Melien Edhel - VII. kapitola

VII. KAPITOLA
Legolas se zastavil přede dveřmi do otcovy pracovny. Snažil se uklidnit, věděl, že by nebylo moudré, kdyby se nechal ovládnout svou zlobou. Zlehka zaklepal.
“Tula e‘ (Vstupte)!“ vybídl ho otcův rázný hlas.
Zhluboka se nadechl a vstoupil. Tiše za sebou zavřel dveře a čekal, až se mu otec bude věnovat.
Thranduil seděl za stolem a pročítal si nějaký svazek dokumentů. Teprve když dočetl stránku, zalétl pohledem k Legolasovi a přezíravě mu pokynul, aby se posadil. Pak uchopil další listinu a zkoumal její obsah. Svého syna zcela ignoroval.
Legolas hleděl podrážděně na Thranduila. Takhle se jeho otec choval vždycky, ale dnes poprvé mu to skutečně vadilo. Kvůli němu byl nucen Lidiannu zbít a on se ani neobtěžuje, aby si na něho udělal čas! Doufal, že tuto záležitost co nejrychleji vyřídí, ale Thranduil, který vzal do ruky další stránku, očividně nikam nespěchal. Legolas si povšiml, že se mezitím převlékl do volné tmavozelené haleny.
„Adar (Otče),“ ozval se Legolas po čtvrt hodině netrpělivě, aby na sebe upozornil.
Thranduil udiveně vzhlédl. Ještě se nestalo, že by ho Legolas vyrušil, a ke svému překvapení zjistil, že je Legolas rozhněvaný. Na něj! Odložil list, který zrovna držel, a zadíval se na svého syna.
„Manka amin naaya lle, amin dinaya (Kdybych tebou byl, pak mlčel bych)!“ Jeho tón byl odměřený. „Snad uznáváš, že já pravdy měl a ty mýlil ses!“
Když Legolas nereagoval, pokračoval. „Ona nevychovaná a vzpurná jest! Jak naložil jsi s ní?“
Legolas opětoval jeho tvrdý pohled. „Já potrestal ji, kterak slíbil jsem,“ odvětil. Rozhodně nehodlal zacházet do detailů.
Thranduil byl však jiného názoru. “Sut (Kterak)?” Vycítil synovu neochotu o tom hovořit. “Buď sdělíš mi toho a nebo se sám přesvědčiti půjdu!”
Legolas neměl jinou možnost. “Výprasku jsem jí uštědřil a pokoru projeviti přinutil.” Měl co dělat, aby se mu netřásl hlas. Vzpomněl si na to, co mu Lidianna řekla: Tak takhle si to představuješ?! Buď tě budu na slovo poslouchat a nebo mě prostě svážeš a zbiješ?! A on ji tehdy ubezpečil, že ji bude chránit a neublíží jí. A ačkoli ho k tomu svým chováním donutila, stejně mu připadalo, jako by ji zradil.
“Dobrá tedy! Já o pokoře její se sám zítra přesvědčím! Doufám, že i ty ses poučil! Považujme prozatím celou událost za uzavřenou!” Thranduil opět uchopil nedočtenou listinu, čímž dal Legolasovi jasně najevo, že má odejít.
Ale Legolas zůstal sedět a ani na okamžik nespustil oči z otcovy tváře. “Mankoi lle ume tanya (Proč jste toho učinil)?” zeptal se ostře. Iritovalo ho, že se Thranduil tváří, jako by se nic nestalo.
Thranduil se zamračil, upřel svůj mrazivý pohled na Legolase. “Čehož na mysli máš?”
Legolas mu upřeně hleděl do očí jako by ho vybízel k přiznání. “Vy úmyslně jste ji do sporu zatáhl, když jste ji urážkami zasypal! Vědom jste si byl, kterak na to reagovati bude! A ona ničeho jiného nečinila, než že se bránila! Kdyby mužem byla, právo vyzvati Vás na souboj by za chování Vaše měla! A kdybyste král a otec můj nebyl, sám bych cti její bránil!” Legolas si pozdě uvědomil, co právě pronesl. Zhrozil se nad svou opovážlivostí.
