Upírská povídka - děsivý školní rok 6.

Jana si pročítala poznámky z minulé hodiny českého jazyka. Konečně pátek! Měla pocit, že se tento týden nesmírně vlekl. Určitě i s přispěním jednoho nejmenovaného pana profesora. Do třídy vstoupil třídní 1. A. Jenom kývl, aby se posadili. Všichni si ho stačili za tak krátkou dobu oblíbit.

„Nejdříve několik drobných informací k pondělnímu adaptačnímu kurzu. Nevím, jestli se k vám to už doneslo – při rychlosti zdejších sdělovacích prostředků – bych se ani nedivil, ale pro jistotu. Tedy, vaše paní profesorka Noháčová náhle onemocněla a do pondělí se zřejmě neuzdraví…“

Kdosi vykřikl tlumené „Super!“. Popravdě, ani jí nevadilo, že s nimi na adapťák nepojede.

„…Jako náhrada její místo zastane s největší pravděpodobností profesor Bloodmorth.“

Třídou proběhla vlna zděšení. Pár lidí se ani neubránili nahlas prohlásit: „No to snad nemyslí vážně!“

„Ale no tak! Někdo jet musel a pan ředitel nám přidělil pana profesora, protože nemá letos třídnictví,“ vysvětloval.

Proč asi, že? - pomyslela si hořce. Jeden kluk v zadní lavici (mimochodem, dle Janina názoru celkem pěkný) se přihlásil:

„A nešlo by to nějak změnit?“

„Bohužel.“

Žáci nepřestávali rozmrzele bručet. Jana jen tupě hleděla na datum napsané úhledným písmem na tabuli. Že by začala odškrtávat hodiny života, které jí zbývají? Představa tří dnů strávených v jedné budově s upírem, jenž má na její krev chuť už nějaký pátek, se jí ani trochu nezamlouvala.

Téměř celou hodinu pak Hroch vysvětloval organizační věci s pobytem související. Jenom na konci jim – jako mimochodem – zadal slohovou práci na téma „Můj první týden na gymnáziu“. Bezva.

Tohle už opravdu nedá vydržet! Nemohu se věčně nacházet v nejistém polovičatém stavu ani hladu ani uspokojení. Nač si vlastně hraju? A před kým vlastně? Leda před vlastním egem. Scarmos měl zas jednou pravdu. Nelze se zříci své přirozenosti. Zvířecí krev nedokáže ukojit mou žízeň. Pomalu nade mnou přebírá vládu temný společník. Můj černý stín odklizen na několik týdnů do kouta. Moc se mu to nelíbí, pravda. Snažím se sám sobě dokázat, že to zvládnu – žít bez lidské krve. Nedokážu to. Cítím, že pokud rychle nezabiju nějakého človíčka, přestanu se ovládat úplně.

„Sakra!“ praštil zkumavkou o zem a na podlaze se zatřpytily kapičky rudé kapaliny. Nikdy na to nepřijdu. Mým údělem je navždy zůstat stejným jako ostatní upíři. Stejným zoufalcem. Dnes v noci si vyjdu na lov. Počkat, to přece nesmím! Kam se poděla má vůle? Radši vypiju dvojnásobné množství zvířecí krve, než vzít zbytečně život dalšímu člověku. Krutá daň za nesmrtelnost. Žít na úkor druhých.

Hmm, budu si muset sehnat pořádné množství potravy na adaptační kurz. Nerad bych se potýkal s „abstinenčními příznaky“ přímo před zraky svých milovaných kolegů. Živě si už představuji, jak budu nucen každý večer trávit ve společnosti bandy pubertálních výrostků, jejichž hormony by potřebovaly ledovou sprchu. Nemluvě o kolegu Hrochovi, jenž mě určitě nepřestane obšťastňovat svojí přítomností i po večerce. Jak já jsem jen ve školství mohl dosud vydržet? Věčná neznámá…

Nebýt bídníka Scarmose, mohl bych teď klidně ležet v pohodlné rakvi pár metrů pod zemi. Jednou se mu pomstím. Určitě.

XXXXX

„Tak co, Jano, máš opravdu všechno?“ tázala se snad poosmé ustaraně mamka a Jana jí poosmé sdělovala, že ano. Dost dobře nechápala, proč všichni s odjezdem na „adapťák“ tolik nadělají? Beztak tam stráví jen tři dny! Krom toho, už by ráda vyrazila. Jestli totiž přijde pozdě, vybuduje si nechvalnou pověst na zbylé čtyři roky.

