Temnota-průzkum (č.27)

Bylo to rychlé a tiché. Ten hlupák si to sem napochodoval rovnou hlavním vchodem a ani se neobtěžoval rozhlédnout se, jestli tu někdo již nebydlí. Ne že bych mu dala příležitost… Jakmile stiskl kliku u dveří zpečetil si svůj osud a jakmile překročil jednou nohou práh tohoto domu skončila jsem jeho bídný život. Popadla jsem ho za zápěstí a strhla ho dovnitř a jediným seknutím, jsem mu podřízla krk. Chudák, ani se nestačil plně přeměnit ve vlkodlaka. Hlava, kterou měl tak nějak divně zakloněnou a převrácenou na stranu, se již začínala proměňovat. Obočí měl srostlé, zuby ostré, oči zapadlé a nos se zploštil a vystoupil do předu. Vypadal fakt zvláštně.
Vzala jsem ho za nohy a odtáhla z domu a schovala ho za popelnici. Původně jsem ho chtěla do té popelnice strčit, ale byl na mě příliš těžký a asi by se tam stejně nevešel. Jakmile jsem měla hotovo, vrátila jsem se zpět na své místo v rohu obýváku a hlídala, mezitím ostatní, nic netušící, dál pokojně spali.
Po několika hodinách jsem opět upadla do stavu otupění. Slyšela jsem i viděla, ale nic z toho jsem nevnímala. Ani myslet jsem nedokázala a cítila jsem se vlastně nijak. Byla jsem jen hlídací systém, která sleduje okolí a když se něco vymkne normálu spustí se poplach.
Něco se pohnulo. Trhla jsem sebou a zamrkala.
Markus se protáhnul a posadil se. Až teď jsem si uvědomila, že okny dovnitř vniká sluneční paprsky a noc již pominula. Podíval se směrem ke mně.
„Dobré ráno.“ pozdravila jsem a protáhla si nohy ztuhlé po dlouhém sezení.
„Dobré. Bylo večer všechno v pořádku?“ zívl.
„Nestalo se nic s čím bych si nedokázala poradit.“ pousmála jsem se. Zamračila se a rozhlédl se. Oči mu spočinuli na louži krve u dveří.
„Co se stalo?“ to už se sem hrnuli i ostatní ze svých pokojů.
„Jen nějaký vlkodlak se sem chtěl nastěhovat. Tak jsem mu zařídila takové krásné místečko u popelnic.“
„Jsi v pořádku? Měla jsi nás zbudit.“ zpražil mě přísným pohledem.
„A proč? Byl mrtví dřív než stačil cokoliv podniknout a ani vás to nevzbudilo. Byla to otázka několika vteřin.“ dál se na mě mračil, ale nic neřekl.

Ukrývali jsme se za křovím nedaleko bílé opuštěné budovy s dvoumetrovým plotem s ostnatým drátem za kterým byla ještě třímetrová stěna. Jediná cesta, která dovnitř vedla, byla po příjezdové cestě. Každý kdo chtěl dovnitř se musel identifikovat u kamery u vrat, která už nefungovala. Jakmile ji otevřeli a vjel do další uzavřeného prostoru mezi plotem a zdí musel se identifikovat na strážnici a teprve pak se za ním zavřela ocelová brána a peklo ho mohlo přivítat.
„Dobrá, zdá se, že tu Beron už řádil, ale možná tu ještě najdeme nějaké opozdilce, kteří by nás k němu zavedli. Je to tu dost rozlehlé. Rozdělíme se a prohledáme to tu.“
Vyklouzli jsme z křoví a mlčky se blížili k otevřeným vratům. Nikde nebylo ani živáčka, ale Markus měl pravdu. Bylo to tu velké a mohl se tu kdokoliv schovávat a pozorovat nás a mi by jsme o něm neměli ani tušení.
Všechny dveře byli otevřené. Vklouzli jsem potichu do budovy a v recepci se zastavili.
„Berte, Gregory, máte na starost první patro. Henry a Oliver. Vy prozkoumáte tady přízemí a já se Sewrou si bereme podzemí.“ všichni jen přikývli a bez řečí vytáhli pistole a zamířili do svých teritorii. Já jsem poslušně klusala za Markusem kolem recepčního pultu a výtahu ke schodům.
Schody končili stříbrnými dveřmi. Někdo tady asi věřil na pohádky. Jako všechny dveře i tady ty byli otevřené, ale od jiných se lišili tím, že na ostatních nebylo vidět žádné známky násilí. Tyhle byli promáčknuté a zevnitř na nich byli krvavé čmouhy. Markus si je zachmuřeně prohlížel. Tady se stalo něco nepěkného.
„Drž se radši za mnou.“ přikázal mi šeptem. Nemusel se namáhat. Mě by nikdo jako první jít přimět nedokázal. Ne že bych byla zbabělec, to v žádném případě. Jen jsem… opatrná.
