Temnota-Země v úpadku (č.26)

Bojovala jsem sama se sebou. Přála jsem si aby tu se mnou byl Gear a dal mi zas trochu toho klidu, které kolem sebe šířil.
Teď se už všichni vzpamatovali. Ruce jim červeně zářili, až to vypadalo, jako by jim hořeli.
„Slez z něj!“ poručil mi Markus. Zvedla se ve mně vlna odporu. Kdo je, že mi poroučí? I přes to, že jsem nechtěla zavrčela jsem a drápy se ponořili o něco hlouběji. Oběť zasténala.
„Ty mi poroučet nebudeš!“ odsekla jsem chladně.
„Vomlouvám se.“ zašeptal hromotluk. Překvapeně jsem se na něj podívala.
„Cože?“ byla jsem dokonale rozhozena.
„Slyšelas. Omlouváme se a teď odprejskni i s těmi tvými drápy.“ přitlačila jsem trochu víc. Nebude to trvat dlouho a úplně se přestanu ovládat.
„Na to už je celkem pozdě, svačinko.“ posmívala jsem se mu. Koutkem oka jsem zahlédla pohyb. Vystřelili po mě všichni najednou. Nemohla jsem se jejich střelám vyhnout. Mezitím co jsem si s tou gorilou povídala obklíčili mě a teď se na mě jejich energické koule řítili ze všech stran. Neměla jsem čas přemýšlet. Intuitivně jsem se rozpadla na atomy.
Právě včas. O chvíli později jsem cítila jak mi je jejich střely rozvířili, ale nic víc. I hned jsem nad nimi získala zpět kontrolu a spojila je dohromady.
Tentokrát jsem už jsem neváhala. Zabořila jsem mu ruku do hrudi. Stačilo už jen otočit a čistým řezem přeříznout všechny tepny vedoucí k srdci.
„Prosím!“ zakřičel hystericky. Zhluboka jsem se nadechla. Chtěla jsem jeho srdce. Neskutečně moc, ale teď už jsem nebyla v právu. Prosí mě o milost. Omlouvá se. Měla bych ho nechat jít. Já to ale nezvládnu. „Kurva, prosím!“ začala jsem se třást potlačovanou touhou. Zvřela jsem oči a zhluboka se nadechovala.
„Sewro, prosím tě. Nech ho.“ Markus pochopil, že když mě teď bude chtít násilím z něho odtrhnout, mohla bych mu vytrhnout srdce. Byl zoufalí. Slyšela jsem mu to na hlase. Nevěděl co si má v takové situaci počít. Nejspíš to byl jeho dobrý kamarád, třeba je ženatý a má malé děcko.
Obvykle na takové věci nemyslím, když lovím, jsou pro mě lidi prostě potrava, ale teď jsem se nutila na takové věci myslet, jen abych ho nezabila. Proč ho vlastně nechci zabít? Protože bych měla spoustu problémů a je pak menší šance, že dostanu dýky a osvobodím tak Geara. Odpověděla jsem si. Geara dokážu zachránit i bez nich. To je možné, ale není to jisté. O jednoho víc, nebo míň, na tom nesejde. Ale sejde, co když dojde k boji? Pak se hodí každá ruka. Ještě chvíli jsem se sama se sebou hádala a tím se i uklidňovala.
Když jsem došla k názoru, že ho zabít nesmím, kvůli Gearovi, zavřela jsem oči a pomalu zatáhla drápy. Ztěžka jsem dýchala. Tomu chlápkovy se dýchalo ještě o něco hůř a nejspíš měl hrozné bolesti, ale i přes to se ani nepohnu. Což bylo dobře. Kdyby se pohnul, mohl by tím zas nastartovat mé lovecké pudy.
Něčí ruce mě popadli za ramena a strhli mě z toho hromotluka a přitiskly mě k zemi. To nebyl zrovna chytrý nápad. Otevřela jsem oči a dívala se přímo do zelených očí Markuse.
„Co sis sakra myslela, že děláš?“ zařval mi přímo do obličeje. Položila jsem mu ruku na hruď, přímo tam kde měl srdce a mohla jsem cítit jeho tep. Trhl sebou, ale neodvážil se proti mně nic udělat. Měla jsem jeho srdce jako na talíři a jen jsem odhadovala, že na mě nemůže použít magii stejně jako ten blonďák. Asi by ublížil i sobě, kdyby to udělal z takové blízkosti. Byl to jen odhad, ale asi správný.
„Markusi, nech ji. Je to moje vina. Jen se bránila.“ zaskřehotala bývalá oběť. Překvapeně jsem se na něj podívala. To se mi jen zdá. Nejdřív mě chce zabít a teď se za mě přimlouvá? Tlak kterým mě tlačil k zemi mírně povolil.
