Juliin deník - 40. díl

„Někdo ukradl smaragd, říkáš?“
Tvářil se poněkud neklidně a já měla pocit, jakoby tohle trochu očekával.
„Ne, neukradl. Ale neměl k tomu daleko...“
„Co se stalo?“
„No, on... já nevím, spadl do jezera... Byl zraněný a... a omdlel... A někdo ho pronásledoval.“
Pozorně poslouchal a potom se na mě vážně zadíval.
„Julie... Po tom, cos mi právě řekla, už doopravdy nemůžeš tvrdit, že to byl jen tak obyčejný sen.“
„Jo, já vím. Měl jsi pravdu,“ připustila jsem.
„Opět jsi viděla budoucnost. Víš, co to znamená?“
Tázavě jsem na něj pohlédla.
„Ne, co to podle tebe znamená? Že už zase vím, co se stane? Někdo se pokusí ukrást smaragd – a co já s tím? Viděla jsem přece, že se mu to nepodaří!“
„Julie!“ malinko se zamračil. „Pokud ho neukradne, tím líp, ale on nás k tomu smaragdu dovede, pochop to!“
„A jak toho chlápka asi máme hledat?“
„Viděla jsi jeho tvář?“
Přikývla jsem.
„Tak vidíš. Znamená to, že musíme začít jednat.“
„Jednat? Jak to myslíš? Myslela jsem, že ještě nejsem dost připravená...“
„Nemáme čas. Někdo chce ukrást smaragd a zřejmě ví, kde ho má hledat.“
„A to jako po něm jdeme hned teď pátrat, nebo co? Není mi ještě úplně dobře...“
„Počkej, něco ti přinesu.“
„A nebude to nic tak odpornýho jako předtím, že ne?“ ujišťovala jsem se.
„Neboj se.“
Zmizel za dveřmi a než jsem se stačila vzpamatovat, byl zpátky. K mé úlevě držel v ruce sklenici s obyčejnou vodou a bílý prášek.
„Na, zapij tohle. Mělo by ti to pomoct.“
„Děkuju.“
Spolkla jsem prášek a podala mu zpátky prázdnou sklenici.
„No?“ pronesla jsem se zdviženým obočím. „A co teda hodláš dělat teď? Sebereme se a půjdeme hledat toho vousatýho chlápka? Nebo snad rovnou smaragd?“
„Ne. Ze všeho nejdřív se vydáme za Spojenectvím.“
„Ještě jsi mi ani neřekl, co to je.“
„Uvidíš sama. Už je ti líp?“
„No já nevím, přece ten prášek nezačne působit tak rychle...“
„Možná se budeš divit. Tak vstaň z tý postele a obleč se. Počkám na chodbě.“
„J-jo. Jasně.“
Vyšel na chodbu a zavřel za sebou. Ještě několik vteřin jsem seděla na posteli a tupě civěla na místo, kde Nick zmizel. Před chvílí jsem ležela s bolestí hlavy a bylo mi na zvracení a teď se mám zničehonic sebrat a jít za nějakým Spojenectvím či co. Ne že by se mi do toho nechtělo...
O pět minut později jsem vylezla na chodbu, Nick tam byl nastoupený téměř v pozoru a čekal.
„Můžeme vyrazit?“ zeptal se.
„A mám snad na výběr?“
K mému překvapení nezamířil po schodech dolů, ale na opačnou stranu, tedy na konec chodby, kde podle všeho byly ještě jedny dveře, jak jsem se ostatně domnívala už ten večer, kdy jsem se tady ocitla poprvé. Došel až k nim, vytáhl z kapsy klíče a odemkl. Vešel dovnitř a já ho nesměle následovala. Dveře opět přibouchl a v místnosti se rozhostila naprostá tma.
„Ehm, a co jako chceš dělat tady? Nemůžeme aspoň rozsvítit?“
Nic na to neřekl, pouze jsem viděla jeho stín, jak se posunul ke středu místnosti. Teprve teď jsem to spatřila. Přímo uprostřed podlahy něco svítilo. Vypadalo to, jako kdyby tam někdo zářivě bílou tužkou nakreslil kružnici.
