Melien Edhel - IV. kapitola

IV. KAPITOLA
Legolas nervózně přecházel po místnosti. Glorfindelovi už zodpověděl veškeré dotazy týkající se onoho podivného místa za jeskyní, ale nápadně se vyhýbal jakékoli zmínce o Lidianně. Glorfindel se tedy nakonec zeptal přímo. „Čehož stalo se, že život její v ohrožení byl?“
Legolas se zastavil. „Ona nevědomky do svatyně Goblinů vstoupila a oni ji proto obětovati chtěli,“ odpověděl po chvilce přemítání.
„Podivné, že tebe toho natolik pohnulo, bys ji pod ochranu svou vzal,“ podotkl Glorfindel se vzrůstajícím zájmem.
Legolas pokrčil rameny. „Sám si toho plně vysvětliti nedovedu.“ Na jeho tváři se na zlomek sekundy zobrazil jeho vnitřní zmatek.
Glorfindel se zadíval na jeho pohmožděný ret. „To od rány pěstí není, spíše jako kousnutí mi to připadá,“ uvažoval nahlas.
Legolas se k němu rychle otočil zády a pokračoval ve své chůzi sem a tam. Přesto se nemohl zbavit pocitu, že Glorfindel naprosto přesně ví, kdo mu to zranění způsobil. Lidianna... Zdálo se mu, že už je u jeho otce celou věčnost. Co tam můžou pořád probírat? Nejraději by tam vtrhnul. Asi by to otcovu náladu nezlepšilo, ale potřeboval se ujistit, že je v pořádku.
Glorfindel ho lehce pobaveně sledoval. Takhle neklidného ještě Legolase nezažil. A když se zmínil o jeho rtu, měl dojem, že se Legolas dokonce začervenal! A jak se mermomocí snažil rozmluvit Thranduilovi rozhovor s Lidiannou! Musí k ní opravdu něco cítit! Zvážněl. Upřímně doufal, že se mýlí. Nechtěl, aby pak Legolas musel zažívat tu strašlivou bolest a prázdnotu, až by Lidiannu ztratil. Už jednou viděl, co to dokáže způsobit, a nechtěl u toho být znovu.

Erestor krátce nato vešel vchodem z chodby. Nesouhlasně se zahleděl na Lidiannu a potom, co mu král sdělil, co od něho očekává, se jeho nechuť k ní ještě prohloubila. Aniž by dal na sobě cokoli znát, pokynul hlavou na znamení souhlasu.
„A nyní ji odsud odveď! Já s ní již přespříliš času svého ztratil!“ pronesl Thranduil přezíravě směrem k Lidianně. Ta během jejich rozmluvy vedené v Elfštině téměř usnula únavou, ale tato věta pronesená tak, aby jí rozuměla, ji v mžiku probrala. V němé prosbě k němu pozvedla uslzené oči, ale jeho výraz jí zabránil, aby ji pronesla nahlas. Mlčky se podvolila.

Legolas se již nedokázal déle ovládnout. Dřív, než mu v tom stačil Glorfindel zabránit, vrazil bez zaklepání do otcovy pracovny. Glorfindel ho rozpačitě následoval.
„Adar...“ Pohled na uplakanou Lidiannu, kterou Erestor držel pevně za paži a postrkoval před sebou, ho zarazil. Zamračil se.
„Co toto znamená, Adar?“ otázal se ostře. „Proč s nastávající mou takto hrubě zacházeno jest?“
„Ty způsobů svých zapomínáš, Legolasi!“ napomenul ho Thranduil.
Legolas přistoupil k Lidianně a ochranitelsky ji objal jednou rukou kolem pasu.
„Kam odvésti jste ji poručil?“ zeptal se podezíravě. Hřbetem druhé ruky jí mezitím něžně stíral slzy z tváře.
