Hydroponic 43.- První dotyk

,,Vážení, teď každý za sebe řekne, jak si myslí, že to na Zemi bude vypadat!“ znenadání vyskočil z póstrovaného křesla Samuel.

,,To může být zajímavé.“ ozval se Josh.

,,Kdo začne?“

,,Tak třeba já!“ rychle vyřkl své přání Austin.

,,Dobře, nasloucháme.“ řekl Samuel a Joshovi pošeptal: ,,To zase bude nějaké střeštěné sci-fi.“

,,Takže chlapi, teda vlastně spíš jen Same, protože s Joshem jsem se o tom už bavil při nákupu, představuji si to tak, že poté, co přistaneme v Londýně, budeme obklopeni neproniknutelnou džunglí tvořenou zejména tím plevelem, žádné větší zvířata, snad až na ptáky a ty vodní, nepotkáme, protože už nebudou existovat, neboť je ten plevel zahubil, tak, jako by zahubil nás. Čekám, že proces Vitanova už pojede v plném proudu, my se jen přidáme a budeme plnit rozkazy. Bude to trvat dlouhé měsíce, možná roky, než získáme nad plevelem převahu. A kdo ví, zda vůbec přežijeme...“

Slova se ujal Samuel:,, Já se domnívám, že to bude úplně jinak. Nemyslím si, že by tam byly nějaké džungle a krvelačné rostliny. Budou to normální husté lesy, kde se sem tam objeví nějaká ta hydrodendrie. Zvířata tam budou úplně normální a ohledně Vitanovy, myslím si, že je občas zahlédneme nějakého toho člověka.“

,,Seš normální, to je nesmysl! Představ si, jen kolik vesmírných lodí přistane za minutu v Londýně! Třicet! Možná čtyřicet! Budeme chodit v zástupech a systematicky ničit ty pleveloviny!“ vztekal se Austin.

,,Možná že na letišti bude chumel lidí, ale to se za chvíli rozmělní. Bude to víc než individuální akce.“ oponoval mu Samuel.

,,A na co by teda byli všichni ti generálové, kteří to povedou?“ vyvracel mu mšlenku Austin.

,,Máme přece MEM.“

,,Co je MEM?“ zeptal se Josh.

,,Micro exclamation machine, něco jako pager, na kterém se zobrazují rozkazy nadřízených a nejnovější novinky ohledně boje.“

,,Takže ty si to představuješ jako lážo plážo?!“nevěřil svým uším Austin.

,,Ne, kdepak, jen se domnívám, že budeme potřebovat spíše psychickou sílu a vytrvalost než sílu paží. Počítejte s tím, že třeba měsíc nikoho nemusíme potkat. A třeba tři dny budeme hledat nějakou hydrodendrii.“

,,No, dobře, nebudu ti tu vidinu brát, ale myslím si, že nemáš pravdu. Jak si to představuješ ty, Joshi?“

,,Já nevím, nemůžu mluvit ani trochu objektivně, několit let jsem o Zemi neslyšel ani zmínku.“

,,To my taky ne.“

,,Představuji si to jako jakýsi mrtvý svět, který znovu prosvítíme a osídlíme. Netuším, co to bude obnášet ani jak to bude probíhat.“ Tím Josh ukončil debatu o tváři Země. S překvapením zjišťoval, že nejen on, ale ani Austin a samuel a nejspíš vůbec nikdo, kdo letí na svůj domov, neví, jak to tam vlastně bude vypadat.

* * *

Uběhlo několik dlouhých hodin, než před sebou spatřili obří tyrkysovo-modrou planetu, Zemi.

,,Tak za chvíli zjistíme, kdo z nás měl pravdu.“ řekl natěšeně Austin. Pak Samuel zrychlil a vlétl s Oddyseí 7 do atmosféry.

