Zdechni [10]

Ne, teď nechtěla hrát tu ublíženou chudinku. Nechtěla, aby ji litovali. Chtěla se pomstít, chtěla být zlá a sobecká ..
Pomstít se těm, kteří dovolili, aby se něco takového stalo. Vylít si zlost na všech, kteří jsou zdraví. Řvát z pěti centimetrů do obličeje svým přátelům, aby pocítili naplno její hořkou zlobu. Aby se mohla alespoň na pár chvil s úchylným úsměvem ve tváři kochat jejich zděšenými obličeji.
Ano, to by moc chtěla.

Se zrychleným tepem se její hlavou honily další hořké myšlenky.
Po chvíli pocítila něco zvláštního, ale jen ztěžka si změnu uvědomovala.
Tělem jí projel mráz.
Náhle se nedokázala se ovládat. Touha po bolesti druhých přemohla její racionální myšlení.
Zloba ji úplně zaslepila.
V tu chvíli vstala z chladné země. Cítila se silná, mocná.
Dost na to, aby ubližovala přesně tak jak chtěla.
Aby se zlověstné myšlenky staly realitou.
Jeden krok, další ..
Pomalu se blížila ke dveřím z koupelny.
Už se přímo viděla jak tiskne hlaveň pistole k Rodgerově hlavě.
Jak se jí z úst ozývá ďábelský smích.
Jak vidí jeho poslední pohled.
A pak jen .. *prásk*
Náboj se zavrtá do jeho lebky a on padne mrtvý k zemi.

Přiblížila se ke dveřím natolik, aby na sebe pohlédla do zrcadla.

„Áááá … „koupelnou se ozval její panicky výkřik.
Škubla sebou a upadla na tvrdou zem, kde zůstala nehybně ležet.
Jen vytřeštěný pohled upírala do neznáma.
„ Bože .. „ zachvěly se její rty. Hlesla v neuvěření jen to jedno krátké a tiché slůvko
Kdo byla ta dívka v zrcadle?
Proč se proboha tvářila tak vražedně? Proč měla zcela zakalené oči? Děsivý pohled ..

To nemohla být ona, ne nemohla .. prostě NE!
Ležíc na chladné podlaze si tiše mumlala ta slova pro sebe.
Pořád dokola ..
To nemohla být ona, nemohla být ona …

Vypadala jako těžce psychicky zdeptaný člověk.
Stále do ticha koupelny šeptala prosebná slůvka s planým pocitem, čím vícekrát je řekne, tím dříve přesvědčí a uklidní svou rozštěpenou mysl. Nedokázala si ani na chvíli připustit, že by to byla ona, která se chystala s tak vražednou touhou pomstít svým přátelům za něco, za co oni přece nemohli. Ale ona ještě před chvílí tak moc chtěla ..
Přivřela oči a konečky prstů brázdila orosenou podlahu.

Za pár minut už bylo po všem.

Její vyděšená mysl se z velké části uklidnila. Sevřené hrdlo povolilo. Konečně se mohla volně nadechnout.
Stále v ní však zůstal ten pocit .. pocit, že už není tím, kým bývala. Něco se v ní s každým dnem více a více bouřilo. Chtělo se to dostat na povrch ..

Nevěřila, že to někdy může nastat, ale .. bála se sama sebe. Neměla žádný hmatatelný důvod, prožitek, nic .. jen ten nepopsatelný pocit, který na ni neustále dorážel, jako by se chtěl stále připomínat.

*Hej, ještě pořád tu jsem .. nezbavíš se mě, už nikdy … *