Melien Edhel - IX. kapitola

IX. KAPITOLA
O tři dny později vstoupil Thranduil do Legolasovy ložnice. Bylo brzy ráno a bledé paprsky slunce teprve stydlivě nakukovaly do místnosti.
Legolas seděl u stolku, ale místo toho, aby připravoval další učební materiály, jen zamyšleně hleděl z okna.
Není divu, že mne klepati neslyšel! napadlo Thranduila.
„Legolasi.“
Jeho pozorným očím neušlo, jak sebou slabě škubnul. Vůbec nezpozoroval jeho příchod! Jeho syn, který prošel tolika bitvami, a jehož dovednost ve zbrani a ostré smysly se staly téměř legendou! Aspoň že dal na jeho radu a nepokusil se Lidiannu v poslední době navštívit. To věděl Thranduil jistě. Pověřil totiž Finroda, aby ho dal sledovat. A podle hlášení jeho syn téměř neopustil své komnaty! Udivovalo ho to, protože Legolas nikdy netrávil příliš času doma, pokud nemusel. Když s ním potřeboval hovořit, většinou ho musel nechat hledat po lesích. Ne, že by mu tato změna vadila, ale nezamlouvala se mu představa toho, co ji mohlo zapříčinit...
„Adar (Otče)?“ Legolas vstal a pokynul Thranduilovi na pozdrav. Tušil, co mu chce otec říct, neboť mu neušlo, že je oblečený na cestu v teplém kožešinou lemovaném oděvu.
Usedli naproti sobě. Thranduil zkoumal Legolasovu tvář, zdálo se mu, že jeho oči postrádají svůj obvyklý lesk, působil i více melancholicky než jindy. Napadlo ho, že by ho mohl vzít s sebou a přenechat povinnosti Erestorovi, ale pak si vzpomněl, že ten má teď na starosti výchovu Lidianny.
„Legolasi, já do Imladris odjíždím. Zastup mne v nepřítomnosti mé a rady mé na paměti měj. Též tu několik záležitostí jest, jež pozornosti tvé vyžadují...“
Legolas nepřítomně naslouchal otcovu výkladu a průběžně přikyvoval. Nechápal, proč si otec nikdy neodpustí dlouhou přednášku o povinnostech a pravidlech. Myslí si snad, že by to nezvládl i bez jeho pokynů? Nevšiml si, že by něco takového dělal, když odjížděli oba dva a na Eryn Lasgalen měl dohlížet Erestor. Legolas měl občas pocit, že kdyby to nebylo nevhodné, otec by raději přenechával vládu Erestorovi než jemu.
„Lle uuma anta del, Adar (Ty obav míti nemusíš, otče). Caela varna lema (Bezpečnou cestu),“ pronesl, když se otec odmlčel.
Thranduil pokývl hlavou. „Tenna’ telwan (Uvidíme se později).” Bez dalšího zdržování se obrátil k odchodu.
Legolas osaměl. Byl rád, že se jeho otec konečně odhodlal udobřit se s Glorfindelem. Chyběla mu jeho příjemná společnost. A také teď aspoň nebude mít pořád za zády Finrodovy zvědy sledující každý jeho krok.
Rozhodl se nejdříve zajít do otcovy pracovny, aby zjistil, co mu tam otec nechal. Když spatřil vysoký stoh listin na okraji jeho stolu, téměř zaúpěl. Jak je možné, že tu zůstalo ještě tolik nedořešených věcí, když v poslední době stále něco vyřizoval?
Rezignovaně usedl, nalil si číši vína a uchopil listinu ležící navrchu. Byla lehce pokroucená a potřísněná červenými skvrnami. Trpělivě luštil rozpitý text a pak začal psát odpověď. Když byl hotov, poslepu se natáhl pro další dokument...

Legolasovy prsty nahmataly hladké dřevo a on se podíval na roh stolu. Ke své úlevě zjistil, že už prošel veškeré písemnosti. Vstal z křesla a protáhl se. Ruka ho bolela od psaní, oči ho lehce pálily. Až teprve nyní si uvědomil, jaký má hlad. Vůbec netušil, kolik času mezitím uplynulo. Vždycky se řídil podle světla venku, ale vzhledem k tomu, že Thranduilova pracovna neměla okna, byl poněkud dezorientován.