V místnosti nastalo naprosté ticho, přerušované jen praskáním ohně v krbu. Thranduil zíral na svého syna, jako by ho viděl poprvé v životě. Nemohl uvěřit tomu, že ho v podstatě vyzval k boji. V hlavě mu zněla Glorfindelova slova Jakkoli jí ublížíš, i jeho zraníš... Jeho přítel měl opět pravdu. Proč jen mu tehdy nenaslouchal? Ale kdo mohl předvídat, že to takhle skončí? Při večeři chtěl jen Legolasovi ukázat, že Lidiannu vůbec nezná a že by se měl od ní držet dál, nečekal, že se mu to tak vymkne z rukou. Legolasovo chování ho zaskočilo. Cožpak už je pozdě? Cožpak jí už jeho syn naprosto propadl? Připadalo mu ironické, jak se historie opakuje. To, co se před tolika lety stalo jemu, se nyní přihodilo i jeho synovi. Ale on nechtěl, aby Legolas dopadl jako on. Cožpak nemůže udělat nic, aby ochránil svého syna před krutým osudem? Připadal si tak bezmocný! Najednou zatoužil po tom, aby tu teď byl Glorfindel. Ten by si určitě věděl rady!
Legolas očekával otcův hněv. Místo toho Thranduil klidně vstal, vyndal z truhly u zdi meč a položil ho na stůl před Legolase. Byla to zbraň, kterou dříve používal, než ji vyměnil za mohutnější meč svého otce Orophera. Myslel, že ji jednou věnuje svému synovi, ale ten dal přednost luku a dýkám, se kterými uměl zacházet vskutku mistrovsky. Thranduil byl vždy zvědav, jestli jeho schopnost s mečem je stejně obdivuhodná, nikdy ho s ním totiž bojovat neviděl. Dnes se to možná dozví...
“Pokud ty dotčen se cítíš, já možnosti tobě se revanšovati dávám. Pokud si ovšem myslíš, že síly tvé na to stačí!” dodal arogantně. Ne neprávem. Jeho dovednost s mečem byla prokázána již mnoha bitvami a v Eryn Lasgalen nebyl nikdo, kdo by se mu vyrovnal.
Legolas hleděl na meč před sebou. Cítil na sobě otcův upřený pohled a v duchu se sám sebe ptal, jak se do téhle situace dostal. Dobře věděl, že v boji na meče nemá proti Thranduilovi šanci, ale už z toho nemohl se ctí vycouvat. Uchopil meč do pravé ruky a ustoupil ke dveřím, aby kolem sebe získal víc prostoru. Uvědomoval si, že je jeho otec silnější než on a kdyby došlo na přetlačování, bylo by o boji rychle rozhodnuto. Legolas byl zato mrštnější a hodlal toho náležitě využít.
Thranduila potěšilo, že je Legolas ochotný se mu postavit, i když kvůli výběru zbraní byl jeho syn v očividné nevýhodě a oba to věděli. Absolvoval sice výcvik s mečem u Finroda, velitele armády a později se cvičil s Glorfindelem, ale nikdy mu tato zbraň k srdci nepřirostla.
Thranduil ponechal synovi pár sekund na to, aby si přivykl na tíhu své zbraně, a pak tasil a vyrazil proti němu. Legolas jeho ránu celkem bez problémů zblokoval a uhnul z dosahu otcova meče. Thranduil znovu zaútočil a Legolas opět jeho výpad vykryl a uskočil. Thranduil brzy pochopil jeho záměr. Chtěl ho prostě unavit. A vzhledem k jeho mládí by se mu to mohlo po čase i podařit. Ale takhle dlouho se bojovat nebude! pomyslel si Thranduil sebevědomě a začal svého syna zasypávat ranami. Legolas je k jeho překvapení obratně odrážel, ačkoli na něm začínalo být znát, jak ho boj s těžkým mečem, na který není zvyklý, vyčerpává. Thranduil se rozhodl, že už ho nebude déle šetřit a zaútočil naplno. Legolas byl nucen uchopit meč do obou rukou, aby byl schopen tyto výpady vykrýt. Svaly v pažích se mu třásly únavou, zoufale potřeboval chvilku oddechu. Ale Thranduil, který se ho snažil zatlačit do kouta, mu ji nehodlal dopřát. Rozmáchl se a vší silou po něm sekl. Legolas se ani nepokoušel tuto mocnou ránu zblokovat, raději mrštně uskočil stranou. Thranduilův meč zasáhl karafu s vínem na pracovním stole. Roztříštila se, část střepů dopadla na zem, víno se rozlilo po pracovní desce a zmáčelo dokumenty, které předtím studoval. Thranduil polohlasně zaklel. Očividně Legolas ještě nebyl tak vyčerpaný, jak se domníval. A i Legolasova dovednost s mečem předčila jeho očekávání. Odkopl židli stojící mu v cestě a znovu vyrazil proti němu, rozhodnutý tento boj ukončit.

