Budoucnost je naše

Budoucnost je naše
Běžel jsem ze schodů a přemýšlel nad tím co se zase může stát. Napadlo mě pár věcí,ovšem ty byly asi tak pravděpodobné jako atentát na George Buse českými aktivisty. Konečně jsem doběhl do přízemí, dal jsem Mandy papíry, aby je zanesla šéfovi. Mandy je recepční ve firmě, kde pracuji. Poděkoval jsem jí a vyšel na ulici, zavolal jsem na taxíka. Než sem mrkl tak už u mě jeden stál. Nasedl jsem a řekl řidiči: “Ztracená ulice.“
Začal jsem přemýšlet nad tím co by se asi mohlo stát. Naposledy,když jsem měl ten „špatný pocit“, že se něco stane tak to bylo při zemětřesení v Los Angels. Tehdy zemřelo přes dva miliony lidí. Taxík zastavil a řidič se na mě lačně díval. Tipoval jsem,že bude asi chtít peníze, dal jsem mu tedy dvě stovky, s tím že si může nechat spropitné. Šlo vidět, že se nějak extra nebránil.
Rozhlédl jsem se po ulici. Jako vždy tu nebylo moc lidí, možná proto jsem si ji taky vybral.
Vytáhl jsem klíče a namířil jsem si to k mému domu. Vešel jsem do domu a podíval se do schránky na poštu. Jako obvykle tam byly jenom letáky. Vyběhl jsem po schodech do prvního patra, výtah totiž stejně nemáme. Našel jsem klíč od mého bytu a otevřel dveře. Zamířil jsem rovnou do obýváku. Pravda můj byt nebyl nějak extra vybaven, ale jediné co jsem potřeboval byla vlastně televize, počítač, postel a něco na jídlo. Zapnul jsem televizi a přepnul na zpravodajský kanál. Zatím žádné zmínky,usoudil jsem, že moje předvídací doba se zvětšuje. Usadil jsem se do křesla a začal jíst pizzu,kterou jsem včera v noci nějak nestihl dojíst.
Na to co budu dělat je potřeba hodně energie, takže potřebuji taky hodně jídla. Celá pizza musí stačit. Po svačince jsem si na křesle sedl do tureckého sedu. Zadíval jsem se do televize. Obraz v ní se začal různě vrnět a třást. Zavřel jsem oči a zase je otevřel je. Místnost ve které jsem seděl se změnila, už tu nebyla pizza a televize byla na jiném místě, závěsy byly roztažené. V televizi běželi právě zprávy o tom, že atentátník v Paříži nechal vybouchnout spolu se sebou celou soupravu metra. Zase jsem zavřel oči, chvíli jsem přemýšlel co dělat a asi po dvou minutách jsem je otevřel. Byl jsem zase ve své době. Vstal jsem z křesla a začal chodit dokola. Vidět do budoucnosti má jednu nevýhodu, po každé když se podíváte změní se. Většinou je výsledek- pokud to nezměníte- stejný, ale způsob je jiný. Měl jsem dvě možnosti: buď ihned letět do Paříže, riskovat vlastní zadek, tím pádem přijít druhý den pozdě do práce nebo druhá možnost a to ta, že budu dělat, že jsem nic neviděl a potom mít výčitky svědomí.
„Musím vědět víc!“ řekl jsem si a sedl si zase do křesla, přičemž jsem se zase zadíval se do obrazovky. Obraz udělal ten samý proces, jako napoprvé, akorát že trochu rychleji. Objevil jsem se, ale v úplně jiné místnosti než předtím.Byla tu pěkná tma, televize a křeslo taky zmizelo a já tedy seděl na zemi.
“Musím se ještě naučit ovládat kam až se chci dostat.“řekl jsem si.
