Melien Edhel - V. kapitola

V. KAPITOLA
Lidianna ležela vysíleně na lůžku ve svých komnatách. Co chvíli se jí zmocnil záchvat dusivého kašle, který ji ještě více oslaboval. Připadalo jí, že už uběhly dlouhé týdny, ale ve skutečnosti to byly teprve tři dny od jejího nedobrovolného příchodu do Eryn Lasgalen.
Z té doby si pamatovala jen velmi málo. Občas zaslechla hlas Erestora, jak se ptá Nimloth na její zdraví. Nimloth byla elleth, která o ni pečovala, a k Lidiannině úlevě neměla vůči lidem takové výhrady jako král Thranduil a nebo to dovedla lépe skrývat. Připravovala Lidianně hořké bylinkové čaje, které ji vždy aspoň na chvíli ulevily od bolesti a po jejichž vypití si připadala jako omámená. Balancovala na hranici mezi snem a skutečností a nikdy si nebyla zcela jistá, co se opravdu událo a co bylo pouze výplodem její horečnaté mysli.
Nimloth jí právě ukazovala krásné šaty, které pro ni mezitím švadleny ušily, ale Lidiannu to nezajímalo. Přála si být zase doma, přála si, aby tahle noční můra skončila.
Nevzpomínala si, kdy naposledy něco jedla, ale kupodivu ani hlad necítila. Necítila vůbec nic. Jen podivnou otupělost a malátnost. Chtěla spát, tak moc spát…

Legolas stál nehybně na balkoně s pohledem upřeným do dáli. Jak moc toužil projít se zase po lese!
Byla již hluboká noc a on teprve před chvílí dokončil práce na kronice Eryn Lasgalen, kam musel dopsat údaje o hospodaření a počtu obyvatel a události za poslední dva věky. Elegantně se protáhl. Venku mrzlo, sněhové vločky se tiše snášely k zemi a občasný závan větru si pohrával s jeho rozpuštěnými vlasy. Ačkoli byl oblečen jen v přiléhavých šedých nohavicích a dlouhé stříbřité haleně sahající ke kolenům a přepásané stříbrným opaskem, nebylo mu chladno.
Eldar, pokud nejsou zraněni, dobře snášejí teplotní rozdíly a vydrží celé týdny beze spánku, pokud se vůbec spánkem dá nazývat způsob, jakým odpočívají. Když už se rozhodnou si opravdu lehnout, místo aby se jen tak procházeli po kraji, jak je jejich zvykem, nespí jako lidé, ale s otevřenýma očima se oddávají svému snění.
Legolas potlačil zazívání. Začínal už pociťovat známky únavy, nejdříve ho to překvapilo, než si vybavil, co mu Glorfindel řekl o časovém posunu mezi oběma světy. Podle toho mu vycházelo, že nespal už přes měsíc. Rozhodl se, že trocha odpočinku neuškodí. Vrátil se do pokoje a jeho pohled bezděčně sklouzl na hromadu lejster na stole. Jeho otec mu za trest naložil každý den spoustu úkolů, ale Legolas to spíše uvítal, aspoň se mohl zabrat do práce a na nějakou dobu přestat myslet na Lidiannu.

Lidianna se s trhnutím probudila. Nepamatovala si, co se jí zdálo, ale vyděsilo ji to tak, že ještě teď jí srdce prudce bušilo a hrdlo mělo vyprahlé a bolestivě sevřené. S námahou polkla a podívala se z okna ven. Tento nepatrný pohyb způsobil, že ji ještě více rozbolela hlava a udělalo se jí nevolno. Chvíli trvalo, než se jí podařilo zaostřit. Nimloth seděla v křesle u nohou postele a při slabém světle svíčky si četla.
Venku panovala tma, s překvapením si uvědomila, že opět prospala celý den. Netrápilo ji to. Dobře věděla, že jakmile jí bude lépe, bude nucena trávit nekonečné hodiny nad učením v knihovně a tato vyhlídka se jí ani trochu nezamlouvala. Navíc ji děsilo pomyšlení na další setkání s králem Thranduilem. Skutečnost, že ji tak snadno dokázal vyvést z míry, ji znervózňovala. Nelíbil se jí způsob, jakým si s ní pohrával, každé jeho slovo a gesto pečlivě zvolené tak, aby z ní dostaly požadovanou reakci. Dráždil ji jeho samolibý výraz vyvolaný mocí, kterou nad ní měl. A hlavně měla vztek sama na sebe, že se nechala vyprovokovat.
Svým způsobem měla strach i z Legolase, ačkoli si byla jistá, že by jí nikdy doopravdy neublížil. Obávala se však pocitů, které v ní i přes své odměřené vystupování vzbuzoval a které se jí vůbec nezamlouvaly. Proč ho nedokáže nenávidět? Vždyť ji sem proti její vůli přivlekl a teď ho ani nenapadne, aby ji navštívil! Vzpomněla si, že o něčem takovém hovořil král Thranduil.

