Zdechni [15] Nancy

Vteřiny se až nekonečně táhly. Krom otravného zvuku stěračů a dunění motoru neslyšeli nic jiného. Namísto zbytečných slov všichni do jednoho přemýšleli nad nelibými událostmi, které bezpochyby brzy nastanou.

Auto s rachotem zastavilo před klinikou.
„Neměli bychom zavolat Rodgera a Duncana?“ zastavil Thomas vysedající Mel.
„Ne .. je to jejich chyba, mají být spolu s námi, ne si řešit věci na vlastní pěst .. „ prohodila ostře.
Pokrčil rameny a také vysedl. Musel jí dát za pravdu.

Rychlým krokem se probrodili sněhem až ke vchodovým dveřím. Na rozdíl od vzhledu celé kliniky vypadaly právě dveře nejzachovaleji. Angela na nic nečekala a prudce zabušila do masivních dveří.
Chvíli nic, jen děsivý jekot se ozýval z útrob staré budovy.
Vyměňovali si navzájem zděšené pohledy.
„Jsou tady .. „ ozvalo se zevnitř po pár minutách.
Hlas podle všeho patřil Christianovi. Byl čím dál tím hlasitější a také udýchanější. V tom jí to docvaklo.

„Pozor!“ Melissa odstrčila Thomase, který stál nejblíže a sama uskočila stranou.
Těsně.
Dveře se rozlétly dokořán a ven vyběhla jakási černovlasá dívka oděná pouze v bílé nemocniční košili. Stačila uběhnout sněhem jen pár metrů, než se odněkud ozval výstřel a ona bezmocně padla do bílé nadílky, která se pod ní okamžitě začala zbarvovat do ruda.
S otevřenými ústy nevěřícně hleděli na celou situaci. První, komu se opět vrátil zdravý rozum, byla nečekaně Angela. Zakryla si vyděšenou tvář dlaněmi a se slzami v očích pohlédla na kouřící hlaveň pistole a poté na jejího vlastníka – Christiana.

„Jak .. jak jste mohl .. „ dostala ze sebe tichým hlasem.
Věnoval jí pouze dlouhý omluvný pohled, ale sám se netvářil příliš sklíčeně.
„Pojďte dál … „ nemínil se dál kochat jejich nechápavými výrazy a tak raději celé vysvětlování utnul ještě dříve, než pořádně začalo. Krátce pohlédl na mrtvolu dívky ve sněhu.
„Bůh nám pomáhej .. „ zopakoval opět a rozešel se zpět do budovy. Kdyby ona byla jejich jediným problémem, byl by neskutečně rád.

Mel odtrhla pohled od mrtvoly kousek od ní a z úst jí vyšel jen úporný vzdech. To ten dnešní den tedy pěkně začíná, pomyslela si. Snažila se do tváře dostat znechucený pohled, ale příliš jí to nešlo. Bojů na život a na smrt a rozcupovaných lidských těl viděla už takovou spoustu, že ji dnešní situace příliš nepřekvapovala. Jen osvěžila odporné vzpomínky hluboko v ní.
Beze slov vykročila za Christianem a ostatní ji následovali. Procházeli úzkými nemocničními chodbami. Stěny, které byly za léta už částečně zbaveny omítky, prolezlé vlhkostí a plísní teď navíc zdobily i krvavé skvrny.

„Měli byste vymalovat … „ ozvala se lehce posměšným hlasem.
Christian se za ní ohlédl a ve tváři se mu objevil krátký úsměv. Její připomínku však vzhledem k vážnosti situace, nekomentoval.
„Vlastně se vám chci velmi omluvit, ale shledali jsme vás jako jediné, kteří nám v naší bezvýchodné situaci mohou pomoci .. „ rozmluvil se konečně a oni jen dychtivě očekávali další jeho vysvětlení.
„My?“ optal se nevěřícně Thomas.
„Ano vy .. a především ta roztomilá černá schránka ve vašem kufříku .. „ kývnul směrem k zdravotnické tašce.
„Věděl jsem, že ji budeme potřebovat, ale ne tak brzy .. „ otřel si koncem rukávu upocené čelo.
„Tudy prosím .. „ zastavil se po několika stech metrech u chodby vedoucí do prvního patra.

