Nový život - 11. kapitola

11. kapitola

Dopis

Byla toho celá škola. Skoro každý si povídal o tom, jak Jessice vzplály vlasy – někdo si něco přidal, někdo ubral, ale většinou se s pravdou shodovalo jen to, že Jessica přišla o polovičku vlasů. Rora se cítila trochu nepříjemně, když někdo v její blízkosti mluvil o Jessiných vlasech. Vždycky, ač nerada, trochu zčervenala. Naštěstí jí pomáhali její přátelé, které měla moc ráda. Bez nich by asi ve škole nevydržela – Pansy na ni byla pořád naštvaná (kvůli Dracovi), Draco byl snad ještě větší hajzlík než si původně myslela a Jessica s Isabellou jí neustále pomlouvaly a chtěly jí uškodit, když se jim to nevedlo v Austrálii.
Byli na snídani a sovy přinášely pravidelnou ranní poštu. Ke většině studentů se snesly jejich nebo školní sovy s dopisy od rodičů. Rora si všimla, že Harry žádnou poštu nedostává – bylo jí ho trochu líto, ale musel být na to zvyklý, protože nevypadal, že ho to překvapuje nebo že ho to mrzí. Rora dostala dopis od mamky. Jeho obsah jí ale moc nepotěšil.

Ahoj Roro,
Jak se ti daří? Doufám, že to tam zvládáš, ale nelíbí se mi, že jsi mi od té doby, co jsi byla u Munga ještě nenapsala. To je teď ale vedlejší. Chci ti sdělit něco důležitého. Babička nás zve na návštěvu a odmítnutí nepřijímá – však ji znáš. Jsme pozváni na celý víkend, čili dorazili bychom k ní v pátek a odešli v neděli. Táta nebo já (spíš já) si pro tebe v pátek kolem 17:30 přijdeme do Bradavic. Už jsem psala i profesoru Brumbálovi, a ten není proti. Pustí tě, ale musíš za ním jít v pátek v 17:00, chtěl by tě před odchodem vidět.
Těším se na pátek až tě uvidím – hrozně se mně i tátovi po tobě stýská. Měj se krásně.
Máma
P.S. Nezapomeň si vzít všechno, co potřebuješ vyprat a na víkend dobrou náladu a pevné nervy.
P.P.S. Pozdravuje tě táta.

