Melien Edhel - VIII. kapitola

VIII. KAPITOLA
Lidianna vzhlédla, když se dveře do knihovny otevřely. Byla si jistá, že to přichází Erestor, aby zkontroloval její úkoly, a lehce se zamračila, když pohlédla na papíry před sebou. Už viděla, jak se bude tvářit, že ještě není hotová. Ale nedokázala se prostě na učení soustředit. Pořád musela přemýšlet o událostech předchozího dne.
Měla na sebe vztek. Když si vybavila rozhovor s Thranduilem, uvědomila si, že od začátku plánoval ji vyprovokovat. A ona se opět neovládla. S pocitem zadostiučinění si vybavila jeho šokovaný výraz, když po něm hodila pohár. I když musela uznat, že to nebyl zrovna dobrý nápad. Už jen při vzpomínce na to, jak ji pak surově svíral, aniž by se mohla jakkoli bránit, ji zaplavila vlna strachu. Tolik se jí ulevilo, když ji Legolas odváděl pryč, srdce se jí svíralo vděčností a ... náklonností k němu. O to bylo horší, když pochopila, co se chystá udělat... Ale proč pak v noci přišel, aby ji ošetřil? Měl snad výčitky svědomí? Nebo měl o ni starost? K jejímu údivu ji rány na zádech už skoro vůbec nebolely, i když některé byly ještě dosti patrné.
Lidianna se nepohodlně zavrtěla. Netušila, kolik se toho o tomto incidentu dozvěděl Erestor, ale pokud ho někdo informoval, rozhodně to nedával nijak najevo. Lidianna mu za to byla vděčná. Měl na ni sice vysoké nároky a občas se nepříliš pochvalně vyjadřoval o rodu Edain a o jejích mizivých znalostech a schopnosti se učit, ale na druhou stranu byl většinou trpělivý, málokdy na ni zvyšoval hlas a nikdy na ni nevztáhl ruku. O to víc ji mrzelo, že nestačila vypracovat všechny zadané úkoly.
Omluvně se na příchozího pousmála. „Amin hiraetha (Omlouvám se) –“
Zarazila se a pobledla, když dovnitř místo Erestora vstoupil Thranduil. Zdálo se jí, že se místnost náhle povážlivě zmenšila, v obavách na něho hleděla.
Thranduil si vychutnával svůj vliv na ni. Přišel se přesvědčit, jestli je opravdu tak pokorná, jak se mu Legolas snažil namluvit. Přistoupil až k ní, takže musela hodně zvrátit hlavu, aby s ním udržela oční kontakt. Na její tváři byl ještě lehce patrný otisk jeho ruky. Brada se jí třásla. Náhle pobledla ještě víc a rychle vstala, aby se mu poklonila, oči sklopené k zemi. V duchu se modlila, aby se už vrátil Erestor.
„Potěšující jest, že lítosti nad činem svým projevuješ, však opomnělas přitom, že král první promluviti má!“ Jeho chladný hlas ji ještě víc rozechvěl. Strach ji svíral svými ledovými prsty a Lidianna nevěděla jak zareagovat. Zda se od ní vůbec nějaká odezva očekává.
„Nuž vidím, že výprask Legolasův přes pochybnosti mé přec jen účinku jistého měl,“ pronesl pobaveně.
Lidianna zahanbeně sklonila hlavu. Zabolelo jí, že Thranduil ví, že ji Legolas zbil, i když věděla, že bylo naivní předpokládat něco jiného. Při jejich prvním setkání se odvolávala na pomoc Legolase a nyní viděla, že Thranduil měl tehdy pravdu. Jeho syna opravdu neznala.
Thranduil ji uchopil za bradu a nekompromisně pozdvihl její hlavu. Vyplašeně uhýbala pohledem, ale cosi v něm ji nutilo se opět zadívat do jeho mrazivých očí. Pousmál se nad jejím nepohodlím, ale nebylo v tom nic vřelého.
„Pokud se cos takého opakovati bude, já příště si potrestání tvé osobně na starost vezmu a zaručiti tobě mohu, že jako Legolas shovívavý nebudu!“
Lidianna pevně zavřela oči, ale ne dost rychle, aby jí po tváři neskanula jedna slza. To zřejmě Thranduila uspokojilo, neboť ihned bez dalších slov odešel. Lidianna se sesunula na židli. Hlavou jí vířily zmatené myšlenky, z nichž jedna převládla nad ostatními. Je možné, že ji Legolas zbil, aby ji uchránil něčeho mnohem horšího?