Schody nevypadaly příliš vábně, ostatně jako celá budova, ovšem u ní se nedalo čekat, že by se každou chvíli rozpadla. Zato u schodů bohužel ano.
Thomas nebojácně vykročil jako první, poté Melissa, Angela a celou skupinku uzavíral Christian.

Napětí by se dalo krájet, skoro se až báli jen hlasitě vydechnout, aby nezničili tu napjatou atmosféru. Aby jim neunikl byť jen jediný hlásek ..
Pomalu vyšli do prvního patra. Napravo od nich byla velká prostorná ordinace, jejíž stěnu tvořilo pouze speciální nerozbitné sklo.

Jakmile pohlédli dovnitř, okamžitě ztuhli na místě. Po celém těle jim projel mrazivý chlad. Kdyby se z jejich hrůzou přiškrcených hrdel mohlo vydrat byť jen jediné slůvko, bylo by to nepochybně: proboha.
Rozmlácené náčiní, postele, všude spousta krve, mrtvých těl a od toho všeho je oddělovala jen tenká skleněná stěna. Angela couvla pár kroků a zády se přilepila na chladnou zeď. Ne, na tohle opravdu nebyla dost silná. Raději zavřela oči a snažila se udržet žaludeční kyseliny na svém místě, neb cítila, jak lačně touží okusit znovu cestu jejím hrdlem a následně ven.
Thomas o chvíli později její chováni napodobil.

Mel nebyla sto říct cokoli ani po několika minutách. Jen nehnutým pohledem civěla na dívku schoulenou v koutě zkrvavené ordinace. Tvář měla opřenou o kolena, která objímala bledýma rukama.
„Kdo to je?“ sebrala všechnu odvahu a konečně promluvila.
„Nancy .. Nancy Bakerová .. „ pověděl rozhodně. Věděl, co bude následovat a tak pouze sklopil pohled k zemi. Připadal si jako běžec na dlouhou trať, kterému došly síly jen pár metrů před koncem. Jaká nehorázná smůla … prohrál.
„Nancy … „ šeptla a konečky prstů přiložila na skleněnou stěnu. Oči se jí zalily slzami a pouze ohrádka z řas je prozatím držela na jejich místě. Jak je to možné, to přeci nemůže být ona. Vždy bývaly tak skvělými přítelkyněmi. Nancy nikdy nebyla tím typem dívčiny, která si ráda hrávala s panenkami, líčila se a vymetala módní butiky. Měla ráda akci, zbraně, nebezpečí. Nejspíš proto si tak padly do oka. Nemělo to skončit takhle, měly si při nejhorším na dvorku se zapálenými cigaretami stěžovat na počasí, vládu, chlapy .. ale tohle ne.
„Kde jsou dveře?“ pohlédla pevně na Christiana a ani jeho ledový pohled ji nepřiměl změnit její postoj.
„To nemůžete .. je v posledním stádiu nemoci a .. „
„Tak kde jsou ty dveře?“ pronesla o to důrazněji.
Mlčel. Nastalo nepříjemné ticho. Angela s Thomasem sledovali vypjatou atmosféru z povzdálí a neodvážili se cokoli namítnout.
Jeho hlas náhle o mnoho zvážněl. Snažil se o nastolení své autoritativní pozice. Nemohl si dovolit, aby návštěvníci nemocnice, byť tak důležití, opomenuli jeho roli v celé situaci. Vždyť ON je tu přeci tím, kdo celý projekt vede, financuje, stará se o pacienty, tudíž on určitě nejlépe ví, jak to celé vyřešit s co nejmenšími ztrátami. Ztrátami. Vzpomněl si na naprostou paniku a anarchii, která tu panovala před půl hodinou. A teď? Jen ticho a neskutečná spoušť. Nejspíš vážně zklamal .. své žáky, pacienty a bohužel i sám sebe, což bolelo ze všeho nejvíc.
„A co chcete dělat? Jít ji pohladit po ramínku a chlácholivě na ni promluvit?“ okřikl ji.
„A co chcete dělat vy, hm? Jen tu tak stát a zírat na ni?“ uchechtla se a s jiskřičkami v očích sledovala, jak jeho obličej pomalu brunátní vzteky.