Sacrosanct sword-VII - Matadorionův návrat do dětství

Vše obestřela neprodyšná černota, z níž se rýsují tvary a obrysy. Přeludy jsou barvité a plné pohybu. Sice jsou ještě nezřetelné, ale s každým prudším pohnutím se zaostřují. Z tmy vyplouvají obrazce. Temnota se mění na kontrast barev rudě červené až bíložluté. Vše na to pohlíží oči Matadoriona z ústraní. Z pruhů rozmazaných barev vznikají šlehající plameny a z obrazců lidé posedli šílenstvím. Hořící domy lehají popelem a lidé s nimi. Poslední zoufalci se snaží ještě uhasit své blízké, kteří se stačili dostat z domů. Ale marně.

Plameny je úplně sežehli, do té míry, že do několika minut umírají. Všude pobíhají muži i ženy s vědry plnými vody, pokoušeje se požár uhasit. Malou vísku uprostřed hlubokého lesa pomalu schvacují plameny. Příčina toho všeho je zatím neznámá. V bezvýsledném boji s ohněm narůstá počet obětí. Ti co chtěli ještě zachránit své příbuzné z hořících domů, v nich zůstali a uhořeli. Ostatní buď zabily padající stromy, kterým plameny přepálily kmeny, anebo je usmrtil kouř. Tak či tak byli mrtví.

Z dáli na to vše přihlížel muž, jenž byl v temně fialovém kabátci, který byl z látky tak jemné a lesklé, že připomínal pravý Satin (bájný druh látky, obdobný hedvábí, které prý nosila Satiena bohyně strachu). Nohavice měl z téhož záhadného materiálu. Boty z černé kůže s drahokamy na patě a s béžovým lemem obtaženým kolem celých bot. Na rukou měl jemně fialkové rukavičky s třpytivým znakem dýky. Pod kabátcem měl vestu se stejným vzorem jako na rukavicích. A pod vestou černou košili s černou vázankou a se stříbrnou sponou s diaténem(diamant). Zahalen bílím pláštěm s kapucí, kterou měl na hlavě. Do tváře mu nebylo vidět. Pouze úsměv spatřivši šlo spod kápě. Muž se na tu zkázu s poklidem díval a usmíval se jako by byl na humorném představení. Nakonec zmizel mezi stromy a houští.

Ženy úzkostlivě naříkali nad mrtvými syny a manželi. Ti co neztratili ještě rozvahu, pořád nosili vodu a hasili oheň. Po dvou hodinách úmoru požár uhasili. Noc se chýlila ke konci a zbytek co přežil tuto katastrofu, začal pohřbívat zemřelé a hledat pod troskami domů další přeživši. Matky objímají své děti živé či mrtvé. Dva brekoty se ozývají z vísky, prvý je šťastný, nad shledáním matkami se syny a druhý je naopak truchlivý nad jejich ztrátou. Mužové trhají svým manželkám, i když nechtíc, mrtvá tělíčka z rukou, aby je důstojně pohřbily, a tak i zmírnili bolest svým ženám, že je nebudou mít na očích. Avšak některé odmítají své mrtvé syny a dcery vydat a rvou se o ně, jako kdyby jim chtěl ještě někdo ublížit, i přestože jsou ty děti mrtvé. Ale rovněž jsou zde láskyplná objetí a slzy štěstí z toho, že děti i mužové žen tuto pohromu přežili bez úhony. Zbytek vesničanů započal sklízet trosky a ohořele kusy trámu. Pomalu opravovali to, co požár napáchal. Těla zesnulých pohřbili a zhotovili jim památník. Nikdo se nemohl vzpamatovat z té pohromy.

Den utekl jako voda a vesnice byla znovu jako dřív. Až k údivu bylo, jak to vesničané rychle zvládly. Bylo však vidno, že tu byla jistá pohroma ale vzezření vesnice bylo mnohem lepší oproti včerejšku. Jisto jisté je, že nebyla taková, jako před tím neštěstím, ač musí čtenář uznat, že je nadlidský výkon takové škody opravit jen za tu krátkou dobu. I náhle jakoby toho nebylo málo, v ten ráz, když se zdálo, že se situace jaksi uklidnila, tu z ničeho nic vtrhl nájezd banditů.