„Co se stalo?“ ještě mě nepouštěl a nepřestával se na mě dívat. „Obvinil jsem ji z tvé vraždy a napadl ji.“ tentokrát mě pustil a já pomalu odtáhla i tu svou ruku, která byla připravená kdykoliv jednat. Postavila jsem se a rychle si udělala od nich odstup. Bušení jejich srdcí bylo pro mě ještě příliš lákavé.
„Hlupáku! Jak by se sem asi dostala, kdyby mě zabila?“ soptil vzteky. Dotazovaný chtěl odpovědět, ale rozkašlal se. Když se jeho kašel ustal zahalila se jeho rány rudou mlhou a po chvíli zmizeli.
„To nevím, ale jak je možné, že jste se neobjevili společně? A kdy jsi takovou dobu byl?“
„Sew, se umí rozložit na atomy a tak jsem ji jen poháněl dopředu, ale sám jsem to trochu přepísk a skončil v Africe.“ vysvětlil už podstatně klidnější.
„Jak to dokážeš?“ zeptal se zrzek. Nevšímala jsem si ho a ani debaty jenž vedli a soustředila se na to abych se dala zas dohromady.
„Neví to a teď vyrazíme na cestu. Máme práci.“ utnul konverzaci a vydal se do lesa. Zdálo se dokonce, že i ví kam máme jít a tak jsem je s odstupem následovala.

Když jsme přišli do města, bylo ještě světlo, ale ulici byli liduprázdné. Jen pár aut rychle projíždělo, překračující povolenou rychlost a nerespektující semafory. Tak tohle býval můj domov. Hořce jsem se usmála. Z každé zdi, každého domu jsem cítila strach. Okna zajištěná mříží stejně tak i dveře a téměř nad každém vchodem vysel kříž. Jak rychle se lidé obracejí k bohu, když je ovládne strach.
Šli jsem dál, směrem k centrum. Tady už bylo lidí víc. Obvykle chodili v hloučku po pěti kráčeli rychle, dívali se přímo před sebe a měli sebou alespoň jednu pušku, nebo něco podobného. Naštěstí i mágové se nespoléhali na své schopnosti a nosily u sebe střelnou zbraň, nebyli jsem proto nápadní.
Našli jsem si jeden z opuštěných domů, kterých tu bylo víc než dost, skoro každý druhý. Byli opuštěny buď tím, že jeho obyvatelé se přestěhovali k někomu kdo měl velký dům a byli tak ve větším bezpečí, když byli pohromadě a nebo tím, že jejich obyvatele prostě někdo snědl.
Náš dům pro dnešní noc byl malí, jednopatroví, ale celkem zachovalí, jen trochu zaprášený. Žádné stopy po bitvě. Někdo ho opustil dobrovolně.
Dveřmi se vcházelo přímo do obýváku, kde byli dva gauče a plošná televize, v koutě stál opuštěný počítač. Čtyři dveře pak vedli do ložnice, dětského pokojíku, kuchyně a koupelny.
„Dobrá. Takže ty Berte…“ řekl směrem k blonďákovy, který již byl zcela zdráv. „a Gregory.“ to mluvil k tomu zrzkovi. „Vezmete si ložnici. Sew, tobě přenecháme ten druhý pokoj. Henry a Olivere, na vás zbyli pohovky. Já budu mí hlídku a budeme se střídat po dvou hodinách.“ rozhodl Markus. Jak se zdá, měl tu velení.
„To nebude potřeba. Budu hlídat celou noc, stejně byste si nevšimli ani slona, kdyby sem napochodoval.“ rýpla jsem si. Nebyla jsem unavená a ani jsem ve skutečnosti spánek nepotřebovala, stejně jako Gear, ale byl to prostě zvyk, kterého se budu muset zbavit. To Geara potěší.
„Měla by sis odpočinout. Nepotřebujeme aby si nám zítra usnula za chůze.“ protestoval.
„Nepotřebuji spát. Spím jen ze zvyku. Jsem již silně propojena s Gearem a pokud on nemusí spát tak já taky ne.“ vysvětlila jsem mu. Moc mi nevěřil, ale nehodlal se semnou hádat.
„Jak chceš, ale když budeš příliš unavená, tak mě vzbuď. Zůstanu pro všechny případy tady a Henry, ty půjdeš místo Sewry do toho pokoje.“ Henry přikývl až mu dlouhé hnědé vlasy spadli do obličeje. Všichni vypadali dost unaveně a tak se šli rovnou uložit k spánku.
Já si sedla na podlahu do kouta, kde na mě nebylo ode dveří vidět a já přitom na ně měla krásný výhled. Připomínalo mi to staré dobré časy, kdy jsem špinavá, v potrhaném oblečení a bosa spávala na vlhké kamenné podlaze v polorozpadlém baráku. Co bych dala tenkrát za to abych se mohla vyspat v tom dětském pokojíčku na měkké postýlce, ale to takové baráky k sehnání nebyli. Svědčilo to jen o jediném. Doba lidí pomíjí a éra Temnoty začíná.