Melien Edhel - III. kapitola

III. KAPITOLA
Král Eryn Lasgalen, Thranduil seděl ve své soukromé pracovně ponořen v neradostných myšlenkách. Nejprve jeho syn Legolas beze slova vysvětlení zmizel, což vzhledem k přítomnosti Elronda a jeho neteře Elanor a blížícímu se datu svatby, bylo naprosto neomluvitelné. Erestor ho ztratil ve skalách Ered en´ Eryn Lasgalen, když se kvůli sílící bouři byl nucen vrátit zpět do paláce. Druhý den tam byl vyslán pátrací oddíl, ale po Legolasovi nebylo ani stopy. Našli pouze podivného zraněného tvora, kterého dopravili do paláce. Elrond ho tehdy se zděšením identifikoval jako jednoho z Edain a ihned odjel do Imladris, aby se poradil s Glorfindelem. Za dva dny se oba objevili v Eryn Lasgalen zachmuření a ustaraní. Thranduilovi však odmítli cokoli vysvětlovat, dokud nebudou mít jistotu. Elrond, pokud se nesnažil vyzvědět něco od toho člověka, trávil dlouhé hodiny v knihovně zahloubán ve starých dokumentech, Glorfindel byl většinou s ním a nebo probádával Ered en´ Eryn Lasgalen. Jejich zlověstné výrazy nevěstily nic dobrého...

Glorfindel se unaveně protáhl. Svíčky ve svícnech již dohořívaly a vrhaly pouze slabé světlo na mapu rozloženou na stole. Znovu prošel své výpočty, ale došel ke stejnému závěru. Povzdechl si. Rozhodl se, že si půjde do svého pokoje trochu odpočinout, když v tom si všiml proužku světla vycházejícího zpode dveří do Thranduilovy pracovny. Tiše vešel.
„Lle naa sal‘ sinome, Thranduil, mellonamin (Tys stále zde, Thranduile, příteli)? Proč spánku nenecháš, by starostí tvých zmírnil?“
Thranduil vzhlédl. „Co starost otcovu o syna zmírniti může?“
Glorfindel se posadil naproti němu. „Znamená to, že stále zpráv žádných o Legolasovi není?“
Thranduil potřásl hlavou, jeho dlouhé bledě zlaté vlasy se zatřpytily v záři svící. „Obávám se, že nikoliv. A již měsíc od zmizení jeho uplynul! Lidé mí koutu každičkého země této prohledali, leč nadarmo. Podařilo se aspoň Elrondovi od člověka toho cos zvěděti?“
„Elrond nyní v Imladris dlí, rukopisů starých prochází a odpovědí hledá. Však Elanor u lůžka člověka tohoto ve dne v noci bdí, leč nevím, zda to, čeho sdělil jí, nám pomoci může. On mnohdy prý zmateně mluví, čemuž se vzhledem k vážnosti zranění jeho diviti nelze.“
„Nevhodným připadá mi, by žena svobodná u lůžka jeho dlela. Chceš mi říci, že Elrond tak etikety dbalý s tímto souhlasil?“ podivil se Thranduil.
Glorfindel pokrčil rameny. „Tak zdá se. Leč nestrachoval bych se nyní o počestnost její, věř mi, že záležitostí mnohem vážnějších řešiti musíme.“
„Však čeho by si Legolas o tomto pomyslil?“
„Upřímně, mellon (příteli), mně nezdálo se, že by Legolas společnosti její vyhledával či vyhlídkou na svatbu s ní potěšen byl.“
Thranduil se zamračil. „Na tom pramálo záleží, neb slova již dávno dáno bylo a on povinnosti své dostojí!“
Glorfindel se na něho upřeně zahleděl. „Thranduile, však zeptal ses nejprve syna svého, kterak o svazku tomto smýšlí?“
„Já přec otcem jeho jsem a sám vím, čeho pro něho nejlepším jest!“
„Však měl bys též pocitů Legolasových v potaz bráti.“
Thranduil vstal a nalil sobě i Glorfindelovi číši červeného vína.
„Vůle má vůlí jeho jest. A on ví, že zájmů jeho vždy na zřeteli mám. Však pověz mi nyní, čeho nového jste zjistili.“
Glorfindel poznal, že Thranduila nepřesvědčí o tom, že by snad Legolas mohl chtít něco jiného. Proto raději přešel na jiné téma.