No, rozhodně jsem pořádně zmenšil otcovu zásobu vína, svíček a inkoustu! pomyslel si Legolas a vyšel na chodbu. Téměř se srazil s Erestorem mířícím ke knihovně.
„Již říkal jsem si, princi, kterak dlouho tam ještě zavřený budete,“ prohodil králův pobočník s pousmáním.
Legolas pokrčil rameny. „Aspoň konečně vše vyřízeno jest. Pokud pozornosti mé cos nevyžaduje, na chvíli lehnouti si půjdu.“
„Já o ničem nevím. A pokud situace taková nastane, já s dovolením Vaším se o to postarám. Vy byste si nyní raději odpočinouti měl, vždyť již po dva dny bez přestávky pracujete.“ Erestorův hlas zněl starostlivě.
„Dva dny? Není divu, že unaven se cítím. Dobrá, však kdyby přítomnosti mé zapotřebí bylo...“
„Ovšem,“ ubezpečil ho Erestor, ačkoli nehodlal princův odpočinek v žádném případě rušit.
Legolas to vycítil, ale byl příliš vyčerpaný, než aby se s ním dohadoval. Krokem, kterému chyběla jeho obvyklá lehkost, se vydal do svých komnat.

Lidianna si konečky prstů masírovala spánky, ale tu úpornou bolest hlavy to nijak nezmírnilo. Sesunula se v křesle a přála si, aby si mohla ještě na chvíli lehnout.
Proč Erestor trvá na tom, že musí začínat s výukou takhle časně?! Venku byla ještě tma, nemohlo být víc než sedm hodin!
Uplynulo šest dní od oné nešťastné večeře a Lidianna měla stále ve svých citech zmatek. Když ji Legolas utěšoval v knihovně, připadalo jí, že mu na ní aspoň trochu záleží. Ale od té doby ho nespatřila a její naděje se opět rozplynuly. Ani netušila, zda je vůbec v paláci. Jediní, koho vídala, byli Erestor, služebná nosící jí jídlo a švadlena. Několikrát dlouho do noci čekala, jestli za ní Legolas opět nezajde, ale pokaždé marně. Nenáviděla se, že ji jeho nezájem dokáže tak ranit. Nenáviděla i jeho, že si s ní pohrává. A hlavně sama sobě nerozuměla. Měla by být přece ráda, že se jí vyhýbá, nebo ne? Jenže pravda byla, že tomu tak nebylo. Musela si přiznat, že ji velmi přitahuje. A i když proti tomu bojovala, neubránila se jistým romantickým představám. Uvědomovala si nicméně, jak jsou její sny nereálné. I když brzy budou manželé a přesto, že Legolas občas působil něžně a zasněně, věděla, že od něho nemůže očekávat nějaké zvláštní projevy citů. Během Erestorových hodin historie pochopila, jak byl názor, který si na něho původně udělala, mylný. Legolas byl především válečník. Dodatečně musela ocenit trpělivost, s jakou snášel její obtížné chování během cesty do Eryn Lasgalen. Dokázala si představit, jak by na jeho místě reagoval král Thranduil...
„Lidianno!“
Důrazné zvolání ji vrátilo zpět do reality. Rychle se narovnala a polekaně vzhlédla přímo do Erestorových ocelově šedých očí. Vypadal, že od ní očekává nějakou reakci, až na to, že si nebyla vědoma toho, že by se jí na něco ptal. Popravdě řečeno si ani nevšimla, že už se vrátil!
“Omlouvám se. Mohl byste mi to prosím zopakovat?“ zamumlala a cítila, jak rudne pod jeho upřeným pohledem.
Erestor podrážděně odfrknul, ale vyhověl jí. Lidianna přesto ani v nejmenším netušila, co po ní chce. Copak něco takového probírali? Zahanbeně připustila, že odpověď nezná.
Nepotěšilo ho to. „Jistě? Však já otázky téže jsem tobě včera již položil!“ zamračil se na ni.