Nimloth si podrážděně zastrčila za ucho pramen vlasů, který jí neustále sklouzával do tváře. Byla skloněná nad stolem a v malé misce míchala lektvar nevábné barvy. Připravovala ho už tolikrát předtím, ale ať se namáhala sebevíc, nemohla si dnes vzpomenout, kolik soli do něho nasypat. Za to se jí v její mysli podezřele často zjevoval jistý zlatovlasý ellon. Povzdechla si.
Zrovna kráčela dopoledne po nádvoří, když se přihnal na svém obrovském černém hřebci a kdyby neuskočila, skončila by pod kopyty jeho koně. Zdálo se, že její přítomnost ani nezaregistroval. Ladným pohybem sklouzl dolů a rozhodným krokem zamířil do síně. Stála tam přitisknutá ke zdi a očima obdivně hltala jeho široká záda, úzké boky a dlouhé bledě zlaté vlasy spadající mu ve vlnách na záda. Kdyby ji bratr viděl, jistě by se jí vysmál. Upřímně doufala, že se o jejím pobláznění nikdy nedozví. Jistě by ji pak donutil vrátit se domů. A i když si byla dobře vědoma toho, že nemá u objektu své náklonnosti šanci, už jen proto, že ten neměl ani tušení o její existenci, byla ráda, že může pobývat v jeho blízkosti.
Znovu si povzdechla. Raději se zajde podívat do knihovny, jak ten recept zní, než aby zkazila celou dávku. Vzhledem k tomu, že bylo již dosti pozdě, nebylo pravděpodobné, že by na někoho cestou narazila, a tak se ani nezdržovala upravováním. Z copu, který si ráno pečlivě zapletla, se jí uvolnily prameny vlasů a šaty měla urousané ze svého večerního sběru bylinek, ale nedbala toho. Když vybíhala po schodech do první patra paláce, uvědomila si opožděně, že zapomněla odložit svůj meč, který vždy nosila na boku. Nechtěla se již vracet a navíc nikdo přece nebude podezírat léčitelku, že by se pokoušela někoho zavraždit. Přesto z toho neměla dobrý pocit. Ke své úlevě dorazila do knihovny, aniž by někoho potkala. Vytáhla tlustý černý svazek, usedla ke stolku a nalistovala příslušnou stránku. No, samozřejmě! Jakmile měla rozpis přísad před sebou, nechápala, jak mohla něco takového zapomenout. Vrátila knihu zpět na její místo a obrátila se k odchodu. Náhle ji zarazily podivné zvuky vycházející z královy pracovny. Byly jí povědomé. Znělo to jako... Divoce se jí rozbušilo srdce. Jako řinčení mečů!
Je možné, že byl král napaden? Ihned tu myšlenku zaplašila. Palác je přece bezpečně střežen, půjde asi jen o nějaký přátelský souboj... Přesto se nemohla zbavit pochybností. Proč by se takový souboj odehrával v noci a v králově pracovně? Zmocnila se jí úzkost. Pak zaslechla zvuk tříštícího se skla a o chvíli později pád něčeho těžkého na zem. Nerozhodně vytáhla meč a plížila se ke dveřím. Jenom se ubezpečí, že je vše v pořádku, a zase zmizí. Potichounku otevřela dveře a nahlédla dovnitř. Pohled, který se jí naskytl, jí naprosto vyrazil dech.
Král Eryn Lasgalen a jeho syn stáli proti sobě, rozkročení, s meči zaklesnutými do sebe a snažili se toho druhého přetlačit. Legolasova pozice byla značně nevýhodná, byl skřípnutý mezi zdí a mohutným pracovním stolem, které mu neponechávaly příliš prostoru pro nějaký odpor. Třímal meč v obou rukou, ale ani to nestačilo, aby dokázal Thranduila odrazit.