„Já znepokojen jsem, neb příchod člověka tohoto znamená, že se někde chyby stalo. Vždyť jsme se s nikým z Edain již téměř po Věky dva nesetkali.“
Thranduil si znovu dolil číši. „A čehož myslíš, že toho způsobilo?“
„Zdá se, že kámen, jehož pro zvýšení účinku pole silového jsme použili, vady skryté měl,“ odvětil Glorfindel a zamyšleně zíral do rudé tekutiny ve své číši, jakoby tam mohl nalézt odpověď.
„Což znamená?“ Thranduil se nikdy o Glorfindelovy pokusy příliš nezajímal.
„Že pole toto působnosti své ztrácí a svět náš se ke světu lidí opět přibližuje, což přítomnost hosta našeho nezvaného dokládá.“
„A nelze kamenu tohoto jiným nahraditi?“
„Toť již dávno učinili bychom, však obtížným jest druhého takového kamenu, jako Arkenstone jest, získati.“ Glorfindel podrážděně vyprázdnil svůj pohár.
„Arkenstone?“ Thranduil byl překvapený. „Nevěděl jsem, že Arkenstone jste použili. Tolik jsem po něm dychtil... však ve službách vašich mnohem užitečnějším jest, než v rukou mých by byl.“
„Já obávám se, že kámen tento již dlouho vydržeti nemůže. Leč očekávati se nedalo, že izolace naše navždy potrvá,“ pronesl Glorfindel zamyšleně.
„Izolace? Proč to od tebe tak hanlivě zní? Vždyť jsme se na radě ve Čtvrtém Věku usnesli, že lidi osudu jejich ponecháme!“
Glorfindel nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Neb Elrond předvídal, že zkáza jejich na dosah jest. Avšak nejen, že rod Edain dosti silným byl, by přežil, ale dokonce nás ve vývoji svém zřejmě předčil. Já strachuji se, že až znovu ke sjednocení země dojde, my tou podřadnější rasou budeme.“
Thranduil rázně položil svou číši na stůl. „Glorfindele, nyní přeháníš! Vždyť rod Eldar mnohem starším jest! Myslím, že schopnosti lidí vysoce přeceňuješ!“
„Zapomněl jsi snad, Thranduile, kterak dlouho již v neměnném způsobu života setrváváme? Čehož nového se u nás za ty roky událo? Příliš na starých zvycích a hodnotách lpíme! Na pýše naší! Pravda jest, že bez konfliktů jsme žili, však někdy zapotřebí jich jest, by změny nastoleno bylo. A každá změna dobrá jest.“
„Řeč tvá mne překvapuje! Zdá se mi, že situaci tuto snad příznivou shledáváš!“ Thranduil se nesnažil skrýt své pobouření.
„Rody Eldar a Edain stvořeny byly, by zemi obývaly. Každý z rodů jinými přednostmi i slabostmi disponuje, však k soužití společnému předurčeny byly. Stav nynější přirozeným není.“
„Víš přec, že s lidmi dohodnouti se nelze!“
„Ty příliš se bolestí svou zaslepiti necháváš.“ Hlas Glorfindela zněl smutně. „Kdo ví, jakou cestu mezitím rod Edain urazil, my velice překvapeni bychom býti mohli.“
Thranduil vyskočil z křesla a nahnul se přes stůl ke Glorfindelovi. „Já o překvapení taková nestojím! Cožpak praničeho dělati nelze?“
Glorfindel zůstával klidný. „My průchodu mezi oběma světy střežiti musíme, leč ve spleti Ered en´ Eryn Lasgalen věru lehké není ho nalézti. Otvor tento již zavříti nedokážeme, kámen na to dosti silný není, však s Elrondem vypočítali jsme, že pokud území, jenž pod ochranou Arkenstonu jest, zmenšíme, mohli bychom opět rovnováhy nastoliti.“
„Na jak dlouho?“ otázal se Thranduil nedůvěřivě.
„Na to tobě odpověděti nedokáži.“
„A jakých území by se to týkalo?“ Thranduilovi se tento plán vůbec nezamlouval. Připadalo mu to, jako kdyby se chystali utíkat před nepřítelem.
Glorfindel se zvedl a uchopil svícen ze stolu. „Do knihovny mne následuj, já mapu tam rozloženu mám.“

Legolas vyšel z jeskyně a zarazil se. Překvapeně se rozhlížel kolem. Venku byla černočerná tma, vše bylo pokryto sněhem a studený vítr mu vháněl ledové vločky do tváře. Slyšel, jak Lidianna za ním zalapala po dechu.
