Upírská povídka - Děsivý školní rok 12.

Honza zprávu znenadání zmuchlal a hodil do řeky. Vztek. Bublal v něm jako voda v hrnci. Slova, jež přečetl, se nemilosrdně vrývala pod kůži. Obětuješ se v rámci kolektivu nebo podlehneš strachu? Strach? Absurdní! Já přece nemám strach z nějaké pitomé klády!

„Dobrá,“ pronesl nakonec nuceně klidným hlasem, „Zdendo, přivaž tenhle konec ke stromu,“

S tím chlapci podal konec provazu. Zdeněk ho poslechl a Jan se dal do balancování. V ruce křečovitě svíral provaz jako jedinou možnou záchranu v případě pádu. Jana zatínala ruce v pěst, Markéta si zakrývala ústa a neustále šeptala cosi o bláznovství, zatímco Sára odvážného dobrodruha hlasitě povzbuzovala.

Nutno říci, že došlo i k mnoha nehezkým situacím, při nichž nebohý Jan téměř upadl, ale nakonec se mu podařilo stanout na druhé břehu řeku. Provaz pevně uvázal ke stromu a pokynul zbytku družiny, aby jej následovali. Jana, Zdeněk i Sára přežili chůzi po kládě bez větších problémů a psychických ujem, horší to ovšem bylo v případě Markéty. Ta si totiž neodpustila ječivý výkřik poráženého selete po každém druhém krku. Jenom díky Sářinu trpělivému opakování - „Dobrý, Markét, ještě kousek! Jseš nejlepší, to dáš!“ – se jí podařilo zdárně přejít, což mělo i své stinné stránky. Následnou půl hodiny cesty totiž nestále hlásila, jakou odvahu prokázala a jak odhodlaně si vedla a vyžadovala, aby ji v jejím názoru někdo podpořil. Jana se musela v duchu smát, když nechtěně zaslechla Zdendovo tiché počítání do desíti

Zatímco Markétinu euforii vystřídala naprostá znechucenost z terénu trasy („A to jsem si před týdnem koupila nový boty!“), Zdeněk si našel rozptýlení ve strašení holek svými nechutnými převyprávěními obsahů Béčkových hororů. Jana ho vesměs nevnímala. Ona sama se v jednom takovém hororu již jednou octla a rozhodně už nechce nic podobného zažít. No a hle? Neopakuje se náhodou historie? Nekráčí právě vstříc podobnému zážitku? Podobné pasti? Kdoví…

Honza se zarazil a začal rozhlížet kolem, jakoby něco hledal.

„Co se děje?““ otázala se Sára, které ihned začala činit to samé.

„No, na mapě je označeno, že by tady někde měla být další zpráva…“

Tu se náhle ozval zcela nepravděpodobně človíček, od něhož by takovou věc nečekali:

„T-ta-tady je,“ vyhrkla vystrašeně Markéta.

Všichni na ni s překvapením pohlédli. On samotný fakt, že dívka projevila zájem na účasti v jakékoliv aktivitě s úkolem související, působil až neuvěřitelně. Vzápětí pochopili ten strach v jejím hlase. Obálka byla adresovaná právě jí.

„Přečti to,“ vyzval ji Honza, Markéta ale přitiskla papír majetnicky na hruď a zarputile vrtěla hlavou.

„Je pro mě, proč bych ji měla číst vám?“

„Honza ji taky přečetl,“ namítl Zdeněk, snažíce se jí zprávu z ruky vyrvat.

„Nech mě! Pusť mě, sakra, demente!“

„Tak ji nech bejt, Zendo,“ vložila se do sporu Jana a pokrčila rameny, „Jestli Bloodmorth napsal něco intimního, je pochopitelný, že nechce, aby to někdo slyšel, ne?“

Zdeněk ji tedy pustil a zamračeně se odvrátil.

„Barbíno,“ zavrčel sám pro sebe.

Markéta však jeho poznámku ignorovala. Poněkud roztřeseně otevřela obálku a dala se do čtení.

Ahoj, Markéto,

My dva se ještě moc neznáme. Respektive ty znáš mě pouze jako arogantního profesora a já o tobě vím, že jsi průměrná dívka, jež velice dbá na svůj zevnějšek. To mi ovšem nestačí. Chtěl bych si své mínění trošku ucelit. Chci si zahrát Hru. Její pravidla zní jednoduše a věřím, že je velmi rychle pochopíš. Nejdříve tě ale vyzvu k zamyšlení nad jednou otázkou: Čeho si nejvíc ceníš? Ne, vynechejme teď rodinu, přátelé a podobné neustále omýlené hodnoty. Chci znát věc, která je ti nejdražší. Věc, pro ni bys byla ochotná udělat ledacos (Záměrně neříkám cokoliv, neboť nikdo není ochoten udělat doslova cokoliv.). Jistě již víš, o jaké věci mluvím.

Během vašeho nocování v lese jsem se té věci zmocnil a tvým úkolem bude ji získat zpět. Prozradím ti, kde se nachází. Vidíš to křoví šípků přímo proti tobě? Svůj poklad nalezneš přímo v jeho středu. Dávej ovšem trny, dokážou být velice bolestivé.

Jsi ochotná přetrpět bolest a riskovat poničení pěkného oblečení jen, abys získala svůj mobil zpět? Nebo raději vycouváš? Vyber si

Temný

Když dočetla, začala pozvolna měnit barvu v obličeji na křídově bílou. Jana jen s obavou očekávala, co z ní nakonec vypadne.

„Ten-ten-ten kretén!“ zařvala náhle na celý les.

„Co píše? Co máš udělat?“ vyzvídala Sára s nepředstíraným vzrušením.

„Vzal mi mobil! A-a-a hodil ho do tamtoho křoví! Prej si mám pro něj vlézt!“

I Jana se zatvářila dost nevěřícně. Jistě, Lex byl schopen mnoha věcí, ale že by ukradl studentce mobil a nutil ji záměrně se poškrábat o trny? Tak to už trochu přehání. Nedělá přece čistě náhodou na adapťáku zdravotníka? I když, o jeho zdravotnických schopnostech vím své, že…