Nový život - 12. kapitola

12. kapitola – Diana Margaret Dolsonová (babička)

Jak Rořina matka slíbila, tak udělala – v půl šesté čekala před hlavní bránou, která vedla do Bradavic. Rora už tam na ni chvilku čekala s kufrem v ruce. Přemýšlela. /Proč mě vlastně chtěl Brumbál vidět? Vždyť mi jenom popřál hezkou cestu a příjemně strávený víkend, i když věděl jaké to u babičky bude, protože mu stačilo jenom její příjmení a dokázal si domyslet jaký to víkend bude – plný babiččina přesvědčování, abych si od ní nechala v životě radit – čili aby mi říkala, jak mám žít! A to jsem opravdu nechtěla. Nechci být ničí loutka! Ani vlastní babičky!/
„Ahoj zlato, promiň mi, jestli jsi tu musela moc dlouho čekat, dnes nic nestíhám,“ přivítala se s Rorou její matka a přidala ještě omluvu.
„To nic mami. Nečekám tu dlouho, ale už pojď – začíná mi být zima.“ Objala ještě matku na přivítanou, popadla svůj kufr a obě se vydaly směrem k Prasinkám, aby se pomocí přemisťování mohly dostat domů. Rora už nechtěla myslet na Brumbála a všechna ta ´proč?´, která její návštěva u něj vzbudila, proto se vymluvila na zimu. Jakmile přestala myslet na Brumbála, objevil se jí před očima jiný obrázek – obličej profesora Obrany proti černé magii. Rychle jeho obličej zapudila, ale pořád měla dojem, že na něj jen tak lehce nezapomene.
V Prasinkách byly docela rychle, protože už opravdu začala být zima. Pomocí asistovaného přemisťování se Rora s matkou přemístily k nim domů. Doma si Rora vyndala z kufru špinavé oblečení a naházela do něj čisté. Špinavé věci odnesla do koupelny, kde je hodila do prádelního koše.
Zrovna když už chtěla z koupelny odejít, přišla tam její matka.
„Roro, co ti je? Jsi pořád zamlklá. Obvykle když jsi doma, tak nezavřeš pusu. Mám o tebe starosti, a táta taky,“ chtěla dostat z Rory pravý důvod jejího mlčení, ale už teď když tu stála naproti ní, věděla, že z ní nic kloudného nevytáhne.
„Nic mi není mami, opravdu,“ ujišťovala svou matku Rora, „jen se psychicky připravuju na babičku.“ Pravda to nebyla, jen malé zlehčení situace. Karin si povzdechla.
„Tak dobře, a teď pojď, babička nás určitě netrpělivě čeká.“ Karin odešla a nechala Roru chvilku samotnou. Rora šla ještě do jejího pokoje pro tašku, kde měla svoje věci, které si měla vzít k babičce, i když tam nějaké věci měla a zajisté jí babička koupila nové, nebyla si jistá jestli si je dokáže vzít. V obývacím pokoji ji už čekali rodiče. Vzali svoje věci, chytli Roru mezi sebe a přemístili se.

Objevili je před velkým domem z červených cihel, které jakoby svítily slabým červeným světlem. Dům měl černou střechu s jedním velkým střešním oknem, které sloužilo k posílání sov. Ostatní okna byla také velká a visely na nich těžké tmavomodré závěsy. Dveře byly z masivního mahagonového dřeva, ze kterého byl i nábytek v domě. Zahrada, která se rozkládala okolo domu byla vždy udržovaná a upravená. Nikdy byste tu nenašli živé zvíře, kromě sov a vycpaných zvířat v domě. Od velké železné brány ke dveřím domu vedla klikatá, kamenitá cesta.
Karin se zhluboka nadechla vyšla k bráně. Jen, co se jí dotkla, s hlasitým PRÁSK se u nich objevil domácí skřítek. Jeho modré oči veliké jako tenisové míčky se upíraly na nově příchozí. Na sobě měl bederní roušku, která byla bílá skoro jak sníh. Zřejmě tu byl nový, protože je neznal.