Legolas byl znepokojen. Lidiannin kašel, který k němu přes zeď doléhal, zněl čím dál tím hůř, místo toho, aby se její stav zlepšoval. Nimloth, které se chodil každé ráno vyptávat na Lidiannin zdravotní stav, mu sice říkala, že léčení Edain vyžaduje čas, ale příliš jí nevěřil, zvláště potom, co zaslechl, jak Erestorovi svěřuje, že Lidiannu sužují noční můry. Proto měl pochybnosti, zda by mu Nimloth vůbec řekla, kdyby se Lidianně výrazně přitížilo. Trápilo ho, že ji nesmí navštívit. Tuto noc cítil větší nutkání než kdy předtím ji spatřit. Potřeboval se ujistit, že jí nic nechybí.
Legolas neklidně přecházel po místnosti zmítán pochybnostmi. Vždyť na tom není nic špatného, když jen zkontroluje, zda je Lidianna v pořádku nebo ano? Jenže jeho otec mu zakázal se s ní stýkat... Ale vždyť je jeho budoucí chotí, tak má právo ji vidět, kdykoli chce! Ale co když ho tam přistihne Nimloth? Kdyby byl odhalen, otec by ho nepochybně tvrdě ztrestal. Ale kdyby si počínal rychle a obezřetně...

On se vůli mé protiviti nebude! A nač také? Jen se na sebe podívej! Proč by Legolas tebe viděti chtíti měl?!
Lidianniny oči se zalily slzami. Nimloth k ní přispěchala v domnění, že se rozplakala bolestí. Lidianna odmítla veškerou její pomoc a požádala ji, aby ji nechala o samotě. Nimloth zaváhala, ale nakonec uchopila svíčku a mlčky jí vyhověla. Jakmile se za ní zavřely dveře, Lidianna se přestala snažit ovládnout svůj zármutek a srdceryvně se rozvzlykala. Brzy ji naštěstí opět přemohl spánek.

