Zdechni [13,14] Sníh ...

* * *

Ze začátku pro mě nebylo problémem přidávat i tři nové kapitolky denně, ale tato krásná doba bude brzy u konce. Právě totoiž dopisuji 16tou stranu a můj postup nebude zdaleka tak rychlý, jako doposud, tudíž denně budu přidávat maximálně jednu až dvě strany, díky za pochopení .. Mám tu pro vás pár otázek a moc by mi při tvorbě pomohlo, kdybyste mi na ně do komentářů odpověděli ..

1) Čtete si všechny kapitoly, nebo některé vynecháváte?
2) Přijdou vám některé kapitoly až příliš zdlouhavé a bez děje?
3) Jaká je vaše nejoblíbenější postava? (chápu, že na tuhle otázku je ještě brzo, ale i tak by mě to zajímalo ;)

* * *

,,Probuď se Mel .. MEL!“
„ Eh .. co, kdo .. proč? „ rozespale se posadila na posteli a zalepenýma očima těkala po místnosti. Zastavila se na nějaké rozmazané šmouze a protřela si oči. Když spatřila Angelu, mírně se zamračila.
Co je proboha tak důležitého uprostřed noci?
Pohledem se jí vpíjela do očí a očekávala nějaké hodně dobré vysvětlení ..

„Christian má problémy .. „ vyřkla tiše rozechvělým hlasem.
Jen to jméno zaslechla, ihned vypoulila oči. Myšlení přepnulo na úplně jiné obrátky, jako by snad před chvílí ani nespala. Kdykoli bylo toto jméno někým vysloveno, okamžitě to v lidech evokovalo strach a podezření.
„ Cože? Co se stalo?“ odhrnula ze sebe deku a vrávoravě vstala z postele.
„ Nevím, volal před deseti minutami .. mají na léčebně .. problém .. „ věnovala Melisse vážný pohled a sama odešla rychlým krokem z místnosti.
Mel okamžitě začala pobíhat po pokoji a převlékat se. Teprve teď si všimla, že Duncan už nejspíš dávno vstal. Rychle na sebe oblékla černé plátěné kalhoty, první triko, které ve tmě našla a tlustou péřovou bundu.
Jakmile vyšla z pokoje, spatřila v kuchyni Angelu chystajíc její zdravotnickou tašku. Thomas jí pomáhal se skládáním.
„Kde jsou ti dva?“ zeptala se jich tichým hlasem.
Angela a Thomas si spolu vyměnili krátký pohled.
„Mají nejspíš zase tu svoji … akci .. „ hlesl Thomas a raději zabořil pohled do plánku. Už jistě vytušila, že on byl o jejich akci informován, zatímco Mel ne. Cítil se trapně, měl jí o tom říct také, přestože Rodger nesouhlasil.
„Akci .. „ odfrkla podrážděně a vzala do dlaně klíčky od auta, které ležely volně na kuchyňské lince. „Z jakého důvodu si myslí, že na všechno vystačí sami?“ nechtěně začala zvyšovat hlas.
„Mel .. jen nás nechtějí tahat do něčeho .. nebezpečného .. to je vše „ trpce se pousmála a samou nervozitou omylem převrhla ze stolu štos obvazů.
Až v tu chvíli Melisse došlo, jak je situace vážná.

Christian byl jeden z lidí, který neopustil Mrtvou zónu, jako mnozí. Byl to lékař a z velké části také vědec. Pokoušel se o vývoj antibiotik proti zákeřné nemoci. Pro své výzkumy si vyhradil opuštěnou kliniku v centru sídliště. Díky svým stykům se mu k jeho výzkumu dostávaly potřebné materiály. Ano, pašování, to je věc. Dával naději na vyléčení všech nemocných, kritické případy a obyvatele s prvními příznaky nemoci schraňoval na své klinice a testoval je svými léčivy.
Těžko říci, zda byly jeho výzkumy k ničemu. Veškeří jeho pacienti totiž stejně časem na nemoc zemřeli i když jisté úspěchy se mu odepřít nedaly. Zmírňoval příznaky, pokoušel se léčit jisté projevy nemoci, ale žádný z jeho pokusů nebyl stoprocentní.
Ihned jí došlo, že pokud na jeho kliniku pojede, bude mít hodně velkou šanci, že si ji tam nechá na své pokusy. To tedy nechtěla. Když už umírat, tak rozhodně ne v nemocnici. Jen se modlila, aby si nevšiml jejích fleků na zápěstí a stehnech.

