Zdechni[18,19]

Ta slova byla pro Mel tisíckrát horší, než kdyby ji na místě probodal nožem. Vnitřní bolest ji neuvěřitelně sžírala a ona se bála jen pohnout, aby si ještě více neublížila. Byl to jen pocit, ale ten nejhorší, jaký může být. Sklesle vzdychla a opřela si čelo o hřbet dlaně.
Už to takhle nemohlo jít dál. Měla je moc ráda a věřila, že i oni ji, ale nemohla je takhle bezohledně ohrožovat na zdraví.
Se vztekem v očích se obrátila chodbou dál, kde spatřila jen Thomasova záda.
Neboj se, odejdu už brzy ..
Chvíli jen nečině seděla na místě a nechala si hlavou proplouvat všelijaké myšlenky. Z rozjímání ji vyrušily až kroky, blížící se chodbou k ní. Dva muži ve středním věku, oděni v bílém, přišli k spící Nancy a opatrně ji naložili na nosítka.
„Jste v pořádku?“ zeptal se jí jeden z nich starostlivým hlasem.
Pokusila se o úsměv, který jistě nemohl vypadat příliš upřímně. „Ano, jsem .. „ kývla ještě a vstala ze země.
Byla překvapená, jak za tak krátkou dobu chodba ožila. Semtam prošel další doktor v bílém, jiní odklízeli mrtvá těla pacientů. Hlasitě polkla. Opravdu si připadala jak v nějakém laciném hororu, u jehož sledování se diváci mlátí o podlahu smíchy. Jenže něco podobného zažít a sledovat, to je opravdu velmi velký rozdíl.
Vsunula dlaně do kapes a vešla do prosklené ordinace, kde našla Angelu sedící u rozbitého stolu. V bledých dlaních svírala obrovský kouřící hrnek. Chvíli se na sebe jen mlčky dívaly až se Mel konečně pousmála.
"Je ti dobře?" pohlédla na svou přítelkyni.
Pokynula hlavou na souhlas a upila černého čaje, jehož vůně už zaplnila celou ordinaci.
"Omlouvám se .. "špitla a odvrátila pohled do kouta. Nesnesla její pohled, ačkoli věděla, že si o ní určitě nemyslí nic špatného. Jenže ona tu byla tou, která svým chováním mohla ohrozit ostatní. Jen tak utéct, bylo to hloupé, opravdu hloupé a dětinské. Styděla se.
Melissa si všimla jejího zamyšlení a povzbudivě na ni mrkla. "Notak Angie, vždyť se nic hrozného nestalo, kdyby mi nohy strachy nepřimrzly k podlaze, udělala bych to samé .. " krátce se zasmála a usedla na stoličku naproti ní.
Její slova ji alespoň zčásti uklidnila i když si byla vědoma toho, že pravdy na nich příliš nebylo.
"Kde je Christian a Thomas?" zeptala se Melissa a pohledem přejížděla po zdemolované ordinaci.
"Ještě před chvílí tu byli, prohlédli Nancy a další doktoři ji odvedli na sál .. prý to s ní .. neypadá moc dobře .. " dodala tlumeným hlasem a pohlédla na Mel.
"No .. alespoň vím, co mě čeká .. " křečovitě se zasmála a raději skryla tvář do dlaní: "Proboha ... "
"Melisso .. do té doby Christian určitě vyvine nové sérum, nedívej se na to tak špatně .. " odložila poloprázdný hrnek na stůl.
"Je to jako plácání se na mělčině, jednu chvíli to vypadá, že tě příbojová vlna zanese zpět do moře, ale není tomu tak. Dál se plácáš, plácáš .. sluníčko tě vysušuje a ty pomalu umíráš. Nějaká naděje? Angelo, dříve jsem věřila, že to vše dopadne dobře, ale podívej se na Nancy, na ty ostatní .. na mě .. " hlesla.
Trochu nečekaně se na její tváři vyrýsoval úsměv.
"Zkus mi věřit, prosím .. " nabídla ji svůj čaj, Mel ho s poděkováním přijala a zvlažila douškem čaje vysušené hrdlo.
"Taky bych už chtěla jít domů ... " dodala tiše.

Chodbou se ozvaly hlasité kroky a ve dveřích se posléze objevil Duncan. Namísto slov se jen dlouze usmál.
"Duncane .. co .. co ty tu děláš?" vykulila na něj oči Mel.
"Slyšeli jsme, že máte poblémy, tak jsme přijeli jak jen to bylo možné ... mimochodem, Angie, Christian tě volá .. je to ta ordinace na konci chodby .. " pohlédl na ni. Pouze pokývala hlavou a vzápětí už prošla dveřmi kolem něj. Jestě stačila povzbudivě mrknout na Melissu.
Duncan se opřel o rám dveří a bolestně zaúpěl. Ruka mu sjela po hrudi až ke zraněnému boku, který byl obvázán kusem látky.
"Kde jste byli ... " protnula ticho svým pohoršeným hlasem. Hlasitě polknul a rozpačitě na ni pohlédl.
"Byla to skvělá šance, jak získat nové .. " když spatřil její výraz, raději ve vyprávění dále nepokračoval .. " proč se na mě tak díváš?"
"To jste mě nemohli vzbudit? Šla bych s vámi .. " odložila hrnek na stůl a dlouze se mu vpila do očí.
"Bylo to moc nebezpečné .. " odvrátil pohled.
"Nejsem už malá holka .. nemůžete si donekonečna hrát na hrdiny .." prudce vstala a rozešla se směrem k Duncanovi. Ten už si projistotu začal krýt tvář.
"Tak se uklidni, vždyť se nic nestalo. Máme tři nové modely Aq50, náklaďák plnej .. musíš to vidět .. " mile se na ni usmál.
Když došla až těsně k němu, spatřila jeho obvázaný bok a krvavou ránu na spánku. Vyděšeně mu pohlédla do očí. Vypadal opravdu úděsně, bledou a spocenou tvář lemovaly mokré prameny vlasů. To vše doplněné o spoustu krvavých šmouh. V tu chvíli nastala právě ta nepříjemná situace. Kdo ji nezažil, nemohl pochopit její chování.
Ticho prolomila až její přesně mířená rána, která zasáhla jeho tvář.
"Blbče .. " se slzami v očích vyšla dveřmi na chodbu.

Strašně se o něj bála. Nesnášela pohled na jeho zničené tělo. Dělal to všechno vážně pro ně, nebo pro posílení vlastního ega? Vždyť tohle ho jednou bude stát život! Jak tak kráčela ztichlou chodbou, vztek z ní vyprchával. Chovala se hloupě. Byla by stokrát raději kdyby mu mohla své obavy dát najevo jiným způsobem, kéž by to uměla ..