Východ slunce 27. díl

Jednoho opravdu ošklivého dne, kdy jsem na Sin Thaiovo naléhání vyrazila pryč z lesa, přilétla nečekaná zpráva. Doslova. Sodaata už jsem delší dobu neviděla a teď se v menšících se kruhách snášel ke mně. Automaticky jsem napřáhla paži a čekala na tíhu jeho těla. Zanedlouho dosedl a já měla co dělat, abych ho u sebe udržela. Poznala jsem na něm, že něco není v pořádku. Neptejte se, jak se to dá na káněti poznat, každopádně tomu tak bylo. Jakýsi vnitřní hlas mi to našeptával.
„Co se děje?“vyhrkla jsem bez rozmýšlení a zadívala se mu do malých oček, které v pravidelném sletu mizely pod mžurkou.
„Do jedné ze zásobovacích vesnic míří vojáci.“předal mi zprávu. I přes špatnou přenosnost způsobenou zimou jsem slyšela jeho znepokojený ptačí hlas.
„Vojáci? Čí vojáci? Přátelští?“to by mu asi takovou starost nedělalo, uvědomila jsem si vzápětí.
„Ne. Jsou to jedni z Maneaterových poslíčků. Pokud se nepletu, Othello ti ještě před začátkem toho výcvikového šílenství povídal o přepadových skupinách, stejných jako je ta naše, akorát v opačném slova smyslu. Rabují vesnice, sem tam někoho pobijí. Teď v zimě je to však horší. Nikdo tohle období nesnáší nejlíp.“
„Co tím chceš říct?“zeptala jsem se vyděšeně. Sin Thai už se dávno zastavil a napjatě poslouchal náš rozhovor.
„Víc si dovolují. Nemusí zůstat u jedné mrtvoly.“
„Rozumím. Jak jsou daleko?“urychleně jsem ze Sodaata vytáhla potřebné informace a pobídla Sin Thaie k cvalu. Sodaat nesnesl protivítr a zase se vznesl. Chvíli jsem necítila ruku, ihned jsem však na fyzické nepohodlí zapomněla a soustředila se jen na úkony, které budu muset během několika chvilek provést.
Vřítili jsme se do lesa. Nízké větve mě sem tam šlehly do obličeje, krytého kápí. Sníh mi spadl zepředu na odhalený krk, zahnala jsem nutkání otřepat se a pokračovala v cestě. U Derikova ležení to zašumělo. Všichni okamžitě stáli na nohách, v rukou zbraně. Zřejmě čekali zase nějakou přepadovou akci. Sin Thaie jsem do toho ještě nikdy nezapojila, to je pravda. Na to teď však nebyl čas.
„Okamžitě si sbalte věci na cestu. Maneaterovi vojáci se blíží k městu Miren. Sejdeme se na jižní straně lesa, na stejném místě, jako když jsme sem přicházeli poprvé. Dereku, o všechno se postarej.“nemusela jsem je ani okřikovat, aby hejbli kostrou. Sami vycítili naléhavost v mém pozměněném hlase. Navíc jim asi došlo, že je před nimi opravdové nebezpečí a ne pouze hra na vojáky a lupiče. Když jsem chvatně odjížděla, stačila jsem si povšimnout dvou párů očí. Očí rozšířených strachem.
Zanedlouho jsem dorazila do ležení druhé skupiny pod Mesteanovým vedením. Celá situace se opakovala. Jen s tím rozdílem, že tyhle už jsem ke spěchu opravdu pobízela. Museli uběhnout větší vzdálenost, protože se nacházeli takřka na druhém konci od místa setkání. Sbalení byli v mžiku. Zanechala jsem je v ostrém klusu a pobídla Sin Thaie do mého ležení. Ještě ze sedla jsem si sebrala své věci ochráněné kouzlem a rozjela se na místo. Poplácala jsem svého koně po šíji a děkovala mu za rychlost. Bez ní by informovanost trvala mnohem déle. Hráli jsme o čas. Podle Sodaatových zpráv nebyli daleko.