„Kruci,“ zašeptala, ovšem ne dost potichu, aby ji neslyšel Harry, který seděl vedle ní.
„Asi tě to moc nepotěšilo, viď?“
„To tedy ne. Máma mi psala, že na víkend musíme jet k babičce a babička nepřijímá odmítnutí, neplatí na ni ani škola. Je dost svérázná a uznává jen svoje názory, všichni a všechno je nepodstatné,“ neodvrátila oči od dopisu a dívala se, jestli někde nenajde slovíčko, které by naznačovalo, že si mamka dělá srandu, ale žádné nenašla. Až pak se podívala na své přátelé. Viděla, že se všichni tváří dost zaskočeně.
„A Brumbál ti to dovolil?“ divil se Saša.
„Jo, mamka píše, že všechno vyřídila, a že Brumbálovi to nevadí.“ Povzdechla si.
„Nejsi ráda, že jedeš za babičkou?“ vytušila správně Hermiona.
„Nejsem, babičku jsem nikdy neměla moc ráda. Ona je prostě jiná. Má hlavně jiný vychování a nebýt toho, že si mamka vzala tátu, nejspíš bych měla stejný vychování jako ona, protože by mamce nedovolila mě vychovávat. Abych řekla pravdu, babička se s mámou docela ostře pohádala, když jí máma oznámila, že se bude vdávat a vezme si Petra Railliho – mýho tátu, kterej je čaroděj z mudlovské rodiny. Babička totiž zásadně uznává jen čistou krev. Chtěla i mámu vydědit, ale jelikož jí to děda nedovolil, nic neudělala. Dědu to taky zasáhlo, ale ne tolik jako babičku. Dlouho se s mamkou nechtěli ani vidět. Pak jim mamka napsala dopis, že je těhotná a chtěla se usmířit, abych prý poznala i svoje prarodiče. Babička byla zásadně proti, ale děda ji nakonec přemluvil. Postupně si začali psát a pak i jezdit na návštěvy. Nebylo to nějak na dlouho, ale aspoň něco. Naši se totiž hned po svatbě odstěhovali do Austrálie. Ze začátku jsem babičku měla ráda a myslela jsem, že je naprosto skvělá. Postupem času jsem zjišťovala, že nebude taková, jak jsem si myslela. Dědu jsem zato měla ráda pořád stejně. Když jsem se dozvěděla o jeho smrti, hrozně mě to vzalo. Bylo mi čtrnáct. Jeho pohřeb znamenal další návštěvu u babičky, tentokrát to bylo jiné. Byla to ta nejdelší návštěva, jakou jsem si pamatovala. Babička pár dní po pohřbu začala mluvit o našem návratu do Anglie, o kterém jsme zatím neuvažovali. Rozhodla se taky, že vezme moji budoucnost do svých rukou. Začala mě opatrně seznamovat s klukama, kteří byli přibližně stejně staří jako já nebo trochu starší. Myslela si totiž, že v tomhle zklamala ve výchově mamky a napravovala to přes mě. Lezlo mi to krkem a taky jsem jí to řekla. Babička mi okamžitě nadal, že se snaží, abych nedopadla jako mamka, a že jsem hrozně nevděčná. Naposledy jsme tam byli loni o prázdninách – tam jsem potkala Pansy – nebyla to žádná sláva. Pak jsme jí akorát napsali, že jsme se přestěhovali sem.“ Hermiona byla zřejmě překvapená. Ron s Harrym chování Roriiny babičky tak nějak pochopili – Ron věděl, jak to s vychováním v takových rodinách chodí, i když u nich se nepraktikovalo a Harry to zažil na vlastní kůži – jeho teta se strýcem z něj chtěli dostat jeho čarodějné schopnosti a Rořina babička taky chtěla z Rory dostat její dosavadní vychování a dosadit tam to svoje. Saša o všem věděl – Rora mu to řekla už dávno.
„Nediv se Hermiono, takhle se to v těhle rodinách dělá – snaží se tě předělat, když se jim nelíbí, jak se chováš a jaký máš vychování,“ řekl Hermioně Ron.
„Je to hrozný,“ shrnula to Hermiona. Než stačili začít všechno rozebírat, uvědomili si, že za chvíli jim začíná hodina.
Na hodinu kouzelných formulí s profesorem Kratiknotem doběhli vteřinu před zazvoněním. Hodina uběhla pomalu, stejně jako celý den, který se jim příšerně vlekl.

V pátek po skončení poslední hodiny si Rora do kufru naházela oblečení, které potřebovalo vyprat a taky věci, které si chtěla vzít s sebou. V ložnici nikdo nebyl a docela ji překvapilo, když se ozvalo zaťukání a do ložnice vešel prof. Parkinson.
„Doufám, že jsem tě moc nevylekal.“
„Jen trochu, nečekala bych vás tu.“
„Já sebe taky ne, ale bylo mi řečeno, že odjíždíš a o víkendu bych neměl možnost s tebou mluvit. Už víš, jestli mi odpovíš na otázku, kterou jsem ti nedávno položil?“ Rora si na ni i na celý jejich rozhovor pamatovala velice dobře a ještě dnes nevěděla, jak mu odpovědět.
„Odpovím, ovšem ne dneska. Vypustila jsem to z hlavy a myslím, že není vhodná příležitost vám to říct.“
„Jak myslíš. Nezapomněla jsi aspoň pravidla otázek? Jednu ty a jednu já,“ připomněl jí jejich otázková pravidla, na která nezapomněla.
„Nevím, na co bych se právě teď měla ptát. Mám v hlavě plno jiných věcí. Nevadilo by kdybych se příště zeptala na dvě?“
„To by šlo. Takže moje otázka zní: Je aspoň hezkej?“ Rora se na něj nechápavě podíval, vzápětí však dostala odpověď.
„Ten, za kterým jedeš.“ Zdálo se, že mu to vadí.
„Já nejedu za žádným klukem,“ smála se Rora a její smích zaplnil celou místnost, „jedu za babičkou, nic jinýho v tom opravdu není,“ dostala ze sebe se smíchem. Profesorovi ze zřejmě ulevilo.
„Dobrá, svou otázku už jsem ti položil, takže se těším, až mi položíš ty svoje. Užij si víkend u babičky,“ rozloučil se a odešel. Rora zůstala opět sama.