvíli ztichla, aby zkontrolovala situaci mimo postel, zda se ještě modrokabátnící hádají, a pak pokračovala:

,,Všechno mi je teď jasné, ta hlavní poenta! Ta jejich hra! Bylo jim úplně jedno, když vybírali ty Vyvolené na Noemovu Archu, zda jsou černí nebo bílí, zda jsou křesťani nebo židi, zda kriminálníci nebo plaší a tiší! Hlavní bylo, aby byli bohatí! A teď posílají civilisty pod úplně pitomýma zamínkama do boje na Zem, aby odkrouhli ten plevel a nejspíše zahynuli, a tady ti mocní se tam nastěhovali do jejich sídel! Nebo aspoň tak to vidím já!" V onen okamžik, kdy domluvila, se vše ponořilo do tmy. Hlasy modrokabátníků na chvíli zmlkly.

,,Sakra, zrovna teď se musí vyměňovat Solarita, když hledáme vraha!" ozvalo se hrubě ze tmy. Několik dalších hlasů podivným mumláním souhlasilo se svým kolegou. Pak nastalo další krátké ticho.

,,Teď bychom mohly proklouznout..." pošeptala Alex Sarrah.

,,Zkusíme to?"

,,Jdeme do toho a...drž se mé ruky, ať se neztratíme." instruovala ji Alex. Chytla ji za ruku a tiše se vyplazily zpod postele. Sarrah se o hranu praštila do páteře, ale udržela své citoslovečné vyjádřejí ohledně postele uvnitř dutiny ústní. Malými kroky se posouvaly místností s doufáním, že nenarazí na tělo některého z ostrahy. Postupovaly tmou tak černou, až se jim zdálo, že prochází vesmírem s vyhaslými hvězdami. Ty se však v zápětí rozzářily tak, že odhalily dvě plížící se postavy středem kabiny. Solarita byla vyměněna, nečekaně rychle.

,,Stůjte!" zařval jeden z pěti modře oděných mužů. Alex bleskurychle vyrazila držíc Sarrah za ruku a zmizela za rohem. Hejno modrých kombinéz je okamžitě začalo pronásledovat.
Alex se Sarrah vyběhly po třech schodech až k samé hranici Vitanovy, tam, odkud před pár dny scházela v nevědomí, co se bude dít. Už jim scházelo jen pár schodů. Dva muži už byli také na schodišti. Jen mřížová brána ty dvě dělila od bezpečí, neboť na agoře, na tom obrovském prostranství s vodopády připomínajícími Niagáry, se modrokabátníci nemohli objevit. Jediné, co stačilo k otevření brány, byla ta sponka Sarrah, kterou už bránu jednou otevřela. Teď ovšem ve strachu a zmatku nebyla schopna otočit rukou lehce a plynule. Byla vystresovaná. Slyšela dupot bot za jejími zády, každou chvílí čekala, jak ji chytne jejich ruka. Nedokázala tou sponkou otočit. Alex ztrácející nervy ji sponku vytrhla z ruky a prudce otevřela bránu. Na poslední chvíli jí proklouzla. Sarrah udělala ještě krok k bráně, ale pak už se nedokázla rozběhnout. Zdálo se ji, jako by jí někdo přibil nohy k zemi. Pár vteřin na to se na ni vrhly dva muži...