„Budete si něco přát?“ Zeptal se jich vysokým pisklavým hláskem. Jeho pohled působil bystře a chytře a vypadalo to, že ještě není ´poskvrněn´ chováním své paní.
„Jsem dcera tvojí paní – Karin Raillová,“ ujala se okamžitě slova Roriina matka, „s mojí matkou jsme se domluvily na dnešní návštěvě. Říkala ti o nás?“
„Jistě, jistě,“ přitakal, „moje paní mi o vás říkala. Říkala, že čeká důležitou návštěvu svojí rodiny. Pojďte, paní mi přikázala, zavést vás do přijímacího salónku.“ Než to dořekl, lusknul prsty a jejich zavazadla zmizela. Skřítek je vedl po kamenité cestě rovnou do domu, uvedl je do přijímacího salónku, zhluboka se uklonil a s hlasitým PRÁSK zmizel.
Rora se rozhlédla po místnosti. Nic se tu nezměnilo. Salónek byl vytapetován postříbřenými tapetami, velké okno z poloviny zakrývaly velké, těžké, tmavomodré závěsy, takže sem nepronikalo skoro žádné denní světlo. Na každé stěně vysel vždy jeden obraz (na každém byl jeden drak – Norský ostrohřbetý, Čínský ohniváč, Maďarský trnoocasý), jeden byl ale menší, kvůli dveřím. Ze stropu vysel veliký lustr složený z malých křišťálů, všude po místnosti vrhal odlesky, uvnitř lustru bylo vloženo deset velkých, bílých svící.
Za pár okamžiků se otevřely dveře a v nich stála menší žena. Vlasy už měla šedivé, učesané do tuhého uzlu, ze kterého se nedostal žádný vlas. Na sobě měla stejně tmavomodrý hábit jako závěsy visící na oknech. V uších se jí třpytily zlaté náušnice s modrým kamenem uprostřed. Přísný pohled podtrhovalo obočí, které se u kořene nosu skoro spojovalo, malá ústa semknutá v téměř souměrnou linku.
„Vítám vás tady,“ ani její přivítání se nezměnilo, vítala je jako obyčejné hosty, příkře a chladně, „je od vás velice milé, že jste přišli ještě za světla. Budeme mít na sebe alespoň trochu více času.“ Přejela pohledem postupně po jednom. Její pohled se zastavil na Roře. Prohlížela si ji trochu déle, promluvila až po chvíli.
„Jak vidím, je z tebe mladá dáma. Jsi skoro dospělá a já doufám, že se i tak budeš chovat. Jestli tě nikdo nenaučil patřičnému chování,“ při slově ´nikdo´ se významně podívala na svou dceru, „ujmu se toho a snad si osvojíš ty nejzákladnější základy, proto bych byla ráda, abychom si my dvě mohly po večeři spolu v klidu promluvit.“ Rora zatím nic neříkala, nechtěla situaci zhoršovat už teď. Diana nečekala na odpověď a vedla je rovnou do jídelny.
„Posaďte se, večeře bude na stole každou chvíli,“ pokynula jim, ať se posadí. Karin si sedla vedle svého muže a Rora se posadila naproti nim. Diana seděla v čele stolu. Jídlo přinesli dva skřítci, kteří pracovali v kuchyni. Jehněčí, bramborová kaše a puding byla vynikající a všechny nasytila.
„Chtěla bych mluvit s Aurorou, nechte nás tu o samotě,“ vyzvala Diana k odchodu Karin a Petra.
„Stejně už jsme chtěli jít. Roro, jdi brzo spát. Dobrou noc,“ Karin vstala od stolu, dala Roře pusu na tvář a odešla, na svou matku vrhla jen znepokojující pohled. Petr se v tomto domě a v přítomnosti svojí tchýně necítil nejlíp, proto se jen rozloučil „dobrou noc.“
Rora zůstala s Dianou sama.
