Upírská povídka - Děsivý školní rok 14.

„Tak co si vymyslel na tebe?“ zeptala se jí Sára.

„Musím se dostat na ostrov. A pravděpodobně s pomocí milého, šmíráka dědy,“ povzdechla si.

„Počkat, jak to víš?“ podivila se Sára.

„Neřeš,“ mávla rukou.

Dobrá, Lexi, dostals mě. Nemám jinou možnost, než přistoupit na tvé podmínky – jak nečekané, pomyslela si hořce a vydala se směrem k tajemnému starci ve vratké kocábce, nedbaje protestů ostatních. Já hraji úplně jinou Hru, než oni. Nebezpečnější. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby ten Charón- převozník zbloudilých duší – byl nějakým z Lexových „kamarádíčků“. Jo, jo, přesně to by mu bylo podobné.

Když muži vzdálenému již necelých dvacet metrů vzdálenému, posvítila nechtěně (nechtěně?) do obličeje, vztekle cosi zaprskal a přikryl si dlaní zrak. Avšak i přes rychlost pohybu, který učinil, spatřilas zlomek vteřiny jeho tvář. Brázdilo ji velké množství vrásek, tichých svědků lidského života. Ano, na okamih zahlédla i jeho oči. Nebyly však černé, jak by očekávala, nýbrž šedivé a nezvykle malé, takže působily dojmem, jakoby patřily někomu docela jinému. Kdysi tmavé vlasy nyní v nočním svitu svítily stříbrnou barvou. A vousy, vousy měl onen stařec dlouhé snad celý loket.

Jana rozpačitě světlo sklopila a vysoukala ze sebe:

„Promiňte, já…totiž…nemohl byste mě převést na tamten ostrov?“

Páni, když dotaz řekla nahlas, působil ještě hloupěji, než myslela, že bude působit.

Stařec si přestal krýt obličej, mhouřil ovšem pořád. Snad v tom mhouření byla i jistá nedůvěřivost.

„Cos říkal, chlapče?“

Ne, nešlo o nedůvěřivost. Dědula je asi slepý, mno a nahluchlý nespíše taky.

„Já jsem holka,“ ohradila se trochu dotčeně.

Děda se zamračil a najednou se jeho tvář rozjasnila poznáním stejně, jako tvář studenta, který si při písemce konečně vzpomněl na správný letopočet.

„Boženko!“ zvolal.

„Ne, pane, s někým si mě plete…“ oponovala, starý muž ji ale – zdá se – neposlouchal a šťastně začal skřehotat:

„Kolik je to jenom let, co jsme se neviděli? Nebejt těch sviní komunistickejch… Já bojoval, Boženko, já bojoval proti Němcům v čtyřicátým prvním, na mě si ty rudý hovada nepřijdou! Na mě ne, víš!“ zvýšil výhružně hlas a v jeho hlase zaznívala jakási bojovnost.

Chudák děda, docela neví. Do čeho ses to, Jano, zas namočila?

Po několika neúspěšných pokusech o uvedení své totožnosti na pravou míru se jí podařil určitý úspěch. