Upírská povídka - Děsivý školní rok 13.

„Chápete to? On si klidně dovolí vzít mi mobil bez mýho vědomí! Až se tohle dozví táta…“

…Tak s ním Lex udělá krátký proces. Není z těch, kdo by se třásl strachy před rozlíceným pápíčkem. Vlastně se netřese strachy před nikým.

„…Strach, slečno, je stvůra omezující racionální myšlení a ježatkou zášti… Považuji svůj vlastní život za tak zkažený a špinavý, že mi na něm již moc nezáleží.“

Tenkrát jeho slovům úplně nerozuměla, nyní už ví. Celou dobu se jí snažil naznačit, kým ve skutečnosti je. Upírem. Není divu, že považuje svou existenci za špinavou a zkaženou. Kdyby tehdy jen věděla… Počkat! Co by vlastně udělala? Utekla? Zajisté ne.

„…Kdybych náhodou někým takovým byl, stála bys o mou společnost?“ „Asi-asi bych se vás bála. Abyste neublížil mně nebo mým blízkým.“ „Vidíš? Naše nedůvěra začíná být oboustranná. Možnost, že bych byl schopen někomu ublížit, tě neudivuje, počítáš s ní. Myslíš, že jsem nevyrovnaný cholerik?“„Ne, nemyslím…“

Prudce zavrtěla hlavou. Zase si pohrávám v mysli se vzpomínkami! Obávám se, že už na mě začíná lézt nějaká schizofrenie, jinak už vážně nevím…

Zatímco jen tak s tupým a nepřítomným výrazem ve tváři filozofovala nad profesorem chemie, udělala Markéta ke křoví pár nesmělých kroků. Její obličej byl věrně vyjádřeným obrázkem nevěřícnosti z učebnice psychologie.

„Nechce se někdo z vás obětovat…“

„Zkusilas to, Markét,“ zasmál se drsně Zdeněk.

„Ale já přece nemůžu vlézt do křoví! Vidíte ty trny? Dyť mě můžou zabít!“

„Ale prosím tě! Tak si dej přes hlavu mikinu,“ zavrčel podrážděně Zdeněk.

„Nebo jestli chceš, půjčím ti bundu,“ nabídla se přátelsky Sára, spolužačka se jenom bolestně ušklíbla.

„A nešlo by to vytáhnout třeba klackem?“ napadlo Janu.

„Asi nešlo, Bloodmorth není blbej!“

„No…“ zabručel Honza.

Vyvolená ještě několik minut přesvědčovala vlastní mozek, že jí nic jiného nezbývá, než se konečně odhodlala vlézt mezi trny šípků a za nepříjemného ječení, kdykoliv se její kůže dotkl některý z ostrých hrotů, vyprostila nešťastný telefon, načež se nechala slyšet, že už jej nikdy nedá z ruky.

Našim hrdinům velmi brzo došlo, že podobný, nepříjemný úkol pravděpodobně čeká na každého z nich. Dalším pánem na holení se stal paradoxně ten, kdo se nejvíc smál – Zdeněk. Po zhruba půl kilometru totiž narazili na další zprávu od pana profesora Bloodmortha, v níž se psalo zřejmě něco velmi intimní, neboť Zdeněk po přečtení zrudnul jako rak. Jak se záhy dovtípili, měl vlézt do jeskyně zamořené kyselinou máselnou – tedy velmi nevábně vonící látkou. Zajímavé také bylo, že se zdržel jakýchkoliv komentářů a ignorujíce nabízenou pomoc, se vydal dovnitř. Zpět se vrátil velice záhy a s velice nezdravou barvou v obličeji. Ona asi ani rouška z mikiny nestačila. Tvářil se ovšem (i přes nutkavou touhu zvracet) vítězoslavně. V ruce totiž svíral obálku. Všechny samozřejmě zajímalo, co tam stojí, Zdeněk ale všechny zvědavce zarputile odháněl. Bylo vskutku vidět, jak zatíná ruce v pěst, pomalu počítá do desíti a dopis psaný úhledným černým inkoustem trhá na malinké kousky.

Později se zejména Sára snažila silou mocí ze Zdendy vytáhnout, cože měl celý ten incident znamenat. Po jejím desátém dotazu již chlapec kamarádku poslal… - no však vy víte kam.

Když Honzovy hodinky ukázaly přesně dvě hodiny v noci, dorazili – světe div se – k jezeru. Dost podivné, obrovské jezero uprostřed lesa… Jejich pohledy ihned přilákala prastará lodička, na níž seděl nejspíše starší muž. Zájem byl zjevně oboustranný, neboť zrak starce na ně byl nápadně upřen. I když, asi děda v lese - a obzvlášť o druhé v noci – asi moc lidí nepotkává.

„Proč na nás tak divně civí?“ zašeptala Markéta znepokojeně.

Janě se také jeho pohled vůbec nelíbil.

„Hele lidi, další zpráva,“ oznámila Sára a ihned na ni posvítila baterkou, aby mohla přečíst, komu je určená., „Jana,“ – hlesla.

Dívka si obálku rychle převzala, rozbalila a při světle baterky se dala do čtení.

Zdravím, Jano,

Na Tebe jsem se těšil ze všech nejvíce. My dva o sobě již ledacos víme a stejně tak mnohé také ne. Připravil jsem si také pro Tebe Hru. Na první pohled nebude jistě tak obtížná, i Tví společníci ti to jistě přisvědčí. Oni však nevědí, co vím já. Znám Tvou slabinu, Jano. Můžeme se ji spolu pokusit odbourat. Mohu Ti pomoci zbavit se strachu. Dokonce to považuji za jistou svou povinnost, neboť právě já jsem mu dal plně propuknout. Strach z cizích lidí v Tobě jistě dřímal mnohem dřív, než jsi potkala mě. Naše malé dobrodružství ovšem způsobilo jeho extrémní prohloubení. Chci Tě ujistit, ne všichni lidé kolem tebe – ač mohou působit nedůvěryhodně – Ti usilují o život, ne všichni Ti chtějí ublížit. Lidé se většinou řídí především zkušenostmi, proto volím tuto – možná nepříjemnou – cestu.

Nyní již pozorně čti pravidla Hry:

Uprostřed jezera před Tebou se rozkládá malý ostrůvek. Nehodně jsem si dovolil odcizit věc Tobě velice vzácnou – Tvůj deník. Pokud jej chceš získat zpět, budeš se muset k němu dostat.

Přeji hodně zdaru a těším se na brzké shledání.

Temný

PS: I když panuje ještě léto, voda v jezeře je dost ledová, plavání tedy nedoporučuji.

Na brzké shledání? Co tím myslí? Jo, určitě bude čekat na tom pitomým ostrově, aby se konečně dokonal započatou práci… Jenže jak se za ním mám asi dostat? Předpokládáme-li, že má veškeré úkoly pečlivě promyšlené, musí se někde zákonitě nacházet odpověď. Sakra, snad nechce, abychom si postavili vor! Vor… Počkat! Ten muž v lodičce… Ne, ne, snad to neznamená, že ho musím požádat o převezení, nebo jo? I když, střípky by do sebe pak docela zapadaly. Znám Tvou slabinu, Jano. Můžeme se ji spolu pokusit odbourat. Mohu Ti pomoci zbavit se strachu. Jana si již byla skoro jistá, že právě rozluštila klíč k cestě na ostrov.