Legolas zaslechl klapnutí dveří a nerozhodně se zastavil. Lidiannin poslední záchvat kašle utichl, jeho citlivé uši zachytily její tichý pláč. Tento zvuk ho zraňoval ještě víc než předtím její kašel. Již déle neotálel. Tiše odsunul tajný panel ve stěně a prošel do Lidianniny ložnice.
Legolas se o tomto průchodu dozvěděl ze starých knih a mnohokrát se mu hodil, když se chtěl vyhnout setkání s otcem a nebo svým tehdejším vychovatelem Erestorem. Z tohoto pokoje byl totiž vchod do věže, kudy se dalo po úzkém točitém schodišti sejít až do přízemí a odtud přes hlavní nádvoří pryč do lesů. Legolas se pousmál. Ještě štěstí, že se otec o těchto skrytých dveřích nikdy nedozvěděl!
V místnosti byla tma, Legolas se však přesto pohyboval s naprostou jistotou, jako by byl jasný den. Opatrně se přikradl k lůžku. Lidianna spala. Ležela na zádech, sýpavě dýchala, vlasy zvlhlé potem. Legolas nasál její vůni. Kupodivu to v něm nevzbuzovalo odpor, spíše představu Lidianny v jeho náruči, její nahé tělo přitisknuté k jeho, její ústa lehce ochutnávající jeho kůži a jeho ruce laskající její měkké křivky. Legolas v duchu zasténal. Jak může na něco takového myslet? Jistě, ve svém věku měl jisté zkušenosti, ačkoli nikterak uspokojivé, ale nikdo v něm dosud nevyvolal takové pocity jako Lidianna. Ani se jí nemusel dotýkat a zažehla v něm spalující touhu. Nelíbilo se mu to. Jak je možné, že si jeho tělo dělá, co chce, bez ohledu na to, co jeho mysl přikazuje?
Nahnul se a zlehka jí z tváře odhrnul pramen vlasů. Její kůže byla horká, na chvíli ho napadlo, jestli je tomu tak všude. Ihned se za tyto nemístné myšlenky pokáral. Přesto neodolal náhlému impulsu a něžně ji hřbetem ruky pohladil po tváři.
Lidianna se zachvěla a otevřela oči. Cítila něčí přítomnost, ale ať se namáhala sebevíc, nikoho nespatřila.Tma kolem byla neproniknutelná, měla pocit, že ji zadusí.
Náhle měsíc vykoukl zpoza rohu paláce a zvědavě nahlédl dovnitř. Jeho bledé paprsky odhalily nehybnou postavu a zalily ji stříbrným svitem.
“Legolasi?” zašeptala nevěřícně a nesměle k němu natáhla ruku, jako by se obávala, že je to jen přelud, který se rozplyne.
Legolas váhavě usedl na okraj lůžka a sevřel její rozpálenou dlaň ve své. Lidianna se k němu k jeho údivu ihned přitiskla. Opřel se o pravé předloktí a sklonil se nad ní, jeho rty se letmo dotkly jejích v náznaku polibku.
Lidianně připadalo, jakoby se sám měsíc zhmotnil, aby ji mohl přijít utěšit. Jeho pravidelné rysy byly ozářeny tlumeným světlem, které mu dodávalo nádech nadpřirozena, jeho dlouhé hedvábné vlasy se matně leskly a hladily ji po tváři.
“Amin tiruva lle kaimaie, lirimaer (Já snů tvých střežiti budu, krásko),” zašeptal Legolas.
Ačkoli neměla ponětí, co jí říká, jeho konejšivý hlas a jeho přítomnost ji naplnily pocitem naprostého bezpečí. Poprvé od svého příchodu sem se beze strachu oddala spánku.

Lidianna se zvolna probouzela. Paprsky vycházejícího slunce pronikaly oknem do pokoje. Okamžitě se jí vybavila Legolasova noční návštěva. Slastně se protáhla a položila ruku vedle sebe, její dlaň přejela po hladkém prostěradle. Zpozorněla a naplněna náhlou úzkostí se posadila a rozhlédla kolem sebe. Její obavy se potvrdily, byla zde sama. Zamračila se, koutky jejích rtů, na kterých ještě před chvílí pohrával spokojený úsměv, se zklamaně svěsily. Zarazilo ji, že zmizel stejně nečekaně jako se objevil. Nebýt ještě stále teplého místa vedle ní a jeho charakteristické vůně, která visela ve vzduchu, myslela by si, že se jí to všechno jenom zdálo.
“Kterak se dnes cítíte?”
Lidianna sebou polekaně trhla. Vůbec nepostřehla, že Nimloth vešla. Bezděčně zčervenala.
Nimloth přistoupila k Lidianně a položila jí na klín tác s čajem a sladkým pečivem. “Vypadáte už mnohem lépe.” Zkoumavě se na ni zahleděla. Neušla jí nachová barva jejích tváří a podivná vůně v místnosti. To spolu s faktem, že se toto ráno Legolas nepřišel zeptat na Lidiannino zdraví, ji dovedlo k jednoznačnému závěru. “Spala jste dobře?” zeptala se s šibalským úsměvem.
Lidianna něco nesrozumitelného zamumlala a raději se věnovala své snídani.