„Stoupni si do toho kruhu,“ přikázal mi.
Neochotně jsem překročila světelnou hranici na podlaze a čekala, co se bude dít. Nestalo se nic. Nick si stoupl těsně vedle mě. Pocítila jsem jeho studenou dlaň ve své.
„Zavři oči a pevně se mě drž.“
Udělala jsem, co mi řekl. Jakmile jsem zavřela oči, začalo se všechno kolem točit. Stiskla jsem Nickovu ruku ještě pevněji. Nevěděla jsem, co se děje, připadala jsem si jako na nějaké neviditelné centrifuze. Bála jsem se oči zase otevřít, pouze jsem doufala, že to co nejdřív skončí a já budu opět stát nohama pevně na zemi.
A najednou všechno přestalo. Nickovo sevření povolilo a já se konečně odvážila znovu podívat kolem sebe. Na první pohled se zdálo, že jsme zůstali ve stejné místnosti, v chalupě Doskočilových. Nic jsem neviděla, všude byla hustá tma a chvíli mi trvalo, než jsem začala rozpoznávat alespoň nějaké obrysy. Málem jsem vyjekla, když jsem zaslechla drsný mužský hlas, vycházející z nejtmavšího kouta.
„Pospíšili jste si.“
„Ano, Hayle, už je čas,“ odpověděl vážně Nick.
„J-je čas?“ vypískl ženský hlas poblíž nich.
„Ano,“ opakoval Nick.
„Ona je tu taky?“ ozval se zvědavě jiný hlas.
„Jistě že tu je!“ okřikl ho Hayle. Musel to být chlap jako hora, už jenom z jeho hlasu byl znát velký respekt.
Celé se mi to zrovna dvakrát nezamlouvalo – kdyby alespoň bylo něco vidět... Bůhví kolik lidí se ještě skrývalo ve tmě. Sotva jsem na to pomyslela, rozhořela se na zdi přímo proti mě svíčka. Světlo se mi zdálo neobyčejně silné; na to, že pocházelo z jedné malé svíčky, bravurně ozařovalo celou místnost.
Když jsem konečně přivykla oslňujícímu světlu, zjistila jsem, že si mě všichni přítomní s výjimkou Nicka pozorně prohlížejí. Kromě tří hlasů, které jsem dosud slyšela, tady nebyl nikdo další. Svalnatý chlap s přísným pohledem ve tváři, což byl pravděpodobně Hayle, žena malého vzrůstu a ještě jeden muž, mnohem mladší a hubenější než Hayle.
Připadala jsem si jako pod rentgenem. Všichni tři na mě zírali a zkoumali mě od hlavy až k patě. Dvakrát příjemné to nebylo. Podle jejich výrazů jsem usoudila, že si tu slavnou zachránkyni patronského světa rozhodně nepředstavovali jako rozcuchanou šestnáctiletou holku v džínách a mikině s kapucou...
„Ehm, takže tohle je Julie,“ prolomil ticho Nick, poškrábal se za uchem a pohodil hlavou mým směrem.
S úžasem jsem sledovala, jak si mě přestali zvědavě prohlížet a místo toho se začali s téměř posvátnou úctou... uklánět?! Vůbec jsem netušila, co mám v tu chvíli dělat. Jo, přiznávám – bylo mi trapně. Ještě nikdy se mi nikdo neukláněl, koneckonců jaký by k tomu měl kdo důvod? A proč se mi uklání teď? Vždyť jsem zatím absolutně nic nedokázala. Sevřel se mi žaludek při pomyšlení, že tohle jsou další lidé, kteří věří v to, že se právě mně podaří ukončit boj mezi temnými a světlými.
„Hm... ahoj, teda chci říct... dobrý den.“
„No dobrá, dobrá, nemusíte to přehánět. Není na to zvyklá,“ zamumlal Nick a tři skloněné postavy před námi se zase rychle narovnaly. Vděčně jsem se na něj podívala; naštěstí si mých rozpaků všiml včas.
