Upírská povídka - Děsivý školní rok 7.

Jana stála před hotelem. O zábradlí měla opřenou tašku a zamyšleně pozorovala hloučky, jež se kolem tvořily. Věděla, o čem asi diskutují. Prakticky všichni řešili otázku pokojů. S kým budou ložnici obývat, na které posteli budou spát a kdo budou jejich sousedi. Jenom jí na tom nesešlo. Tedy, pokud Hrocha nenapadne strčit ji na pokoj ke svému oblíbenému vyučujícímu, o čemž sice silně pochybovala, ale zkušenosti posledních týdnů jí naučily věřit téměř čemukoliv. Vůbec by jí ale nevadilo mít pokoj sama pro sebe. Tři dny sama s deníčkem… Krásný sen.

Popravdě, vůbec se jí sem nechtělo. Už při samotná představa seznamování a hraní stupidních her ke stmelení kolektivu jí byla krajně nesympatická. Rodiče – jak už to bývá – zastávali opačný názor.

Spolužáci zvedají zavazadla a odebírají se do hotelu. Zřejmě ve svém hořkém nadávání na okolní svět zapomněla vnímat okolní dění. Nebylo by to poprvé. Ale musí přiznat, že hotýlek je celkem pěkný a luxusní. Za ty peníze… Doufám, že budeme mít alespoň televizi.

Hroch je vedl podél dveří do jednotlivých pokojů, které se postupně obsazovaly. Na Janu – jak jinak – žádný nezbyl. No, samozřejmě! Ale osude, tvé chování je pěkně trapný! Co kdybys šel pro změnu šikanovat někoho jiného a mě nechal na pokoji? Znám jednoho moc špatného člověka, Lex Bloodmorth se jmenuje, což takhle jít trochu potrápit jeho? Vždyť jsem nic neprovedla! Dobrá, byla jsem to já, kdo loni snědl celou krabici kokosových kuliček. Ano, vím, že jsem nechala včera rozsvíceno na záchodě a svedla to na bratra. Přiznávám se, neřekla jsem mámě o té pětce z chemie, kterou jsem si mimochodem nezasloužila, ale… Najednou svůj vnitřní monolog utnula, neboť jí oslovila bytost z té hnusné přítomnosti.

„Jano, s kým budeš ty?“ zeptal se hroch přátelsky.

Pokrčila rameny:

„Nevím, pane profesore. Mně je to vlastně jedno.“

„Hmm, můžu tě dát k Evě, jestli chceš?“

„Dobře.“

Dobře. Never mind. Jak zní známé přísloví? Vrána k vráně sedá… Jana odvlekla své zavazadlo do pokojíku číslo 31. Na jedné posteli (samozřejmě, na strategicky výhodnějším místě) už seděla spolužačka Eva. Četla si nějaký časopis, na jehož titulní stránce byl vyobrazen načesaný jorkšírský teriér.

„Ahoj,“ prohodila, aby upozornila na svůj příchod.

„Jé, ahoj!“ zvolala Eva a odložila časopis na matraci.

„Budu tady s tebou, neva? Nikde jinde totiž není volno.“

„Budu ráda,“ usmála se Eva: „Už jsem se bála, že strávím celý adapťák na pokoji sama. Je to dost vopruz, nemyslíš? Jestli budem pořád hrát nějaký kolektivní hry, tak se nejspíš hodím marod.“

Znechuceně protočila pohled ke stropu. Jana jí rozuměla. Její úmysly byly podobné.

„Co to čteš?“

„Tohle?“ vzala do ruky časopis, „Psí sporty.“

¨ „Psí sporty? Copak psi sportují?“

„No jasně! Mi neříkej, že neznáš žádnej psí sport!“

„Neznám.“

„Ani… agility?“

„Igelity?“ povytáhla Jana překvapeně obočí.

„Ne igelity, ale agility! To je to, jak tam pejskové skáčou přes různý překážky…“

„Počkej! Tohle jsem někde viděla!“ rozjasnila se Janě tvář radostí, že není za úplného blbce. Eva zřejmě neznalost agility považuje za stejný hřích, jako neznalost Harryho Pottera.

„A ty se o to nějak zajímáš?“ zkusila Jana navázat konverzaci.

