Temnota-hra na zabijáka (č.22)

„Taková drzost! Co si o sobě myslí?!“ polekaně jsem vyskočila z lehátka. Gear se zjevil uprostřed pokoje z ničeho nic, čímž mě k smrti vylekal.
„Co se stalo pane?“ zeptala jsem se ještě trochu roztřesená. Neodpověděl hned. Chvíli rázoval sem a tam po pokoji s hlavou hrdě vztyčenou, jako lev a naježené chlupy zlostí mu vytvořili i hřívu. Po zranění, jenž utrpěl nebylo už ani památky. Vřelo to v něm vzteky. Jeho hněv mi doslova škvařil vnitřnosti. Zaťala jsem ruce v pěst a nehty si zarývala do dlaní. Nesměla jsem se nechat unášet city a už vůbec ne cizími.
„Moern, ten nafoukaný pitomec!“ jeho vrčení bylo podobné hromu. „Nechtěl mě přijmout. Prý má moc práce! Dovedeš si to přestavit? Taková potupa. Jak si on mohl dovolit mě takhle odbýt? Vždyť celé dny nic nedělá. Vše za něj vyřizují ti dva jeho poskoci.“ chtěla jsem mu nějak zvednout náladu.
„Tak já za ním hned teď skočím a vyříznu mu srdce jednou z těch dýk.“ zarazil se.
„To není špatný nápad.“ teď jsem zas na něj zírala já.
„Pane, ale já to myslela jen ironicky.“ snažila jsem se vše uvést na správnou míru.
„To je jedno.“ odbyl mě a dél horečně přemítal. Viděla jsem mu na očích jak jeho mozek pracuje na plné obrátky, posuzuje různé možnosti a pak je zavrhuje. „Nemělo by být těžké dostat tě k Moernovi.“ přemýšlel nahlas. „Horší bude dostat tě od tamtu živou.“ to mě příliš neuklidnilo, ale ani nepřekvapilo. „Vymyslím plán a ty zatím odpočívej.“

Co to sakra děláš? Zbláznila ses? Napadnout krále démonů je ta největší kravina co tě mohla v životě napadnout! Koukej se otočit a mazat zpátky ke Gearovi. Ušklíbla jsem se. Tím by sis fakt pomohla. Vždyť se tě ani neptal jestli s tím plánem souhlasíš! Dokázala jsem si živě představit, kdybych se teď vrátila k němu, co by mi řekl. „Vždyť si to sama vymyslela.“ jako bych ho doopravdy slyšela spolu s tím jeho štěkavým smíchem.
Znechuceně jsem odhrnula další pavučiny, kterých byla podzemní chodba plná. Na většině z nich se k tomu ještě houpal velký chlupatý pavouk. Brr. Nenávidím pavouky! Pokaždé, když jsem nějakého viděla, proklela jsem Geara a v zápětí ho prosila, aby si to všechno rozmyslel. Zázrak se však nekonal a tak jsem se musela dál plahočit snad milion let starou, špinavou, polorozpadlou a pavučinami protkanou chodbou až k místu, na kterém byli slyšet hlasy z místností nade mnou.
Zastavila jsem se a zahleděla se na strop. Sebevrahu! Blázne! Ještě je čas, můžeš se otočit a prostě odejít. Lákavá myšlenka. To Gearovi nemohu udělat. Dýky se musí zničit, jinak tu bude pořád možnost, že je získá nepřítel a Geara mi zabijí! Musím to udělat. Ignorovala jsem ten hlásek v mé hlavě, jenž se mě snažil zviklat a připravila se. Už takhle to bude dost těžké a pochybnosti by mi to příliš neusnadnili, přesně naopak.
Vyskočila jsem a ve vzduchu se rozpadla na miliardy atomů. Musela jsem to načasovat přesně. Potřebovala jsem, abych se rozpadla dřív, než na mě začne působit gravitační síla a já začnu klesat. Jinak mé atomy klesnou také a nebo ještě v horším případě uvíznu ve stropě a pak se budu muset pěkně dlouho škrábat nahoru, či opět spadnout dolů.
Byla jsem však šikovná holka. Podařilo se mi celkem bez problémů proletět stropem, až do místnosti jenž se tam nacházela.