Ale něco mi říkalo, že bych tuhle dobu neměl tak rychle opustit. Vstal jsem tedy a roztáhl závěsy. Venku byla poměrně tma, tipoval bych asi osm hodin večer. Najednou mě příšerně zamrazilo. To co jsem viděl mě vyděsilo a překvapilo zároveň. Za městem se objevil záblesk a potom to začalo…všechno se třáslo,za městem se začal zvedat atomový hřib. Než jsem si to uvědomil budovy se pod tlakovou vlnou začali bortit jako domečky z karet a v tu chvíli, kdy už jsem čekal,že mě vlna zabije jsem otevřel oči. Byl jsem zase na svém starém,dobrém křeslíčku, sice zpocený, zmožený a pěkně otřesený, ale živý. Pak jsem si to uvědomil:“Mám tu horší problém než je Paříž!“

Ztěžka jsem se natáhl pro další kousek pizzy. Zakousl jsem se a dumal nad tím co jsem viděl. V té chvíli někdo zazvonil na zvonek. V tuhle dobu ke mně nikdo nechodí, tak jsem se to snažil ignorovat. Ovšem ten někdo zvonil dál. Nakonec jsem vstal a namířil si to ke dveřím. Podíval jsem se do kukátka, uviděl jsem nějakého muže v černé bundě, s dlouhými vlasy svázané do culíku. Otevřel jsem.
„Dobrý večer, pan Rodney N. Kurtzen?“zeptal se mne.
„Ano,co se děje?“
„Tak to jsem rád,že jsem si nespletl dům. Mohu dál?“
Ne že by nemohl, ale těžko mu v tom zabráním, když už je ve vaší chodbě a zouvá si boty.
Vešel rovnou do obýváku a podíval se z okna, pak na mě. Asi se trochu podivil, když viděl můj výraz.
„Á promiňte ani jsem se nepředstavil,jmenuji se Matyáš Novák.“
„Těší mě“ odpověděl jsem mu.
Bylo zajímavé jak dobře uměl anglicky i když jeho jméno znělo tak cize.
Chvilku bylo ticho a on se na mě vyzývavě díval.
„Co je?“zeptal jsem se.
„Ale vždyť vy už to musíte vědět proč tu jsem.“ usmál se na mě.
Trochu nevrle jsem mu odpověděl:“Ne bohužel nevím.“
„Sám jste to před chvíli viděl. Ten nukleární výbuch.“
JAK TO SAKRA MŮŽE VĚDĚT!!!
„Jakože o tom víte?“ řekl jsem dosti překvapeně.
„No myslím, že kromě mě o tom ví asi víc lidí, což pro vás není nijak pozitivní, takže mne poslali abych vás odvedl na naši základnu.“ řekl.
„Eh?“ dostal jsem ze sebe,v tu chvíli jsem si připadal dost hloupě.
„Spíše nemáte na výběr.“ zvýšil hlas a odskočil od okna čímž mě porazil na zem.

Okno se roztříštilo a prolétly ním kulky. Jedna mne zasáhla do nohy. Matyáš mě vzal přes rameno a pár výstřelů jim vrátil. Usmál se, protože se mu podařilo sestřelit jednoho z útočníků. Najednou se před oknem snesla helikoptéra, ze které vyskočil nějaký člověk, proletěl oknem přímo před nás. Ležel na zemi se zlomenou nohou. Matyáš k němu přišel, namířil mu pistolí na obličej a jediným výstřelem ho rozesmál od ucha k uchu. Potom se otočil a vyběhl z bytu, nevím jak, ale dokázal přežít skok z prvního patra do sklepa. Vyběhl po schodech nahoru ke dveřím. Sotva pootevřel dveře prolétly jimi dvě kulky. Položil mě na zem a vytáhl z kapsy zásobník, který vyměnil za starý. Zavřel jsem oči. Poté co jsem je otevřel, viděl jsem ho jak střílí naslepo přes dveře.
Stoupl si před ně a vykopl je. Já se mezitím schoval na schodech, abych lépe viděl.