„Tónu tvého se mi nezamlouvá, Legolasi! Ty v postavení nejsi, by ses na mně odpovědí dožadovati mohl!“ zvolal Thranduil rozzuřený na nejvyšší míru synovým opovážlivým chováním. „Útěkem tvým počínaje, přes skutečnost, že jsi sem jednu z Edain přivedl a dokonce ji k sobě slovem svým připoutal, a správáním tvým nevhodným konče, ty již jsi hranici únosnosti překročil! Proto raději trpělivosti mé více nepokoušej, sic bych nucen byl k trestu fyzickému přistoupiti! Slyš nyní rozhodnutí mého: ty po měsíc celý se z paláce hnouti nesmíš, a když ty starostí takových o Lidiannu máš, pak jistě těšiti tebe bude pro ni materiálů studijních překládati!“
Legolase zarmoutilo, že se po tak dlouhou dobu nebude moci projít po zahradách a lesích, ale blízkost Lidianny tento smutek výrazně zmírňovala.
„Dobrá, Adar. Jakmile Lidianna dostatečně odpočinuta bude, já s výukou její započnu.“
Thranduila ohromilo, jak horlivě se Legolas ujal této role. Takže jeho syn touží po společnosti této divošky... Jízlivě se pousmál.
„O výuku její Erestor postará se! A aby ona zbytečně od učení rozptylována nebyla, zakazuji tobě se s ní až do svatby vídati! Po čase sám posoudím, zda chování její již natolik způsobilé jest, by ve společnosti tvé dlíti směla!“ Thranduilův tvrdý výraz nepřipouštěl odpor.
Legolas otálel. Věděl, že není radno se otcově vůli protivit, ale Lidianna, která se o něho lehce opírala a její jemná malá ruka, která vklouzla tak důvěřivě do jeho dlaně, ho naplňovaly odhodláním. Z neznámého důvodu si nedokázal představit, že by měl být od ní odloučen.
„Adar, já Vás žádám, byste rozhodnutí svého ještě zvážil.“
„Legolasi!“ Znělo to výhružně.
Glorfindel k Legolasovi vyslal naléhavé sdělení. *Raději už mlč, nessaer (mladíku). Vyčkej s tím, dokud otec tvůj se neuklidní. Nyní by ses se zlou potázati mohl a Lidianně tímto také neprospěješ.*
Legolas uznal, že má Glorfindel pravdu. „Budiž, Adar. Dovolte mi tedy aspoň Lidiannu do komnat jejích doprovoditi.“
„A kterýchto komnat na mysli máš, Legolasi?“ dotázal se Thranduil odměřeně.
„Těch, jež s mými sousedí, Adar,“ odvětil Legolas bez zaváhání. Měl pro tuto volbu hned dva důvody. Jednak to byly vedle královských komnat nejpohodlnější pokoje a jednak chtěl mít Lidiannu co nejblíže u sebe.
Thranduil byl odpovědí svého syna očividně šokován. „Toť naprosto nepřípustné jest, Legolasi! Zděšen jsem, že jsi vůbec na možnost takovou byť jen pomysliti mohl! Ona v jednom z pokojů v křídle západním ubytována bude!“
Legolasovi se nezamlouvalo, že by měl nechat Lidiannu v Thranduilově části paláce. „Čehož nepřípustného na tom jest? Vždyť já po den celý v komnatách svých dlíti budu a ona zas většinu času pod dohledem Erestorovým býti má!“
Glorfindel položil Thranduilovi ruku na předloktí v uklidňujícím gestu. „Mellonamin (Příteli můj), myslím, že není čeho se obávati. Syn tvůj etikety vždy pamětliv byl.“
„Toť věru byl, však činy jeho nynější samy za sebe hovoří!“ odsekl Thranduil.
„Legolas dobře povinností svých zná,“ podotkl Glorfindel na Legolasovu obranu.
„Možná jich zná, však málo jich dbá! Kdyby se Elanor ten večer věnoval, namísto toho, by si jen tak samolibě kamsi do lesa odkráčel, nemusel bych se nyní s tímto stvořením odpudivým zaobírati!“ Thranduilův pohled upřený na Lidiannu nenechával nikoho na pochybách, koho tímto nelichotivým označením mínil.