Nimloth měla konečně možnost si oba dva důkladně prohlédnout. Thranduil byl o půl hlavy vyšší než jeho syn a také mohutněji stavěný. Meč držel jistě v pravé ruce a Nimloth obdivovala hru jeho svalů pod lehkou tunikou. Jeho vlasy byly delší a o několik odstínů světlejší než Legolasovy a vždycky je nosil na rozdíl od svého syna nezapletené. Napadlo ji, jaké jsou asi na dotyk...

Legolas se snažil odrazil otcův úder a v duchu zaúpěl. Stalo se přesně to, čeho se obával. Ačkoli se tomu tvrdě bránil, otec ho nakonec zatlačil ke zdi a nyní mohl naplno využít svou fyzickou převahu. Legolas se celou svou vahou zapřel, ale věděl, že to nebude nic platné. Náhle se ho zmocnil pocit, že je někdo pozoruje. Zalétl pohledem ke dveřím a na okamžik polevil ve své obezřetnosti. To stačilo Thranduilovi, aby ho dobře mířenou ranou levačkou do brady poslal k zemi. Legolas tvrdě dopadl, ale zbraň z rukou nepustil. Chtěl ihned zase vyskočit, avšak Thranduil mu pohotově namířil hrot meče na prsa.
“Nikdy očí z protivníka svého nespouštěj! Za chybu tuto bys v boji životem svým zaplatil!” pokáral ho. Ale jinak neměl, co by mu vytknul. Jeho syn byl rychlý a obratný a kdyby měl své obvyklé zbraně, jistě by se tento boj vyvíjel zcela jinak.
Nimloth, neboť to byla ona, koho Legolas spatřil, by se nejraději na místě propadla. Připadala si jako naprostý idiot. Co ji to jen napadlo vtrhnout do královy pracovny a navíc se zbraní v ruce?! Chvatně zase meč skryla v pouzdře, na zlomek sekundy se od jeho ostří odrazilo světlo svíček ozařujících místnost.
Thranduil koutkem oka zahlédl jakýsi záblesk a otočil se, aby zjistil, co je jeho příčinou. V tu chvíli mu Legolas podrazil nohy a on skončil s heknutím na podlaze vedle svého syna s jeho mečem na svém krku.
Nimloth na ně rozpačitě hleděla. Kdyby tohle nebyla její vina, musela by se rozesmát. Takhle se obávala, jak na její přítomnost zareaguje král.
“Nikdy očí z protivníka svého nespouštějte, pokud si jist nejste, že se již brániti nemůže! Za chybu tuto byste v boji životem svým zaplatil!” vrátil Legolas Thranduilovi jeho předchozí lekci.
Thranduil ho však ani pořádně nevnímal. Jednak nešťastnou náhodou skončil přímo ve střepech z rozbité karafy, což jeho zadek nikterak neocenil, a také se zájmem sledoval elleth před sebou, která byla příčinou jeho současné nedůstojné pozice. Připadala mu něčím povědomá, ale zároveň si byl jistý, že se s ní nikdy předtím nesetkal. Někoho takového by si určitě pamatoval!
Dokonalá alabastrová pokožka, obrovské fialové oči orámované dlouhými černými řasami, plné malinové rty a proud stříbřitě blond vlasů sahajících jí až pod pás z ní činily oslňující bytost. A ačkoli její vysoká štíhlá postava byla oděna do jednoduchých hnědých šatů, nikterak jí to neubíralo na přitažlivosti.
“Lle anta amin tu, Adar (Potřebujete pomoci mé, otče)?”
Legolas už byl na nohou a znepokojeně hleděl na svého otce. Ten něco zabručel a trochu strnule se zvedl.
Nimloth zadržela dech, když na střepech na zemi spatřila krev. Pohlédla na krále. V jeho tváři nenalezla ani stopy po bolesti, ale jeho oči ho prozradily. Přemýšlela, co by měla učinit.
“Lye uuma anta tuarlle (My služeb tvých nepotřebujeme),” pousmál se na ni Legolas v domnění, že někdo slyšel jejich souboj a poslal pro ni.