Otočil se k ní. „Já porozhlédnouti se jdu, návratu mého zde vyčkej!“
Lidianna počkala, dokud jí Legolas nezmizel z dohledu, a rychle se obrátila na ústup. Představa brodit se potmě hlubokými závějemi bůhví kam se jí vůbec nezamlouvala. Jak je možné, že vyrazili před polednem z místa, kde bylo léto, prošli jeskyní a zde je zima a noc? Pospíchala šerou chodbou. Náhle měla pocit, že ji někdo sleduje. Ohlédla se a její pravý kotník uvízl ve štěrbině mezi kameny. Tvrdě dopadla na zem. Sykla bolestí. Vzápětí na ni dopadl stín.
„Tys v pořádku, Lidianno?“ Poklekl vedle ní.
S námahou se postavila. Nečekaně jí nohou projela ostrá bolest a ona se se zaúpěním opřela o Legolasova široká ramena. Levou rukou ji přivinul ke svému boku.
„S dovolením tvým bych nohu tobě prohlédl.“
Opatrně jí zul botu, položil si její nohu na koleno a jemně ji prohmatával. Lidianna zaťala zuby, její ruce pevně svíraly Legolasovo levé rameno.
„Kotník tvůj vymknutý jest. Já se ho nyní srovnati pokusím, však boleti toho bude,“ oznámil Legolas a bez jakéhokoli varování jí s ním prudce trhl.
Lidianna přemožena nečekanou bolestí se mu s pláčem zhroutila do náruče. Něžně ji objal a konejšivými slůvky uklidňoval. Po nějaké době se přestala chvět. Nejistýma rukama si opatrně obula botu a s obavami vzhlédla k Legolasovi, neboť nevěděla, jak na její další pokus o útěk zareaguje.
K jejímu překvapení se smutně pousmál. „Vidím, že sama ses již vytrestala.“
S těmito slovy ji zvedl a nesl ven z jeskyně. Nebránila se. Nevěřícně zírala na nekonečnou bílou plochu ozářenou měsícem a připadala si naprosto ztracená. Legolas prošel bez sebemenšího zaváhání labyrintem zasněžených hor a zamířil do údolí k řece Taureduin. Její tok byl zamrzlý, a proto jej snadno překonal. Před nimi se nyní rozprostíraly rozsáhlé hvozdy Eryn Lasgalen. Rostly tu listnaté i jehličnaté stromy, některé z nich Lidianna znala, jiné viděla poprvé v životě. Ale v tuto chvíli jí to bylo celkem jedno. Hlava ji pálila, ruce jí mrzly, začínala pokašlávat a kromě svého kotníku pociťovala bodavou bolest i v levém koleni. Váhavě zasunula své prokřehlé ruce pod Legolasovu svrchní halenu. Neprotestoval. Nenápadně si prohlížela jeho pohlednou klidnou tvář, zdálo se jí, že v ní na okamžik zahlédla náznak nejistoty. Jeho krok byl ale rozhodný jako vždy. Bez sebemenší známky únavy ji nesl stále dál lesem.
Znejistěla. *Kam až mě to proboha chce táhnout?*
*Do paláce otce mého.* Zaslechla Legolasův hlas. Děsivé však bylo, že ani jeden z nich nepromluvil. Naskočila jí z toho husí kůže. *Znamená to, že dokáže číst veškeré mé myšlenky?* Náhle se před ním cítila jako nahá.
„Mezi Eldar toto běžné jest. S Edain to však jen výjimečně činíme, neb u nich pouze emocí silných zachytiti schopni jsme a navíc to kontaktu fyzického a úsilí velikého vyžaduje,“ odpověděl jí na nepoloženou otázku.
„Měla bych se asi cítit poctěná, že se kvůli mně tak namáháš, ale nejsem!“ Začala sebou zuřivě zmítat v jeho pažích. „Okamžitě mě pusť!“
Legolas odolal pokušení jí doslovně vyhovět, místo toho ji opatrně postavil na zem. „Proč stále se vzpouzíš? Vždyť stejně utéci nemůžeš!“ zamračil se.
„Půjdu sama! Nechci, abys na mě sahal!“ Vztekle se na něho dívala.
„Dobrá, pojď tedy!“
Bez dalších slov vyrazil. Lidianna se toužebně zadívala směrem odkud přišli, ale věděla, že nemá na vybranou. Zatnula zuby a kulhala za ním. Koleno měla ošklivě rozbité a pokryté krví, kotník byl silně oteklý a každé došlápnutí jí vhánělo slzy do očí, ale ani za nic by to nepřiznala. *To bych radši lezla po čtyřech, než abych ho o něco prosila!*
Legolas se nečekaně zastavil a ohlédl se. Pochybovala, že je tak ohleduplný, spíše by se vsadila, že zase nahlížel do její mysli. Určitě si ty řeči o fyzickém kontaktu jen vymyslel. Pomalu se brodila sněhem k němu. Rozčilovalo ji, jak tam jen tak stojí a sleduje ji. Byla unavená a jedním slovem shrnuto neupravená, zato on vypadal téměř stejně dokonale jako když se poprvé setkali. Měla chuť po něm něco hodit. Přemítala, co by udělal, kdyby si prostě lehla a odmítla se hnout. Nejspíš by ji odtáhl za vlasy. A určitě by se u toho ani nezapotil!
