Upírská povídka - děsivý školní rok 5.

Budu s ní muset hold něco provést, jinak mě úplně zničí, říkal si Lex, když dva dny na to pochodoval po své pracovně. Je jenom otázkou času, kdy se pokusí něco vyžvanit. Jako by nestačilo, že chodí na veškeré hodiny s křížem. Naivka Cožpak těm báchorkám, co se o nás vypráví, skutečně věří? Upřímně se divím, že ještě ke všemu nenosí po kapsách česnek. To jí tak vadím? Vždyť už jakou dobu jsem hodný Lexík, co nedělá žádné ošklivé věci (vyjma šikanování studentů, to sem ale nepaří). Mohli bychom přece žít v klidu a míru, nebýt věčně ve stresu, co ten druhý zas provede.

Naposledy si povzdechl, prudce otevřel dveře a vyšel na chodbu. Veškeří příslušníci lidské rasy právě se tam vyskytující, strnuli ve své činnosti. Profesorovi se líbilo, jaký poplach jeho příchod vždy vyvolá. Ve škole nebylo studenta, jenž by se mu odvážil postavit do cesty. Rychlým krokem přešel až ke své milované laboratoři. Měl mít první chemii s třídou plnou neuvěřitelných nevychovanců a hlupáků – s 1. A.

Zatímco zapisoval do třídnice, neodvážil se nikdo ani pohnout. Jenom jedna dívenka (zřejmě vyznavačka nebezpečných sportů) se naklonila k své sousedce a cosi jí vzrušeně pošeptala

„Sedláčková!“ zahřměl na celou třídu a všichni se poděsili. Tedy, kromě Jany, která zapáleně psala do jakéhosi sešítku, „Mohla byste mi laskavě sdělit, co tak důležitého jste právě říkala slečně Málkové?“

Sedláčková zrudla jako pivoňka. Lex na ni upřeně hleděl, očekávaje odpověď.

„Jen jsem se jí ptala, jaký máme úkol z češtiny,“ pípla nakonec.

„Vskutku?“

Vystrašeně přikývla.

„Tak, když je to takhle…“ začal klidně. Pak chytil třídní knihu a třískl s ní o katedru, „Lžete! Říkala jste jí, vás dnes pozval na schůzku jistý Josef Kozel. Velice zajímavé,“ ušklíbl se Lex jízlivě.

Třída vyprskla smíchy (tedy, až na Sedláčkovou s Kozlem, kteří se tvářili, že by nejraději zalezli pod lavici).

„A teď, k tabuli! Uvidíme, jestli vaše znalosti chemie odpovídají vašemu zájmu o výuku. Pokud ano, nepřejte si mě!“

Sedláčková se s zhrožením v obličeji odcourala ke zkoušení.

„Mimochodem, když už jsme o zájem o výuku, slečna Vyskočilová se k vám jistě ráda připojí. Očividně je přesvědčená, že chemii zvládá přímo bravurně. Shodou okolností se totiž právě věnuje sepisováním velice důležitých poznatků, záslužná činnost.“

Jana rychle zvedla hlavu od deníku. Lexe trochu zarazilo, co v její tváři spatřil. Čekal vztek nebo strach, určitě ne zklamání. Jakoby se mu snažila svým výrazem něco naznačit. Jako by byl žáčkem, který ani po dvou hodinách vysvětlování jednoduché látky, nepochopil vůbec nic.

Samozřejmě, za normálních okolností by Janu nezkoušel, ale její chování hraničilo s drzostí. A on si svou pověst neúplatného parchanta musí za každou cenu zachovat! Vždyť každého, kdo by si dovolil vzepřít se jeho autoritě, by přinejmenším pořádně seřval.

„A tu…věc vezměte s sebou. Velice rád si přečtu dílo naší začínající spisovatelky,“ řekl posměšně.

Zhrozila se. Chce mě zničit? Totálně? Jako by mu nestačilo, že jí vzal spánek, důvěru i schopnost bavit se s ostatními – teď jí chce sebrat i jediného přítele. Snad má alespoň tolik rozumu a slušnosti, že nebude deník moc číst. Zvlášť, aby ho nenapadlo předčítat z něj celé třídě.

Vstala a odnesla mu deník na katedru.

„Copak to jo?“ zabručel prohlížeje si knížečku.

Ne, prosím, Lexi! Nedělej to, snažila se zoufale zformovat do výrazu obličeje. Zřejmě musela vypadat dost komicky. Lex její pokus o neverbální komunikaci očividně nepochopil a deník se zájmem otevřel. Jana pokorně čekala na nejhorší. V hlavě se jí vybavovaly věty, které psala naposled:

Ano, deníčku, je to tak. Nenávidím Lexe Bloodmortha! Není jen vrahem, je to i arogantní náfuka! A sadista! Vyžívá se v mém strachu, vyžívá se v šikanování všech kolem sebe. Proč mě jen nenechá na pokoji? Vždyť jsem nic neprovedla -

Profesor s kamenným výrazem vzhlédl. Chvíli zavládlo naprosté ticho. Pohledy všech přítomných těkaly mezi Janou a Bloodmorthem, což jí rozhodně sebedůvěry nedodalo. Utěšovala se alespoň faktem, že jí snad před tolika svědky nezabije…

Nakonec mlčení přerušil sám jeho stvůrce.