Na planině před lesem, v němž byl náš chvilkový domov, postávali nervózní muži. Kdyby byl čas, možná bych je i chápala. Leč nyní jsem se jejich slabosti snažila přehlížet. Nebyl na to dostatek prostoru.
K nim jsem dojela skoro ve stejnou dobu jako doběhla druhá skupina. Ještě supěli, když jsem všem zadávala pokyny: „Teď nastala ta chvíle, na kterou jsem vás celou dobu připravoval. Máme být schopní mobility, pomoct ostatním v nouzi. Naši pomoc momentálně potřebují obyvatelé města Miren. Nájezdníky není nikdo jiný než Maneaterova potulná skupina zvrhlíků. Mají hlad, je jim zima, jsou zlostí bez sebe. Vzpomeňte si, co jsem říkal. Vžijte se do nich, ať můžete odhadovat jejich úskoky a slabosti. Hlavně se nebojte! Cvičili jsme to mockrát. Nyní to předveďte v reálu. Konec informací, musíte si poradit už beze mě. Poběžme! Víte, kde to město je. Musíme se tam dostat co nejdříve. Na ničem jiném teď nezáleží.“okřikla jsem je a vehnala se do čela zběsile utíkající bandy. Měla jsem výhodu, jela jsem na Sin Thaiovi a nemusela jsem se vysilovat předem. Přesto jsem si zadala úkol, který můj náskok zbrzdí.
Za několik minut jsem se skupině ztratila z dohledu. Neřekla jsem jim o tom ani slovo, což byla asi chyba. Ovšem na to jsem nemyslela. Zanedlouho jsem poznala les, který uvozoval vzdálenou hranici města. Objela jsem les po okraji a k městu se nepřibližovala. Pak jsem zanechala Sin Thaie u vzrostlého stromu a vydala se blíž. Doběhla jsem na svah, na němž město leželo a proplétala se skrz ovocné stromy, které nyní hole trčely ze zasněžené krajiny. Zaostřila jsem zrak, dopomohla si kouzly a pronikla jím až do města. Ještě se nebojovalo. Ozbrojená pětadvacetičlenná skupina se pohybovala na druhé straně svahu. Je tedy ještě čas. Přijdeme akorát. Přikrčeně, aby mě nikdo nezahlédl, jsem se rozeběhla zase nazpátek. Sice jsem se od nepřátel nacházela daleko, leč nemohla jsem riskovat, že někdo z nich podstoupil lehké školení v magii u Maneatera. Pak bych se mohla rovnou odsoudit k jisté smrti.
Sin Thai mi kousek přiběhl naproti. Okamžitě jsem na něj nasedla a popohnala ho směrem, odkud měla přiběhnout má jednotka. „Tak dělejte, dělejte.“popoháněla jsem je naštvaně v duchu. Byla jsem také nervózní, ale jinak než oni. Bála jsem se, že dorazíme pozdě. Pak jsem je uviděla na druhé straně krátké loučky před lesem. Okamžitě jsem se rozjela k nim a už z dálky volala, že to není daleko.
„Přidejte, prosím! Díval jsem se, jsou napřed. Musíme dorazit než bude pozdě. Vydržte to, i když vás všechno pálí. Pamatujete přeci na tu dřinu při trénincích. Dokažte mi, že se to vyplatilo. Zatněte a vydržte!“úskokem jsem pohlédla na Stera s Thorem. Oba byli rudí snad i na zadku. Každopádně dorazili.
Otočila jsem Sin Thaie požadovaným směrem a zase jsme vyrazili. Udržovala jsem mezi mnou a jednotkou menší vzdálenost. Nechtěla jsem do města vtrhnout sama, ne snad, že bych se bála, leč vzneslo by to pozdvižení. Před vyvrácenou městskou branou jsem vytáhla z pochvy svůj bílý meč. Ostatní mě podle zvuků, jež jsem slyšela, následovali.