“Uuner tulte amin (Nikdo pro mne neposlal),” odvětila mu. “Amin tule quen yassen lle, heru en amin. (Já s Vámi hovořiti přišla, pane můj),” pronesla k Thranduilovi a doufala, že to vypadá, že se jedná o něco naléhavého. “Ereb (O samotě),” dodala ještě s pohledem upřeným na Legolase.
Thranduil si s překvapením uvědomil, že se ti dva znají. Ale jak je možné, že on neví, kdo to je? Natož co by s ním mohla chtít probírat? A o jakých službách to Legolas hovořil? Nejdřív je chtěl oba dva vykázat z místnosti, ale nakonec zvítězila zvědavost.
“Amin lava lle kel (Ty odejíti můžeš, Legolasi), Legolas,” pokynul svému synovi.
Ten položil meč na stůl a s úklonou se vzdálil z pracovny. Pevně za sebou zavřel dveře.
Jakmile odešel, obrátil se Thranduil na neznámou návštěvnici. “Amin sinta lle (Znám tě)?”
Zabolelo ji to, i když nečekala nic jiného. “Amin naa lle fallaner. (Já léčitelkou Vaší jsem.)” Popošla blíž k němu. “Amin tanka lle harwar, heru en amin (Já ran Vašich ošetřím, pane můj).”
“N’uma, diola lle! Amin naa tereva (Ne, děkuji! Já v pořádku jsem)!” odmítl její pomoc. Sice se mu líbila, ale to neznamenalo, že jí dovolí, aby mu sahala na zadek!
“Lle n’naa. Uuma dela, amin seimuva (To nejste. Vy obav míti nemusíte, já něžná budu),“ ubezpečila ho s něžným úsměvem.
On a bát se? To ona by se měla bát! Vlastně by to mohlo být docela zábavné...
„Quel, soora amin (Dobrá, následuj mne)!“ vybídl ji a vydal se do ložnice, aniž by se ohlédl, aby se přesvědčil, zda ho opravdu následuje.
Když Nimloth po chvíli váhání vešla, ležel Thranduil na břiše na své obrovské posteli s nebesy. A byl naprosto nahý! Mělo ji to asi pohoršit, ale Nimloth se nemohla ubránit, aby na něho nezírala. Vypadal jako ztělesnění veškerých jejích snů. Světlo svíček propůjčovalo jeho pleti zlatavý nádech a rozzářilo jeho vlasy tak, že jí připomínaly sluneční paprsky. Náhle si s hrůzou uvědomila, že ji pozoruje a je pobaven dojmem, jaký na ni udělal.
“Mani naa lle feithien ten’ (Na co čekáš)?“ Jeho hlas zněl posměšně.
Cítila, jak jí rozpaky hoří tváře. Víc už se před ním snad ani zostudit nemůže! Spěšně nalila trochu vody do umyvadla a vhodila do ní pár krystalků zelené soli z pytlíčku, který nosila u pasu a ve kterém měla několik základních potřeb pro ošetřování. Pak usedla na okraj lůžka, vyndala kus čistého plátna a cípem namočeným v solném roztoku mu začala čistit rány. Žádné střepy mu tam naštěstí nezůstaly, ale některé z nich ošklivě krvácely.
Thranduil snášel její ošetřování mlčky, ačkoli párkrát sebou slabě trhnul. Ani se mu nedivila, tahle desinfekce pálila hůř než oheň a jen málokdo ji dokázal snášet tak statečně jako on. Na závěr nanesla vrstvu léčivé masti, ruka se jí téměř chvěla, když ji prsty vtírala do jeho poranění. Zatoužila cítit pod svou dlaní víc jeho horké kůže...
„Lle yanwuva amin sii’ (Připojíš se ke mně)?” Thranduilova nestoudná nabídka ji vytrhla ze snění.
„Lle lakwenien, heru en amin (Vy žertujete, pane můj).“ Nimloth nevěřila vlastním uším. Dokáže snad číst její myšlenky?
„Amin n’naa. Amin rwala ar‘ ten‘ amin naa lle haran ta naa lle akh saes amin. (Nikolivěk. Já po tobě toužím a protože králem tvým jsem, povinností tvou jest mne potěšiti).“ Jeho samolibost ji zranila. Co se to s ním stalo? Jak může být tak bezcitný a cynický?