„Vezměte si křídu, slečno Vyskočilová a vy, Sedláčková, rovněž. Výtečně, nyní si pište!“

Začal jim diktovat názvy nějakých sloučenin, které Jana v životě neslyšela, natož aby uměla stvořit vzorec! Cožpak si může někdo po dvou měsících něco takového pamatovat? A tak ze sebe nevypotila oni čárku. Velice deprimující bylo, že Sedláčková v chemii zřejmě vynikala.

„Tak se na vaše výkony podíváme,“ oznámil po chvíli profesor.

Konečně se uráčil vzhlédnout k výtvorům na tabuli.

„Hmm…máte štěstí, slečno Sedláčková, vaše práce je bez chyby. Můžete si jít sednout.“

Dívce očividně spadl kámen ze srdce a posadila se do své lavice. Lex delší chvíli upíral zrak na místo, kde se měly nacházet vzorce vytvořené Janou. Pak vstal a prošel k tabuli, instinktivně před ním couvla.

„Měla jste na škole chemii, slečno?“ otázal se tichým, zlověstným hlasem, z něhož jí proběhl mráz po zádech.

„Ano, pane.“

„Proč tedy,“ zařval, „Nemáte na tabuli oni jediné písmenko?!“

„Zapomněla jsem, jak se vzorce sloučenin tvoří,“ přiznala.

„Aha, vy jste zapomněla! Co jste v tom případě dělala celé prázdniny? Myslela jste si bláhově, že na gymnáziu budete probírat učivo, jež zvládá každý člověk s ukončeným základním vzděláním?!“

Neodpověděla. Bylo jí úplně jasné, že řekne cokoliv, stejně to profesora neuspokojí.

„Slečno Vyskočilová, jste tázána, tak si to ještě nezhoršujte!“

„Neuvědomila jsem si, že nepřipomeneme učivo, jež jsme probírali kdysi před třemi měsíci. Na všech ostatních předmětech…“

„Mě absolutně nezajímá výukové metody ostatních vyučujících! Jste na gymnáziu, což mě vede k předpokladu, že snad špetku soudnosti mít budete. I když, i já se občas mýlím.“

„Promiňte,“ hlesla.

„Vy žádáte o odpuštění mě? Mělo by vám být přece jedno, co si o vás myslím, stejně jako i mně nesejde na vašem názoru na mou osobu. Já pouze hodnotím práci, již mi studenti předkládají – a ta vaše je pro dnešní den nedostatečná! Běžte si sednout!“

Páni, ten se do mě ale pustil! No, není divu po tom, co si o sobě přečetl.

Celý zbytek hodiny pak přemítala nad záměrem požádat o přestávce profesora, aby jí jejího neživého kamaráda vrátil. Nakonec touha po deníčku přehlušila strach. Přistoupila k profesorskému stolu. Lex něco zapáleně psal do poznámkového bloku.

„Pane profesore?“ oslovila ho bázlivě.

„Potřebujete něco, slečno Vyskočilová?“ zabručel nepřítomně.

„Mohu si vzít zpět ten sešit?“

Věnoval jí jeden ze svých pronikavých pohledů.

„A co očekáváte, že odpovím?“

Správná otázka. Co očekává, že odpoví? Jistě slečno, promiňte, že jsem vám ho zabavil? To asi sotva.

„Nevím…“

„Existuje vůbec něco, co víte?! Tak poslyšte, popadněte tan zatracený deník a zmizte mi z očí! Mám vás dnes akorát dost! To, že mě nenávidíte, je zcela evidentní – ukažte mi na studenta zdejšího ústavu, který ne – proto nechápu, proč máte potřebu drásat své citové výlevy na papír? Uvědomujete si vůbec, jaké pro mě ta knížečka představuje nebezpečí? Radil bych vám se jí hodně rychle zbavit, protože dostane-li si mi ještě někdy do rukou, učiním tak sám.“

„Chcete mě zničit, Lexi Bloodmorthe?“ šeptla tiše.

„Nechci tě zničit, Jano, avšak nedáváš mi moc na výběr. Víš toho příliš mnoho a velice neopatrně s těmi informacemi zacházíš. Věz, že v rukou držíš existenci!“

„Nejste nic jiného, než vrah! Proč bych mi na vás mělo záležet?!“

„Daroval jsem ti život, Jano.“

„Ano, ale až po pokusu mi ho vzít! Kolikrát jste to už udělal, no? Kolika lidem jste ještě daroval život?!“

„Dvěma.“

„Aha! A kdo byl vaší druhou obětí? Předpokládám, že taky nějaká naivní holka, která vám skočila na špek.“

„Popravdě řečeno, byl to tvůj přítel Vašek.“

Zarazila se. Cože? On chtěl…?

„Va-Vašek? Vy hnusnej…!“ zařvala.

„Jen si posluž, Jano. Myslíš, že mě těší to dělat? Myslíš, že mě baví kousat lidi do krku? Nadávej mi, obviňuj mě! Beztak nemůžeš v životě vyřknout nadávku, kterou bych sám sebe již neoznačil. No tak, směle do mě! Čímpak ještě mimo vraha a egoisty jsem? Sadista? Fanatik? Maniak? Zrůda? Bestie? Krvežíznivý netvor?“

Jana zkoprněla. Snažila si v hlavě utřídit proud nových skutečností. Tohle netušila. Že by měl Lex bloodmorth skutečně svědomí? Třeba se v něm mýlila… Pokolikáté už?

V tu chvíli se však ozvalo zvonění. Spása! Alespoň nemusí přemýšlet nad odpovědí.

„Musím jít,“ pípla.

Lex se jen díval, jak popadla sešítek a spěchá na chodbu směrem k učebně jazyků. Snad jí neřekl moc…