S velkým úsilím jsem si vytvořila oči. Nebylo to nic lehkého. Ty hloupé částečky mého já se chtěli neustále spojit a když můžou některé, proč by nemohli i ostatní? To jsem ale nesměla dovolit. S mým štěstím bych se objevila přímo před Moernem a ten by pak se mnou udělal krátký proces. Soustředila jsem se tak intenzivně, až mě z toho začala bolet hlava, kterou jsem neměla.
Dvě bulvy se rozhlédli po pokoji. Vykřikla bych, kdybych měla čím. Vznášela jsem se jen pár centimetrů nad rezavou srstí medvěda, který si tu nic netušící pochrupoval. Přestala jsem se koncentrovat a atomy nemilosrdně využili mé chvilkové slabosti.
Ne! Rychle jsem se snažila z chopit. Pozdě. Zhmotnila jsem se a tvrdě přistála na Moernovi. Cítila jsem jak se s trhnutím probudil. Do háje, já mám ale štěstí. A doopravdy jsem ho měla. Jak se ukázalo, Moern byl velice pomalí a ještě více nemotorný. Než se stačil pořádně probudit, či provést něco jiného, již jsem seskočila na zem a vytvořila si bezpečný odstup. I když… jaký je bezpečný odstup u skoro dvoumetrového démona? Hm, čtyři metry asi těžko.
Místností zaznělo zavrčení a pokud Gearův hlas, zněl jako když uhodí hrom, tak Moernův se podobalo výbuchu sopky a barvou srsti připomínal tekoucí lávu.
Naštvaně se rozhlížel po pokoji dokud se nestřetl s mým pohledem. Trpělivě jsem vyčkávala na vhodnou příležitost zaútočit. Když ležel v rohu, byla jen malá pravděpodobnost, že se nestřetnu s jeho tlamou plnou obrovských tesáků. Musela jsem počkat až vstane.
„Kdo seš a jak se opovažuješ mě rušit?“ mluvil lenivě a pomalu. Očividně mě nepovažoval za nějakou hrozbu. Ani jsem se mu nedivila. Kdo kdy slyšel aby vrah neúmyslně spadnul spící oběti na záda a tak promarnil dokonalou příležitost? Toho jsem byla schopna jedině já. Možná byl háček v tom, že nejsem vrah. Vzpomněla jsem si na mé lovy v Pražských uličkách, třeba na toho malého kluka, kterého jsem si dala k večeři. To však bylo něco jiného. Zabíjet lidi není vražda, jinak by byl vrahem každý kdo zabil třeba jen slepici, nebo králíka.
„Odpověz!“ rozčileně se začal stavět na své obrovské tlapy, které by mi mohli rozbít lebku a z mozku mi nadělat fašírku a ani by se nezapotil. Vstával, ale nemotorně a musel se hodně soustředit, aby se nesvalil zpět do svého pelechu.
Vystřelila jsem jako blesk, nebo se o to alespoň snažila. Vytasila jsem dýku, kterou jsem měla v pouzdru na kříži a sekla jsem a hned zas odskočila z dosahu Moernových zubů. Ani se mě nesnažil napadnout, jen zmateně zamrkal. Vždyť byl démon, silný, nezranitelný a nesmrtelný! Jak by mu mohla ublížit ta malá holka s ještě menší nožíkem?
S uspokojením jsem shledala, že mu po čumáku stéká pramínek krve. Splnila jsem svou část úkolu, teď byl neřadě Gear. Podívala jsem se na hodiny. Sakra. Ještě pět minut. Střelila jsem pohledem po Moernovi.
Přejížděl si tlapu po poraněném čumáku a překvapeně se díval na krev jenž mu na ní utkvěla. Tělo se mu roztřáslo v návalu zuřivosti. Zařval jak medvěd a postavil se na zadní. Tohle nepřežiji. Geare, dostaň mě odtud. Moern se rozmáchl pravou tlapou. Uskočila jsem a zády narazila do zdi. Teď už jsem neměla kam ustupovat. Blížil se ke mně houpavým krokem.
„Kdo tě poslal?“ přitiskl mi čumák těsně k obličeji, až jsem cítila jeho horký dech. „Řekni mi to a já tě možná nechám žít.“ nebyla jsem schopna ze sebe vysoukat ani slovo.