„Samo sebou. Vždyť mám doma borderu!“

OK. Vypadá to, že budu za blbce pořád. Kdybych bývala věděla, že strávím 3 dny se psím fanatikem, otevřela bych před odjezdem ten velký atlas psů, do jí loni darovala teta k Vánocům. O čem se s ní teď asi tak budu bavit? Jediná rasa, kterou znám, je ovčák a jezevčík. Jo, a ještě dalmatin (dohasínající účinek dvojího zhlédnutí filmu 101 dalmatinů).

„Co je to bordera?“

„Přece border kolie! Nejinteligentnější pes na světě!“

„Aha,“ hlesla a v duchu si pomyslela, že už asi ví, proč s Evou nechtěl být nikdo na pokoji.

O půl hodiny později seděla v kroužku a poslouchala Hrochovo kázání, co se smí a nesmí na adaptačním kurzu dělat. Lex Bloodmorth u této trapárny samozřejmě nezúčastnil. Zřejmě by to bylo pod jeho úroveň. No, při troše štěstí by mohl považovat pod svou úroveň celý pobyt. Janě by to vůbec nevadilo.

„A nyní vás rozdělíme do několika skupin, v nichž budete pracovat. Každý si vylosujete jeden lísteček s písmenem, které vás bude vázat s ostatními spolužáky. Jednotlivé skupiny budou plnit vlastní, specifické úkoly. K jejich vyhodnocení dojde až na konci kurzu. Hodně štěstí! A mimochodem, každá skupina má přiděleného jednoho profesa či profesorku, jakéhosi patrona skupiny. Na něj se také budou moci v případě potíží obrátit. Bude jim rovněž rádcem, aktivit skupin se ovšem nesmí přímo účastnit. Nyní konečně přistoupíme k losování.“

Hroch postupně obcházel přítomné s výzvou, aby si z koženého váčku vytáhli písmenko. Jana se jen v duchu modlila, aby si nevybrala něco, co má co dočinění s Bloodmorthem. S velikým sebezapřením zavřela oči a sáhla do váčku. B.

No super! Dík, osude! B určitě znamená Bloodmorth! Ještě ke všemu jsi mi přidal pár zajisté milých lidiček a výsledkem jsou tři překrásné dny. Proč já?!

„Takže, nyní jste již roztřízeni do skupin. Vaši patroni – pro Áčko profesor Balata, pro Esko profesorka Syslíková, pro Em profesorka Musílková, no a Háčka – kupodivu – budu mít na starosti já. Nějaké dotazy? Ne? V to případě bych vás poprosil, abyste si sesedali k sobě a sehnali si své profesory, kteří vám řeknou, co se bude dít dál.“

Jana členy svojí skupiny objevila záhy. Bylo jich zřetelně méně, než členů skupin ostatních – dohromady pět. S odevzdaným výrazem ve tváři se k nim odcourala.

„Neměli bychom jít za Bloodmorthem?“ vyslovil Honza (mimochodem, moc sympatický mladík) dost podstatnou myšlenku.

„Jo, ale vidíš snad někde?“ zeptala se uštěpačně Sára.

„Tak se zeptáme Hrocha,“ pokrčil Jan rameny a zamával rukou ve vzduchu.

„Ano?“

„Pane profesore, nevíte, kde bychom našli profesora Bloodmortha?“

Hroch se zmateně rozhlédl kolem. Zřejmě dosud nepostřehl jeho nepřítomnost.

„Asi bude nahoře u sebe – úplně poslední pokoj ve třetím patře vpravo.“

„Děkujem,“ kývl Honza hlavou a pak se zeptal ostatních: „Bezva, půjdem?“

Nikdo nic nenamítal, a tak se zvedli a pomalu se vydali na ne zrovna příjemný výšlap schodů.

Honza soustředěně zaklepal. Po několika vteřinách se dveře rozletěly. Profesor měl zjevně velice špatnou náladu.

„Doufám, že existuje nějaký závažný důvod, opravňující vás, obtěžovat mě svojí nesnesitelnou přítomností,“ zabručel nerudně.

„Profesor Hroch říkal, že nám řeknete znění našich úkolů,“ ujala se sebevědomě slova Sára.

„Cože? Pojďte dál.“

Počkal, až všichni projdou dveřmi a pak za nimi zabouchl. V duchu se Jana sama sebe zeptala, kolik dveří už má jejich profesor asi na svědomí? Pokoj si zřejmě ještě nestihl pořádně zařídit. Vlastně měl jenom po stole rozházené jakési papíry hustě popsané poznámkami.

