Upírská povídka - děsivý školní rok 4.

Co ti zas přeletělo přes mozek, Bloodmorthe? Taky tě mohlo napadnout, jak se k tomu postaví, co? Jaks jen mohl být tak bláhový a myslet si, že ti uvěří? Musíš jí své počínání pořádně vysvětlit! Dřív, než poběží za ředitelem a zničí ti převlek relativně normálního člověka! Jenže beztak to nebude mít žádný účinek. Tedy, pravda, kdyby se tobě někdo, koho jsi do té chvíle považoval za přítele, kousnout do krku, taky bys mu nevěřil. Ale nad tím nemá cenu polemizovat. Kdyby se to stalo tobě, onen šmejd už by nebyl mezi živými, o to by ses postaral, viď?

Ano, mohl bych jí začít vyhrožovat. Vyvolat v její duši strach, jenž by jí zabránil co jen vytáhnout paty z domu. Mohl bych. Ale sakra… Vždyť já nechci!

Smutně vytáhl z kapsy další lahvičku a vypil ji. Prevence. Ve škole byl hodným upírem. Nikdy neubližoval svým studentům. Nerad by riskoval odhalení. Když jsme u toho, koneckonců, už měsíc je absolutně neškodným Lexíkem. Díky pravidelným dávkám zvířecí krve se mu úspěšně daří udržet vražedné choutky na uzdě. Nyní má volnou hodinu. Možná ještě stihne provést pár pokusů, než se zase vydá házet hrách o zeď v některé z učeben.

Jana přecházela jako přízrak po škole. Bylo již několik minut po konci vyučování. Pořád dost dobře nevěděla, co by měla udělat. No, vlastně to věděla, avšak strach jí neustále našeptával možná rizika. Že sama ví, čeho je Bloodmorth schopen. Že ji klidně zabije, jen aby odklidil nepohodlnou osobu. Proč to ale dosud neudělal? Nerozuměla mu.

Opřela se o topení a civěla na dveře ředitelny. Nenapadl ji nikdo, komu by se mohla svěřit, snad jen Hroch. Vypadalo to však, že si s Lexem Bloodmorthem rozumí (Světe, div se!) a jistě by jí nevěřil. Nikdo by jí vlastně nevěřil. Existence upírů je vědecky neověřená a obzvlášť na gymnáziu jsou hlavně racionálně smýšlející lidé. Kdyby jim začala vykládat pohádky temné stránce jejich profesora chemie, zřejmě by jí poslali na nějaké vyšetření. No jo! Přesně z tohoto důvodu ji Lex ještě nezabil. Je přece bezbranná a bez přátel. Může si s ní pohrávat, kolik chce. Hnusák!

Dveře sborovny se náhle otevřely a – jako naschvál – v nich stál samotný pan profesor Bloodmorth se svou ledovou maskou v obličeji. Probodl ji svým pronikavým pohled, z něhož jí přejel mráz po zádech.

„Potřebujete něco, slečno Vyskočilová?“ otázal se odměřeně.

„N-ne,“ pípla.

Vyděšeně zírala do těch dvou nekonečných černých tunelů ve snaze v nich něco vyčíst. Na profesorově tváři se ovšem nehnul jediný sval.

„V tom případě vás žádám, abyste se v tomto prostoru nevyskytovala.“

„Je to zakázané?“ vyklouzlo jí.

„Bohužel není, avšak vaše chování nepůsobí zrovna dobře. Mnohý by mohl nabýt dojmu, zda vás něco netrápí. Nebo… zdali jste něco neprovedla.“

Jana pocítila nutkavou touhu zmizet. Lex ale stál těsně před ní, takže to nebylo moc uskutečnitelné. Nevěděla, oč mu jde, dala by ruku do ohně za to, že tak stojí schválně. Kdyby se v okolí necourala spousta studentů a jiných potencionálních svědků, asi by z toho jen tak lehce nevybruslila. Teď jí teoreticky nemohl ublížit.

„Mohu tedy odejít?“

„Jistě, brání vám snad něco?“ povytáhl obočí, ale neustoupil ani o píď, a tak se musela z trapné situace vysoukat chůzí stranou. Velice nepohodlné.

Lex se nad jejím počínáním musel v duchu pousmát. Díval se, jak její silueta mizí na schodišti vedoucím k šatnám.

Jana se ve své dvouhodinové snaze usnout neustále převalovala v posteli z jedné strany na druhou. Ze rtů se jí dral zrychlený dech a hodně se potila. Přesně tohle zažívala, když se vrátila domů po hře na bludičku. Byla naprosto zoufalá. Neexistovalo vlastně nic, co by jí dokázalo pomoci. Neměla žádného přítele. Ten prevít to ví! Ach, když to takhle půjde dál, skončím brzo na psychiatrii. V tom lepším případě…

Pohlédla na noční stolek. Leskla se tam netopýří píšťalka. Vystavila si ji tam hned po návratu z prázdnin, sama nevěděla proč. Snad jako vzpomínku. Nikdy ji nepoužila. Nerozuměla tomu, proč jí ten předmět daroval. Třeba má Bloodmorth přece jen nějaké city. Třeba není jenom chladně vypočítavý netvor. Proč by s ní jinak trávil tolik času? Mohl ji přece kdykoliv zabít. Například tenkrát, když usnula v jeskyni. Mohl, avšak neudělal to. Nikdy předtím jí dokonce neohrožoval ani žádným jiným způsobem. Jenom si povídali. V hlavě se jí rozdrnčela spousta vět, které Bloodmorth pronesl:

„Napáchal jsem tolik zla, že si nezasloužím soucit, natož něco víc. Nemyslete si o mně žádné pohádky. Nejsem žádný princ na bílém koni.“

„Není každý takový, jaký se zdá.“ „Ani já ne.“

„Není mnoho lidí, co by můj dovedli pochopit – a těch několik málo zasvěcených mnou pohrdá.“

„Jestli vám co jen zkřiví vlásek, jestli proti vám vyřkne co jen křivé slovo, osobně si to s ním vyřídím!“

„Jsem tvůj osud, jsem tvá smrt, holčičko. Nicota, která tě vzápětí pohltí.“

„Myslíš, že zabíjím jen tak? Pro zábavu?“

„Slečno, cožpak to nechápete? Já vám nechci ublížit!“

Já vám nechci ublížit. Já vám nechci ublížit. Já vám nechci ublížit. Jana se prudce posadila a držela se za spánky. Musím se uklidnit a myslet. Kdo je vlastně skutečný Lex? Jako je jeho pravá podoba? Nic o něm vlastně neví, i když ví o jeho největším tajemství.

Rozsvítila lampičku a zapnula počítač. Bojuji proti téměř neporazitelnému nepříteli. Spěšně rozklikla kolonku „Internet“ a do vyhledávání zadala slůvko „upír“. Vylezla jí spousta stránek a tak se dala do čtení. Půl hodinu poté neklidně usnula s dřevěným kůlem pod polštářem a křížkem kolem krku.