Upírská povídka - Děsivý školní rok 10.

Hodná holčička, říkal si v duchu Lex, když na větvi onoho smrku pozoroval Janino počínání. Zatím zvládá vše na výbornou. Že bych jí nenápadně škrtnul v zápisníku to ošklivou pětku ze zkoušení? Ještě se uvidí. Každopádně mám na dnešní večer o zábavu postaráno. Jsem moc zvědav, jak se studentíčci se svými úkoly poperou. Hádám, že na dnešní noc žádný z nich jen tak nezapomene. Připravil jsem jim spoustu nelehkých zkoušek, postavím je před nelehká rozhodnutí, z nichž bude jedno stěžejní. Co se šklebíte? Já se také můžu za dobře odvedenou práci pochválit, ne?

V duchu se ale musel smát, když viděl Janin výraz v obličeji při čtení vzkazu. Vypadala, by chudinku Lexíka nejraději uškrtila (jakoby to šlo – uškrtit upíra). Uznával sice, že břímě, které naložil na Janu, schopnostem šestnáctileté dívky neodpovídalo, ale zvládla již ledacos a jestli obstojí i dnes, jenom potvrdí jeho domněnku. Každopádně hodlal zůstat v netopýří podobě opodál. Pro všechny případy…

Jana zdárně dorazila k Medvědí skále – obrovskému balvanu vprostřed skromné mýtinky. Nalézt kýžené čtyři jí nezabralo moc práce. Lex je poházel bez ladu a skladu kolem. Zjevně mu došla inspirace. Naštěstí… Šlo o obálky, na něž profesor úhledným černým písmem napsal jména adresátů. Chvíli si pohrávala s pokušením jednu z nich rozlepit, ale takovou radost by tomu prevítovi tedy nedopřála! Dobře, bude hrát podle jeho zvrácených pravidel, avšak se zachováním vlastní hrdosti. Neklesne na úroveň upíra, co nedovede udržet své chování pod kontrolou.

Ok, teď ještě musím získat zprávu pro sebe, pomyslela si, když si dopisy pro ostatní strkala do boční kapsy u batohu. Baterkou posvítila na vrcholek kamene, avšak zprávu neviděla. Fajn, nezbývá, než Bloodmorthovi věřit. Jenže jak se mám dostat nahoru? Přistoupila k balvanu a zkusila na něj vyšplhat. Marně. V tělocviku nikdy moc nevynikala. Znovu, opět sklouznutí.

„Sakra!“ zaklela nahlas.

Odpovědí jí bylo soví houkání odkudsi z hlouby lesa. Na nebi zářil měsíc v úplňku a ručičky jejích hodinek se blížili k dvanáctce. No tak, Jano! Přece to jen tak nevzdáš! Neuděláš tomu tyranovi radost! A tak zatnula zuby a škrábala se na balvan opět. Už tam skoro byla! Ještě kousek… 10 cm… Noha jí však podklouzla a ona dopadla tvrdě na zem. Vyvázla z toho naštěstí jen s odřeným kolenem a naraženým předloktím. Nejde to. Není v mých silách vyškrábat se nahoru… Vrátím se zpátky a hold nebudu mít zprávu. Svět se nezřítí.

Když už se už chystala vydat se na zpáteční cestu s nepořízenou, naposled pohlédla na hnusný šutr. Zkus to, Jano, naposled to zkus, říkal vtíravý hlásek v její mysli. Tak jo, povzdechla si. Rozběhla se, vyskočila a… Její prsty nahoře nahmataly kus papíru. Zpráva! Rychle seskočila. Zaplavil ji zvláštní pocit vítězství a zadostiučinění. Příjemný pocit. Opatrně obálku roztrhla.