„Neočekávejte ode mě, že se budu těch nesmyslů účastnit! Řeknu vám, co je mou povinností a poté mě už dále neotravujte. Mám dost důležitější práce.“

Všichni přikývli.

„Tedy, úkol vaší skupiny bude na první pohled možná jednodušší, neboť toto odpoledne budete mít volno. Vaše činnost začíná úderem osmé, kdy se vydáte podle mapy, kterou vám bezprostředně před odchodem velkoryse zapůjčím, na určité místo a zde přespíte. Pouze jeden z vás vstane již v jedenáct hodin a řízen mými pokyny, půjde někam, odkud přinese další instrukce. Měl by se vrátit do dvou hodin. Co se bude tít pak je zatím záhadou, jisté je jen to, že od chvíle vašeho probuzení již oka nezamhouříte. Něco nejasné?“

„A kdo bude ten, kdo někam půjde?“

„Vyskočilova,“ řekl prostě a zle se na Janu usmál.

„Proč já?“

„Protože jsem to řekl! Považuji právě vás pro můj účel velice vhodnou. Chcete snad něco z toho zpochybnit?“

„Ne, ale…“

„Tak už zmizte! A vás, slečno Vyskočilová, očekávám v půl osmé u mě.“

Nenechali se pobízet dvakrát a rychle jeho „království“ opustili.

Zbytek odpoledne Jana smutně pozorovala členy ostatních skupin, jak neustále o čemsi zapáleně diskutují. Proč si jen nevytáhla jiné písmenko? Jakékoliv! Trochu Lexe podezírala, zda to nemá nějakým způsobem na svědomí on. Bylo jí víc než jasné, že dnes nesmí nikam jít. Cožpak je sebevrah, aby se nechala vlákat o půlnoci do neznámého lesa upírem, jenž jí už hodný čas usiluje o krk?! Nikdy! Jenže jak z šlamastiky ven?

Jak se blížila hodina odchodu, nesmírně ji rozbolelo břicho. Těžko říct, jestli stresem či strachem nebo tím příšerným obědem. Když už se s těží držela na nohou, vyhledala třídního:

„Pane profesore,“ zachrčela.

„Ano, Jano?“

„Mně nějak není dobře. Strašně mě bolí břicho.“

Hroch se zatvářil nanejvýš ustaraně a znepokojeně zamumlal:

„No, jsi celá bledá. Běž si raději lehnout a já za tebou pošlu profesora Bloodmortha.“

„Profesora Bloodmortha?“ zděsila se Jana: „Proč?“

„On je přece zdravotník,“ vysvětlil jí klidně: „Dá ti prášek.“

Jana jen naprázdno polkla. To jsem tomu dala! Vydala se do svého pokoje.

Dveře se tak prudce rozrazily, že leknutím téměř nadskočila. Hnusák! Už se mi skoro povedlo usnout!

„Ale no tak, slečno, nedělejte na mě ty bolestné obličeje. Oba moc dobře víme, že vám nic není,“ zavrčel pohrdavě.

„Ale já se opravdu necítím nejlépe, pane profesore, proč bych si to asi vymýšlela?“

„Třeba proto, abyste se vyhnula večernímu výletu, hmm?“

„Směšný!“ otočila se tváří ke stěně.

„Souhlasím. Naivní a průhledné. Hroch možná vaši báchorku zbaštil, já ovšem špetku soudnosti mám.“

„Vy a soudnost? Dovolte, abych se zasmála.“

„Dovoluji. Zajímalo by mě, jakým právem se mnou mluvíte takovým tónem? Uvědomujete si, že jsem váš profesor?“

„Až moc dobře, jinak bych vás nejspíše vyhodila ze svýho pokoje. Vaše postavení vás však neopravňuje jednat se studenty jako s otroky.“

Jana jenom slyšela, jak prošel pokojem a sedl si na Evinu postel.

„Nyní se nechováte tak, že byste umírala bolestí,“ poznamenal jízlivě.

„Nechte mě už na pokoji! Je mi dost špatně i bez vás!“ zařvala.

„Beze všeho. Vaše simulace však nic nemění na faktu, že vás v půl osmé očekávám.“

„ To nesmíte! Nemůžete mě nutit se té akce účastnit, když se cítím mizerně!“

„Opravdu nemůžu? Buďte silná. Já se cítím mizerně pořád. V životě na vás taky nebude brát nikdo ohledy. Zvykejte si.“

S tím ji nechal s bolestmi ležet v posteli. Co si o sobě ten prevít ksakru myslí?