Nemusela jsem se dlouho rozmýšlet, kam jet. Křik vyděšených, rány zbraní, pláč dětí jsem slyšela už z dálky. Hluk vycházel snad odevšad, ovšem nejvíce ze středu. Hlavní boj se tedy odehrával na náměstí, kde byl, jak vidno, největší odpor. Zatáčku před náměstím jsem ucítila v nose štiplavý kouř. Něco hořelo. Kouř však nad doškovými střechami ještě nebyl vidět. Třeba se situaci podaří zachránit. Míjeli jsme uplakané matky, které zanechaly své muže v boji a utíkaly se přes strašný strach o své drahé polovičky schovat. Vystrašené děti hnaly do zaječích s nimi. A my se řítili na opačnou stranu, přímo do středu.
Obránci města, domobrana vyzbrojená v lehkých kožených nátělnících, bavlněných kalhotách, s meči sotva nabroušenými, neměli proti dobře vyzbrojeným krvežíznivým bestiím žádnou šanci. Přesto jsem jim byla vděčná, že se aspoň zmohli na odpor. I když, kdyby zalezli do nějaké díry, nebylo by tolik mrtvol, jejichž počet se neustále zvyšoval. Přijeli jsme akorát, ještě chvíli a nebylo by koho zachraňovat.
Hlasitě jsem zavýskla, čímž jsem na nás přilákala pohledy všech. Domobrany i zrůd. Máchla jsem rukou ukazující pryč z náměstí. Bylo mi jedno, jestli si to přivlastní ty zrůdy nebo poslední bojeschopní. Chtěla jsem mít na boj klid a ne aby se mi pod nohama pletli ti „vojáčci“. Vždycky je pak o starost víc. Musíte hlídat nejen sebe, útočníky, ale ještě ty, co se o sebe nedokážou pořádně postarat sami. Ti, jimž už docházely poslední zbytky sil, s kvapem uprchli. Někteří se však snažili bojovat do posledního dechu. Objela jsem je na Sin Thaiovi a vystrčila z té vřavy. Zazleně na mě hleděli, jenomže to už pozorovali akorát tak má záda. Neměla jsem čas cokoli vysvětlovat. Do boje jsem se zatím nezapojila, nechala jsem to na mé družině.
S prvními jejich údery odezněla počáteční nervozita. Cítila jsem klesající napětí ze strachu. Zuřivost naopak stoupala. Měli vztek. Vztek, že kvůli těm zrůdám museli běžet takovou dálku. Vztek, protože se kolem povalovaly mrtvoly nevinných lidí. Vztek, neboť tyhle zrůdy mohly za jejich příkoří během posledních měsíců. Teď si to vybíjeli. Po právu. Jednotka se rozdělila na několik menších skupin, každý si vzal na starosti jednoho, maximálně dva. Dvojice si vzájemně kryly záda, přesně jak jsem jim vtloukala do hlavy. Rozjel se tanec boje. Při pohledu na ně jsem pocítila pýchu. Ještě před několika měsíci by někteří z nich nezabili mouchu, dnes z nich byli takřka profesionálové. No, profesionálové asi ne, ale zase tak marní nebyli.
Přerušila jsem nit mého sledování a ohnala se po zrůdě, objevivší se vedle mě. Sekla jsem jí po hrudi, ani nestačila zareagovat. Pobídla jsem Sin Thaie k větší skupince útočníků, s kterou bojovali elfové. Bylo jich na ně pět. Asi by to zvládli, leč když jsem neměla kam zajet, přidala jsem se k nim. Sekem zezadu jsem zabila jednoho, který si mě ani nevšiml. Pak jsem se dala do boje s dalším. Ten už si mě všiml. A musím říct, že bojovat s ním zase tak lehké nebylo. Dostali dobrý výcvik, chyba těch dvou předchozích byla v tom, že se nekoukali po okolí. Sin Thai se točil, uskakoval a já se ho v myšlenkách snažila zklidnit. Bála jsem se, že mu můj protivník něco udělá. Přeci jen, nikdy jsem neměla tu čest bojovat přímo ze sedla. Asi to byla chyba. Sin Thai na tohle nebyl zvyklý. Naštěstí se pod mým němým konejšením uklidnil. Mohla jsem se naklonit do strany beze strachu, že mě shodí. Síly se vyrovnaly v můj prospěch. Naznačila jsem bodnutí doleva a pak sekla vpravo. Protivník se sesunul k zemi. Rozhlédla jsem se na všechny strany, a když neviděla známky blížícího se nebezpečí, seskočila jsem ze sedla. Sin Thaie jsem poslala pryč. Pach krve ho trochu znervózňoval.