„Adar, já Vám zakazuji se takto o Lidianně vyjadřovati!“ zvolal Legolas rozhořčeně. „Jako budoucí choť má respektu jistého zasluhuje!“
Glorfindel překvapeně zvedl obočí. Takovou vznětlivost by od Legolase nečekal. I Thranduil vypadal stejně zaskočeně. Rychle se však vzpamatoval.
„Zakazuješ?! Važ dobře slov svých, Legolasi, neb opovážlivost tvá již neúnosnou jest!“ zahřměl.
Lidianna se polekaně přitiskla k Legolasovi, na kterého otcův výbuch neměl žádný viditelný účinek.
„Já pouze chráním, čeho mým jest!“ odvětil rázně.
Lidianna se prudce nadechla. Chtěla se ohradit proti takovému majetnickému přístupu, byla však příliš unavená. Nohy se jí podlamovaly a ačkoli ji spalovala horečka, chvěla se. Z velké dálky slyšela Thranduilův hlas, ale vše bylo zastřeno mlhou, která brzy pohltila i ji.
Legolas pocítil, jak náhle Lidiannino tělo bezvládně spočinulo na jeho boku. Opatrně ji vzal do náruče. Přerývaně dýchala, její kůže byla na dotyk nepřirozeně horká. Legolas vrhl na Thranduila nepřátelský pohled, jako by mu chtěl říct, že tohle je jeho vina.
„Toť možné jest, Adar, však já teď času nemám, bych se tím zabýval. Já se o Lidiannu postarati musím.“ Legolas se vydal i se svým nákladem do svého křídla paláce.
Thranduil za ním jen nevěřícně zíral. Co se to stalo s jeho synem? Nejdříve mu odporuje a teď už i jedná proti jeho výslovnému nesouhlasu. Navíc si jen tak bez dovolení odejde!
Zrovna se chystal za ním vyběhnout, když ho Glorfindel uchopil za paži. „Tampa (Zastav)! Uuma soora ho (Nepronásleduj ho)!“
Tón jeho hlasu byl tak nezvyklý, že se Thranduil zastavil a otočil k němu. „Proč neměl bych? Chování jeho po potrestání volá! A způsoby její – “
„Způsoby její lidské jsou, na to bys zapomínati neměl, mellonamin,“ podotkl Glorfindel. „A namísto, bys syna svého trestal, raději nad počínáním jeho zamysliti by ses měl.“
„Zamysliti?!“ vyštěkl Thranduil podrážděně. „A nad čím?! Že se syn můj jediný jako nějaký Adan chová?!“
„Myslíš? Však i Edain vlastností mají, jež bychom ctíti a obdivovati měli. A já v činech Legolasových dnes nesobeckost a odhodlanost zřel.“
„Toť nepřekvapuje mne, neb ty na všem jen toho dobrého vidíš!“ odsekl Thranduil nesmířlivě. „Však já drzost a zpupnost jeho tolerovati nebudu!“
Glorfindel zvyklý na Thranduilovu vznětlivou povahu se pokojně posadil a pozoroval svého přítele, jak vztekle přechází po místnosti. Byli si s Legolasem tak podobní a přece k sobě nedokázali najít cestu! Kéž by byl Thranduil konečně ochotný se vypořádat se svou minulostí!
„A čehož učiniti hodláš? Mně zdá se, že syn tvůj k dívce této náklonnosti chová, ač možná si to ještě připustiti ochoten nebyl. Jakkoli jí ublížíš, i jeho zraníš.“
Thranduil se zastavil těsně u Glorfindela. „Nemožné jest, by Legolas v ní zalíbení našel, vždyť naprosto nepřijatelnou jest!“ odvětil příkře.