Legolas se zarazil, když spatřil svého otce vycházet z knihovny. Původně si chtěl dojít pro novou lahvičku inkoustu, ale ta teď byla zcela zapomenuta. Pozoroval Thranduila, který scházel po schodech do síně, a snažil se odhadnout, zda se něco nepřihodilo. Otcův nadmíru spokojený výraz ho ještě víc znepokojil.
Počkal, až bude z dohledu, a rychle se vydal ke knihovně, aby se přesvědčil, že je Lidianna v pořádku. Přede dveřmi na okamžik zaváhal, ale pak tiše vklouzl dovnitř. Pohled, který se mu naskytl, ho vzal u srdce.

Thranduil sešel do síně a potutelně se usmíval. Dobře si všiml Legolase a také si byl jistý, že jeho syn neodolá a zajde za Lidiannou. A on ho tam přistihne...
Nečekaně se zastavil a osoba, která scházela ze schodů hned za ním, do něho vrazila.
„Tira ten’ rashwe (Dávej pozor)!” zvolal rozhněvaně a otočil se. „Lle au’ (Zase ty)?” vyhrkl vzápětí nevěřícně.
Jak je možné, že po celou dobu, co dlela na jeho dvoře, si jí ani nepovšiml, a teď ji potkává neustále a navíc se ke své nelibosti přistihl, že na ni myslí! Mohl by se ztratit v jejich fialkových očích...
„Amin hiraetha, heru en amin (Odpusťte, pane můj).“ Neznělo to příliš přesvědčivě. Nimloth sklonila hlavu v pozdravu. Když se její oči opět setkaly s jeho, byla v nich němá výzva. „Sut naa i´harwar sina re (Kterak se ranám Vašim dnes daří)?“ Její nevinný výraz podivně kontrastoval se škodolibým tónem jejího hlasu.
Zamračil se, ale kupodivu to na ni nemělo žádný efekt. Připomnělo mu to Glorfindela, který během jeho výbuchů nikdy nehnul ani brvou.
„Mani naa lle umien sinome (Čehož tu činíš)?!“ zeptal se jí úsečně.
Nimloth hned neodpověděla. Srdce jí prudce bušilo, jako ostatně pokaždé, když byla v Thranduilově blízkosti. Cítila za vrstvou chladu a arogance jeho bolest a přála si, aby znala byliny, které by jeho duševní utrpení zmírnily. Ale takové neexistovaly...
„Glorfindel tulte ten’ ho parmaio (Glorfindel pro knihy své poslal),” řekla neutrálně.
Zaskočilo ho to. “Mankoi uume ro tula atso’ (Proč sám nepřišel)?” Na okamžik vypadal téměř zranitelně.
Nimloth zatoužila zjistit, co se přihodilo, že se z toho veselého a příjemného mládence, kterého znala, stal takový zahořklý a nespokojený muž. Její bratr to určitě věděl, ale toho se zeptat nemohla, aniž by neprozradila své city.
Pokrčila rameny. Samotnou ji překvapila roztržka mezi Thranduilem a jejím bratrem, ale čeho se týkala, jí Glorfindel nesdělil. Pravděpodobně Legolase, pomyslela si. Ani jí se nezamlouval Thranduilův tvrdý přístup k němu, ale narozdíl od Glorfindela se jí nepodařilo s Legolasem sblížit. Měla dojem, že ženám vůbec nedůvěřuje a možná jimi i pohrdá. I když starostlivost, s jakou se každé ráno vyptával na Lidiannin stav, hovořila o něčem jiném.
„Mankoi uuma lle auta eller ar’ uuma lle utua ho (Proč za ním nezajedete a jeho se nezeptáte)?” odvětila nakonec prostě a s mírnou úklonou hlavy se vzdálila.
Thranduil za ní překvapeně hleděl. Nimlothino chování ho provokovalo, ale nenašel na něm nic natolik nevhodného, aby to mohlo být důvodem pro potrestání. Což bylo vlastně jen dobře. Pochyboval, že by Glorfindel připustil, aby na ni vztáhl ruku. V duchu zaklel. I když věděl, že je to Glorfindelova sestra, stále po ní toužil. Nechápal, co ho to předešlou noc popadlo, že se k ní choval tak pánovitě a bezohledně. To přece nebyl jeho styl! Jistě, měl několik žen, které více než ochotně uspokojovaly jeho potřeby, ale nikdy předtím nepocítil něco podobného. Bylo to něco v jejích něžných očích, co se ho hluboce dotýkalo, nalezl v nich porozumění, soucit, lítost … a odpuštění... A dotyk její ruky na jeho kůži jakoby ho hladil přímo na duši... Měl pocit, že je schopna léčit víc než jen vnější rány.
Zamračil se. Proč už o ní zase přemýšlí?! I kdyby to nebyla sestra jeho nejlepšího přítele, stejně mu dala jednoznačně najevo, že o jeho pozornost nestojí. Ale její rada byla dobrá, měl by Glorfindela navštívit. Zprvu doufal, že se jeho přítel sám objeví, teď mu došlo, že první krok ke smíření bude muset udělat on sám. Kdyby nebylo jeho zranění, vydal by se za ním klidně hned, tolik postrádal jeho společnost. Snad za dva tři dny, až bude schopen delší jízdy na koni...
Thranduil se vydal zpátky do knihovny.