Vřava pomalu utichala. Nyní bojovala jedna třetina zrůd. Ostatní byly mrtvé. Chlapi se s nimi vypořádají. Mestean se točil, plášť kolem něho vířil, šavle se míhala ze strany na stranu. Jemu se nikdo neodvažoval postavit. Musel si hledat protivníky sám. Amic zase využíval lsti. Hrál svým mladistvým kukučem neschopného a pak překvapil jednoduchým, ale účinným výpadem. Ster se držel Thora, připadali mi jako bratři ve zbrani. Jeden sekl po zrůdě zprava, druhý provedl matoucí výpad, kterého pak využil ten první a za chvíli nebylo proti komu stát. Přestože mě štvali, musela jsem uznat, že zase tak špatní nejsou. Ovšem přiznávat jim to nebudu. Ostatní si nevedli o moc hůře. Zmenšující počet nepřátel jim na tváři navodil úsměv. Věřili, že vyhráli svou první bitvu.
Vykročila jsem směrem k jednomu padlému nepříteli. Ležel na otepi slámy, která se lehce obarvila dočervena. Poklekla jsem k němu a pečlivě ho začala zkoumat. Poprvé jsem se zadívala do očí svých nepřátel. O těchto družinách kolovaly řeči nejméně půl roku a až nyní se mi jejich původci dostali pod ruku. Mrtvý přede mnou patřil k lidem ze severu. Shodoval se s popisem v knihách, jež jsem nastudovala za dob výuky. Jejich kmen žil za Černými skalami, někde za horou Monruth. Byl menšího vzrůstu, ale docela zavalitý. Pod černým, zabláceným oděvem se mu skvěla tmavá pokožka porostlá černými chlupy. Raději jsem mu oblečení víc nevyhrnovala. Zaměřila jsem se na zbraň. Meč litý z oceli. Ani špatný, ani výborný. Na přepadávací skupinu příliš dobrá zbraň.

„Pomoc!“vykřikl ženský hlas poblíž. Zvedla jsem hlavu od mrtvoly a podívala se po původci hluku.
„Ani se nehni, nebo toho kluka zapíchnu.“chraptěl na utrápenou ženu v prostých šatech poslední zbylý nepřítel. Držel pod paží asi osmiletého kluka s rozcuchanou hnědou kšticí. Po tvářích se mu koulely slzy. Jak jsem si všimla, nikdo už nebojoval. Celá družina koukala na posledního zbylého násilníka a lítostivě klopila oči. Jestli ten kluk jejich vinou zemře…
Potichu jsem vstala. Muž s chlapcem byl ke mně natočen bokem. Ovšem všiml si mého pohybu. Měl strach, cítil se vyděšený. Zbyl jako jediný, všichni jeho krajané zemřeli a on se z tohohle prokletého města chtěl dostat pryč se zdravou kůží.
„Stůj! Všichni stůjte! Jediný krok a bude po něm. Je mi to jedno, klidně ho zabiju! O kluka míň nebo víc. Stejně dlouho žít nebude.“ječel na nás, pozoroval mě.