Glorfindel k němu vzhlédl, v jeho laskavých akvamarínových očích se zračila lítost. Mrzelo ho, že bude muset Thranduilovi ublížit, ale neviděl jinou možnost, než ho konfrontovat a donutit k zamyšlení. „Proč? Neb jednou z Edain jest? Pokud vím, tobě cos takého též se stalo a původ její tobě tehdy pranic nepřekážel.“
Thranduil se prudce nadechl. „Dina (Zmlkni, Glorfindele), Glorfindel! Zde nyní nikoliv o mne, nýbrž o syna mého jde! A já navíc se k původu jejímu nevyjadřoval, nýbrž ke vzhledu jejímu nevábnému!“
Glorfindel se při vzpomínce na Lidiannu nemohl ubránit úsměvu. „Já však ji i přes veškerou špínu její nehezkou neshledal. A Legolas očividně názoru stejného jest.“
Thranduilovy ruce se sevřely v pěst. „A odkdy ty syna mého natolik znáš, že za něho hovořiti můžeš?!“
„Kdybys ty srdce svého vůči němu nezatvrdil a někdy naslouchati mu zkusil, on nemusel by jinam pro radu choditi,“ odpověděl Glorfindel, jeho pozorné oči nikdy neopouštějící přítelovu tvář, na které ke svému uspokojení rozeznal známky zmatku.
Thranduila toto sdělení udivilo. „Vždyť on přec ví, že za mnou kdykoliv se starostmi svými přijíti může.“
„Vskutku?“ Glorfindelův tón byl lehce výsměšný. „A ty pro něho pochopení stejného jako dnes míti budeš?“
„Kterak pochopení míti mohu, když on se vůli mé protiví a volba nevěsty jeho urážkou rodu našeho jest!“ Dočasný Thranduilův klid byl ten tam. Jeho kobaltově modré oči ztmavly hněvem. Avšak Glorfindel tentokrát nehodlal ustoupit. Byl odhodlaný pokračovat, až kam to bude možné, i za cenu ztráty jejich přátelství.
„Kterak Legolasovi zazlívati můžeš, čeho jsi sám kdysi také učinil?“ Jeho tichá slova pronesená bez jakýchkoli emocí nemohly mít větší dopad, i kdyby byla zařvána z plných plic.
„Proč stále mi chyb mládí mého připomínáš?“ pronesl Thranduil chraplavě. To nebyl dotaz, spíš výstraha.
Ale Glorfindel už na něho nebral ohledy. „Tak chyb, pravíš? Tedy uznáváš, že otec tvůj, Oropher po celou tu dobu pravdy měl? V tom případě však smrt její zbytečnou byla, nemyslíš?“ konstatoval s nádechem jízlivosti v hlase.
Thranduil v bolesti přimhouřil oči. Na okamžik pocítil naléhavou potřebu Glorfindela uhodit. Nakonec se ovládl a namísto toho praštil vší silou pěstí do desky stolu. „Ty přítelem mým se nazýváš, však toto bych ani od nepřítele úhlavního neočekával! Ty již v království mém vítán nejsi, kliď se mi z očí!“
Glorfindel povstal a bez náznaku nejistoty čelil Thranduilovu rozzuřenému pohledu. „Ty raději mne vykážeš, než by ses skutečnosti postavil. Zármutek mysl tvou zkalil. A Legolas bude tím, kdo následků konání tvého ponese.“
Thranduilem cloumala zuřivost. „Kela (Vypadni)!“ zařval nepříčetně.
„Dobrá tedy. Však kdybys postoje svého změnil, víš, kde mne nalézti.“ Glorfindel mu pokynul a bez dalších slov odcházel.
Thranduil pevně svíral okraj stolu, aby odolal touze po Glorfindelovi skočit a vymlátit z něho duši. Teprve když se za ním dveře tiše zavřely, povolil své sevření. Nečekaně se ho zmocnila panika. Přece nemůže dopustit, aby se takto v hněvu rozešli, vždyť Glorfindel byl jeho nejlepším přítelem již od dětských let! Tvořili nesourodý pár: Glorfindel věčně zahloubaný v knihách nebo píšící svá vlastní nekonečná pojednání, milující dlouhé procházky v přírodě, klidný, ohleduplný a rozvážný a věčně o něčem hloubající, a Thranduil horkokrevný a bouřlivý, vždy připravený tasit meč, pokud by pro to našel jen tu sebemenší příčinu a rád se veselící s přáteli nad pohárem dobrého vína, a přece se navzájem tak výborně doplňovali. Vždycky tu byli jeden pro druhého a i bez mluvení poznali, co ten druhý cítí. Jejich duševní pouto bylo velice silné, spíše jako mezi milenci než přáteli, kterými byli.