Legolas vběhl do své ložnice a zasunul za sebou panel. Srdce se mu prudce rozbušilo, když si uvědomil, že byl téměř přistižen v Lidiannině posteli. Ani pořádně nevěděl, jak se to stalo. V jednu chvíli pozoroval spící Lidiannu a ve druhou ho vyrušilo klapnutí dveří předpokoje. Nimloth! Legolas si nebyl jistý, co by udělala, kdyby ho tam nalezla. Vždycky se k němu chovala mile a navíc to byla Glorfindelova sestra, ale stejně si nemyslel, že by přimhouřila oči nad tak hrubým porušením etikety. Myšlenka na etiketu mu ihned připomněla otce.
Legolas v duchu zaklel. Podle světla venku už bylo půl osmé a on se měl v sedm, stejně jako každé ráno od svého návratu ze světa Edain, hlásit u otce v pracovně. Ten se totiž rozhodl, že je nejvyšší čas zasvětit Legolase do povinností krále, a také mu vždy připravil hromadu úkolů.
Legolas se začal spěšně převlékat. Stejně už měl zpoždění a kdyby k otci navíc dorazil neupravený, vzbudilo by to u něho ještě větší nevoli. Zrovna si zapínal opasek, když s překvapením zjistil, jak odpočatě a spokojeně se cítí. Bylo tak příjemné ležet s Lidiannou v náruči, na něco takového by si mohl rychle zvyknout...
To ho polekalo. Dobrá, touží po jejím těle, ale to je vše, ne?! Pouze fyzická záležitost! To je taky jediné, na co je ženské pokolení dobré! Legolas si však musel neochotně přiznat, že k Lidianně cítí víc než jen tělesnou přitažlivost. Vzbuzovala v něm podivnou potřebu ji chránit, udělat ji šťastnou, dokonce se kvůli ní pohádal s otcem. Znepokojilo ho to. Ženám není radno důvěřovat a příliš se jim otevřít, neboť jsou vypočítavé a bezcitné. Tuto lekci se naučil velmi brzy, když ho jako malého opustila matka a odjela na Západ. Jak něco takového mohla učinit? Cožpak k němu nic necítila? Vždyť byli jedné krve! Thranduil se mu nepřítomnost matky nesnažil nijak vynahradit, promptně svěřil jeho výchovu do rukou Erestora a málokdy se mu sám věnoval. Legolas si nakonec zvykl na to, že je odkázán sám na sebe, že nemá nikoho, komu by se mohl svěřit nebo kdo by ho utěšil. Začal cílevědomě vyhledávat samotu a kdykoli měl příležitost, utíkal do lesů, kde dokázal trávit celé hodiny zahleděn na noční oblohu zahalený do přikrývky z měsíčního světla. Přesto dnes v noci místo aby se vyplížil z paláce a ze svého oblíbeného místa u vodopádu pozoroval hvězdy jako již tolikrát předtím, zašel k Lidianně a upadl do reverie, ukolébán její blízkostí a teplem jejího těla. Když ji držel v náručí, cítil se tak... úplný...
Zamračil se. Srovnal si na boku pouzdro s dýkou a vyrazil z pokoje. Nemá smysl, aby se tím teď zabýval, když musí –
“Lle naa telwa, Legolas (Ty zpoždění máš, Legolasi)!”
Legolas zůstal stát jako přibitý. S obavami pohlédl na svého otce rozvaleného v křesle v jeho předpokoji.
Jak dlouho už tu takhle sedí? A co když se byl podívat u něho v ložnici a zjistil, že tam není? Legolas raději ani nechtěl domýšlet následky. Snažil se nedat na sobě nic znát.
“Quel amrun, Adar (Dobré ráno, otče).”
“Mankoi uume lle tula (Pročpak jsi nepřišel)?!” Thranduil byl podrážděn nedochvilností svého syna, že ani neodpověděl na pozdrav.
“Amin hiraetha, Adar (Mrzí mě toho, otče). Já unavenější zřejmě byl, než jsem se domníval, a zaspal jsem,” zamumlal Legolas omluvně podle pravdy.
“Zaspal?!” Thranduil nevěřícně svraštil obočí. Něco takového se přece stává jen Edain! “Lle irva (Jsi churav)?”
“Amin tyava eithel (Je mi dobře). Amin ante est ere’ (Pouze odpočinku jsem potřeboval),” ujistil ho Legolas.
Thranduil si ho nedůvěřivě přeměřoval, ale na nic podezřelého nepřišel. Přesto se nemohl zbavit pocitu, že se tu děje něco nepřípustného. A Legolasovy nezvykle rozzářené oči ho v tomto přesvědčení jenom utvrzovaly.
Však já na to přijdu, usmyslel si Thranduil, než se s Legolasem v patách vydal do své pracovny.