Jeho matka sesunutá podél zdi domu kvílela. „Tak udělejte něco, prosím vás!“
Muži těkali očima mezi ní, klukem, vystrašeným ozbrojencem a pár jich louplo pohledem i po mně. Čekali, že něco udělám. Na takovou situaci jsem je nepřipravovala. Báli se zasáhnout. Chyba tu znamenala smrt nevinného kluka a to si nikdo nechtěl vzít na svědomí.
„Drž hubu!“zařval ozbrojenec na matku dítěte a přisunul mu nůž ještě blíž ke krku.
Uchopila jsem pevně rukojeť meče a rychlým krokem vyrazila. Všechny pohledy se stočily na mě. Pokrčila jsem před sebe levou ruku a máchla jí proti ozbrojenci. Do ramene ho zasáhla tlaková vlna, která rovněž trochu odhodila chlapce. Jeho matka okamžitě vyskočila a běžela k němu. Poslední muž ze severu stál pár kroků přede mnou. Z hrůzou hleděl pod černou kápi. Udělala jsem dva kroky, rozmáchla se a jediným plynulým pohybem ho připravila o hlavu. Z krku mu vytryskla krev, tělo se po několika vteřinách sesunulo k zemi, hlava se dokutálela ke slámě, oči nevidomě hleděly do prázdna. Otřela jsem si meč do pláště a mířila k matce toho kluka. Družina nechápavě zírala na místo, kde ještě před chvílí stál v kuse celý chlap.
„Nepřibližuj se ke mně! Nepřibližuj se!“začala poděšeně řvát žena, couvala k domku a táhla za sebou nevnímajícího chlapce. Zmateně jsem se zastavila. Proč bych se neměla přibližovat? Vždyť jsem jí právě zachránila dítě.
Na náměstí pomalu přicházeli lidé. Odklízeli mrtvá těla, hasili lehký oheň a pozorovali dění kolem té ženštiny a mě.
„To je ona.“uslyšela jsem někde za sebou. Ohlédla jsem se, ale původce té zašeptané větu nenalezla. Za chvíli se ta tři slova nesla celým náměstím jako roj včel. Nikdo neotvíral pusu, přesto jsem cítila, jak každý šeptá. Neuhýbala jsem pohledem a němě hleděla na toho malého kluka. Po těch slovech, které se dostaly až k němu, chytnul matku křečovitě kolem pasu a skryl si hlavu pod vytahanou halenu. Jeho čin mě odrovnal. Družina na tu podívanou nechápavě hleděla a čekala na vysvětlení. Já jsem se však k ničemu neměla. To by přeci neudělali!
„Vypadni, ty zrůdo! Nepřibližuj se k nám!“začala zase řvát tím svým šíleným hláskem ta nevděčnice. Dívala se na mě s nenávistí snad ještě větší než předtím na toho bídáka. U něj se bála, mnou pohrdala. Štítila se mě.
„V tomhle městě nemáš co dělat! Nestačilo ti zabít ty tři? Varovali nás před tebou. Zrůdná elfko!“ale ne. Naklonila jsem v zármutku hlavu. Vlastně to nebyl zármutek. Měla jsem chuť někomu vydrápat oči. Drbny z vesnice Stein nejspíš mluvily. Zprávy se tu šíří rychle. Jak do toho zamotaly i ty tři mrtvé u Sangrijského lesa, to opravdu nechápu. Asi si spojily jedna a jedna, nebo jim ta šílená kejklířka něco nakdákala. Ona sama je vyslala, aby mě oloupili. Nejspíš si mysleli, že jsem snadná kořist. Spletli se, a tak leží v kytkách. Kdybych věděla, co záchrana života stojí, nikdy bych tu proradnou obchodní karavanu nezastavovala!
„Vypadni, elfko!“při každé nadávce se přidal nějaký další měšťan. Muži z družiny naprosto nechápali. Proč mě nazývají elfkou, když jsem celou dobou jejich velitel? Muž? Mestean s Amicem se pro změnu scvrkávali nenápadně do země, protože nechtěli, aby je lidé vyhnali stejně, jak se momentálně pokoušeli dostat pryč mě. Nezazlívala jsem jim to. Však oni si vytrpěli dost. Raději si přes hlavy natáhli kápě, aby unikli zvídavým zrakům.
