Temnota-přípravy (č.23)

„Ne!“ zamítl rázně ještě nevyřčený návrh. „Sewra nikam nepůjde. Je to pro ni příliš nebezpečné.“ Moernův smích zněl jako když někoho škrtíte a on pak lapá po dechu.
„Ale, ale, Geare. To bych do tebe neřekl. Nejen že si vytvoříš služebnici, ale ještě k ní takhle přilneš… Co se to s tebou stalo? Potřebuješ si zpestřit život? Nebo tě jen někdo silně praštil do hlavy?“ další smích, které nebyl ani zdaleka příjemný.
„To bys ty nepochopil.“ odseknul.
„Okouzlili tě snad její hnědé očka, či něco jiného?“ přejel mě pohledem. Taková drzost! Strach mě opouštěl a nahrazoval ho vztek.
„Takoví zvrhlík jsi tu jenom ty, Moerne.“ nenechal se vyvést mistr z míry.
„Já? Kde pak. Nikdy jsem se lidské dívky ani nedotkl, natož abych jí k sově připoutal.“ bránil se Moern, trochu uraženě.
„A proto mě nemůžeš pochopit, ale zpět k tématu. Sewra nikam nejde.“
„Já jsem tady král, Geare a já tedy rozhoduji! Půjde ona, už je informovaná a tak nebudeme muset zasvěcovat další osobu, což je menší riziko, že se o dýkách doví někdo další.“ znělo to logicky, ale myšlenka, že bych měla Geara opustit, mě doslova ničila a začala jsem panikařit.
„Dobrá, ale půjdu s ní.“ nevzdával se můj mistr. Trochu jsem uklidnila. Když bude Gear se mnou, půjdu klidně až na konec světa a zpět.
„Ne, ty zůstaneš. Kdybys ses zúčastnil té akce, bylo by mágům hned jasné, že nám jde o něco víc, než jen o špionáž a věci by se mohli zkomplikovat a taky tě tu potřebuji. Mágové s tebou mluví mnohem raději, než se mnou.“ viděla jsem na Moernovi, jakou má škodolibou radost z toho jak je Gear naštvaný a zoufalí, protože měl pravdu.
„Výborně! Jsem rád, že jsem se dohodli.“ zaradoval se Moern, když Gear nic neříkal.
„Nejsem si jista, zda něco takového zvládnu.“ ozvala jsem se zoufale.
„Ale jistě že zvládneš. Nevymlouvej se.“ ušklíbl se král. Cítila jsem jak to v Gearovi vře. Nejraději by ho roztrhal na kousíčky. „Jak jsem už řekl. Ty se s mágy kamarádíčkuješ mnohem více než já a proto si podrobnosti určitě dokážeš zařídit sám, ale varuji tě…“ přistoupil ke Gearovi tak těsně, až se téměř dotýkali čenichy. „Jestli zjistím, že se mise nezúčastnila, nebo že jsi záhadně zmizel…“ Moern se vyžíval v zastrašování a asi v tom byl fakt dobrý, ale na Geara to nemělo žádný účinek.
„Tak co?“ vysmíval se mu. „Nic mi nemůžeš udělat.“
„Tobě ne, ale…“ zalétl pohledem ke mně. „Tvé služebnici by se mohla přihodit nějaká nehoda.“ zamyslel se. „Proč jsi si ji vůbec vytvořil? Vážně by mě zajímalo proč se takhle někteří démoni úmyslně oslabují. Zejména ti starší, kteří by mohli být silnými soupeři! Přeskakuje démonům po tisícovce?“ na Moernovi bylo doopravdy vidět, že ho to zajímá.
„Každý má asi jiné důvody. Jedni touží po změně, někteří se cítí osaměle a nebo jsou prostě zvědaví. U tebe to také už začalo. Vidím ti to na očích. Chceš vědět jaké to je podělit se s někým o svou duši, jaké by to mohlo být, kdybys měl alespoň jednu spřízněnou duši ve světě plných nepřátel.“ Gear mluvil tiše a zaníceně a Moern hltal každé jeho slovo. Mistr měl pravdu, Moern chtěl také svou žačku. Král zavrtěl hlavou, jako by se chtěl probudit.