Připadala jsem si jak v nějaké detektivce, když si Markus dřepnul a s pistolí přichystanou nakoukl za roh. Chvíli vejral do tmy, která za dveřmi vládla a pak vstal a vešel dovnitř. Neochotně jsem ho následovala a krev na dveřích byla jako zlověstné znamení, které mi radilo ať zůstanu pěkně venku. Ušklíbla jsem se sama nad sebou. A ty že nejseš posera?
Hodně to tu připomínalo nemocnici. Všechno tu bylo bílé a tak hrozně neosobní, tedy až na ty skvrny od krve, co tu všude byli. Měla jsem z toho místa husí kůži. Zastavili jsem se u dalších stříbrných dveří a nahlédli okýnkem dovnitř. Byla tam místnost s pitevním stolem uprostřed a několika monitory, které asi měli sledovat životní funkce ošetřovaného. To by mě ještě tolik nezneklidnilo, nemá sice nemocnice ráda, ale ty pouta přidělané k tomu stolu mě děsili mnohem víc.
Otřásla jsem se odporem, když jsem jen pomyslela na to jak by mě tam připoutali a hrabali se mi ve vnitřnostech. Fuj.
Pokračovali jsem dál a ozvěna Markusových kroků, na dlážděné podlaze, mě neskonale dráždila. Proč nemůže chodit stejně tiše jako já? Nejspíš protože není stejný jako ty. Odpověděla jsem si. On je mág, neohrabané trdlo. Jen jsem se nad svými myšlenkami usmála. Jak se může mágů někdo bát? nechápala jsem. Možná mi jen ještě neukázali co všechno umí.
Viděli jsme cely, kde byli dřív našinci zavření. Byli to prosté místností s jednou železnou postelí a záchodem. Nechci ani pomyslet jak se cítili. Opuštění, hladoví a netušící co se to s nimi vlastně děje a k tomu ještě na nich dělali různé testy a pokusy. Dostala jsem vztek nad lidským sobectvím.
Nikdo tu nebyl. Prohledali jsme to tu snad pětkrát, než byl Markus spokojený a rozhodl se, že je načase se vrátit.
„KDE JE BERON!“ Bert křičel tak hlasitě, že jsme ho slyšeli i my v podzemí. „ŘEKNI MI KDE JE NEBO TI UPEČU MOZEK!“ rozeběhli jsem se po schodech do recepce. Před pultem stáli už všichni ostatní a sledovali chlápka jenž se válel na zemi. Byl malí a obtloustlí a na hlavě měl plešku.
„Nevim, přísahám!“ zakňoural a snažil se od nich odplazit co nejdál. Bert mu přišlápl prsty. Mužík zakňučel.
„Houbelec, lžeš jako když tiskne.“ přidal trochu na síle a muž tentokrát již zakřičel. Neměla jsem ráda takoví povyk. Bert asi taky ne, jelikož mu uštědřil pořádný kopanec. Bylo jen slyšet křupnutí, jak ten tlak nos nevydržel. Zpustila se mu z něj potůček krve.
Zachytila jsem její pach a moje lovecké pudy se zas probudily. Tlukot jeho srdce, který normálně ani nevnímám mi v hlavě duněl a pach strachu, voněl jako pečená kachna. Nenápadně jsem udělala pár kroků zpět. Obvykle vlkodlaky nejím, jelikož jsou na mě příliš obtížná kořist, ale dnes bych byla schopna udělat výjimku.
„Víš co?“ Markus si k němu dřepnul, tak aby mu viděl do očí. „Uděláme obchod. Ty nás zavedeš, ne místo kde se ukrýváte a já ti zaručím ochranu tady před mým přítelem. Co ty na to?“ muž se ušklíbnul a už se nadechoval k nějakému odseknutí, když se naše pohledy střetli. Měla jsem uhnout pohledem, aby neviděl mé rudé oči, ale nedokázala jsem od něj odvrátit zrak. Byl jak zraněná laň a já hladoví vlk v plné síle. Viděla jsem jak zbledl. On jediný si všiml, že se s těží ovládám. Podíval se zpět na Markuse.
„Zavedu vás tam ale chci ochranu před ní.“ ukázal roztřeseným prstem na mě. Všichni se ke mně obrátili. Moc jsem je nevnímala. V mé mysli bylo místo jen pro jedinou osobu. Markus se mi podíval do očí a strnul. Tenhle pohled viděl včera na louce. Má ze mě strach? S vypětím všech sil jsem mu pohled oplatila. Uhnul. Bál se mě.
„Platí. Nic ti neudělá. Nedovolíme jí to.“ jeho hlas zněl jistě, i když jeho oči vypovídali o něčem jiném.