Lidianna ve svém rozčilení nedávala pozor na cestu a zapadla do hluboké závěje. Zanadávala. Pokud šlo o to udělat ze sebe naprostého idiota, tak v tom zřejmě neměla konkurenci.
„Potřebuješ pomoci?“ Stál nad ní, jeho hlas zněl pobaveně.
„Mně je tady fajn!“ odsekla.
Ještě chvíli ji pozoroval, pak mu zřejmě došla trpělivost, uchopil ji a vytáhl ven. Napadlo ji, že v tom už pomalu začíná mít praxi.
Legolas na ni bezradně hleděl. Ačkoli ho neustále dráždila svým chováním, nemohl ji nelitovat. Byl na ni žalostný pohled: byla celá špinavá a odřená, vlasy měla rozcuchané a její oblečení, když pominul fakt, že bylo naprosto nedostačující, bylo zmačkané a uválené. Pomyslel si, že takto ji v žádném případě nemůže představit otci. Zkoumavě se zahleděl na východ, obloha na obzoru se zvolna zbarvovala do šeda, svítalo. Musí si pospíšit, pokud se jim má podařit dostat se do paláce, než se jeho otec vzbudí. Lidianna se však netvářila, že by byla ochotná spolupracovat. Seděla na zemi, klepala se zimou, až jí drkotaly zuby, a vrhala po něm nenávistné pohledy.
„Lidianno, musíme jíti, již toho daleko není. Pak se najísti moci budeš a sobě odpočinouti,“ naléhal na ni.
„Dělej si, co chceš, já už nikam nejdu!“ odsekla.
Legolas si povzdechl. „Věru mi toho neusnadňuješ, Lidianno!“ Natáhl se k ní.
Podezřívavě ho sledovala. „Neopovažuj se mě dotknout!“
Ignoroval její hlasité protesty a rázně si ji přehodil přes rameno. Jednou rukou držel její zápěstí za svými zády, druhou uvěznil její kopající nohy. Slovům, která na něho chrlila, většinou nerozuměl, ale poznal, že není potěšená. Když nijak nereagoval, po čase ji to omrzelo a zmlkla. Oddechl si. Blížili se totiž již k paláci a on zrovna přemítal, jestli jí nebude muset dát roubík.
Nesl ji podél zdi ke stájím, rychle jimi prošel a zamířil k zadnímu vchodu paláce. Doufal, že se mu podaří nepozorovaně proklouznout dovnitř. Chtěl nejdříve zaopatřit Lidiannu a pak si v soukromí pohovořit s otcem. Lidiannu mu představí později, až bude upravená, vhodně oblečená a náležitě poučená o tom, jak se má chovat před králem. V jejím současném stavu si nebyl jistý, čeho všeho by byla schopná.

Glorfindel s Thranduilem přešli do knihovny. Thranduil se sklonil nad mapou a podrobně zkoumal nově zakreslené hranice. Glorfindel stál bez hnutí u okna. S okouzlením sledoval bledý východ slunce, jinovatka na zemi se třpytila jako křišťál. Vše bylo tak tiché a neposkvrněné. Připadalo mu to jako klid před bouří.
„Mnoho věru z území Eldar nezbude, pokud tohoto provedeno bude!“ probral Thranduil Glorfindela ze zamyšlení.
„Vždy tu ještě možnosti zbývá po Andúinu na Západ odplouti. Elrondovým přáním jest, by ho tam Elanor s Legolasem následovali.“
„Jistě? Legolas však synem mým jest, na to by v plánech svých zapomínati neměl!“ Thranduilovi se nelíbilo, jak Elrond chtěl vždy o všem rozhodovat.
„Myslím, že i on k tomuto co říci má.“ Glorfindelova tvář se náhle rozjasnila. „A já vidím ho zrovna k paláci přicházeti!“
Thranduil přiskočil k oknu. A opravdu! „Aspoň zvěsti jedné radostné v hodinu tuto temnou! Však kdo s ním to jest?“

Legolas vystoupil po schodišti do prvního patra. Zrovna hodlal vyrazit ke svým komnatám, když ho zarazil přísný hlas.
