Temnota-neshoda (č.25)

Před očima jsem pořád ještě viděla Gearovo zoufalství, pokaždé když jsem zavřela oči, vybavila jsem si jeho výraz v té nelidské tváři, kterou jsem tolik milovala. Převalovala jsem se na lehátku a čekala, až ty prokleté hodiny ukážou sedmou. Nejraději bych se už dávno dala na cestu. Každá drahá vteřina promarněná nicneděláním, mě ubíjela. No, není to ironie? Pomyslela jsem si. Gear se tak bál aby mě nezneužili proti němu… a přitom to dopadlo úplně opačně. Chtělo se mi smát a brečet zároveň. Byla jsem tak bezmocná!
Sledovala jsem jak pomalu hodinová a o něco rychleji minutová ručička urážejí cestu k mé vysněné sedmé. Minutu před tím jsem to již nemohla vydržet. Vystřelila jsem z lehátka jako blesk a hnala se chodbami ven z centrální budovy.
Venku jsem se zastavila. Přede mnou se táhla promenáda. Byla planá bytostí, některých téměř nerozeznatelných od lidí a vedle nich zas takové, které s člověkem neměli nic společného. Pozorovala jsem tu podivnou směsici. Jak je to vlastně dlouho co jsem odešla z domova? Měsíc, dva? Zdálo se mi to jako celou věčnost.
Vykročila jsem směrem k tomu hemžení. Proplétala jsem se mezi upíry a vlkodlaky. Málem jsem zakopla o skřeta, který mi stěží dosahoval ke kolenům a narazila do houfu vil, jenž si tu dávali závody. Nadávala jsem, jak zedník, ale v hlouby duše jsem děkovala za to, že se musím na cestu tolik soustředit. Nemusela jsem alespoň myslet na Geara. Jen při pomyšlení na něj se mi srdce sevřela ledová ruka strachu.

Došla jsem k branám Temnoty a ani se neobtěžovala čekat až mi je otevřou a bezmyšlenkovitě jsem jimi prošla. Bylo to pro mě už tak samozřejmé, jako dýchání.
Rozhlédla jsem se, nikde nikdo. Jak jinak. Měli jsem se tu sejít až za deset minut, moc jsem spěchala. Povzdechla jsem si. Byla jsem tu úplně sama a kolem mně nebylo nic co by mě mohlo rozptýlit a ty neposlušné myšlenky se ke Gearovi neustále vraceli. Chodila jsem v kruhu a počítala vteřiny. Byla jsem schopna dělat cokoliv, jen abych se zabavila.
Brána se otevřela a z Temnoty vyšlo pět osob. Markus, ten další muž, kterého jsem vídala na zasedáních a tři další, jenž jsem neznala. Počkala jsem až si mě všimnou. Trvalo jim to celkem dlouho. Možná mají velkou moc, ti mágové, ale jsou slepí a neohrabaní jak krtčí mláďata. Klidně bych je mohla zabít a oni by si toho snad ani nevšimli. Měla jsem alespoň dost času abych si je prohlédla. Všem bylo kolem dvaceti pěti a měli chladný výraz ve tváři, jenž mají ostřílení bojovníci. Otočili se ke mně zády a já měla neodolatelnou chuť vrazit do nich své drápy a ochutnat jejich srdce. Jak by asi chutnala? Vsadila bych se, že stejně jako lidská. Zavrtěla jsem hlavou, abych se zbavila nežádoucích myšlenek a polkla sliny, které se mi hrnuli do úst.
Bylo to už hodně dlouho co jsem byla na nějakém lovu a nenechala si srdce naservírovat na talíř. Což se nelíbilo mým tak často opomíjeným loveckým instinktům, které se teď zas hlásili o slovo. Musela jsem je ignorovat, i když to nebylo lehké.
„Kde ta mrňavá holka je? Nehodlám na ni čekat celí den!“ zabručel mohutný muž s blond vlasy. „Bude jen na obtíž. Neměli ji s námi posílat.“
„Mohla se aspoň trochu snažit a přijít v čas.“ přidal se zrzek, jenž byl mezi nimi asi nejmenší.
„Mě se zdá, že to jsem já kdo musí čekat.“ zavrčela jsem a musela jsem se hodně ovládat, abych se na ně nevrhla. Co se to se mnou proboha děje?
„Ach, tady jsi. Promiň, nevšimli jsem si tě.“ Markus mě konečně zpozoroval a ostatní se překvapeně otočili. Dál jsem je probodávala pohledem. „Jsi připravená?“ zeptal se mě Markus. Podívala jsem se na něj, jestli si ze mě nedělá srandu. Kdybych připravená nebyla, asi bych tu nestála a nečekala na ně. „Dobrá, tak vyrazíme.“ oznámil, když jsem neodpovídala. Byla trochu nejistý z napjaté situace, jenž nastala a to jsme ještě ani nevyrazili. „Přesuňte se na Zemi a počkejte tam na nás. Já tam Sewru dopravím.“ rozhodl Markus. Nikdo neodporoval. Vrhli na mě opovržlivé pohledy a pak zavřeli oči. Za pár vteřin jsme stáli před branou sami. „Tak to bychom měli. Teď mě neruš vytvořím hranice pro tvé atomy, aby se mi nerozprchli do vesmíru.“ mluvil spíš sám k sobě, než ke mně a tak byl překvapený, když jsem zareagovala.