Lidianna seděla zhroucená na židli, ruce složené v klíně, hlavu hluboko skloněnou. Legolas slyšel její tlumené vzlyky a znovu se rozhněval na otce. Proč se mu tak líbí jí ubližovat?
Poklekl u ní a chtěl ji pohladit po vlasech, ale vyděšeně uhnula před jeho dotykem. Ačkoli nemohl očekávat nic jiného, nebyl na její prudkou reakci připraven. Zabolelo to.

Lidianna sebou vystrašeně trhla, když se u ní znenadání objevil Legolas. Vůbec nezaznamenala jeho příchod. Nejdřív zpanikařila, jeho bití měla přece jen ještě v příliš čerstvé paměti, ale když před ní Legolas bez hnutí klečel a zarmouceně na ni hleděl, trochu se uklidnila.
„Lirimaer (Krásko)...“ zašeptal. A tím jediným slovem se mu podařilo vyjádřit veškeré své emoce. Smutek, bolest, něhu...
To byl Lidiannin konec, rozplakala se ještě žalostněji než předtím.
Legolas byl rozpolcený. Nejraději by ji vzal do náruče a utěšil, ale nechtěl ji ještě víc rozrušit. Nakonec lehce sevřel obě její ruce ve svých dlaních a tichounce jí začal zpívat. Jeho konejšivý melodický hlas měl na ni okamžitý účinek. Přestala plakat a okouzleně naslouchala.