Matyáš se kryl před výstřely za zdí. Podíval se na mě, usmál se a hodil po těch chlapících něco co vzdáleně připomínalo granát. Ozvala se šílená rána a ony útočníky to „mírně“ roztrhalo… Byl to granát. Střelba ustala a Matyáš se na mě podíval. Měl na hrudníku velkou krvavou skvrnu.
„Sakra.“ řekl.
Spadl na zem. V ten okamžik mne pojala naprostá bezmocnost a vůbec jsem nevěděl co dělat, jen jsem tam tak ležel ztuhlý jako prkno. O chvíli později se přihnalo k němu několik lidí se samopaly, ozkoušeli několika kopy jestli je mrtvý. Začali se rozhlížet, doufal jsem že si mě nevšimnou, měl sem oči upřené na tom největším co tam byl, asi jejich šéf. Byl opravdu veliký tipoval bych, že uzvedne i náklaďák. Ovšem příliš dlouho jsem se na něj zaměřil. Jeden z nich na mne namířil, viděl jsem něco lesklého jak si to míří přímo mezi mé oči, které jsem těsně před dopadem otevřel. Přede mnou byl Matyáš a vytahoval granát z kapsy.
„Hoď ten granát a zase se sem vrať.“sdělil jsem mu rychle.
Kývl na mě. Vykopl dveře a hodil granát. Ihned se vrátil, uslyšel jsem výbuch.
Chvilku jsme tam jen tak seděli, ovšem začali jsme slyšet kroky. Matyáš mi hodil zbraň a řekl: „Sám to nezvládnu, musíš mi pomoct. Až ti řeknu, budeš utíkat co ti síly budou stačit a dostaneš se k tomu bílému autu co stojí na rohu ulice jasný?!“
Kývl jsem na něj.
Prásk. Vystřelil na jednoho útočníka, který se skácel mrtvý k zemi.
„TEĎ!“ zařval na mě.
„Ne!“ řekl jsem nahlas.
„Proč ne?“ díval se na mne s výrazem: Jestli to neuděláš kopnu tě do hlavy.
„Dívej.“
Svět na ulici se zastavil. Kulky od útočníků vysely ve vzduchu, jako kdyby zamrzly. Všude bylo absolutní ticho, přičemž po chvíli se ozvalo tlesknutí rukou, celou ulicí se hnaly plameny a spalovaly vše co měli v cestě. Vojáci skučeli v agónii až jich mi bylo líto. Plameny postupně začali pohasínat až zhasly úplně.
Matyáš začal tleskat a vyšel ven.
„Bravo! Opravdu skvělé, myslíte že bych to sám nezvládl?!“
Na konci ulice byly dvě postavy a mířily k nám. Jedna z nich byla žena, trochu ušmudlaná od sazí. Oblečení bylo vcelku slušné, černé tričko a modré rifle. Měla černé vlasy s rudým a oranžovým melírem.
„Ale Maty! Víš, že ti věříme… jen jsme si chtěli být jistí, že toho klučinu dovezeš v pořádku.“ řekla.
Druhý z nich byl muž, poměrně vysoký s krátkými blonďatými vlasy vyčesanými do kohouta.
„Prosím tě, on a něco zvládnout? Ještě k tomu sám?“ uchechtl se.
„No jasně. Jen si rýpejte. Ovšem máme tu vcelku zásadnější problém ne? Musíme ho nějak dostat na základnu a jelikož jste mi spálili na popel autíčko tak máme jistý problém.“ řekl Matyáš.
Žena tleskla dlaněmi. Do vzduchu vzlétl plamenný paprsek, který roztrhal mračna na obloze.
„Tohle jsem si já ve vašich letech dovolit nemohl.“ kroutil hlavou Matyáš.
Nad námi se snesl vrtulník, Matyáš mě vzal za límec u bundy a v klidu mne přenesl do vrtulníku jako kdybych nevážil nic.
Když jsem se usadil, byli jsme už dávno ve vzduchu a mířili k nim na základnu. Ach jo, že já vždycky strkám nos kam nemám.