„Ano?“ Tázavě zdvihla obočí.
„Ano!“ přisvědčil rozhodným tónem.
Lidianna si něco podobného nevybavovala. „A co jsem odpověděla?“
„Totéž co dnes!“ odvětil ostře.
Lidianna byla v rozpacích. „Aha... Je mi to líto... Je to pro mě příliš mnoho informací najednou...“ Odmlčela se.
„Najednou? Jsi snad rodu elfského, že tolik času máš?“ poznamenal jízlivě.
Povzdechla si. „Já se snažím...“
Nevěřícně zavrtěl hlavou. „Vskutku? A kterak přesně se snaha tvá projevuje?“ otázal se jí posměšně.
Lidianna se zhluboka nadechla.

Legolas ležel na zádech na posteli, ruce založené pod hlavou a zíral do stropu. Předpokládal, že jakmile spočine hlavou na polštáři, upadne do snění, ale očekávaný odpočinek stále nepřicházel. Nemohl se zbavit pocitu, že něco není v pořádku, že něco opomněl...
Lidianna! To poznání přišlo jako blesk z čistého nebe.
Zdálo se to již dávno, kdy ji našel v knihovně v slzách... Několikrát se chystal se na ni v noci zajít podívat, ale vědomí, že ho otec sleduje, mu v tom vždy nakonec zabránilo. Nechtěl mu dopřát další důkaz toho, jak údajně moc na něho Lidianna působí.
Ale on jí přece nehodlal vyznávat lásku, potřeboval se jen ujistit, že jí nic nechybí! Přece ji sem přivedl, a tak za ni nese zodpovědnost. Nic víc v tom nebylo. I když otec by si jeho pohnutky jistě vyložil po svém...
Lehce se zamračil. Lidianna tu byla již skoro tři týdny a pokud věděl, ještě nikdo ji nevzal na prohlídku Eryn Lasgalen a nebo aspoň na procházku do zahrad paláce. Musí už být ze všeho toho učení vyčerpaná, sám měl dost příležitostí zjistit, jak dovede být Erestor přísný a nesmlouvavý. Jistě by jí jen prospělo, kdyby se na chvíli dostala ven na čerstvý vzduch. A jemu konečně také...
Legolas se spěšně převlékl a o chvíli později stanul před knihovnou, odkud zazníval Erestorův pobouřený hlas. Bez zaklepání vstoupil, trochu nejistý, jak bude Lidianna na jeho návrh reagovat.
Erestor a Lidianna však byli tak zabráni do svého rozhovoru, že ani jeden z nich jeho příchod nezaznamenal.
„Kterak tohoto vůbec možným jest?! Cožpak schopna nejsi, si ni cos tak prostého zapamatovati?! Však proč divím se, vždyť rod Edain nikdy inteligencí přílišnou neoplýval!“ prohodil přezíravě Erestor. Normálně se ovládal, ale poslední týden s Lidiannou byl opravdu náročný.
Legolas se zájmem sledoval, jak zareaguje Lidianna. Vypadala krásně ve svých zeleno-smetanových šatech s přiléhavým živůtkem bez ramínek, dlouhými rukávy a širokou rozevlátou sukní. Medově zlaté vlasy měla stočené v lokny, kaskádovitě jí spadaly na odhalená ramena. Zkroušeně sklonila hlavu. Až moc pokorně, pomyslel si Legolas. Ale Erestor ji zřejmě ještě neznal tak dobře a neprozřetelně se k ní otočil zády. Lidianna ihned uchopila tlustý svazek encyklopedie a mrštila ho po něm.
Erestor polekaně nadskočil. Něco takového nečekal. Rychle se však vzpamatoval.
„Mně výchova tvá svěřena byla a já povinností svých vážně beru!“
Přistoupil ke stolu a namátkou otevřel knihu poezie.
„Za chování své neuctivé se ty nyní baladu o Nimrodel naučíš a dokud nestane se tak, ty místnosti této neopustíš a najísti nedostaneš!“
Legolas k nim přistoupil. „Nač přísnosti té, Erestore?“
Lidianna pobledla. Nebyla si jistá, jak bude Legolas pohlížet na její útok na Erestora, obávala se trestu. Ale kupodivu se nezdálo, že by ho to nějak vyvedlo z míry. Otočil se k ní s náznakem úsměvu na rtech a políbil jí ruku.