„Legolas!“
Legolas se s těžkým srdcem otočil. Přesně toho se obával. Jeho otec, král Thranduil stál před knihovnou a mračil se na ně. S pocitem jisté úlevy za ním zpozoroval lorda Glorfindela.
„Ano, Adar (Otče)?“ Postavil Lidiannu na zem tak, aby ji aspoň trochu skryl před otcovým zkoumavým pohledem.
„Mani naa lle umien (Čehož to činíš)? Ar‘ ya naa tanya (A kdo toto jest)?“ Jeho otázky zněly jako prásknutí bičem.
„Já všeho Vám vysvětlím, Adar, však dovolte mi nejprve se o společnici mou postarati.“
Thranduila jeho žádost rozčílila. „Auta a‘ parmasambe sii‘ (Ihned do knihovny se odeberte)! Yuuyo en‘ llie (Oba dva)!“
Legolas na okamžik zaváhal, otcovu přímému rozkazu se však vzepřít nemohl. Neochotně uchopil Lidiannu za paži a vedl ji do knihovny. Na jeho klidné tváři se neodrazil ani náznak nejistoty a obav, které nyní pociťoval. Zastavili se uprostřed místnosti.
Lidianně se udělalo nevolno. Nerozuměla, co ten Elf říkal, ale tón jeho hlasu nevěstil nic dobrého. Nenápadně se rozhlížela kolem sebe. Nacházeli se v prostorném pokoji s policemi až ke stropu plnými knih, v rohu stál malý kulatý stolek se dvěma křesílky a pod okny dlouhý oválný stůl, kolem něhož bylo rozestaveno šest pohodlných židlí.
Elf, který prve hovořil, vešel za nimi a ihned se posadil do čela stolu. Spěšně smotával mapu, která tam byla rozložená. Lidianně svým zjevem silně připomínal Legolase, ale čišelo z něho až hmatatelné nepřátelství a hněv. Přeběhl jí z toho mráz po zádech. Druhý Elf zavřel dveře a posadil se vpravo od toho prvního, jeho oči je vlídně pozorovaly. Povzbudivě se na Legolase pousmál.
Thranduil si nalil číši vína a pokynul svému synovi.
Legolas předstoupil a pevným hlasem pronesl: „Adar, dovolte, bych Vám společnice své představil. Toto Lidianna jest, nastávající choť má.“
Thranduil důrazně položil pohár na stůl a povstal. „Mani ume lle quena (Čehožpak jsi to pravil)?!“ zvolal.
Lidianna se bezděčně přikrčila. Přála si teď být hodně daleko odsud. Nechápala, proč je ten Elf tak naštvaný a vadilo jí, že hovořil jazykem, kterému nerozuměla. Ten druhý Elf se sytě zlatými vlasy k němu něco tiše pronesl. Asi ho to uklidnilo, neboť opět usedl a pobídl Legolase, aby pokračoval.
„Lidianno, toť otec můj jest, král Thranduil, vládce Eryn Lasgalen.“ Pokynul směrem k tomu Elfovi, co se pořád rozčiloval.
Lidianna v duchu zaúpěla. Co může od někoho takového očekávat? Celou cestu věřila, že když otci Legolase vysvětlí situaci, tak ji určitě nechá odejít a svému synovi ještě vynadá. Ale Thranduil nebudil dojem, že by se s ním dalo rozumně mluvit. Už teď se na ni díval, jako by ji nejraději viděl v hladomorně.
Všichni mlčeli a hleděli na ni. Polilo ji horko. Zdálo se, že od ní něco očekávají, ale ona neměla nejmenší tušení co.
Král Thranduil opět povstal a přistoupil blíž. S odporem si prohlížel dívku, kterou si jeho syn přivedl. Byla celá od bláta a krve, vlasy měla neupravené a její oděv byl naprosto skandální. Zachmuřil se ještě víc. Nechápal, jak by Legolas mohl dát něčemu takovému přednost před krásnou a urozenou Elanor. Došel až k Lidianně a hrozivě se nad ní tyčil.
Glorfindel ze svého místa vše sledoval, jeho pozornému zraku nic neušlo: Thranduil zuřil nad vývojem událostí a ani se nesnažil ovládat své emoce, Lidianna vypadala unaveně, vyděšeně a vzdorovitě zároveň a Legolas se snažil ochránit Lidiannu před otcovým hněvem a zároveň přijít na způsob, jak tuto záležitost co nejrychleji vyřídit.
