Zdechni [2]

Natáhla ruku a konečky prstů vzala dvě malé pilulky, tou samou dlaní si odkryla zápěstí druhé ruky a do menší robotické schránky, speciálně upravené pro příjem chemických léčiv, vsunula dvě malé pilulky. Jen stisk jednoho miniaturního tlačítka a „cvak“
Pojistné pípnutí jedním impulzem přetransformovalo pilulky v kapalinu a vpustilo je do krevního oběhu.

Ihned poté se jí ruce roztřásly a pocítila to, co obvykle, obrovský tlak v žilách, který byl zprvu velmi nesnesitelný. Jediné, co ji uklidňovalo, byla skutečnost, že to vše za pár vteřin pomine. Raději si vsunula už miniaturní špalíček cigarety mezi rty a dlouze potáhla.

Rodger se vedle ní zády opřel o chladnou zeď. Límec kabátu si poupravil a zabořil do něj obličej.

„Půjdeš zítra s námi? Budeme tě potřebovat .. „ rozmluvil se po chvíli nepříjemného ticha svým zvučným hlasem, z něhož však tentokrát zněly i obavy.
Nosem potáhla rýmu, která se jí po aplikaci pilulek spustila.
„Zvládli byste to i beze mě .. „ dodala a odhodila do dáli nedopalek cigarety. Ještě chvíli se kochala jejím žhnoucím koncem, dokud úplně nevychladla a její zbytky nerozprášil vanoucí vítr.

„Notak, Melisso … „ značně zvýšil hlas. Přímo nesnášel, když o sobě takhle mluvila. „ Na skladě máme už jen jednoho neponičeného Ar85, chceš dostat písemnou gratulaci k tomu, že máš armádní výcvik a jsi tak jedna z mála, která ho může úspěšně pilotovat?!“ jeho hlas zněl stále výhružně. Měl nervy na dranc, poznala to jen z toho, jak se nejistě vyjadřoval, ani na něj nemusela koutkem oka pohlédnout.
Hleděl na ni, v žilách se mu pěnila krev a samou nervozitou měl už jen kousek od toho, aby vybuchl.
Minuta, nic.
Další, stále hrobové ticho.
Zatnul dlaně v pěst, bože, jak moc ho teď iritovala. Jednu z mála věcí, kterou jí záviděl, byl její nadhled a vnitřní klid, který si dokázala udržet i v těch nejvypjatějších situacích.
Raz, dva, tři .. ještě chvíli uslyší jen dotěrný zvuk kvílejícího větru a neudrží se.

Pousmála se a v další chvíli se jí z úst ozval smích, hlasitý, možná i trochu pohrdavý.

Vytřeštil na ni oči.

„ Zlato, to víš, že půjdu .. jen .. „ opět potáhla a dlaněmi si přejela po stehnech, „ .. minulá mise nedopadla moc dobře, tolik zničených robotů, nemáme teď moc financí ani zdrojů k tomu, abychom všechny opravili, nemůžeme si dovolit moc riskovat .. a mě .. mě prostě děsí ta tíha odpovědnosti, kterou na mě nakládáte .. „ hlesla tiše. Opravdu jí to trápilo, když už není přínosná pro společnost, pro svoji matku, sama pro sebe, chce být alespoň přínosná pro ně. Mít stále pocit, že mezi ně patří. Že ona není tou, kterou si mohou dovolit ztratit.

Uklidnil se, když uslyšel její nejistý hlas. Nedodalo mu to moc odvahy, spíš jen mírně podpořilo skutečnost, že není jediný, kdo se dnes tak cítí.

Ve vzduchu bylo něco podivného, ne ryze děsivého, co by je donutilo otevřít i ty nejhlubší schránky mysli plné hrůzných obav a zabývat se jimi až do úplného psychického vyčerpání ba dokonce v něm nebylo ani nic povzbuzujícího.
Dnes to byl vítr, který jim projel kůží, přes svaly, šlachy, žíly, něco nepopsatelného si sebou vzal a nadobro to odnesl pryč ..