„Dopoledne krásného tobě přeji, Lidianno. Já na projížďku po Eryn Lasgalen jsem tebe pozvati přišel.“
Erestor se zamračil. „Pozapomněl jste snad, princi Legolasi, že Lidianna učiti se musí a palác opouštěti dovoleno nemá?“
Legolas se mu podíval zpříma do očí. „Já toho vědom si jsem, však jinak jsem se rozhodl. Chceš mi v tom snad zbrániti?“
Erestor téměř zalapal po dechu nad tou arogancí. Než se zmohl na odpověď, Legolas natáhl k Lidianně ruku v němém pozvání. Připadal jí tak mužný! Byl oblečený v dlouhé šedé haleně a těsných nohavicích stejné barvy, přes které měl přepásané zelené mužské šaty ke kolenům. Na nohou měl vysoké lehké boty a přes ramena přehozený hnědý plášť podšitý kožešinou a zdobený výšivkami. Na jeho zádech nechyběly jako vždy toulec s šípy, luk a dvě bílé dýky v pouzdrech. Lidianna vrhla rychlý pohled na Erestora a pak vložila svou ruku do Legolasovy.
„Namaarie (Sbohem)!“ prohodila ještě přes rameno, než za nimi zapadly dveře.
Zaskočila si jen pro svůj zelený plášť, ale převlékáním do něčeho teplejšího se nezdržovala. Nebyla si jistá, zda by bylo moudré nechat Legolase čekat. Scházeli po schodišti do sálu, když Lidianna položila ruku na Legolasovo předloktí.
„Počkej, prosím.“
Legolas se zastavil a tázavě na ni pohlédl. Napadlo ho, že určitě změnila názor a nikam s ním jet nechce. Rozhodně by jí to nemohl zazlívat.
„Já neumím jezdit na koni,“ přiznala zkroušeně.
Pohladil ji konejšivě po vlasech. „My na koni jednom jeti můžeme, pokud toho tobě proti mysli není.“
„Proč by mělo?“ podivila se.
Pocítil nečekanou úlevu. „Dobrá tedy.“
Dovedl ji na nádvoří a ostře zapískal. Vzápětí k němu přiběhl krásný šedák, který ho oddaně šťouchl do ramene. Legolas ho na oplátku láskyplně pohladil po čenichu. Na okamžik tomu koni záviděla.
„Lidianno, toť Celebros jest,“ pronesl hrdě.
Lidianna znejistěla. Zvířata měla ráda, ale s koňmi nikdy moc do styku nepřišla, zdáli se jí příliš velcí a neodhadnutelní. Jako kdyby to Legolas vytušil, uchopil její ruku do své a něžně s ní přejel po Celebrových plecích. Zmocnil se jí zvláštní pocit...
„Připravena?“
Překvapeně k němu vzhlédla. „A co uzda? A sedlo?“ zeptala se přiškrceným hlasem.
„Netřeba jich, věř mi.“
Legolas ji uchopil kolem pasu a vysadil na Celebra, který nedočkavě přešlápl na místě. Lidianna sedící mu bokem na hřbetě cítila, jak nezadržitelně klouže dolů. Už se viděla na zemi u Legolasových nohou, když ten ji zezadu objal. Ani nepostřehla, že nasedl. Majetnickým gestem ji k sobě přivinul a ona se o něj vděčně opřela. Legolas tichým povelem pobídl koně do klusu.
Projížděli ztichlým lesem. Holé větve stromů čněly přísně k obloze, jehličnany se choulily ve svých bílých kabátcích a sníh na zemi se stříbrně třpytil na slunci. Kolem rozverně poletovali a poskakovali ptáčci a jednou dokonce zahlédli na malé mýtince srnku s mládětem. Když dorazili k řece, Legolas zastavil. Ladně sklouzl z koně a pak pomohl dolů Lidianně. Nabídl jí rámě a vedl ji podél břehu do kopce. Lidianna si volnou rukou přidržovala dlouhou sukni, aby si ji nepřišlápla, a bez protestů se brodila hlubokým sněhem. Povšimla si, že Legolas podobné potíže nemá, jeho lehký krok zanechával sotva znatelné otisky. Došli až na vyvýšené místo, odkud byl daleký rozhled. Lidianna však uchváceně hleděla dolů. Řeka zde byla užší a vytvářela velký vodopád.
