Upírská povídka - Děsivý školní rok 11.

Po hodině putování dorazili k divoké říčce.

„Podle mapy se máme dostat na druhou stranu,“ oznámil Honza.

„To je sice hezký, ale vidíš někde most?“ poznamenala Markéta kousavě. Sára se najednou sehnula pro cosi na zemi. Bílá obálka. Trochu zašpiněná, pravda.

„Koukejte!“ zvolala mávajíc papírkem ve vzduchu. Všichni se shlukli kolem ní a nálezkyně se dala do čtení.

Zdravím, vážení,

Ve své nelehké pouti jste konečně narazili na první překážku. Protože studujete na našem ústavu (jaká to škoda…), jistě vám došlo, co budete muset udělat. Ano, dostat se na druhý břeh řeky. S podobnou situací se jistě setkáte v životě ještě mnohokrát. Osud má v obzvlášť velké oblibě říčky, řeky i moře. Občas prostě nastane moment, když budete muset přebrodit, přeplavat, převést se – to je teď jedno – na druhou strano. Ne vždy to bude jednoduché. Budete si zoufat. Budete říkat, že něco takového není ve vašich silách. Věřte mi, moc dobře to znám.

S něčím podobným se budete potýkat nyní. Nechám jen na vás, jak situaci vyřešíte. Musím vás ovšem varovat, že voda v řece je ledová a proud dosti silný, pročež nedoporučuji pokoušet se i přeplavat. Abyste neřekli, že nemám srdce, dám vám tip. Kousek po proudu leží přes řeku kláda. Řešení se skrývá v jedné z korun stromů.

Hodně zdaru a pevnou vůli!

Temný

Sára dočetla. Na tváři jí hrál nevěřícný výraz malé holčičky, která se právě dozvěděla, že děti nenosí čáp. Zdeněk naopak působil dojmem, že se moc dobře baví, Markéta zesinala vzteky, Honza se mračil a Jana si zachovala kamennou tvář.

„Tak, je to úplně jasný! Chce nás dohnat na pokraj sil! Já se toho účastnit nebudu! Nedonutí mě balancovat po stupidní kládě. Končím! Jdu zpátky na hotel, kdo jde se mnou?“ vybouchla Markéta. Očividně již zapracovaly abstinenční příznaky z nedostatku odeslaných SMS zpráv.

„Přece mu neuděláme radost, ne? O to mu přece jde – abychom klesli do kolen a vzdali se! Vždyť na tom nejsme zas tak špatné, máme alespoň kládu. Představ si, že by nám dal sekyru a my bychom museli…“ oponovala optimisticky Sára, Markéta ovšem vztekle nakopla kámen, jenž se následně skutálel se žbluňknutím do řeky.

„Vlez mi na záda!“ zařvala.

„Markéto, uklidni se laskavě!“ vložil se do hádky Zdenda.

„Neser se do mě,“ odsekla.

Nasupeně se k ostatním otočila zády. V té chvíli zasáhl doposud mlčící Honza:

„Poslechni, nikdo z nás nejásá radostí nad dneškem, avšak sneseme to. Musíme! Myslíš, že jsi jediná, komu se chce vrátit se? Četlas pozorně svůj dopis? Pak ti jistě došlo, kolik toho o nás Bloodmorth ví.“

„Bloodmorth není ničím jiným, než psychopatem!“

„Možná,“ hlesla Jana: „Každopádně nás učí, a jestli s ním máme ještě čtyři roky vydržet, raději přistupme na pravidla jeho Hry.“

Markéta vypadala, že ji tato zpráva přinejmenším zarazila. Chvíli přemýšlela a pak prohlásila:

„Dobrá, dobrá. Já teda půjdu…“

Kládu objevili po několika metrech chůze po proudu. Nevypadala vůbec bezpečně. Byla dost úzká, dle pohledu i kluzká.

„To potěš,“ poznamenal Zdenda, když na ni zkusil jednou nohou stoupnout a jenom díky Honzově duchapřítomnosti si neudělal výlet po břichu do rozbouřené řeky.