„Nuže?“ dožadoval se důrazně Thranduil.
Lidiannu zachvátila panika.
Náhle promluvil konejšivým tónem ten druhý Elf, který jí zatím nebyl představen. „V zemi naší zvykem jest, úctu pokynutím hlavy a úklonou mírnou projeviti.“
Úctu?! Lidianninu úzkost okamžitě přehlušil vztek. Měla dost toho, jak po ní každý požaduje pokoru a poslušnost. Už chtěla říct tomuhle králi, co si o něm a o úctě k němu myslí, ale náhle zaslechla Legolasův hlas: *Lidianno, smyslu vzdorovati nemá. Odpor tvůj všeho pouze zhorší.*
Vytrhla ruku z Legolasova sevření. Hněvivě se na něho podívala, ale z jeho výrazu se nedalo nic vyčíst. Vzhlédla ke králi. Vyzařovala z něho autorita a tichá hrozba. Najednou dostala strach. Vycítila, že tenhle Elf by se jejího podvolení domáhal razantněji než Legolas. Zaťala zuby a mlčky se mu poklonila s očima upřenýma k zemi.
Thranduil opět něco pronesl v Elfštině.
„A toto lord Glorfindel jest, pán Imladris,“ dokončit Legolas představování.
Lidianna se opět uklonila. Byla už tím vším unavená. Kotníkem ji neustále projížděla bodavá bolest, rozpalovala ji horečka a navíc se jí spustila rýma, což jí připadalo obzvláště potupné. Mezi těmito dvěma urozenými a dokonale vypadajícími Elfy si ještě intenzivněji uvědomovala svůj zanedbaný zevnějšek.
Všichni usedli. Legolas se posadil po Thranduilově levici, Lidiannu umístil vedle sebe. Thranduil měl poprvé možnost si svého syna zblízka prohlédnout. Nemohl říct, že by ho pohled na něho nějak uklidnil. Zdál se mu neupravený a zamazaný, navíc si povšiml jeho oteklého rtu. Ale to teď bylo vedlejší.
„Kde měsíc celý byl jsi a proč ji jsi přivedl?“
Thranduil neztrácel čas zdvořilostními dotazy. Hovořil elfsky, ale Legolas odpovídal v jazyce, kterému byla Lidianna schopna rozumět.
„Měsíc?“ Legolas odmítavě potřásl hlavou. „Já pouze dva dny necelé pryč jsem byl.“
„Manke (Kde)?“ vyštěkl Thranduil.
„Já před bouří v jeskyni v Ered en´ Eryn Lasgalen se skryl a chodby podivné tam nalezl. Tudy jsem až na místo mně neznámé došel. A tam dívku tuto střetl. Abych před Gobliny ji zachránil, já slova svého dal, že chotí mou se stane. Dne dalšího jsem opět k domovu vyrazil.“
„Dne dalšího?!“ opakoval nedůvěřivě Thranduil.
Glorfindel zamyšleně svraštil obočí. „Časový posun zřejmě jiný jest, než výpočty naše ukázaly.“
„Zřejmě!“ ucedil Thranduil. V tuto chvíli ho mnohem více zajímalo, jak by měl Elrondovi a Elanor sdělit, že se svatba musí odložit. „Vyhnutí není, ty slovu svému dostáti musíš a následky konání svého poneseš. Svatba vaše se přesně za měsíce dva konati bude, jak původně plánováno bylo! Příliš zodpovědnosti jsi však tímto neprokázal a mne do situace nepříjemné jsi přivedl!“ osopil se ostře na Legolase.
Ten zahanbeně sklopil zrak. „Odpusťte, Adar, že činem svým jsem Vás zarmoutil, však nemohl jsem jinak konati.“
Za tato slova si vysloužil další otcův rozlícený pohled. „O tom si ještě později promluvíme! Však nyní si s Lidiannou v soukromí hovořiti přeji!“
„Adar, já...“ Legolasovi se vůbec nezamlouvala představa nechat Lidiannu se svým otcem o samotě. Věděl, jak dokáže být Thranduil nepříjemný. „Nechcete s rozmluvou touto ještě posečkati?“ navrhl nejistě v Elfštině, aby Lidiannu zbytečně nezneklidňoval.