„Díky, ale myslím, že si své atomy dokážu pohlídat sama. Postačí mi když nějak zařídíš aby se pohybovali.“ nechtěla jsem mu přidělávat práci. Mohla jsem ho nechat, aby se vysiloval tím, že mě bude rozkládat na malinkaté částečky a zase je spojoval, ale připadalo mi to zbytečné.
„Jak to myslíš?“ nechápavě se zamračil. Překvapeně jsem povytáhla obočí.
„Jak sis asi myslel, že dokážu s Gearem procházet dveřmi? Prostě se rozložíme na atomy a setrvačnou silou si proklestí cestu skrz dřevo.“ vysvětlila jsem znuděně. Oči mu zapláli.
„Tak takhle to děláte!“ najednou nadšení pohaslo a zatvářil se nevěřícně. „Jak se můžete rozložit, když nemáte sílu, která by to uskutečnila?“ pokrčila jsem rameny.
„To by ses musel zeptat mého mistra. Nejsem vševědoucí, jen vím co umím.“ tónem hlasu jsem dala jasně najevo, že mám toto téma za uzavřené. Respektoval to.
„Dobrá, tím se spousta věcí usnadňuje. Rozložíš se a počítej tak do deseti a pak se dej zas do kupy. O zbytek se postarám.“ přikývla jsem a nečekala na další pobídku.
Zprvu se nic nedělo. Volně jsme poletovala ve vzduchu a pak do mě něco vrazilo. Mohla jsem jen odhadovat, že to byla energie vyslána Markusem. Každopádně do mě vrazila silou kamionu jedoucího po dálnici, až mě z toho nárazu bolel každý kousíček mého já.
Letěla jsem a nevěděla kam. Doufala jsem jen, že má Markus vše pod kontrolou. Jedna… Hlídala jsem si své stádečko atomů a jako pastýř je sháněla zpět k sobě. Dva… Další náraz, tentokrát ještě silnější. Měla jsem co dělat, abych se nerozlétla bůh ví kam. Tři… čtyř… pět… šest… sedm… Opět do mě vrazil. Až budu mít ruce roztrhnu ho vejpůl! Osm… devět… deset! S úlevou jsem se složila.
Přistála jsem na mýtině uprostřed lesa. Bezva. Doufám, že si sebou vzali mapu a kompas. Moc by mě zajímalo, kde se nacházíme a především v jaké zemi. Moje angličtina, totiž za moc nestála. Byli tu i ostatní a zmateně se rozhlíželi, asi hledali Merkuse, který se ještě neukázal.
„Kde je Markus?“ zeptal se mě ten hromotluk s andělský obličejíčkem a blond vlasy s modrýma očima. Pokrčila jsem rameny. Nehodlala jsem se s ním bavit. „Nevíš? To ti tak budu věřit! Musel přeci s tebou letět koulí.“ v očích se mu zablesklo šílenství. „Démoni se pakují s upíry a tebe poslali aby si nás zavlekla do nějaké pasti, co? Chtějí nás zabít, aby Temnota byla oslabena.“ nevěřícně jsem na něj zírala. To si ze mě dělá srandu, ne? „Jenže Markus tě určitě prokoukl a tak si ho musela zabít.“ ostatní nejistě stříleli pohledem mezi mnou a jím, pomalu však na nich bylo vidět, že se přidávají na stranu svého kamarádíčka.
„Si cvok! Jak bych se sem asi dostala, ty chytrej?“ doufala jsem, že hádka zůstane jen u slov, ale nakročila jsem si raději do útočené pozice. Jistota je jistota. Měla jsem, ale raději mlčet. Jeho tvář se rudě rozzářila jako žárovka a vzteky zaťal ruce v pěst.
„Co já vím, vy polodémoni jste nevypočitatelný.“ odsekl a ruce mu zahalila rudá praskající energie. Tak a teď jsem v prde… Uskočila jsem před letící energickou koulí. Zjistila jsem jedno pozitivum. Byli sice na mě čtyři, ale já byla rychlejší. Koule nestačila uletět ani polovinu vzdálenosti a já už jsem byla na druhé straně mýtiny, přesně za útočníkovými zády. Pousmála jsem se a dala průchod svým touhám. Skočila jsem mu na záda a povalila ho na zem, dřív než si stačil uvědomit, že před ním již nestojím.
Vytáhla jsem drápy a to skryté zvíře ve mně vítězně zařvalo. Slyšela jsem jeho splašeně bušící srdce, jako by mě vybízelo, ať si ho vezmu a já jsem nechtěla čekat. Musela jsem jednat rychle. Jinak by mě mohli dostat jeho kolegové.
„Ne!“ ten hlas mě probral z mé lovecké vášně. Drápy již protrhli kůži, ale ještě se nedostali hluboko, jen zhruba půl centimetru do masa. Zarazila jsem se.
Markus se právě zhmotnil dva metry ode mě. Mračila se na mě, probodla jsem ho nakvašeně pohledem. Trhnul sebou. Bylo mi jasné co asi viděl. Mé krvavě rudé oči toužící po srdci toho prevíta pode mnou a nikdo mi v tom nemohl zabránit.