„Toť Taureduin (Lesní řeka) jest, hraniční řeka království našeho. Na podzim tu obzvláště nádherně bývá.“ V jeho hlase zaznívala pýcha.
Lidianna se ještě chvíli kochala pohledem, potom se rozhlédla kolem sebe.
„A ty hory tam v dáli, Legolasi?“ zeptala se zvědavě.
Líbil se mu způsob, jakým vyslovovala jeho jméno. Náhle ho napadlo, jak by znělo z jejích rtů, kdyby byla zachvácena vášní.
„Legolasi?“ zkoumavě ho pozorovala.
Zastyděl se za své úvahy. „Omlouvám se, já zamyšlen byl. Toť Ered en´ Eryn Lasgalen (Hory Eryn Lasgalen) jsou. A za nimi Tauremen (Lesní stezka) se nachází, jež do Imladris vede.“
Jeho poslední slova byla přehlušena mohutným zahřměním. Vzhlédl k obloze a na čele se mu objevila ustaraná vráska.
„My pospíšiti si musíme a úkrytu vyhledati. Bouře blíží se a já obávám se, že trvání krátkého míti nebude.“
Spěšně seběhli dolů a Legolas ji opět vysadil na hřbet koně. Lidianna se však ihned posadila po mužském způsobu. Aniž by cokoli poznamenal, vyhoupl se za ní. Sevřel ji v pevném objetí a popohnal Celebra. Obrovským skokem překonali řeku a tryskem směřovali k horám. Setmělo se. Zvedl se prudký vítr a z dáli zaznívalo hřmění. Vzduchem divoce vířily sněhové vločky. Bylo v tom cosi hrozivého.
Lidianna se bezděčně posunula k Legolasovi. Byl rád, že mu nemůže vidět do tváře. Její blízkost v něm probouzela dosud nepoznané pocity. Těžce polkl. Nechápal, co se to s ním děje. Nikdy předtím se nesetkal s někým jako byla ona. Dokázala ho naplnit něhou, touhou, radostí, údivem i zlostí. Potřeboval ji mít nablízku, chránit ji. To, že ji zbil, ho stále trápilo, ale věděl, že pokud by trest nevykonal on, vzal by si celou záležitost na starost jeho otec, a on se strachoval, co by s ní bylo pak. Bezděčně zesílil své objetí.
Lidianna se lehce zachvěla. Ačkoli bylo chladno, dobře věděla, že studené počasí s tím nemá nic společného. Vnímala žár Legolasova těla a přála si cítit ho ještě blíž. Snažila se rozumně uvažovat, připomenout si, že tohle je ten stejný Legolas, který ji tak ponížil a zbil a který se k ní vždy chová odmítavě. Ale proti své vůli toužila, aby jeho ruce, které ji pevně objímaly, hladily její tělo, chtěla cítit jeho rty na svých.
Dojeli k úpatí Ered en´ Eryn Lasgalen. Legolas sesedl a vedl Celebra až pod široký skalní převis, kde byli dokonale chráněni před blížící se bouří. Tam uchopil Lidiannu kolem pasu, aby ji sundal z koně. Zablýsklo se. Ohlušující hřmění, které následovalo, ji vylekalo, její tělo poddajně sklouzlo po jeho. Zadržel dech. Stála před ním bez hnutí a upřeně ho sledovala. Nakonec se mu podařilo usmát se na ni s klidem, který necítil. Rozprostřel svůj plášť na velký plochý kámen a pokynul jí, aby se posadila. Sám zůstal stát opodál s pohledem upřeným do dáli. Setmělo se. Poryvy větru ještě zesílily a pro hustě padající sníh nebylo nic vidět. Cítil se jako divoké zvíře uvězněné v kleci. Být tak blízko Lidianny a vědět, že se jí nesmí ani dotknout, ho mučilo. Nejraději by se rozběhl pryč, ale nemohl ji tu přece nechat samotnou. V duchu znovu slyšel otcova slova. Je možné, že by měl pravdu?