„Co jsi mi chtěla babi?“
„Nebuď tak nedočkavá, což mi připomíná, že jedno z pravidel dobrého chování pro mladou dámu je, že musí být trpělivá a nedočkavost na sobě nesmí nechat vidět. Zapamatuj si to.“
„Já trpělivá jsem, ale ne dnes, protože chci jít brzo spát. Takže tě prosím, řekni mi, co jsi chtěla.“
„Jak myslíš, Auroro. Víš, že jsi moje jediná vnučka, a proto je ně mně, abych ti zajistila tvou budoucnost,“ Rora ji chtěla přerušit, protože budoucnost chtěla mít pevně ve svých rukou, Diana ji však umlčela přísným pohledem, „nemyslím tím tvoje školní vzdělání a tvoje povolání, to si dokážeš zajistit sama, protože jsi velice schopná a půjdeš si za svým. Asi se ti to nelíbí, ale v tohoto jsi jako já. Ale vraťme se k tomu hlavnímu z tvojí budoucnosti – manželství. Pro ženu je opravdu důležité se dobře vdát, aby pak měla volnou cestu ke svým snům, aby mohla stoupat po společenském žebříčku stále výš, aby její děti měly čistokrevný původ, aby si na nic nemohla stěžovat. Manželství je to hlavní, ostatní se dá zařídit potom.“ Diana mluvila jakoby to měla natrénované a připravené už dlouho dopředu, jakoby to chtěla říct už své dceři, která ji ovšem předběhla. Byla neústupná, nedovolí, aby se její vnučka zachovala jako její dcera a udělala takovou chybu. Rora na ni koukala jako na zjevení. Nemohla uvěřit vlastním uším. Věděla, že babička je schopná téměř čehokoliv, ale netušila, že by ji mohla tak rapidně zasáhnout do života.
„T-t-to nejde babi,“ vykoktala Rora, neschopná slova, „na tohle všechno jsem ještě moc mladá a manžela bych si radši vybrala sama později než abys mi ho našla teď ty.“
„Nevíš, co říkáš, až budeš starší, pochopíš, že to bylo to nejlepší, co tě potkalo. A mladá na to nejsi! Jsi v ideálním věku! Já v tvých letech už byla dávno zasnoubená! Neboj se, vdávat se teď rozhodně nemusíš a ani nemůžeš. Vdát se můžeš později, hlavní je, že budeš zasnoubená, a že se vdáš za svého snoubence.“
„Ne! O takových věcech si budu rozhodovat sama! Od nikoho si nenechám mluvit do toho s kým se mám vzít!“ Rora už skoro křičela.
„Ale ano, necháš si do toho mluvit a ještě velice ráda,“ Diana byla naprosto klidná. Oznámila to Roře jako by to bylo na denním pořádku. „Navíc už je všechno připravené a domluvené. Proč myslíš, že jsem vás pozvala zrovna teď ani ne v půlce školy?! Zítra se tady bude konat tvůj zásnubní večírek.“ Slovo ´tvůj´ patřičně zdůraznila. Rora chtěla křičet, ale hlas jí vypověděl službu. Byla vytočená ne nejvyšší míru. Rozzuřeně se rozhlížela do místnosti, až jí zrak spočinul na babiččiných závěsech. Ani nemusela vynaložit příliš velké úsilí, aby si představila, jak závěsy hoří. Závěsy vzplály přesně tak, jak si to Rora představila. Na podlaze chvíli tančila malá jiskřička, které stačil letmý dotyk se závěsem na to, aby už nezhasla. Nejprve nešlo nic poznat, jen se v místnosti dalo hůř dýchat. V zápětí už hořely všechny závěsy v místnosti, všechny pohlcovaly stejně jasné plameny.
„U Merlinovy brady! Co se to děje? Co se stalo?“ Diana si to nedovedla odůvodnit. Vytáhla hůlku, rychle jí mávla a uhasila jeden závěs. Rora tam stála a jen se usmívala.
„Nestůj tam tak a pojď mi pomoct!“ Vyzvala Diana Roru.
„Máš tu přece hodně skřítků, kteří ti mají pomáhat. Přeju ti dobrou noc babičko.“ Rora se otočila na podpatku a odešla. Vyběhla točité schody a utíkala do svého pokoje, kde se svalila na postel a naplno se rozbrečela. Nakonec její pláč ustal a Rora usnula i v oblečení, které měla na sobě.