Začali do ní kopak a řvát na ni, ale ona v tu chvíli byla duchem úplně jinde. Necítila bolest a hlasy jen matně slyšela v ozvěně. To jediné, co vnímala, byla mizející záda její zdánlivě souzněné duše. Teď však zjišťovala, že Alex na ní až tak moc nezáleželo. Když nakonec prchající postavička úplně splynula v pěně vodopádů, Sarrah se vrátila do reality a ucítila prudký náraz boty do jejích žeber. Snažila se vytrhnout ze sevření modrokabátníků, ale marně. Ti jí vyhrožovali elektrickým křeslem, a když jim oponovala, zalepili jí ústa páskou. Pak ji surově svázali ruce i nohy a po schodech ji táhly zpět do útrob projektu Vitanova.
V hlavě Sarrah po celou dobu, kdy ji táhli tunely jako mysliveckou trofej, probíhaly nové pohledy na celou Noemovu Archu. Musela uznat, že Alex měla pravdu. Zdálo se jí, že celá ta přívětivost, mírumilovnost, přátelská atmosféra, bezstarostnost, že všechny ty ,,pozemské" radovánky nevázané tvrdou prácí a nepříjemnými starostmi, je jen jakkási vlídná maska, která fanatizuje lidi ke spokojenému pocitu. Zaslepuje jim oči a neumožňuje jim prohlédnout onen klam. Zdálo se jí, že zdi a tunely, které ji předtím připadaly tak bílé, čisté a neposkvrněné, teď dostaly mnohem tmavší, znečištěnější vzhled. A co se teprve ukrývá uvnitř? Co je za těmi býlími zdmi? Co se skrývá v té křišťálově průzračné vodě vodopádů? Jaké úmysly chovají ti mocní za svými zdánlivě upřímnýma a láskyplnýma modrýma očima? Její myšlenky zacházely dál a dál a některé dosahovaly až závratných extrémů. Stále více jivšak připadalo, nebo spíše docházelo, že veškerá nádherná výzdoba, honosné sochy, levitující kvádry, zdánlivě nekonečné bílé tunely, obří vodopády, místnosti bez gravitace, prostory vyplněné vodou s bublinami kyslíku, které díky vakuu a absenci gravitace létaly a s kterými si lidé a obzvláště děti rády hrávaly, zde nejsou jen kvůli estetické stránce lodi, ale proto, aby se lidi ukolébali jako naivní ovečky, kterým dá pastýř napít horské vody a dopřeej jim trávu zelenou horských plání a luk, a potom je ostříhá do naha z jejich kožichů, stáhne z kůže a prodá je. Docházelo jí, že ty obří prosotry, které všem smrtelníkům dopřávají nespočet zábavy a vyčištění mysli
od negativních myšlenek, depresí a zarmoucení, tu jsou jen proto, aby zde lidé měli stále co dělat, aby se nenudili, aby nepřemýšleli. Ano, aby nepřemýšleli a chovali se jen jako hejno krys dělaje to, co krysař právě hraje na píšťalu. Docházelo jí, že to všechno okolo ní je jen jedna velká...hra.

Vtáli ji do prostorné, bělobílé místnosti s vysokým stropem. Jako mravenci se tam hemžili další modrokabátníci, kteří různě šplhali po žebřících, kontrolovali kameru snímající vesmír okolo Noemovy Archy a tiskli dlouhé role papíru popsané čísly, náčrty a výpočty. Aniž by Sarrah posadili alespoň na židli, vrhl se k ní šéf tohoto oddělení. Ostatní ho nazývali jako šerifa Oldwishe. Rozsvítil jí do očí žárovku, pak jí odebral otisky prstů a podal je svému pomocníkovi. Ten se uklonil a zmizel za zdí ze skla. Oldwish zachraptěl, a pak pravil:

,,Co tu pohledáváte, slečinko?"

Sarrah se mu podívala do očí, ale moc toho nevyčetla, protože ji ozařovala ona rozsvícená lampa. Už ji nebavilo pořád vysvětlovat, čeho chce docílit, a tak agresivně zareagovala:

,,Co tu pohledávám?! Co tu chci?! Nevím, kdo mě sem zatáhl!"

,,Klid, šlečinko. Chci se vás zeptat na několik otázek."

,,Na jaké otázky?" trochu zmírnila hlas.

,,Jistě víte o smrti sira Richarda Lionhearta..."

,,Já ho nezabila..."

,,Klid! Odpovídejte jen na to, na co se vás ptám!" zvýšil tón. ,,Ptám se vás, zda jste nebyla přítomna u onoho incidentu?"

,,Ne, nebyla!"

,,Lžete!" teď vyskočil Oldwish zpoza stolu, jako by na tento okamžik čekal celý život. ,,Musela jste u onoho aktu být, jinak byste nemohla být v kabině geenrála sira Lionhearta!"

,,On mě tam zatáhl sám, zneužíval mě!"

Chvíli se rozhostilo ticho. Jako by všichni přemýšleli, zda je to vůbec možné. V druhém okamžiku přemýšleli, co na to říct. Jedinné, co nepřestalo pracovat, byla tiskárna, z které vylézal papírový had.

,,A proto jste ho zabila!" znenadání udeřil Oldwish, který chtěl mít případ viditelně rychle za sebou, a tak za každou cenu chtěl uvalit vinu na prvního podezřelého. Sarrah ani nestačila zareagovat, když jí poručil svléknout se jen do spodního prádla a vydat své oblečení k prohledání. Uposlechla. Mladík v modrém plášti přiběhl ze skleněné kukaně a vzal její ošacení. Jakmile se skleněné dveře zavřely, Oldwish začal na Sarrah opět dotírat. ta vyvracela jeho slova a domněnky, když v tom z kukaně zazněl hlas:

,,Ona patří k Darkblue force! V kapse má jejich prsten!"

V té chvíli šerif Oldwish rapidně změnil své chování k Sarrah. začal se jí omlouvat a křičel, ať jí rychle vrátí oblečení. Pak se před ní uklonil, políbil jí ruku a otevřel velké ocelové dveře v čele sálu.

,,Prosím." řekl a rukou ji poručil ke vstupu. Sarrah vůbec nechápala, co se děje, ale ochotně se vydala světlem zalitou chodbou.