„Rádi tě poznáváme. Já jsem Hayle,“ představil se přísně vyhlížející muž a podával mi svalnatou ruku. Zdvořile jsem ji stiskla a modlila se, aby mi alespoň nějaké kosti zůstaly celé.
„Hayle tě bude chránit,“ vysvětlil mi Nick.
„Chránit?“ zvedla jsem udiveně obočí. „Ale vždyť... už mě chráníš ty, Iris... a mentor. Copak to nestačí?“
„Ne. Až ti bude hrozit nějaké vážné nebezpečí, mentor ti moc platný nebude. Já taky nemusím být vždycky nablízku a Iris je koneckonců jen anděl...“
Nechápavě jsem na něj civěla. Doposud jsem měla pocit, že ani britská královna nemá takovou ochranku jako já, a najednou se dozvím, že mi jsou vlastně všichni k ničemu.
„Julie, zkus to pochopit,“ pokračoval Nick. „Asi jsem tě trochu vyděsil, viď? Samozřejmě že se tě všichni budou snažit chránit, jak jen to půjde – jenže ne vždy to půjde. Hayle je tu od toho, aby tě bránil fyzicky. Rozumíš? S největší pravděpodobností tě i pár věcí naučí...“
„To se jako budu učit karate?“ zatvářila jsem se nechápavě.
„Karate to zrovna nebude,“ ušklíbl se Hayle. „Musíš umět něco trochu víc... na úrovni.“
„Svým způsobem bude Hayle tvůj bodyguard,“ shrnul to Nick.
„Jo... vypadá na to,“ zamumlala jsem.
„No a tohle,“ ukázal Nick na ženu. „Tohle je Kathrin.“
„Vítej, děvče,“ usmála se na mě a oběma rukama mi sevřela dlaň.
„Těší mě,“ oplatila jsem jí úsměv.
Pozorně jsem si jí prohlížela. Vypadala mnohem příjemněji a lidštěji než Hayle a také byla mnohem drobnější a menší než on, její hlava mu sahala sotva po prsa. Nebyla to ovšem žádná zakrslá stařenka; odhadovala jsem jí na nějakých čtyřicet let. Měla sice trochu ustaraný obličej, ale vyzařovala z ní jakási pozitivní energie.
„Kathrin umí předvídat budoucnost. Občas má podobné sny jako ty, takže myslím, že ti může hodně pomoci,“ poučoval mě Nick.
„Fajn,“ přikývla jsem.
„No a já jsem Ted,“ zašklebil se na mě druhý muž. „Klidně mi říkej Teddy.“
„Jasně. Ahoj Tede... Teddy.“
Nemohl být o moc starší než Nick, oproti svým dvěma společníkům vypadal mnohem mladší. Na sobě měl vytahané tričko a kalhoty, z nichž čouhaly dvě bílé hubené nohy, a ve vlasech se mu vyjímalo vrabčí hnízdo. Vedle Hayla a Kathrin působil trochu nejistě.
„Ted ovládá telepatii jako nikdo, koho jsem dosud potkal. Umí číst myšlenky i těm, kterým za normálních okolností do hlavy nevidíš. To znamená třeba ostatním patronům,“ ujal se slova opět Nick.
,No bezva, jen doufám, že mně se do hlavy dívat nebude,’ pomyslela jsem si.
,Neboj se, dám si pozor,’ slyšela jsem Tedův hlas, když jsem však zvedla hlavu, jeho ústa se ani nepohnula, pouze byla zkřivená v přátelském úšklebku.
,Hej! Tak co děláš teď?’ odpověděla jsem mu také v myšlenkách a mírně se na něj zamračila.
,Jen jsem to zkoušel.’
,Teddy, okamžitě mi přestaň číst myšlenky! Umíš to doufám zarazit?!’
,Buď v klidu. To víš, že to umím, jsem přece profík... Tak oukej, slibuju, že ti do hlavy budu lézt, jen pokud to bude potřeba.’