Ale Glorfindel teď veškeré meze přátelství překročil! ospravedlňoval Thranduil svůj výbuch. Vždyť věděl, co jsem k ní cítil... Co k ní stále cítím... Tolik mi chybí... Thranduil ztěžka usedl za svůj stůl a skryl svou hlavu v dlaních. Setrval takto po několik dlouhých minut ponořen do svých vzpomínek.
Erestor, který se během rozepře diskrétně odebral do knihovny, zlehka zaklepal na dveře. „Heruamin (Pane můj)?“ znělo to váhavě. „Lle tyava eithel (Cítite se dobře)?“
Thranduil překvapeně vzhlédl a zamračil se. Úplně zapomněl, že pro Erestora poslal. „Amin naa tereva (Jsem v pořádku, Erestore), Erestor. Prosím dohlédni, by o Lidiannu postaráno bylo.“
„Kterak si přejete, heruamin.“ Erestor se uklonil a spěchal vyplnit královo přání.
Thranduil osaměl. Chvíli přemítal, ale pak se rozhodl, že si musí s Legolasem promluvit o jeho vzpurném chování, kterého byli i Glorfindel a Erestor svědky, což rozčilovalo Thranduila o to víc.
Když svého syna nenašel v jeho komnatách, vstoupil do vedlejších pokojů. Dveře do ložnice byly pootevřené a Thranduil nahlédl dovnitř. Spatřil Legolase sedícího na okraji postele, jak mokrou žínkou otírá Lidianně obličej. Tiše přistoupil blíž. Byl tak zaujatý dvojicí před sebou, že zakopl o Lidianniny špinavé boty válející se u postele.
Legolas na něho vrhl rychlý pohled, ale ihned svou pozornost opět soustředil na ležící dívku. Thranduil však přesto stačil v jeho očích zahlédnout starost. Ne o sebe, nýbrž o ni. Ani se mu nedivil. Lidianna byla velice bledá, oči měla zavřené a třásla se zimou, ačkoli v krbu vesele praskal oheň a ona byla zabalená do dvou přikrývek. Legolas ji opatrně nadzvedl a přidržel jí u promodralých rtů hrnek s bylinkovým čajem na spaní. Lidianna bez odporu spočívala v jeho pažích. Hlava se jí točila, neměla ani tolik síly, aby jeho ruku odstrčila. S námahou polykala horkou tekutinu, po těle se jí rozlilo příjemné teplo.
Thranduil sledoval počínání svého syna a byl překvapen s jak neskonalou něhou o Lidiannu pečuje. Něco v jeho nitru se hnulo, jeho zlost se zvolna rozplynula, zůstala jen náklonnost k synovi. Jemně položil ruku na jeho rameno.
„Amin anta quen yassen lle, Legolas (Já s tebou hovořiti potřebuji, Legolasi).“
„Manka lle merna, Adar (Kterak si přejete, otče).“ Legolas pomalu položil Lidiannu zpět na lůžko, přitáhl jí přikrývku až pod bradu a vtiskl jí letmý polibek na čelo.
„Quel kaima, aier (Spi sladce, malá),“ zašeptal.
Thranduil vycítil synovu neochotu se od Lidianny vzdálit. Dojalo ho to. „Erestor se již o vše potřebné postará. Uuma dela, nin-ion (Ty obav míti nemusíš, synu).“
Legolas byl zaskočen. Bylo to již tak dávno, co ho otec takto důvěrně oslovil. Takové porozumění by od něho neočekával. „Diola lle, Ada (Děkuji ti, táto),“ odvětil pohnutě.
„Tula, nin-ion (Pojď, synu).“
Legolas stále nerozhodně otálel.
„Sii‘ (Hned),“ pronesl Thranduil o něco důrazněji.
Legolas přikývl a poslušně ho následoval do své komnaty. Thranduil se usadil do křesla, Legolas začal neklidně přecházet po místnosti. Věděl, že ho otec chce potrestat za jeho vzdorovité chování, ale to ho v tu chvíli netrápilo. Pociťoval silné nutkání vrátit se zpátky k Lidianně. Nerozuměl tomu.