„Legolasi?“ Její hlas zněl hřejivě. „Proč se taky neposadíš?“
Nechtěl jí dát najevo, jak na něho působí, a protože neměl žádnou věrohodnou výmluvu, odložil luk a posadil se na holou skálu asi půl metru od ní. Bez zaváhání si přisedla k němu a položila mu hlavu na rameno. Její hebké vlasy ho pohladily po tváři. Potlačil zachvění. Dlouho takhle mlčky seděli a pozorovali zuřící bouři.
„Lle linduva ten’ amin au’ (Zazpíváš mi zas)?“ požádala ho znenadání. Její dech ho polechtal na uchu.
„Mani merna lle ten (Čehož bys slyšeti chtěla)?“ Tázavě se k ní obrátil.
„Sinta lle i’lina en’ Nimrodel (Znáš píseň o Nimrodel)?“ spiklenecky se na něho usmála.
Legolas přikývl. Začal tiše zpívat a ačkoli Lidianna všemu nerozuměla, pochopila, že jde o tragický příběh lásky. Zvuk jeho hlasu ji dojímal skoro k slzám, tolik bolesti z něho čišelo. Jako mávnutím kouzelného proutku se bouře uklidnila, jen sníh se dál poklidně snášel k zemi. Poprvé od doby, kdy ji sem Legolas přivedl, se Lidianna cítila šťastná. Přála si, aby nikdy nepřestalo sněžit, nechtěla se vrátit zpátky do paláce ke všem těm pravidlům a zákazům a ke králi, který ji nenávidí. Tady se cítila volná. A konečně měla Legolase jenom pro sebe...
Legolasův hlas pomalu dozníval. Poslední tóny ještě visely ve vzduchu. Lidianna se probírala ze svého okouzlení. Připadalo jí, že se mezitím výrazně ochladilo, ale možná to bylo jen tím, že už neseděla na Legolasově teplém plášti. Roztřásla se zimou.
Impulzivně si ji přitáhl na klín, nebránila se tomu. Spokojeně se mu schoulila v náručí a vážně mu hleděla do očí.
„Legolasi?“
„Hmm?“ zamumlal nepřítomně. Bolestivě si uvědomoval její ženské křivky. V duchu zaklel. Co ho to jen napadlo? Nejhorší bylo, že se nemohl dostat z její blízkosti aniž by ji tím neurazil.
„Proč jsi mě zachránil?“
Zarazil se. Kolikrát sám sobě kladl tuto otázku, a přesto nebyl o nic blíže odpovědi. Sledovala ho. Vypadala tak krásně a zranitelně, v jejích velkým důvěřivých očích se zračilo něco jako očekávání. Chtěl jí říct něco hezkého, jenže nevěděl co.
„Musel jsem,“ odpověděl nakonec prostě.
„Kvůli etiketě, co?“ Zachytil nádech ironie.
„Kvůli tobě.“ Ačkoli řekl jen tato dvě slova, bylo v nich něco tak intenzivního, že jí to až vyrazilo dech. Neskutečně něžně ji pohladil po tváři. Jeho oči se vpíjely do jejích.
Lidianna přiblížila své rty těsně k jeho. „Amin valina lle ume tanya (Jsem ráda, že jsi to udělal),“ zašeptala a políbila ho.
Bez zaváhání polibek opětoval. Věděl, že tím porušuje pravidla etikety, ale bylo mu to jedno. Nepřipadalo mu, že by dělali něco špatného. A navíc má vše pod kontrolou, může to kdykoli ukončit...
Jejich polibek se prohloubil. V okamžiku, kdy se Lidiannin jazyk dotkl jeho, byl ztracen. Veškeré myšlenky byly zapomenuty. Jeho ústa hladově zkoumala její, jeho ruce byly zabořeny v jejích vlasech.