„Lle naa haran e’ nausalle (Vy pouze králem v představách Vašich jste)!“ odsekla mu a otočila se k odchodu.
Bleskurychle ji popadl za sukni a přitáhl zpátky. „Mani naa essa en lle (Kterak se jmenuješ)?“
Něco v jeho tónu ji varovalo. „Mankoi lle irma sint (Proč toho zvěděti chcete)?“ zeptala se obezřetně.
„Ten’ amin merna yel ta iire amin quantuva lle (Neb jména tvého zvolati chci, až se tebe zmocním)...“ Jeho ruce si ji přitáhly ještě blíž, jeho oči ji drze svlékaly.
Nejprve se rozmýšlela, jestli nemá použít zbraň, ale pak se rozhodla, že tuto situaci zvládne i bez ní. Sladce se na něho usmála. „Amin essa naa Nimloth (Jméno mé Nimloth jest)...“
Pohladil ji po lýtku. “Nimloth... Lle caela vanima essa (Nimloth... Ty jména krásného máš),” zašeptal.
Nimloth si musela přiznat, že jí jeho dotyk není až tak odporný, jak by si přála. Nevadilo jí vlastně ani tolik to, co jí navrhoval, jako způsob, jakým se toho domáhal.
“Diola lle. Amin toror’ Glorfindel nowa i’atya’ (Děkuji Vám. Bratr můj, Glorfindel si toho též myslí.).“
Vyslovení jeho jména mělo na Thranduila stejný účinek jako kdyby ho někdo polil ledovou vodou. Okamžitě ji pustil a zhrozeně na ni zíral. Už věděl, proč měl pocit, že ji zná! Když trávil své dětství v Lorienu, kam ho jeho otec Oropher poslal, neboť mu připadalo, že tam jeho syn bude ve větším bezpečí, často se kolem něho a Glorfindela motala. Bylo těžké se jí zbavit, vždycky chtěla dělat to, co oni, ať to bylo jakkoli nebezpečné. Její rodiče z ní příliš radost neměli, byla to taková malá divoška. Pak Oropher vzkázal, aby se vrátit domů a Thranduil už se s ní nikdy nesetkal. Po čase se k němu doneslo, že jejich rodiče zemřeli a Glorfindel se i se svou sestrou přestěhoval do Imladris. A ačkoli ho tam často navštěvoval, nikdy ji nespatřil a Glorfindel se o ní ani slovem nezmínil. Tak nějak předpokládal, že se vdala a žije někde se svojí novou rodinou. A ona se najednou objeví u něho v paláci!
„Nimloth...“ Nemohl se z toho vzpamatovat. „Mankoi naa lle sinome (Proč jsi zde)?“
„Mankoi lle grotha? Tanya uuma saesa lle (Pročpak po tom pátráte? Netěší Vás to)?“ Sklonila se a zlehka ho políbila na čelo. „Quel esta, mellon en toror’amin (Odpočívej dobře, příteli bratra mého).“
Tentokrát jí v odchodu nebránil.

Legolas stál na balkoně ve své ložnici s tváří obrácenou k měsíci. V mysli si stále dokola přehrával svůj souboj s otcem. Už v okamžiku, kdy uchopil do ruky meč, věděl, že prohraje, i když si to odmítl připustit. Znal skvělou pověst svého otce, ale přesto doufal, že mu bude aspoň důstojným protivníkem. Ačkoli zprvu bojoval jen kvůli Lidianně, brzy převládla touha dokázat otci, že je schopen vládnout mečem. Měl však pochybnosti, zda se mu to podařilo. Paže ho ještě teď brněly od odrážení otcových silných ran, bradou mu co chvíli projela tupá bolest. Kdo ví, co by se stalo, kdyby je Nimloth nevyrušila.