Dveře se s rachotem rozletěli dokořán. Moern se polekaně otočil. Nenápadně jsem se odplížila z jeho dosahu.
„Geare! Co tady děláš? Jasně jsem ti řekl, že s tebou nechci dnes mluvit.“ Gear mu nevěnoval pozornost. Díval se na mě a zkoumal jestli jsem zraněná. „Sewro, pojď raději ke mně. Náš král není dnes zrovna dobře naladěn.“ nemusel mě vybízet dvakrát. Obešla jsem Moerna v co největší možné vzdálenosti a ani na vteřinu ho nespouštěla z očí. Král byl zmatený a nevěřícně těkal očima mezi mnou a Gearem.
„Co tohle má znamenat? To ty jsi ji na mě poslal? Zrádče!“ udělal krok k nám. „Chtěl jsi mě zabít, za to zaplatíš.“ Gear konečně došel k názoru, že mi nic není a svou pozornost začal věnovat Moernovi. Který se celý třásl vztekem, jako by měl zimnici.
„Vážně? Jak to chceš udělat? Máš snad zbylých šest dýk Věrných, nebo…“ probodl ho pohledem. „Byl si to snad ty, kdo na mě poslal tu bandu, která mě měla zabít?“ Moern se zarazil. Střelil očima k dýce, jenž jsem stále držela v ruce, pro případnou obranu. Přestal se třást jak se mu rozsvítilo v hlavě, ale uplynula pěkná doba něž znovu promluvil.
„Někdo se tě pokusil zabít a má ještě šest dýky?“zeptal se už mnohem klidněji. Mistr jen přikývl. „Měl jsi ke mně okamžitě přijít a ne si vymýšlet tyhle šaškárny, jak mě rozzuřit k nepříčetnosti!“ vyčetl mu a opět se v něm zvedla vlna hněvu. Neměl mého pána v lásce, to bylo poznat na první pohled. Gear si jak kočka nevzrušeně olízl drápy.
„Já jsem přišel. Jenže mě někdo vkopl, jestli si dobře vzpomínám.“ to vzalo Moernovi vítr z plachet a jen si pro sebe něco nakvašeně zamumlal.
„Kdo si myslíš, že našel ty dýky?“ mistr si povzdechl nad hloupostí našeho krále.
„Kdo by nás chtěl vyřadit ze hry?“ odpověděl otázkou. Moern se zamračil na podlahu a usilovně přemýšlel div, že se mu nekouřilo z hlavy.
„No…“ podíval se na Geara. „Mágové? Chtějí moc jen sami pro sebe.“ zavrtěla jsem nechápavě hlavou a musela se hodně snažit, abych se nesmála.
„Ne.“ mistr nebyl překvapený špatnou odpovědí. „Ti si teď doopravdy nemohou dovolit ztratit naše spojenectví. Mají plnou hlavu povstalců a komu by se tedy velice hodilo oslabení mágů o jedny a jediné spojence?“ Moern mi připomínal mě když jsem byla ve škole zkoušená u tabule, měl v hlavě stejně vypatláno.
„É… tak asi těm vzbouřencům?“ zkusil podruhé a bylo na něm vidět, že fakt neví. Bingo! Chtělo se mi zařvat, ale ovládla jsem se.
„Je to velice pravděpodobné a proto by jsem měli mít někoho v té špionážní akci, kterou mágové chystají. Mohl by zjistit, kde se dýky ukrývají, nebo ještě lépe je pro nás ukrást. Bude jen problém někoho přemluvit, aby se do toho pustil. Jakmile se dozví, že se dýky Věrných našli, nebude chtít riskovat svůj život.“ Moern poslouchal a jen přikyvoval. Pak strnul, jako by do něj uhodil blesk a udělal na mě obličejem takovou grimasu, které by se dala nazvat jako škodolibí úsměv medvěda. Až na to, že se medvědi nesmějí. Žaludek se mi sevře v zlé předtuše. Co si to ta hlava dubová vymyslela?
„Proč bychom měli posílat démona? Mágové by ho stejně mezi sebe nechtěli.“
„Hm, na to jsem nepomyslel a koho bys chtě tedy poslat?“ přestal přecházet po pokoji, jak to dělá vždy, když přemýšlí a zadíval se na něj. Strnul, když zjistil na koho se dívá.