Ahoj, Jano,

Gratuluji! Podařilo se ti něco, co mnoho lidí nedovede – vytrvat a nevzdát se. Pro vidinu poznání jsi neváhala utržit i šrámy. Tvá dnešní zkouška tím ovšem nekončí. Ba naopak, řekl bych. Pouze jsi překročila pomyslný práh tajemného labyrintu spletitých chodeb. Pokud tvá snaha a vůle vytrvají, nenecháš se zlákat neúspěchem do propasti, pak budeš odměněna. Zjistíš o sobě mnohé. Ne vždy se ti to, co zjistíš, bude líbit, ale patří to ke Hře. Spolu s ostatními hráči absolvuješ nelehkou pouť spojenou s plněním ne zrovna snadných a už vůbec ne příjemných úkolů. Ač o mých slovech budeš nejednou pochybovat, nepřestávej myslet na jednu věc – ostatní jsou pořád tvými spojenci. Jen s jejich pomocí máš šanci prokousat se na konec labyrintu, kde odhalíš odpověď na své otázky.

Nyní tě již nebudu dále zdržovat. Vydej se za ostatními a pokračujte směrem určeným mapou.

Hodně zdaru!

Temný

Tak kvůli tomuhle jsem jako debil šplhala na pitomej balvan?! Že já se vždy nechám tím upírem překecat ke každé kravině! Ha, tohle ti teda nedaruju, Bloodmorthe! Jenže nic jiného, než nadávat bohužel nemohla. Nakonec se vydala zpátky.

Vzbudit ostatní spolužáky jí zabralo dost práce. Většině se očividně vstávat absolutně nechtělo a probodávali ji nevraživými pohledy. No jo, jen se tvařte! Ale cožpak já za to můžu? Můžu snad za to, že si pan profesor usmyslil, že nás všechny bude dnešní noc šikanovat?

Když se jí podařilo všechny účastníky expedice jakž takž přivést k alespoň matnému vnímání, rozdala jim mlčky obálky. A ten čin je probral zaručeně.

„Co to je?“ zeptala se Sára nechápavě.

„Dárek od Bloodmortha. Pro každýho jedna,“ zabručela Jana rozespale.

Ve světle baterek se dali všichni vyjma Jany do čtení. Střídavě pak měnili barvu v obličeji a tiše trousili nenávistné poznámky. Honza svou zprávu dočetl jako první, složil a strčil do kapsy.

„No, myslím, že tohle by nám jistě na policii uznali jako polehčující okolnost v případě, že bychom Bloodmortha zavraždili, co říkáte?“ prohlásil s úšklebkem.

Avšak nikdo se nad jeho vtipkováním nepousmál. Zjevně je obsah papírků dost vykolejil. Není se čemu divit., jestli s nimi chce Lex hrát stejnou hru, jako s Janou. Je vidět, že pana profesora ještě dost dobře neznají. I když, kdo vlastně?

Za neustálého pomlouvání a nadávání na osud začali balit spacáky. Jana nyní ještě více děkovala za to, že sebou těch x kilometrů, jež na ně jistě čeká, nemusí žádnou batožinu tahat. I tak má těch hřebíků v rakvi dost…

Postupovali ne zrovna pravděpodobným směrem – šikmo strmým svahem. Každý krok tedy museli pečlivě vážit, neboť při špatném šlápnutí by se jistě zřítili dolů.

„Ten nám ale věří, co?“ utrousila Sára, poté, co upadla a obličej si zabořila do jehličí, „Vždyť by ho zavřeli do basy, kdyby se nám něco stalo.“

To by si hošánci pomohli, pomyslela si Jana. Byla si více než jistá, že by zajisté našel dokonalý způsob, jak se z případného průšvihu dostat.

„Podle mě spíš předpokládá, že je v našem vlastním zájmu dávat si na sebe pozor. Jeho pobyt ve vězení by nám zdraví nevrátil,“ zapojila se do diskuze. Už ji nebavilo věčně jen mlčet. Jedna nula pro Bloodmortha.

„Každopádně se nedá říct, že nebudem po dnešku stmelený kolektiv,“ poznamenal Zdeněk.

„Ještě řekněte, že se vám tenhle debilní výlet líbí!“ rozčilovala se Markéta.

„Klídek, Markét, však my tomu parchantovi ukážem!“ snažila se ji povzbudit Sára.

Markéta se jen bolestně ušklíbla a Jana si v duchu řekla, že vyplnění Sářina proroctví je bude ještě stát spoustu sil i energie.