„Doopravdy nechceš, abychom tě šli všichni vyprovodit k autobusu?“

„Ne mami!“

„No jak myslíš. A vzala sis tu teplou bundu?“ strachovala se.

„Tu jsem si nebrala.“

„Tak já ti ji tam přibalím.“

„Ne! Proč bych si měla brát zimní bundu, když je ještě léto?“

„Protože budete v horách a tam je chladnu, radši si ji vezmi.“

„Vždyť se mi už do tašky ani nevejde!“

„Nesejčkuj, samozřejmě, že se ti tam vejde.“

„Mami, prosím! Proč musím hned na začátku vypadat jako blbec?“

„Nebudeš vypadat jako blbec. Ostatní jistě budou mít teplé bundy taky.“

„Jo, a čepici a rukavice bych si náhodou vzít neměla?“

„Nebuď drzá! Když tu bundu nechceš, prosím. Ale až budeš mít zápal plic, já s tebou po doktorech běhat nebudu!“

Konečně se nějak vyhrabali z domu do auta. Táta ji zavezl ke škole. Naštěstí tak vehementně netrval na vlastní přítomnosti až do odjezdu autobusu. Pomalu se s taškou přes rameno odcourala k jakémusi hloučku spolužaček.

„No, to bude bezvadný! Tři dny vkuse s Bloodmorthem! Vsaďte se, že do nás bude hustit chemii i při nějakým školním výletu,“ říkala zrovna znechuceně Lenka.

„To jo, mě už straší ve snech od pátku. Jako bych slyšela to jeho: Velice kostrbatě řečeno, slečno Páralová!“ přitakala Alice.

Jana jenom poslouchala. Nemyslela si, že by její názor na Lexe někoho zajímal, i když by byl bezesporu zvláštní.

Po příjezdu autobusu začal teprve správný rozruch. Všichni se cpali dopředu, strkali a přes veškerá napomínání vyučujících se nepřestávali dohadovat, kde kdo bude sedět. Jana je nechala. Koneckonců, jí bylo jedno kam a vedle koho si sedne. Netoužila navazovat kontakty a jediný, o jehož společnost jakž takž stála, byl deník. Už se moc těšila, že celou cestu i pobyt stráví spolu… A čert vem Bloodmortha! Ostatně, kde vlastně je? Na chviličku se v ní rozkřesala jiskřička naděje, že třeba také onemocněl.

Do autobusu se jí podařilo dostat až jako úplně poslední. Zoufale se začala rozhlížet kolem ve snaze najít nějaké volné místo. Nikde. Vidíte to? Vidíte to všichni? Zase já! Zas se něco takového stane zrovinka mně!

Hroch se nad ní slitoval.

„Copak? Není nikde už volné místečko?“ zeptal se.

„Vypadá to tak,“ povzdechla si.

Tu se její třídní zarazil.

„Počkej, támhle vedle pana profesora Bloodmortha ještě volné sedadlo!“ zářivě se usmál.

Ne, prosím! Proč já? Štípněte mě někdo, já se chci probrat! S výrazem naprosté hrůzy se vydala k Lexovi. Zastavila se vedle něj a jen tupě zírala. Nevěděla, co říct.

„Já nekoušu, slečno Vyskočilová!“ zavrčel, přičemž slovo „nekoušu“ zvlášť zdůraznil.

„Promiňte, já… Nikde není volno, mohla bych si sednout k vám?“

„A mám na vybranou? To tak pojďte.“

Mezitím, co si sedala, postřehla, že se valná většina autobusu na její účet dobře baví. Jo, jen se smějte! Jestli s ním bude ale muset sedět i cestou zpět, tak už vážně nehraju!

Lex se jí rozhodl zcela ignorovat. Byl zabrán do svého bloku popsaného hustými, nečitelnými poznámkami. Tedy, když mi psal ten dopis, používal mnohem hezčí písmo. Co to tak může studovat? Marně se snažila rozluštit něco z jeho klikyháků. Pojala dokonce podezření, zda profesor neovládá řeč lidu doposud neznámou.

„Víte, že není slušné číst někomu přes rameno?“ otázal se klidně, zatímco přeškrtával jednu zvlášť dlouhou pasáž.

„Omlouvám se,“ zamumlala a raději se už dívala jinam.

Cosi ji ovšem neustále nutilo obracet pohled opět k upírovi. Najednou s překvapení zjistila pozoruhodnou věc. Tetování ve tvaru netopýra již Lexovu paži nezdobilo.