Sacrosanct sword X - Na nohou

Dlouho bloudil temnotou a nenacházel světla. Když se konečně probral. Otevřel svoje víčka a uzřel denní svit. Sám nevěřil tomu, že přežil noc. Doufal v to, že podlehne zraněním a umře. Nebo ho ve spánku najde nějaká hladová zvěř. Očima se rozhlížel kolem sebe po místnosti. Nemohl se vzpamatovat z toho, co se stalo včera, neustále se mu vracely ty samé věci. Jak mu odtáhli matku a pak jej napadli vlci, kteří teďka leží na parketách. Zrakem sjel na své tělo a prohlížel si paže a nohy, jak je má ovázaný hadry z košil, které se nasákly krví. Sám věděl, že pokud takto zůstane, tak dojista pojde. Jenže co mohl dělat, tělo ho neposlouchalo a hýbat se nemohl, natož aby vstal. Přemýšlel, o tom co se stane, pakliže něčeho rychle nevymyslí, jelikož bez potravy ba i vody na živu dlouho nezůstane. Očima přejížděl po rozlehlé místnosti, jestli nenajde něčeho, co je na dosah ruky a zároveň by mu pomohlo na nohy. Pečlivě prohlížel každý kout sednice důkladně i dokonce několikrát za sebou. Bohužel mu nic nespočinulo v zorném poli očí. Téměř byl zoufalý, než si vzpomněl na pohrabáč, kterým vlky mlátil. Zapátral očima po něm, kdepak leží. Při vší jeho smůle byl u jeho levé nohy. Pokoušel se pro něj natáhnout, ale byl omezen pohybem. Každý jeho pokus dostat železný předmět do ruky, ho vysílil. Lil z něj pot a dýchal nepravidelně. S nohama hýbat už vůbec nemohl. Uvažoval nad tím, jak dosáhnout na pohrabáč. Najednou mu blesklo hlavou, jak by to mohl provést. Opatrně si sundal jeden obvaz z ruky, jímž byl ovázaná. Pohled na svou zbídačenou paži ho málem bralo na zvracení. Od zápěstí až po loket, mu chybělo kus kůže. Byla dokousaná až do masa a zakrvácená. Když to zřel, tak raději od ní odvrátil zrak a soustředil se více na cíl, jehož si usmyslel. S cáru košile, jež dřív použil na omotání ruky, udělal smyčku. Zauzloval dva cípy k sobě a vzniklo mu oko. Jen teď k sobě přitáhnout želené hrabadlo do krbu. Nyní, má jedinou šanci se udržet nějak při životě. Zesláblí, hodil smyčku na první pokus. "Povedlo se, jenom teďka opatrně přitáhnout pohrabáč k sobě," řekl Matt pro sebe. Pomalounku tahal železné hrabadlo, bylo blíž a blíž, až už na něj mohl dosáhnout. Vzal jej do ruky a setřel si pot z čela. " Nu což, to bychom měli ale co teď," pověděl opět klučina pro sebe. "Z pohrabáče se nenajím ani nenaberu sil," řek a přitom zkoušel pohnouti nohama. Nic méně, mu v nich jen škubalo ale na to, aby je třeba ohnul v koleni, neměl ještě dost sil. " Když se nepostavím co nejdřív na nohy, tak zde umřu hladem a žízní, anebo podlehnu svým zraněním," pomyslel si. Přemítal, nad tím, co bude jíst, když mu nohy neslouží. Díval se do země a pořád nemohl upustit od myšlenky, že by měl zemřít. V očích se mu zrcadlila beznaděj. Sotva natáhl ruku ke kolenu a to ještě s vypětím všech sil. Hlady už neviděl a potravy obstarat si nemohl. Rázem mu blesklo hlavou: " Vždyť jsou tu mrtví vlci, ti mi na nějaký čas vystačí." Vzal obvaz, z kterého si udělal předtím smyčky a spojil ho s pohrabáčem. Teď to vypadalo jako lano s malou kotvou. Hodil jím po jednom z mrtvých vlků a polehoučku si ho k sobě přitáhl. Však problémem bylo jeho tvrdá kůže. Musel ji něčím rozříznout, ale nože při sobě neměl. Naštěstí nad jeho hlavou byl přízemni stolek, kdež byla břitva na holení. Vzal jí a rozpáral té bestii břicho. Při pohledu na vlka se mu zvedal žaludek. I tak statečně zaťal zuby a uřízl kus syrového masa a spolkl jej. Takto pokračoval, až se dostatečně zasytil. Tomu netrvalo dlouho, protože jísti syrové maso, není dvakrát chutné. Ač měl jídla dostatek, tušil to, že bez vody nevydrží ani tři dny. Jeho nepřítelem bylo jeho vlastní tělo, které mu vypovědělo služby a nechtělo poslouchat. Slunce skrz okno na něj pražilo, co mohlo a on každou minutu toužil víc a víc po doušku chladné osvěžující vody. Hrdlo měl zcela vyprahlé a téměř už nemohl ani polknout. Jazyk měl sušší nežli ta nejrozpálenější poušť. Ve své beznaději už začal pít i krev z žil mrtvolám vlků, které si pomocí pohrabáče a kousky cáru košile, jež sloužila místo špagátu, přivlékl k sobě. To mu do jisté míry na nějakou dobu postačilo. Už dostával i síl do končetin. Ale porád byl ještě natolik sláb, aby se hnul z místa. Už zbývala jen jediná mrtvola vlka, která už byla poté dlouhé době ve velkém rozkladu a k tomu nejdál od něj, kde seděl. I nouze ho donutila, ačkoliv neměl sil, udělat radikální krok, konečně vstát. Seděl už týden na jednom místě, opřen o skříň. Prostě musel, jinak by se určitě nedožil rána. Nejprve ohnul nohu v koleni. Dostal šílenou bolest, jež mu vystřelovala od konečku prstů až po kyčel. Bolestně zasténal. Posléze i druhá noha, jež bolela stejně jako ta prvá. Následovně se podepřel pohrabáčem na popel, jímž mu byl v posledních dnech, jak zbraní, tak i nástrojem k přežití. Druhou rukou se opřel o malý stolek. Myslel si téměř, že to vzdá a padne opět na zem, poněvadž pociťoval obrovsky ostrý bol v nohách. Když konečně stál, ulevilo se mu. Jenomže ho čekala další muka, musel vyjít z domu a navrch tím samým vchodem, jakým přišel před týdnem. Každý krok co udělal, byl bolestnější než ten před ním. Dostal se k oknu. Ale ještě nebylo vyhráno, musel jím prolézt. S těžkým vypětím se protáhl úzkým okenním otvorem, z jehož rámu ještě čněli střepy. Když se jím prosoukal, tak se opřel o zábradlí na venkovní verandě a oddychoval. Poranění na končetinách, způsobeny vlky, ho nesmírně mučili. Chtělo se mu až brečet, jak to bolelo. Opíral se o zábradlí verandy a v tu cítil, jak ho něco bodá na břiše. Podíval se. Vyvalil oči, když uzřel, že mu z těla vyčnívá kousek střepu. Věděl, že se mu to muselo stát už dřív. Protože krev na střepu byla zaschlá. " Asi se to stalo tehdy, jak mě ty potvory naháněli a já musel rychle přelézt přes to okno," pomyslel si Matt. Též usmyslil si, že zřejmě skleněný střep zablokoval zranění a tak nedovolil, aby vykrvácel. Prozatímně jej nechal, tam kde je. Bolestně sešel po schůdcích verandy a vyšel za zvukem zurčící vody.