Lidianna byla ohromená. Nechápala, jak v ní Legolas, který se k ní většinou choval tak chladně a odtažitě, dokáže probudit takovou neovladatelnou touhu. Ze své pozice poznala, že mu také není lhostejná. Měl přivřené oči a na tváři podivný výraz, něco jako údiv a okouzlení zároveň. To jí dodalo odvahy. Vstala a než se vzpamatoval, posadila se mu obkročmo na klín, ruce ovinula kolem jeho krku a její rty se opět vášnivě přisály k jeho. Slabě zaúpěl. Objal ji kolem zad, jednou rukou sklouzl na její zadeček a naléhavě ji k sobě přimáčkl. Zalapala po dechu a prohnula se.
Překvapeně zasténal. Bez rozmýšlení rozvázal tkanici jejího pláště a nechal ho sklouznout na zem. Pomalu jí shrnoval šaty z ramen a pokrýval odhalenou kůži polibky a něžnými kousanci. Lidianna se prsty probírala v jeho vlasech a měkce vzdychala. Po chvíli si přitáhla jeho hlavu a letmo ho políbila na ústa, drobnými polibky postupovala přes jeho tvář, krk, zlehka přejela jazykem přes okraj jeho ucha až k elegantnímu vrcholku. Zašeptal její jméno a přitiskl ji ještě těsněji k sobě. Lidianna vzala citlivou špičku jeho ucha do úst a jemně ji dráždila jazykem a zuby.
“Oh... Tampa... saes (Ah... Přestaň.. prosím)!” Legolasův hlas zněl zadýchaně.
“Ta uuma saesa lle (Nelíbí se ti to snad)? A mani uma lle nowa ten’ sina (A co si myslíš o tomhle)?” Lidianna sklouzla jazykem níž a zajela špičkou do Legolasova ucha. Dlaněmi přitom hladila jeho záda.
“Aaaaah...” Legolas zalapal po dechu. Jeho oči byly zastřené touhou. Mírně zaklonil hlavu a plně se oddal jejím dotykům, tlumeně vyjadřujíce svou spokojenost.
Lidianna povzbuzená jeho reakcí sjela rukama k přezce popruhů, kterými měl na zádech upevněny toulec a pouzdra s dýkami. Nebránil se. Beze spěchu ji rozepnula a sundala mu je. Podobným způsobem ho zbavila i opasku a posléze tuniky. Ve chvíli, kdy začala rozvazovat šněrování jeho haleny a on ucítil její studené prsty na své kůži, se probral. Narovnal se a sevřel její zapěstí do své ruky.
“Uuma sina, saes (Nečiň toho, prosím). Já slíbiti tobě nemohu, že schopen budu včas přestati...” Jeho hlas byl lehce ochraptělý a Lidiannu to rozechvělo. Bylo příjemné vědět, že má na toho chladného elfského prince takový vliv.
„Proč bys chtěl přestat?“ zeptala se tiše, její ústa jen kousek od jeho rtů. Provokativně se přitom otřela svými boky o jeho.
Legolas slastně zapředl. Zahleděl se do jejích očí, aby se ujistil, že to opravdu chce. Co tam nalezl byl odraz jeho vlastních emocí. Bez dalšího otálení ji k sobě přitiskl a zvedl se. Lidianna se ho pohotově chytila kolem krku, nohama ho objala kolem pasu. Popošel k rozprostřenému plášti a opatrně ji na něj položil. Chvíli tam jen tak stál a díval se na ni.
„Lle naa vanima (Tys nádherná)...“
Vlasy měla rozcuchané, ústa lehce pootevřená a oteklá od jeho polibků, zelené oči rozšířené touhou a ve tváři vepsány stopy zmatku, rozkoše a naléhavosti...
Vztáhla k němu ruce v němém pozvání. „Tula a’ amin... saes (Pojď ke mně, prosím),“ zašeptala.