Mestean zuřil. Nejen že tihle lidé byli horší, jak ti ze severu, oni ještě prozradili celé družině pravdu o jejich velitelce. Přísahal, že její tajemství přede všemi uchrání, jenomže už bylo pozdě. Musel by zabít všechny, kteří se tu vyskytovali. A na jedno náměstí by to bylo až moc další krve.
„Zachránila jsem ti dítě.“promluvila jsem k ní a poprvé upozornila na mé skutečné pohlaví. Mužský hlas jsem však plně neodstranila. Chtěla jsem, aby se aspoň otřásala strachy a ne jen odporem. Muži na sebe překvapeně pohlédli. Vždycky jim něco nesedělo, leč kdo by čekal, že měl Thor s tím obviněním pravdu.
„O to se tě nikdo neprosil!“vyhrkla matka a přitáhla si dítě blíže k sobě. Nevěřila jsem svým uším. Chtělo se mi zařvat, abych se konečně probudila z toho zlého snu.
„Takhle ho brzy udusíš. Nemusela jsem kvůli tomu zabíjet toho všiváka. Zasloužil si žít víc než celé vaše město dohromady.“zvyšovala jsem hlas. Vztek držený pod povrchem nebezpečně bublal.
„Neraď mi, jak se mám o svýho kluka starat. Vim to moc dobře.“zasyčela nenávistně.
„Vypadni odsud!“křičeli lidi okolo. Někdo se dokonce pokusil hodit kus kamenu. Zastavila jsem ho rukou před levým uchem.
„Fajn.“nikdy bych nečekala, že něco podobného řeknu. Muži na mě hleděli s jistým zklamáním. Asi se těšili na výbuch zlosti. Jsou stejní jako oni!
„On mi říkal, že za to nestojíte. Zbytečně kvůli vám přijde o život tisíce lidí! Akorát vrazíte člověku dýku do zad. Měl pravdu, naprostou pravdu. A já se za vás bila!“odmlčela jsem se. Kupodivu se nikdo neozval. Přesto jsem cítila, jak jim těla zaplavila nenávist. Stejný dusivý pocit zaléval mě. Jako bych měla na hrudi kámen. Nemohla jsem pořádně dýchat. „Příště skučte, jak chcete. Tvrdě na to doplatíte.“neříkala jsem to se záští, mluvila jsem potichu, přesto tak, aby mě každý slyšel. Nemusela jsem křičet plané výhružky, však ono to tak dopadne.
„Nevyhrožuj nám!“ta slova už jsem ale nevnímala. Otočila jsem se na patě a bez jakéhokoli dalšího slova zamířila pryč. Nezaslouží si mou pozornost. Ať pomřou. Patří jim to.
Na konci náměstí mezi dvěma domy ležel zhroucený starý muž. Pod ramenem měl zapíchnutý šíp. Nejspíš se mu špička zasekla mezi žebry. Hojně krvácel.
„Pomozte mi, prosím.“zachraptěl potichu, že jsem ho málem neslyšela. Zkoumavě jsem si ho prohlédla. Ležel tam, bezmocný. Nikdo mu během mého obviňování nepřišel na pomoc. Jako mně. Přiblížila jsem se k němu, zasunula meč do pochvy a poklekla k němu. Podívala jsem se mu do modro šedivých očí a jediným pohybem dýkou ukončila jeho život. Hlava mu klesla na prsa. Zatlačila jsem nyní již prázdné oči, otřela Rianveleinovu dýku do rukávu pláště a vstala. Celé náměstí mě mlčky pozorovalo. O to jsem zrovna nestála.
´Stejně by ti nebylo pomoci, špička proklouzla moc hluboko. Akorát bys trpěl.´ promlouvala jsem k němu v duchu. ´Zasloužíš si lepší místo než je tohle město.´
Odešla jsem.