Thomas pomohl Angele sbalit tašku, hodil si ji přes rameno a prosvištěl kolem Mel.
„Nástup .. vyrážíme .. „ zvolal razantně a otevřel hlavní dveře od bytu.
Obě dvě ho kvapně následovaly. Překvapilo je, že venku tak hustě sněžilo. Zimy tu už pár let byly hodně mizerné, sníh byl příjemnou změnou ..
Pár centimetrů sněhu křupalo pod jejich kroky. V uličce stál starší model jeapu. Thomas s Angelou už automaticky nasedli dozadu a Mel nechali řídit.
Uvědomila si, jak dlouho už neřídila. Vždy to dělával Rodger. Trochu bázlivě vsunula klíčky do zapalování a po pár pokusech úspěšně nastartovala. Auto se s rachotem rozjelo uličkou a stěrače úspěšně rozmazávaly sníh do mokré šmouhy. Opravdu se udivila, jak rychle se s vozem opět sžila.

„Sakra .. baterie na 5% .. úžasné .. „ vychrlil Thomas rozzlobeně. Notebook, který vysunul ze dveří jeapu používali jen hodně zřídka a tak se občas stalo, že na jeho nabíjení úplně zapomněli. Angela zatím aktivovala svá sluchátka s mikrofonem, která se bezdrátově připojila k notebooku a takřka ihned byla schopná zprostředkovat telefonní hovor. Thomas vytočil Christianovo číslo.

„Je sektor C56 volný?“ začala rozhovor s postarším mužem. Čas od času se stávalo, že armádní hlídky okupovaly nějakou část města. Těžko říct, za jakým účelem, všichni se jim snažili vyhýbat.
„Ano je .. „ ozvalo se zpět. „ Už jste na cestě? Potřebujeme vás .. nutně .. pár pacientů .. prostě .. zešílelo .. „ krom jeho hlasu slyšela Angela i další hlasy, některé z nich velmi děsivé.
„ Zešíleli?“ nevěřícně zopakovala a po čele jí vyrašily kapičky potu.
Stejně jako Melisse, po zaslechnutí toho slova. Omylem silněji stiskla brzdu. Thomas a Angela měli co dělat, aby se udrželi na svých místech. Ani jeden však neměl nějaké námitky proti tomu, co Mel udělala, zcela to chápali, už jen kvůli skutečnosti, že byla jednou z nakažených.

Ze sluchátek se ozval zvuk tříštícího se skla a vysoký dívčí jekot, při kterém tuhla krev v žilách. A to nejen Christianovi .. „Kriste … kazajku, udělejte s ní něco !“ zjevně kamsi utíkal, jeho hlas byl stále udýchanější.
Angela letmo pohlédla na svou napěchovanou zdravotnickou tašku a začala mírně pochybovat, zda jim bude vůbec k nějakému užitku, dle toho, co právě zaslechla.
„Hned tam budeme … „ šeptla rozhodně.
„Bůh nám pomáhej .. „ hlesl ještě Christian a ukončil jejich hovor.

Thomas po celou dobu hovoru Angelu pozoroval. V jeho tváři bylo znát zděšení. Neschopen slova jen visel na jejích rtech a očekával její vysvětlení.
„Myslím, že na tuhle noc jen tak nezapomeneme … „ pronesla sklíčeně a opřela se spánkem o polo zamrzlé okénko auta.

Jeap si razil cestu vrstvou sněhu, která byla na silnicích mnohem větší, než před jejich bytem. Nebylo to nic zvláštního, lidé tu auta používali minimálně, silnice nebyly proježděné a Mel se pomalu bála okamžiku, kdy bude někdo potřebovat rychle dorazit do cíle, jako třeba dnes oni, a bude mít smůlu ..
Pouliční lampy smutně poblikávaly na ponuré ulice, opuštěné domy a dotvářely tak téměř hororovou vizi dnešní noci. Černočernou tmou se k zemi dál snášely husté chuchvalce sněhových vloček.

Mel přidala plyn a ostře vybrala následující zatáčku. Už jen asi kilometr a byli u svého cíle. Pomalu se blížili do živého centra města. Všichni v jeapu s úlevou sledovali domy, auta, sem tam svítící okénka, která na jejich tvářích vykouzlila milé úsměvy. Alespoň se necítili tak sami ..