Thranduil se na něho podrážděně zahleděl. „Tobě toho snad proti mysli jest, Legolasi?“
Legolas ztěžka polkl. „Pouze mínil jsem, Adar, že by se snad nejdříve převléci a upraviti měla.“
„Já nemyslím si, že v případě jejím to významu nějakého má!“ pohodil Thranduil pohrdavě hlavou. „A já hodlám záležitosti této ihned uzavříti!“
Legolas usilovně přemýšlel, jak se z této ošemetné situace dostat. „Nan´ (Ale)...“
Glorfindel zpozoroval, že Thranduil rychle ztrácí poslední zbytky trpělivosti. Přistoupil proto k Legolasovi a položil mu ruku na rameno. „Legolasi, smyslu vzdorovati nemá. Otec tvůj pouze Lidiannu blíže poznati chce, čemuž diviti se nemůžeš. Navíc si s tebou o chodbě té a o tom místě podivném pohovořiti potřebuji.“
Legolase zaskočil výběr Glorfindelových slov. Byla to tatáž, která předtím říkal Lidianně. Je možné, že by mohl slyšet jejich rozmluvu? Nerozhodně pohlédl na Lidiannu. Zdálo se mu, že její tváře jsou nepřirozeně červené, oči se jí horečnatě leskly. A ačkoli bylo v místnosti teplo, třásla se.
„Adar, já obávám se, že Lidianně příliš dobře není. Jistě cestou sem nachladila se. Dovolte mi ji na lůžko uložiti a vývaru horkého jí donésti nechati.“
Jeho prosby neměly na Thranduila žádný účinek. Leda ho ještě více popudily. „Toho posečká, Legolasi! Krom toho nevhodné jest, by ses ty sám o ni staral! Až s ní skončím, Erestora povolám, by toho zařídil!“ Aniž by čekal na Legolasovu reakci, vybídl Lidiannu, aby ho následovala do jeho pracovny.
Lidianna, která po celou dobu jejich rozhovoru v Elfštině nejistě těkala očima mezi Legolasem a Thranduilem, nyní ustrašeně pohlédla na Legolase. Konejšivě se na ni pousmál, ale uvnitř se v něm vše bouřilo.

Lidianna váhavě vstoupila do vedlejší místnosti. Dominoval jí rozložitý psací stůl, za kterým se nalézalo mohutné křeslo připomínající trůn. Tři menší křesílka stála kolem stolu. Podél zdí se nacházelo několik skříněk s knihami a spisy, velká truhla a prosklená skříňka s karafami s vínem a číšemi. Na zdech visely staré mapy jí neznámých končin.
Thranduil zavřel dveře a usadil se za stůl. Pod jeho pátravým pohledem se Lidianna cítila dost nepříjemně.
„Posaď se!“ nařídil konečně hlasem plným nenávisti. Poprvé za celou tu dobu nehovořil elfsky. Bylo patrné, že mu to příliš po chuti není.
Trhla sebou, ale bez odporu ho uposlechla. Nechápala, proč se k ní takto chová, vždyť mu nic neudělala, ani ho nezná. S obavami očekávala, co bude dál.
„Ty si tedy syna mého vzíti máš!“ Skoro na ni ta slova vyplivl.
Lidianně se trochu ulevilo. Možná, že by se přece jen mohli nakonec domluvit, vždyť on je vyhlídkou na jejich svatbu stejně nadšený jako ona.
„Věřte mi, že jsem mu to zkoušela rozmluvit - “ začala opatrně, ale daleko se nedostala.
„Rozmluvit?!“ Pohrdavě si ji přeměřil. „On slova svého dal a na tom nikdo nic nezmění! Ale sliby pro rod tvůj ničeho neznamenají, že?!“
Lidianna už nemohla jeho opovržení déle vydržet. „Co proti mně máte?!“ vybuchla.
Thranduil vypadal, že přesně na toto čekal. „Co?! Legolas již nevěstu vhodnou zvolenu měl! Pak však ty přijdeš a všechny tyto plány zhatíš! Však svazek váš trvání dlouhého míti nebude, život lidí velmi křehký a pomíjivý jest!“
„Proč takhle mluvíte?!“ vykřikla, hluboce raněná jeho krutostí.
Výhružně přimhouřil oči. „Kterak opovažuješ se hlasu svého zvyšovati?! Ty vychování žádného nemáš a zjev tvůj zrak můj uráží!“ Tón jeho hlasu byl mrazivý a rozechvěl ji víc než jeho předchozí křik.
„Pokud Vám tolik vadím, tak ráda zase půjdu! Já po Vaší společnosti taky netoužím!“ odsekla, ačkoli jí něco našeptávalo, že by měla raději mlčet. Už se zvedala k odchodu, když ji Thranduilovo zařvání přišpendlilo na místo.