Legolas se jen stěží ovládal, ale stále byl ochotný přestat, kdyby z její strany vycítil sebemenší nejistotu. S pohledem upřeným na její tvář se obkročmo posadil na její stehna. Rukama jí přejížděl po bocích nahoru, zlehka se dotkl jejích ňader, až se jeho prsty zastavily na tkanici živůtku. Pozvolna, jako by si vychutnával každý okamžik, ji rozšněroval, odhrnul látku šatů a odhalil bělostnou dokonalost jejího těla. Sklonil se, aby umístil lehký polibek na její bříško a postupoval vzhůru, laskajíce rty a jazykem její kůži.
„Legolasi...“ vyjekla, když vzal do úst jednu její bradavku.
Oh, Valar! Tohle by mohl poslouchat věčně! Miloval barvu jejího hlasu, když vyslovovala jeho jméno. Nemohl se jí nasytit. Přál si prozkoumat každý kousek jejího těla, slyšet ji křičet, ale tentokrát ne bolestí, ale touhou po něm. Přitiskl se k ní těsněji a Lidianna se prudce nadechla, když ucítila, jak moc po ní touží.
„Ta uuma saesa lle (Nelíbí se tobě toho snad)?“ Chtěl ji poškádlit, ale jeho hlas byl příliš chraptivý, než aby si toho povšimla.
Lidianniny prsty ho jemně hladily po vlasech, přejely lehce po okrajích jeho uší, od špiček až po lalůček a pokračovaly dolů na krk a ramena, masírujíce jeho ztuhlé svaly. Ale Legolas teď myslel na jiný ztuhlý sval, který naléhavě vyžadoval její péči. Otřel se svými boky o její, aby ji na to upozornil. Měkce zavzdychala a vzepjala se proti němu, dávajíce mu pocítit žár svého těla.
„Lidianno...“
Chvěl se potlačovanou touhou. Potřeboval ji. Ne jakoukoli ženu, ale tuhle jedinou, která v něm probudila hlad po naplnění... po lásce. Legolasovi se najednou ulevilo, jako by z něho spadla nesmírná tíha. To, co se mu jeho tělo snažilo od začátku sdělit a co se jeho mysl bránila přijmout, bylo, že ji miluje. Jakkoli se to zdálo absurdní, nemohl už si déle nic nalhávat. Na okamžik ho zachvátila panika. Svoji Naneth (matku) také miloval a stejně ho zradila a opustila. Co když se mu to stane znovu? Cožpak jí může důvěřovat? Pátral v zelených hlubinách jejích očí a aniž by si to uvědomil, jeho oči dokonale odrážely jeho vnitřní nejistotu.
Lidianna uvolnila své sevření a povolně spočinula na zádech.
„Legolasi...“ Její hlas ho vábil, uklidňoval, prosil...
„Uma, lisse´amin (Ano, drahá má)?“
Špičkou jazyka si zvlhčila rty. Jako hypnotizován sledoval tento pohyb a bál se, že mu řekne, aby přestal, a na druhou stranu se obával, co se stane, jestli mu dovolí pokračovat.
S pohledem upřeným do jeho touhou ztmavlých očí připomínajících nyní večerní oblohu, zašeptala „Karna amin lle (Učiň mě svou)...“
Legolas nedokázal odolat její žádosti. Aniž by jeho ruce opustily její tělo, vsunul jedno koleno mezi její stehna a něžně jí je rozevřel. Vzápětí přesunul i druhé a opatrně se na Lidiannu položil. Ale ona nechtěla čekat, objala ho nohama a přisunula ho výš k sobě. Zajela Legolasovi pod halenu a nehty mu přejížděla po zádech. Zasténal. Nikdy předtím nepocítil takovou spalující touhu jako nyní, když se jeho tělo tisklo k jejímu. Její sladké vzdechy umocňovaly jeho potřebu se jí zmocnit teď a tady, zjistit, jaké zvuky bude vydávat při vyvrcholení. Chtěl jí být ještě blíž, splynout s ní, pohltit ji, naplnit ji... Zatímco jazykem opět prozkoumával její ústa, rukou jí mučivě pomalu přejížděl po stehnu nahoru. Napnula se v očekávání...
„Menelmara! Mani naa llie umien (Dobrotivé nebe! Čehož tu vy dva činíte)?!“
Zuřivé zařvání v mžiku roztříštilo jejich malý svět na tisíce kousků.