„Ne, ne, Geare. Mě nezblbneš. Ptám se jen z čiré zvědavosti.“
„To jsem si také myslel, ale pak když narazíš na někoho koho si pokousal a jste si tak podobní, že se mezi vámi ihned začne vytvářet pouto jen jak se na sebe podíváte…“ odmlčel se a zadíval se Moernovi do očí, aby zdůraznil svá slova. „Neodoláš. Vlastně nebudeš mít ani na výběr. Každý den na toho dotyčného budeš myslet a pouto z tvé strany bude růst, mezitím na druhé straně bude jen strach. Bude ti na něm stále víc záležet a třeba si s ním budeš chtít jen promluvit, ale ouha, uteče před tebou. Takoví strach v lidech vyvoláváme. Ale ty budeš pořád víc toužit po jeho společnosti a co uděláš? Budeš se snažit si ho k sobě co nejvíce připoutat. Už ti bude úplně ukradený tvé postavení, protože ti na něm přestane záležet. Neodoláš Moerne. Ani ty ne.“ zakořenil se. „Nemůžu se dočkat až ten den nastane a ty nás přestaneš tyranizovat.“
„To si ještě počkáš. Já se jen tak snadno svého trůnu nevzdám.“ zavrčel Moern
„Já mám času dost.“ vstal, naznačil poklonu přikrčenou tlapou a skloněnou hlavou a o točil se k odchodu. Bez poklony jsem ho následovala. Proč bych taky měla? Je král démonů a já jsem jen poloviční a k tomu mě pořádně naštval. Budu muset, bůh ví na jak dlouho, opustit Geara.

Večer jsem šli opět na poradu s těma stařečkama, kteří se měli za hrůzostrašné mágy. Musela jsem se však přiznat, že jsem se jich bála, i když to bylo asi jen proto že jsem nevěděla čeho jsou schopni.
„Vítej Geare.“ přivítal s mého mistra sípavým hlasem snad ten nejstarší, který sotva dýchal. Všichni vstali, když ho zahlédli. „Dobrý večer, Kedy.“ odpověděl chladně Gear a důstojně si lehl na lehátko, které tu bylo přichystáno jen pro něj. I ostatní se posadili.
Mě si nikdo nevšímal a tak mi to i vyhovovalo. Sedla jsem si na své místo na zemi u Gearových předních tlap. Jak se na mě asi ostatní dívají? Jako na někoho zcela nedůležitého, nebo snad mě považují jen za Gearovu hračku? Možná obojí, ale mě to bylo v celku jedno. Hlavně když jsem s ním, což se mělo brzo změnit. Při té myšlence se mi sevřeli vnitřnosti úzkostí. Nezbylo mi nic jiného, než se snažit přijít na jiné myšlenky.
„Máte nějaké nové informace?“ přešel Gear rovnou k tématu, bez dalších formalit.
„Ne, zatím nic. Jen snad, že Beron rozrostl svou armádu na dvě stovky. Což není moc, ale pokud se k němu přidají i někteří obyvatelé Temnoty, budeme mít problémy. Už teď se k nám donesli zprávy, že někteří přešli na Beronovu stranu a hodlají je podpořit ze vnitř města.“ dědula byl pěkně nervózní. Ještě aby nám tu zemřel na infarkt! Ušklíbla jsem se. „A tu skupinku, co vysíláme na výzvědy jsme se rozhodli poslat na Zemi již zítra. Nemáme času nazbyt. Beron postupuje rychle.“ hrklo to ve mně. Zítra? To je moc brzy! Gear se zavrtěl na svém lehátku a něco nevrle zabručel, ani jeho tato informace nepotěšila. Jeho reakce nikomu neunikla. Znepokojeně se zamračili a čekali na vysvětlení.
„Dnes jsem byl u Moerna.“ mluvil pomalu, jako by se snažil oddálit tu chvíli, kdy budu muset odejít. „Přeje si vás podpořit.“ přítomní se zaradovali, pomoc démonů opravdu potřebovali. Sami neměli šanci. „Ale chce mít přehled o tom co se děje z první ruky a tak pošle na tu špionáž někoho z naších lidí s vámi.“ tato informace už nebyla přijata tak nadšeně.
„A koho s námi chcete poslat, pane?“ zeptal se zamračeně Markus. Bylo to snad poprvé co jsem ho slyšela promluvit na shromáždění. Gear chvíli mlčel.
„Moern mi přikázal abych poslal Sewru.“ řekl nakonec a mě to znělo jak rozsudek smrti. A teď se z toho už nevykroutíš holka. Pomyslela jsem si hořce.
Čekali na objasnění. Neměli ani tušení kdo by ta Sewra mohla být, i když seděla přímo před nimi. Jediný Markus se na mě usmál a vypadal opravdu potěšeně.
„V tom případě už se teď nemohu dočkat až vyrazíme.“ Gear se na něj zamyšleně podíval.
„Škoda, že nemohu říct to samé.“ odpověděla jsem chladně a ušklíbla se. Všechny pohledy se stočili ke mně, jako by si teprve teď uvědomili, že tu jsem a konečně jim došlo o kom je řeč.
„Ručíte mi za ní Markusi. Chci ji zpět živou a zdravou, jinak si vás dám k večeři.“ zavrčel Gear a myslel svá slova doslova a do písmene tak jak je řekl. Markus se přestal usmívat.
„Jistě pane. Můžete se na mě spolehnout.“ řekl s vážnou tváří.