,,Přece nemůže být už nic horšího, než toto bláznovství!" říkala si...

***

Dveře se za ní zavřely. Zastavila se. Oslňovalo ji prudké světlo, které, jak se Sarrah zdálo, hřálo na tváři a působilo jako denní světlo, které si pamatovala už jen matně ze Země. Asi po minutě konečně začala rozeznávat bledé obrysy. před ní se rozprostíralo velké prostranství, ale stále nedokázala přesně určit objekty, které se před ní míhaly. Až po několika dalších minutách zjistila, že stojí na jakési rampě, která však byla ze tří stran( zleva, zprava a zezhora) kryta železnými konstrukcemi s mnoha řadami vymlácených skel, odkud s hřměním odlétaly vesmírné lodě velikosti autobusu. Těsně
pod stropem visela zářící koule, která vydávala ohromné množství světla a tepla. Bylo to v podstatě umělé, člověkem vytvořené, Slunce. Jedinné, v čem se lišilo od toho pravého, byla jeho velikost. Bylo samozřejmě několik tisíckrát zmenšené, avšak i přesto působilo impozantně a monstrózně. Vůvec celá ta plošina vypadala úplně jinak než zbytek Archy( pokud tedy nepočítala kanály...). Připadalo jí to, jako kdyby tento úsek nebyl dostavěn. To, co stálo mezi ní a celým vesmírem, byly jen železné trámy, rezavé šrouby, nějaké robustní háky a provazy. Udivovalo ji, že může dýchat, ačkoli je v podstatě uprostřed vesmíru. Na tu záhadu nedokázala najít odpověď. Každou chvíli kolem ní proletěla startující raketa takovou rychlostí a s takovým randálem, až instinktivně udělala dva kroky zpět. připadala si hrozně zranitelná.

Pak si Sarrah v pravém rohu rampy povšimla vysoké věže, která tam působila poněkud kýčovitě, neboť ta jako jedinná věc tam připomínala zbytek Archy. děsil jí ten výhled na nekonečný vesmír, a tak se bez váhání rozběhla k věži. Prosklené dveře se samy otevřely a Sarrah stanula pod dlouhými točitými schody. Rozběhla se po nich vyběhnout nahoru. Nad její hlavou se rozléhalo podivné spektrum zvuků, které se ještě umocňovalo mohutnou ozvěnou. Musela si stále dodávat odvahu, aby stoupala stále výš a výš. Po několika patrech vždy následovalo malé okno, kterým pozorovala odlety vesmírných lodí směrem k Zemi. Byly bílé a na trupu měly napsané Oddysea a nějaké číslo. Ačkoli se ji to zdálo divné, nenásledovaly po sobě.
Konečně byla tam blízko odletu za Joshem. Hlavou se jí honila myšlenka ukradnout loď a ryche odtud zmizet, ale vždy ji rychle zahnala, protože si byla vědomá své nevědomosti ohledně řízení tohoto dopravního prostředku. A tak zase odvrátila svůj zrka od okna a vydaal se na další výstup.

Po několika minutách se ocitla na úplném vrcholu vysoké věže. A nebyla tam saam. To, co spatřila, ji připomínalo tehdejší pošty. Hlučné zástupy lidí stály u přepážek, ale neposílali balíky a dopisy, nýbrž svá těla. Vyřizovali povolení k odletu. Na protilehlé stěně visel obrovský nápis s modrým logem ,,Darkblue Force, mission Vitanova". Aniž by to tušila, zařadila se omylem do jedné fronty, která rychle postupovala, Zatímco Sarrah zkoumala prostornou, avšak i přes to přeplněnou, místnost, arogantní starší paní za okýnkem ji chraptivým hlasem oslovila:

,,Taky Evropa?"

,,Odsud se odlétá na Zemi?" chtěla se ujistit Sarrah.

,,Ne asi, my tady lítáme ke Slunci dělat ze sebe popcorn!" podrážděně a sarkasticky řekla nepříjemná paní, která byla evidentně naštvaná na to, že je jedna z těch, kteří musí na Noemově Arše pracovat.

,,Já ale neumím řídit vesmírnou loď."

,,Vy si ze mě děláte prdel!" křikla a, aby se jí rychle zbavila, otiskal červeným razítkem papír. Ano, papír. Sarrah si ho prohlížela jako nejcennější poklad, protože ho za celou dobu na Noemově Arše poprvé držela v ruce. Sice ho viděla už u Oldishe, jak leze z tiskárny, ale to nebylo ono.

Pak se jí ujal muž a doprovodil ji až k vesmírnému plavidlu. Dal jí pokyn k nástupu a, sotva Sarrah nastoupila, raketa zaehla motory a vystřelila z rampy směrem k Zemi.