„Tula sinome ar‘ hama, Legolas (Pojď sem a posaď se, Legolasi)!“ vybídl ho Thranduil netrpělivě. Legolas mlčky uposlechl. Otec si ho zkoumavě prohlížel. Poprvé v životě ho to přivedlo do rozpaků. Vždyť nemá, co by před ním skrýval nebo snad ano? Podvědomě si přejel palcem po svém bolavém rtu.
Thranduilovi ten pohyb neušel. „Mani marte (Čehož se přihodilo, Legolasi), Legolas? Tys příliš sdílným nebyl.“
„Já již všeho jsem Vám řekl, Adar,“ odvětil odměřeně.
„Fakta ano. Však já soudím, že ještě mnoho nevyřčeno zůstalo. Nechceš si se mnou pohovořiti?“
Legolas na něho překvapeně pohlédl. Nepamatoval si, kdy se jeho otec naposledy zajímal o něco jiného než o blaho říše. Jestli vůbec někdy. Na okamžik zvažoval možnost, že by se mu svěřil. Ale dlouhé věky, kdy otce bral pouze jako krále a velitele a svůj nedosažitelný vzor, udělaly své. Propast mezi nimi byla už příliš hluboká. A on neměl chuť otci ukazovat své slabé stránky.
„Opravdu není o čem, Adar.“ Výraz jeho tváře byl neproniknutelný.
„Tancave (Zajisté)!“ Thranduila zabolela Legolasova nedůvěra. Byl si jistý, že s Glorfindelem by takto strohý nebyl. Ovšem Glorfindel si mohl dovolit hrát si na citlivého a chápavého, nemusel se neustále strachovat, že jeho království někdo napadne či zda jeho lid nestrádá. Thranduil se vždy staral o to, aby Legolasovi nic nechybělo, ale příliš mnoho času s ním trávit nemohl. A proto i o prvních synových lučištnických úspěších se dozvěděl od Glorfindela. Tenkrát byl rád, že se má Legolas na koho obrátit. Nyní se však cítil ohrožen. Musel si připustit, že žárlí na vztah, který se mezi jeho přítelem a synem vytvořil.
Legolas si povšiml, že jeho otec vypadá... kdyby to nebylo absurdní, pomyslel by si, že v jeho očích zahlédl smutek. „Amin hiraetha, Adar (Je mi toho líto, otče). Já pouze toho učinil, čeho za správné jsem považoval.“
„Amin sinta (Já vím, Legolasi), Legolas. Však mnohého jsi činem tímto zkomplikoval.“
Legolas nešťastně pokývl hlavou. Nelitoval, že Lidianně zachránil život, jenom ho zarmoutilo, že zklamal otcovu důvěru. Opět. Tolik se snažil, aby na něho mohl být otec pyšný, ale ten byl vždy tak zaneprázdněný, že jeho úspěchy ani nezaznamenal. Zato se zdál být pokaždé nablízku, když se Legolasovi něco nezdařilo. Jeho zklamaný pohled stačil, aby se Legolas cítil ještě mnohem hůř. Vzpomněl si, jak se usilovně cvičil v lukostřelbě, dokud se nedopracoval náležité preciznosti, prsty měl tehdy rozedřené do krve, vyčerpáním se mu div netřásly, ale pokračoval zatvrzele dál, jen aby otce potěšil. Srdce mu překypovalo radostí, když se mu pak podařilo zvítězit ve výročním lučištnickém turnaji, byl si jistý, že ho otec konečně pochválí, ale ten jen prohodil, že pro válečníka je důležitější dovednost s mečem, a více se svým synem již nezabýval. Glorfindel ho později náhodou našel zdrceného a v slzách u Taureduinu. Legolas se styděl, že ho tak vážený a uznávaný ellon a otcův blízký přítel spatřil v takovém stavu. Očekával od něho výsměch, Glorfindel však tehdy k jeho údivu slezl z koně a s nepředstíraným zájmem se ho vyptával, co se mu přihodilo a proč neoslavuje svůj velký úspěch. Legolas