„Jaká opovážlivost!“ Thranduil povstal a výhružně se k ní naklonil. „Však já vzdoru tvého tobě rychle z hlavy vyženu! Ty se ode dne zítřejšího pod dohledem Erestora, pobočníka mého etikety, historie rodu našeho a jazyka elfského učiti začneš a ni na krok z knihovny se nehneš, dokud já tobě k tomu svolení svého nedám a s výsledky tvými spokojen nebudu! Též tobě ihned šatů nových ušito býti musí, neb já nestrpím, bys tu takto oděná chodila! Dokud ty přijatelněji vyhlížeti nebudeš, v komnatě své zavřená zůstaneš!“
Lidianna na něho nejdříve zaraženě hleděla. „Že mě rovnou nestrčíte do věže!“ pronesla nakonec s posledními zbytky odporu. Mělo to vyznít sarkasticky, ale hlas jí selhal.
„Pokud by toho na mně záleželo, do kobky bych tebe bez meškání uvrhnouti kázal, kde bys o mravech slušných rozjímati mohla!“
Lidianna ani na chvíli nezapochybovala, že by toho byl schopen.
„Však zdá se, že tebe osud jiný než druha tvého očekává,“ dodal nakonec jakoby mimochodem. Ale jeho oči ani na okamžik neopustily její tvář.
Lidianna ho nezklamala. Prudce se nadechla a oči se jí polekaně doširoka rozevřely. Jak mohla zapomenout?!
„Ivan? Tak on je opravdu tady? Chci ho vidět!“ Rozrušeně vyskočila z křesla.
Thranduil se na ni zlomyslně pousmál. „Proč domníváš se, že významu má, čeho ty si přeješ?! Zde pouze vůle mé platí a já svolení svého k tomuto nedám! Navíc nepřípustné jest, by žena neprovdaná muže svobodného navštěvovala, pokud mezi nimi vztahu příbuzenského není!“
Lidianna by nejraději zaječela v zoufalství. Doufala, že když si bude moci promluvit s Ivanem, podaří se jim společně vymyslet, jak se odtud dostat. Ale její letmá naděje se rychle rozplývala.
„To je přece absurdní! Nemůžete mi bránit ho navštívit!“ vyhrkla bez přemýšlení.
„Že ne?“ Thranduilovy rty se zvlnily v nepříjemném úsměvu.
Lidianně se roztřásla kolena. Pevně sevřela opěradlo křesla, aby se nesesunula k zemi. Thranduilovi to neušlo. Se zadostiučiněním si vychutnával svoji převahu.
„Ale Legolas – “ zašeptala zdrceně.
„Však já králem Eryn Lasgalen jsem, nikoliv Legolas! A kterak já rozkáži, tak se také stane!“ přerušil ji nemilosrdně. „A ty by sis tohoto raději rychle uvědomiti měla!“
Odmítavě zakroutila hlavou. „Nechápu, jak může mít někdo jako Legolas tak bezcitného otce!“
„Někdo jako Legolas pravíš?!“ vysmál se jí. „Věř mi, že ty o něm zhola ničeho nevíš, takže soudů svých horlivě nevynášej! Ještě si rozmyslím, kdy tobě dovolím, syna mého opět spatřiti! A pro příště bych tobě radil, ho titulem jeho oslovovati!“
Lidianna na něho nevěřícně zírala. Má trávit celé dny zavřená v pokoji nad učením, nesmí bez dovolení nikam jít natož pak za Ivanem a teď má být odloučená i od Legolase! Samotnou ji překvapilo, jak ji představa toho posledního zabolela. Vždyť ho přece nenávidí, ne? To on může za to, v jaké je teď situaci! A přece...
„To neuděláte! On to nedopustí!“ vyjekla dotčeně, aniž by věděla proč.
„Vskutku?! A kdož jsi ty, bys činů jeho předvídati mohla?!“ Nezakrytě se pásl na jejích rozpacích. „On se vůli mé protiviti nebude! A nač také? Jen se na sebe podívej! Proč by Legolas tebe viděti chtíti měl?!“
Lidianně proti její vůli začaly stékat slzy po tvářích. Jeho ostrá slova ji zranila přesně jak zamýšlel. Ale proto neplakala. Rozlítostnilo ji to, že si musela přiznat, že Legolas opravdu nemá pražádný důvod, aby ji vyhledal. Zatím s ní měl akorát samé potíže a ona mu ani pořádně nepoděkovala, že jí zachránil život. Zahanbeně sklonila hlavu.
Thranduil s pocitem uspokojení hleděl na dívku před sebou. Vyhlížela zdrceně a pokořeně. Usoudil, že by to prozatím mohlo stačit. Zazvonil na sloužícího, aby vzkázal pro Erestora.