* * *

GPS navedlo Oddyseu 7 přímo nad Londýn. Za tu dobu, co lidé odletěli ze Země, vysoké stromy zakryly mrakodrapy, jen jejich špičky se slunily na slunci. Na první pohled se zdálo, že hustá džungle je tvořena normálními stromy, ale čím pozorněji se Josh díval, tím více spatřoval tyrkysové mohutné lodyhy obmotané okolo kmenů stromů. Vypadalo to hrůzostrašně, celá megalopole zmizela pod korunami vysokých dřevin. Na druhou starnu, což Joshe nadchlo, všude byla tak krásná panenská příroda. Husté lesy, v jejichž korunách se blyštilo slunce, přes některé mrakodrapy padaly vysoké vodopády a každou chvílí Josh uslyšel různorodé skřeky ptáků. Zdálo se, že země zdaleka není tak mrtvá, jak se o ní mluvilo. Naopak, zdálo se, že se spíše vztamatovává ze své předchozí smrti, kterou nakonec porazila, ale parazité se teď chystají na vendetu. Joshovi blesklo hlavou, zda jsou spásní andělé či andělé smrti...
Stál u okénka a nemohl se vynadívat. Byl to přeci student biologie a tak krásnou flóru ještě nikdy neviděl. Vše bylo svěže zelené, tedy až na stonky hydrodendrií, na jedinou jizvu dokonalosti, a voda harmonicky stékala přes ruiny zkrachovalé existence, které už jen připomínali, kdo že to v minulosti vládl světu.

,,Ha, pánové, měl jsem pravdu. Je to džungle, strom vedle stromu, skály a vodopády! A to jsme ještě neviděli žádné ptáky a ryby.“ hrály Austinovi oči.

,, Nechci vás vyrušovat z kochání se přírodou, ale měli bychom urychleně najít letiště, protože benzín je vypočítám přesně na trasu Měsíc- Londýn!“ připomněl se Samuel.

,, Někde tu musí být letiště nebo stanice Vitanovy, kde se všichni shromažďují.“ řekl Austin.

,,Říkám ti, je to individuální!“

,,Nemůže!“

,,Vidíš tady nějaké centrum?! Jsou tu jen stromy a stromy a zase stromy!“ řval na Austina Samuel.

,,Zatím nevidím.“

,,Zatím nám nepomůže! My musíme přistát hned! Nic tu není, pochop to, každý přistane kdesi v džungli a začne bojovat za svůj život i Zemi!“

,,Takže už jsi upustil od své verze, že ten plevel skoro ani nepotkáme, že?!“ ušklíbl se Austin.

,,Uznávám, je jich tu dost hodně, ale přesto musíme bojovat sami.“

,,No tak, už toho nechme! Nehádejme se, když před námi stojí tak těžký úkol.“ vložil se do hádky Josh.

,,Pozdě!“ vykřikl Samuel.

,,Co pozdě?“

,,Padáme, už nemáme benzín!“ zavřel oči Samuel a chytl se za hlavu.

,,Vidím kouř! Tam!“ všiml si ve zamtku Austin, ale to už Oddysea 7 padal střemhlav k zemi. Zelené koruny se k přednímu sklu lodi rychle přibližovaly. Všichni se chytli křesel a otočili se zády. Pak se přední sklo proměnilo v lavinu ostrých střepů, které proletěly lodí a některé se zabodaly do kůže Austina, Samuela i Joshe. Pak přišel tvrdý náraz do pláště zchátralého mrakodrapu, od kterého se Oddysea 7 odrazila a neovladatelně se zřítila do hlubokého jezera.
V tu cvhíli všechno ztichlo. Jen podivné hučení znělo Joshovi v uších. Všechno se plnilo vodou a loď rychle klesala ke dnu. Josh se odvážil otevřít oči, které před tím instinktivně zavřel. Okamžitě je pohltila temná voda a Joshe panika. Zmítal se ve studené kapalině a pomalu začínal tušit, že už se na hladinu nikdy nepodívá. Voda ho stále tlačila do hloubi lodě a neumožňovala mu dostat se ven. Ztratil veškerou sílu, jak fyzickou, tak psychickou, docházel mu kyslík, a tak se paradoxně pudem sebezáchovy nadechl. Voda mu okamžitě zaplavila celé tělo. Ztratil vědomí.
Z temné hlubiny lodě se jen vynořil matný stín a chytil ho za paži...