se nejdříve rozpakoval, Glorfindela vlastně ani pořádně neznal, za celý svůj život s ním prohodil jen pár zdvořilostních frází, ale nakonec se mu se vším svěřil. Glorfindel byl pozorný posluchač a Legolas měl pocit, že dokáže vyčíst víc, než dává najevo. Glorfindel ho poté přátelsky objal a řekl mu Jsem na tebe hrdý, ai´lasse (lístečku). Když slyšel slova, která tolik toužil slyšet od svého otce, Legolas se už nedokázal déle ovládat a propukl v pláč. Glorfindel ho vzal do náruče, otřel mu slzy a dlouho s ním hovořil. Od té doby mu byl Glorfindel přítelem, učitelem a téměř otcem. On to byl, kdo ho naučil bojovat s mečem, starostlivě mu ošetřoval puchýře způsobené během výcviku a věnoval mu dvě elegantní dýky s rukojeťmi z jasanového dřeva nádherně zdobenými elfskými rytinami. Legolas jim dával přednost před těžkým mečem a dokázal je rozvířit v opravdu smrtícím rytmu. Ale nic z toho, co dělal, na jeho otce nezapůsobilo. Dávno se s tím již vyrovnal, ale ta touha po otcově uznání v něm stále kdesi hluboko ukrytá doutnala.
„Mani naa lle nowien en‘, Legolas (O čempak přemýšlíš, Legolasi)?“
Legolas se probral ze svého zamyšlení. Thranduil mu pátravě hleděl do očí a on zčervenal při představě, že by otec mohl nějak odhalit, nad čím přemítat. Spěšně se snažil přijít na něco, co by odpověděl, ale nic ho nenapadalo.
Thranduil si synovy rozpaky vyložil po svém. „Tys na ni myslel, že ano?“
Legolas si v duchu oddychl. Mlčky přisvědčil. Tak daleko od pravdy to přece zase nebylo.
„Věru by se zdáti mohlo, že ty již zcela v moci její jsi!“ prohodil Thranduil opovržlivě.
Legolas na sobě nedal ani mrknutím oka znát, jak ho otcova poznámka zasáhla. Nešlo ani tak o slova, která pronesl, jako o tón jeho hlasu, kterým dokázal dát dokonale najevo své znechucení nad touto situací a svým synem. Ale pořád lepší pohrdání, než posměch, který by utržil, kdyby jeho otec zjistil, jak moc Legolas touží po jeho uznání.
„Já pouze starost o ni mám, Adar, neb nyní zodpovědnosti za život její nesu,“ pravil Legolas pečlivě kontrolovaným hlasem.
„Však kdo zodpovědnosti za chování její vzpurné ponese? Též ty snad?!“ vysmál se mu Thranduil. „Na takové jako ona jest, pouze biče platí!“
„Buďte k ní shovívavějším, Adar. Saes (Prosím). Já jist si jsem, že vystupování její již za dva týdny přijatelné bude,“ snažil se ho přesvědčit.
„Vskutku?“ Kdyby Thranduil nebyl tak pobouřen Legolasovým nečekaným zájmem o Lidiannu, musel by se zasmát nad synovou naivitou. Vždyť i do paláce ji musel dopravit násilím! Že by se za pouhých čtrnáct dní tohle drzé stvoření změnilo v pokornou a něžnou bytost? Není možná!
„Budiž!“ svolil. „My za dva týdny společně k večeři zasedneme a pokud já spokojen budu, možná rozhodnutí svého změním!“ Thranduil se zvedl k odchodu.
„Diola lle, Adar (Děkuji Vám, otče). Věřím, že zklamán nebudete.“ Legolas též povstal a poklonil se lehce otci.
„Amin tanaka en´tanya, nin-ion (Tím si jsem jist, synu),“ prohlásil Thranduil ironicky již mezi dveřmi. Jeho syn ale ten jemný podtón nezachytil. „Však pokud způsoby její mne urazí, ty se mně za to zodpovídati budeš!“
Dveře se za ním tiše zavřely.