Zdechni [1]

Posedávala v koutě jako ostatně každý večer touhle dobou. V promrzlých a bledých prstech svírala zapálenou cigaretu, kterou každou chvíli vsunula mezi rty a slastně potáhla našedivělý kouř.

Krátce pohlédla na oblohu nad sebou. Spousta hvězd a měsíc v úplňku. Jen přivřela oči do úzké škvírky a opět upřela pohled na nezajímavou chladnou zeď před sebou. Jo, kde jsou ty časy, kdy jako malá holka v podkrovním bytě s matkou nadšeně sledovala hvězdy pokaždé, co jen byly alespoň trochu vidět. Kdy se jí stokrát vyptávala na jméno každé, která ji jen trochu zaujala.

Hlasitě polkla, sevřené hrdlo jí už nějaký ten pátek nedovolovalo volně se nadechnout, cokoli říci bez toho, aby se neozvaly její infekcí podrážděné hlasivky. Když si toho poprvé všimla, vyděsilo jí to, snad to bylo právě to, co ji donutilo přemýšlet nad svým životem, nad tím, co prozatím dokázala. Vždy si jen dlouho prohlížela své rysy v zrcadle a ke konci se sama sobě vysmála.

Je jen troska.

Stočila pohled k žhnoucímu konci cigarety.
„Mrcho .. „ neodpustila si jízlivou poznámku ke své nejlepší přítelkyni. Však proč také ne, ona vždy mlčela a nechala si všechno líbit, tak jak to měla Mel ráda.
Dlouze potáhla kouř z cigarety a pocítila ten slastný pocit v každičké žilce svého těla, pocit naplnění, ten, co jí vždy otevíral oči a nabuzoval do dalšího dne. Když se chystala kouř vydechnout z pootevřených úst, narazil opět na její bolestivý krk a ona se rozkašlala.
Dlouhý sípavý kašel jí vycházel z úst a o to větší jí způsoboval bolest.

Dveře vedle ní se otevřely a do tmy uličky tvořené dvěma obrovskými domy vstoupil muž.

„Tohle tě jednou zabije, Mel .. na, dej si „ vsunul dlaň do kapsy a když ji opět vytáhl, nabízel už dívce dvě malé zelené pilulky.
„Díky .. „ hlesla svým chraplavým a hlubokým hlasem načež pozvedla pohled, aby mohla pohlédnout to jeho tváře.

Rodger, její velmi dobrý přítel, znají se už nějaký ten rok a nikdy ji nezklamal, nikdy neudělal byť jen malou věc pro to, aby ji podrazil, nebo se jí vysmál. Vždy se k ní choval s úctou a fér ačkoli byl mezi nimi propastný společenský rozdíl. Ona jako dívka z ulice, která žije jen ze svého těla a znalosti zbraní, on, jako uznávaný počítačový expert. Vždy, když na tuhle skutečnost pomyslela, musela se začít smát.
Upřímně smát.
Jak je možné, že se dva takoví lidé potkají v tom nejhorším podniku ve městě, v té díře, kam míří jen ti nejhorší vyvrhelové z města? Nikdy se ho raději neptala, proč přišel o svoji práci, proč zanevřel na společnost, na relativně normální život, který se mu nabízel už od mládí, díky jeho vysoce postavené rodině. Proč se dal k jejich utajené organizaci, aby mohl okrádat ty, pro které dříve pracoval.
Nemůže říct, že se nad tím nikdy nezamyslela. Ba právě naopak, mnohokrát.
Co mohlo proboha takového člověka přimět k tak radikální změně? Zjevně ne něco obvyklého ..