* * *

Otevřel oči. Byl mokrý, nad jeho hlavou svítilo slunce. Bylo vedro, ale přesto mu z vlasů stále stékaly pramínky vody. Bylo ticho. Naprosté. Klid. Ležel a nebyl schopen ničeho. Jen se díval do slunce a nasával žár. Jak dlouho už neviděl slunce v celé své kráse, jak dlouho nepocítil jemný vánek na své tváři, který by si pohrával s jeho vlasy, jak dlouho už necítil vůni lesa a neviděl plouživé vlnky na hladině jezera? Cítil se doma. V dáli se tyčily dvě ruiny mrakodrapů prorostlé flórou, až mu připomínaly májské stupňovité pyramidy v Jižní Americe.

,,Hydroponic town.“ zašeptal do ticha. Pak si začal vzpomínat na tu nešťastnou událost, kdy se zřítili do jezera, které mu teď přátelsky omývalo prsty u nohou. Horečnatě se začal rozhlížet kolem sebe, aby spatřil Samuela s Austinem, ale nikde nikdo nebyl. Jen ticho. A prázdno. Šumění vlnek na pláži. A prázdno. V tu chvíli se mu sevřelo srdce. Nechtěl si připustit, že by to nepřežili, že by tu byl úplně sám, ale to ticho mu tu starstiplnou myšlenku v hlavě jen upevňovalo. Byl ještě slabý, neměl sílu na vstaní, aby se podíval, zda jeho přátelé nejsou někde v okolí. Slyšel své srdce, jak mocně bije- napětím a strachem.

N druhé straně jezera se začaly tvořit těžké černé mraky. Vytvořily děsivý kontrast s modrou oblohou a vyzvaly ji k opuštění nebe. Přicházel čas jejich krutovlády. Josh se rozhodl najít si nějaký blízký úkryt, aby stále viděl na pláž, kdyby se tam přeci jen objevil Austin se Samem. Pamalu se postavil na nohy a pomalým kulhavým krokem zamířil pod vysoký košatý strom, pod jehož větvemi vegetovalo dalších nespočet keřů a lián. Začal se zvedat prudký vítr. Když se Josh blížil ke stromu, skrze škvíry mezi svými víčky, které ho chránily před nálety jemného písku a prachu, zpozoroval, jak se houštiny po jeho levici nápadně zachvěly. Příliš moc na to, aby to dokázal jen vítr, a tak se Josh zastavil a zahleděl se tím směrem. Něco tam stálo. Joshe znovu objal strach. Neměl čím se bránit, kam utéci. Byl sám na prázdné pláži, vyčerpaný a slabý. Strnule hleděl do zeleně. Něco se tam prodíralo směrem k němu. Jakýsi obrys se začal rýsovat mezi větvemi a listy, až stanul tváří v tvář Joshovi. Oba se na sebe dívali, a pak Josh promluvil:

,, Tys mně dal, Austine! Já už se bál, že je to hydrodendrie nebo nějaké dikové zvíře.“

,,Klid, chlape, šel jsem se podívat do džungle, jak to tam vypadá.“

,,A já se strachoval, že jste nepřežili ten pád do jezera.“

,,My? To spíš ty! Nebejt toho, že jsem tě chytil za ruku a vytáhl na pláž, byl by ses upil vody k smrti.“

,,Vážně? Tak...moc děkuju.“

,,Není zač, takových akcí tu bude asi víc podle toho, co jsem před chvílí viděl.“

,,Kde je vlastně Sam?“

,,Ještě tam něco zkoumá. Šel jsem napřed, abych našel nějakej úkryt před deštěm. Ty mraky vypadaj dost krutě.“

,,Jsme rád, že jste oba v pohodě. Už jsem si představoval, jak tady budu sám na pospas hydrodendriím.“

,,Zase nebuď přehnaně nadšenej, nemáme nic k jídlu ani k pití a všechny ty pomůck, co jsme pracně vybírali a nakoupili, jsou na dně jezera.“ svráštil obličej Austin. V tu chvíli mu na hlavu přistála obří kapka a za ní druhá a další a...během deseti sekund neviděli přes hustou clonu deště ani na krok.