,Díky.’
,Není zač.’
,Tak už přestaň!’
„Koukám, že vy dva si rozumíte i beze slov,“ prohodil Nick.
Vyměnili jsme si s Tedem významné pohledy a neubránili se smíchu.
„No jo... myslel jsem si to,“ zabručel Nick. „Klidně ale můžete k mluvení používat ústa, co vy na to?“
„Hmmm,“ udělali jsme dvojhlasně.
„Dobrá, to už by stačilo,“ ozval se Hayle. „Nicku, ví ta holka vůbec, proč tu je?“
Nick se poškrábal na hlavě.
„No... vlastně ne tak docela,“ přiznal.
„Myslím, že je tedy na čase jí to sdělit,“ pobídl ho Hayle.
„Jasně. Takže, Julie... ehm... konečně ses seznámila s Haylem, Kathrin a Tedem. Abys tomu rozuměla – vy čtyři dohromady tvoříte Spojenectví.“
„My čtyři dohromady?“ opakovala jsem po něm. „A co... ty?“
„Já? Já k vám v podstatě nepatřím. Mám na tebe pouze dávat pozor, nic víc.“
„Ale... Hayle na mě teď má taky dávat pozor.“
„Jistě, jenže my dva máme poněkud odlišné úkoly.“
„No a co je teda to Spojenectví? Co má Hayle dělat navíc?“
„Myslím, že už jsem se o Spojenectví jednou zmínil. Musíš najít smaragd a nebudeš na to sama. Vy čtyři společně to dokážete.“
Rozhostilo se ticho. Cítila jsem na sobě zraky všech přítomných a pro jistotu jsem zkoumala špičky svých tenisek.
„My čtyři... Spojenectví... máme najít Věčný smaragd,“ šeptala jsem.
„Ano,“ odvětil Nick rovněž šeptem.
Možná se mi i trochu ulevilo, že na to nakonec nebudu tak úplně sama, jak se na začátku zdálo.
„Ty jsi samozřejmě hlavní článek Spojenectví,“ prohlásil Hayle. „Bez tebe bychom nemohli fungovat a smaragd najít.“
„Je to hlavně na tobě,“ ozvala se Kathrin.
„Věříme ti,“ dodal ještě Ted.
Všichni tři se na mě opět dívali s úctou. Skvěle, takže na to asi přece jen sama budu...
„Jo... díky,“ usmála jsem se na ně a snažila se zamaskovat nervozitu, kterou ve mně najednou vyvolali.
„Ehm,“ odkašlal si Nick a znovu se chopil slova. „Když už víš, co je to Spojenectví, přejdeme k věci... Julii se dnes zdál sen.“
Obrátil se k ostatním a odmlčel se.
„Jaký sen?“ zajímal se Hayle.
„Někdo se pokusil ukrást smaragd,“ předběhla jsem Nicka s odpovědí.
Ve třech obličejích se objevil neklid a zděšení.
„Naštěstí se mu to nepodařilo,“ dodal honem Nick. „I přesto si myslím... měli bychom toho člověka najít.“
„Ano,“ souhlasil Hayle. „Pokud tedy Julie viděla jeho tvář.“
Přikývla jsem.
„Potom tedy...“ začal Nick, ale Kathrin ho přerušila.
„Když dovolíte,“ postavila se mezi Hayla a Nicka a popadla mě za zápěstí. „Tohle je moje práce.“
„Hm, samozřejmě,“ kývl Nick.
„Pojď se mnou, děvče.“
Než jsem se nadála, táhla mě za ruku z pokoje.
„A kam... kam jdeme?“ pípla jsem.
Zastavila se a pohlédla mi zpříma do očí.
„Viděla jsi budoucnost. Tentokrát velmi důležitou budoucnost. Pokud chceme zjistit, co je ten, kdo jde po smaragdu, zač, musíš jít se mnou.“
Domluvila a aniž by mě pustila, vyšla ze dveří. Chtě nechtě jsem musela jít s ní.