Vrátil se do pokoje a nepřítomně se začal svlékat. Když si rozepínal opasek, vzpomněl si náhle na Lidiannu. Jak ta ho teď musí nenávidět! Nikdy nepochopí, že to udělal jen proto, aby ji ochránil. Znovu si vybavil, jak klečí u postele, bílá záda zbrázděná rudofialovými pruhy, ten pohled ho bude ještě dlouho pronásledovat. Z vlastní zkušenosti věděl, jak musí trpět, v mládí byl Erestorem občas trestán, když mu utekl z výuky. Naštěstí ho Nimloth naučila připravovat chladivou mast, která výrazně zmírňovala bolest a urychlovala hojení. Vyndal kelímek této substance ze zásuvky a zaváhal. Asi by teď k Lidianně neměl chodit, jenom ji vystraší, ale nemohl snést pomyšlení na to, že možná stále leží na studené podlaze a je sužována bolestí. To rozhodlo.

Lidianna ležela s otevřenýma očima na posteli a marně se pokoušela usnout. Záda ji pálila a každý sebemenší pohyb jí způsoboval nové utrpení. Náhle se zarazila. Rozpoznala známou vůni... jeho vůni! Vyděsila se. Proč zase přišel? Chtěla křičet o pomoc, ale věděla, že by to bylo zbytečné. Pevně stiskla víčka a předstírala spánek. Třeba ji nechá být.

Legolas tiše prošel tajnými dveřmi do Lidianniny ložnice a nejistě se zastavil u jejího lůžka. Lidianna ležela na břiše, oblečená přesně tak, jak ji tam zanechal, a ve svitu měsíce, který osvětloval celou místnost, ošklivě vystupovaly temné švihance na jejích zádech. Soucitně svraštil obočí.
Opatrně usedl na okraj lůžka a poodhrnul její potrhané šaty. Kdyby si nebyl vědom toho, že je vzhůru podle jejího nepravidelného dechu, poznal by to nyní, když se pod jeho letmým dotykem roztřásla. Nevěděl, co by měl říct, aby ji uklidnil, a tak raději předstíral, že si ničeho nevšiml. Hluboce ho to však ranilo.

Lidianna cítila, jak usedl vedle ní a pomalu jí shrnuje šaty ze zad. Zadržela dech a proti své vůli se zachvěla. Očekávala bolest, ale místo toho ucítila konečky jeho prstů, jak jí čímsi chladivým potírají záda. Ke svému překvapení pocítila okamžitou úlevu. A také nevysvětlitelnou potřebu, aby ji pevně objal. Zmátlo ji to. Jak může toužit po dotyku někoho, kdo jí ublížil?

Legolas otevřel kelímek s mastí a začal ji jemně roztírat po jejích zádech. Pod prsty cítil její chvějící se svaly a pomyslel si, jestli se jí bude moci někdy dotknout, aby to v ní nevzbuzovalo hrůzu. Vzpomněl si, jak tu usnul s ní v náručí, připadalo mu to tak přirozené... Tolik se těšil na dnešní večer, až ji zase spatří, ani v nejhorších představách by ho nenapadlo, že to skončí takto...
Konečně byl hotov. Chvíli ji bez hnutí pozoroval, mísila se v něm lítost, starost i mírné vzrušení z její blízkosti. Tolik si přál, aby všechno bylo jinak. Aby ji mohl zase obejmout. Ale věděl, že to není možné.
“Amin hiraetha, aier (Mrzí mě toho, malá),” zašeptal a vtiskl jí něžný polibek do vlasů.

Jakmile vycítila, že odešel, otevřela oči. Hřbetem ruky si setřela z tváří slzy. Když se jí omluvil a políbil ji, nedokázala se ubránit, aby se nerozplakala. Byla tak zmatená! Před pár hodinami ji bez milosti zbil a teď ji starostlivě ošetřuje! Nechápala, jak jeho ruce mohou být tak hrubé a vzápětí zase něžné. Měla na něho vztek, že přišel. Tolik ho chtěla nenávidět a než se tu objevil, tak se jí to i dařilo. Ale teď už to nedokázala. Nejdříve se bála, ale pak mu začala zase důvěřovat. Nějak vytušila, že jí neublíží. A musela si neochotně přiznat, že kdyby ho poslechla, nikdy by jí ani ublížit nemusel. Tolik si přála, aby neodcházel a zůstal u ní. Ale nedokázala ho o to požádat. Stejně by jí nevyhověl, jistě se na ni zlobí. Najednou jí to všechno přišlo líto. Znovu se rozplakala. Nakonec upadla do hlubokého bezesného spánku.