„Moment lidi, Bloodmorth přece psal něco o nějakým stromu,“ řekla Sára a znovu přeběhla očima po papíru.

„Pěkný, víš však kolik tady těch stromů je? Bude trvat věčnost, než najdem ten správnej!“oponovala věčně nespokojená Markéta.

„Myslím, že nebude,“ hlesla Jana.

V posvátné hrůze zírala kamsi před sebe. Spolužáci nechápavě stočili tím směrem zraky.

„Já nic nevidím,“ prohlásila Markéta zamračeně.

Jana ovšem posvítila baterkou na kmen statného dubu. No jasně, typické! Téměř neviditelnou černou barvou tam byl namalován netopýr. Lexi, nejsi moc originální…

„Myslíte, že tohle je opravdu ten strom?“ otázala se Sára poněkud nevěřícně.

„Jsem si tím skoro jistá.

„Fajn, dejme tomu. Ale kdo tam vyleze?“ položila pochopitelný dotaz Markéta.

Nikdo se ke šplhání moc neměl. Nakonec se po drobných dohadech obětoval Honza. Když po chvíli seskočil dolů, viselo mu kolem ramene dost tlusté lano a v ruce třímal obálku.

„Další zpráva!“ zaúpěla Markéta, „Věřte mi, ten chlap se v psaní těch pitomejch vzkazů vyžívá!“

„Je pro mě,“ oznámil Honza trochu překvapeně, když si všimnul jména adresáta: Jan Hrubeš.

„Tak honem, rozbal ji!“ povzbudila ho nedočkavě Sára.

Honza ji tedy poslechl a dal se do čtení statečně – nahlas:

Ahoj Honzo,

Zahrajeme si Hru. Dílčí součástí oné Hry je trpělivost. To je klíč ke všem Hrám, jež budete dneska hrát. Vlastně jsou docela podobné, těm, které hraje denně většina lidské populace. Potíž tkví ovšem ve vůli – v touze – daného jedince dohrát ji až do konce, neboť bez touhy neexistuje úspěch a každý úspěch provází bolest a vedou k němu různé cesty. Ta tvá vede po kluzké kládě na druhou stranu řeky. Je pouze na tobě, jestli se rozhodneš na cestu vstoupit a Hru si se mnou zahrát. Vím o tobě, že jsi celkem zdatným sportovcem, máš ovšem jednu slabinu (ostatně jako každý člověk) – strach z výšek. Nabízím ti úlevu. Mohu tě tvé Achillovy paty zbavit, avšak onen proces vysvobození od strachu nebude zrovna příjemný.

Čti tedy pozorně:

To lano, které jste na stromě našli, vám poslouží jako pojistka, můžete ho přivázat mezi stromy na obou březích, čímž vytvoříte jakési provizorní „zábradlí“ Nejspíš však tušíš háček. Samozřejmě, jeden z vás bude muset přes kládu přejít bez jištění., aby mohl lano uvázat na druhé straně. A právě tímto nepříjemným úkolem pověřuji tebe. Jistě, můžeš jej ze sebe setřást, to je tvá svobodná volba.

Obětuješ se v rámci kolektivu nebo podlehneš strachu? Vyber si.

Temný

Jakmile dočetl, rozlil se na Janově tváři zvláštní výraz otupělosti. Nikdo se neodvažoval promluvit. Ač to tedy žádný z nich nevyslovil, všichni přemýšleli o tom samém – Jak Bloodmorth zjistil, že se Honza bojí výšek?

To byla otázka, na níž nedovedla odpovědět ani Jana. Znala sice Lexovo nejtemnější tajemství, ale o něm samotné v podstatě nevěděla nic. Nechává ji do sebe nahlížet jenom po troškách, ukazuje jí přesně to, co jí ukázat chce. Jako by s ní celou dobu hrál nějakou hru. Jako by všechno spadalo do předem promyšleného plánu. Ano, Lex si rád hraje a manipuluje – často a rád. Už jenom jeho vystupování pod pseudonymem působí… divně. Nedůvěryhodně. Celá záležitost se zprávami člověka děsí. O to víc, ví-li, že je jejich pisatelem upír.