Thranduil stál u pootevřených dveří knihovny a sledoval scénu před sebou. Původně tam chtěl vítězoslavně vtrhnout, ale pak si to rozmyslel. Čeho by tím docílil? Copak potřeboval Legolasovi nebo sobě něco dokazovat?
Dobře věděl, co jeho syn k té dívce cítí, tušil to už tehdy, když se díval onoho rána do jeho rozzářených očí. Bylo to totéž, co i on kdysi cítil... a byl pro to tehdy ochoten obětovat vše. Vzdal se všeho, jen aby mohl být s ní... ale nebylo jim to souzeno. Kdyby tenkrát jeho otec projevil víc porozumění, mohlo vše dopadnout jinak. Zazlíval mu, že nerespektoval jeho volbu, a teď se on chová naprosto stejně. Jistě, měl vůči Lidianně silné výhrady, ale v zájmu svého syna se rozhodl, že bude k jejím chybám shovívavější. Nechtěl Legolase ztratit...

Legolas vyšel na chodbu a nejistě čelil zkoumavému pohledu svého otce. Ulevilo se mu, když zjistil, že se Lidianně nic nestalo, bylo mu však jasné, že za tuto informaci draze zaplatí. Porušil otcův zákaz a dobře věděl, že Thranduil něco takového netoleruje.
„Nin-ion (Synu můj)...“
Legolas očekával hněv, ale Thranduil k jeho údivu nevypadal rozzlobeně. Spíš smutně.
„Amin estela lle sinta mani lle naa umien (Já doufám, že víš, čeho činíš). Nezapomeň, že ona smrtelnou jest. Já nerad bych, by ses pak pro ni trápil. Vztah váš budoucnosti nemá...“
„Amin sinta sina, Adar (Toho si vědom jsem, otče),“ pronesl Legolas tiše. Netušil, kam tím vším otec míří.
„Dobrá. Já tobě ničeho zakazovati nebudu, neb smyslu v tom žádného nevidím. Ba co víc, zákaz vycházení, jenž tobě jsem udělil, ruším. Však ty sám by ses kvůli etiketě až do svatby Lidianně vyhýbati měl. Neušlo mi, kterak na tebe působí...“ Thranduil významně pozvedl obočí.
„Já nevím, o čem to hovoříte, Adar.“ Legolas pevně stiskl rty. Ponižovalo ho, že otec odhalil jeho slabost pro Lidiannu. Připadal si najednou zranitelnější.
„Ty raději by ses s ní sbližovati neměl, Legolasi. Život Edain příliš pomíjivý jest... Na tom ničeho nezměníš.“
Legolas zalétl pohledem zpátky do knihovny. Lidianna se již utišila a znovu se zabrala do učení. Ještě teď cítil letmý dotyk její malé ruky na své tváři. Neměla představu, jak moc to pro něho znamenalo... Na jeho přísně sevřených rtech se na okamžik objevil něžný úsměv.
Thranduila z toho zamrazilo. Měl chuť Legolase popadnout a pořádně s ním zatřást, aby se probral. Cožpak ho vůbec neposlouchá?! Jeho syn nikdy neprojevoval přílišnou náklonnost k opačnému pohlaví, tak proč s tím musel začít zrovna u Lidianny? Thranduil si uvědomoval, že její drobná postava a velké zelené oči musely Legolasovi učarovat a probudit v něm ochranitelské pudy. Kvůli svému synovi doufal, že se ho Lidianna bude bát a nenávidět ho, zvlášť po tom, co ho přinutil, aby ji ztrestal. Ale očividně to nezapůsobilo. Netušil, co Lidianna k jeho synovi cítí a zneklidňovalo ho pomyšlení, že by mohla jeho náklonnost opětovat. A o té neměl žádných pochyb. Legolas nikdy předtím nikomu nezpíval, znamenalo to pro něho cosi příliš důvěrného, než aby to s někým sdílel. A nyní zpíval Lidianně... Thranduil viděl, jaký to na ni mělo efekt. Když vztáhla ruku a něžně pohladila Legolase po tváři, připadalo mu, jako by mezi nimi existovalo jakési pouto.
Bez dalších slov se odebral do svých komnat ještě ustaranější než předtím.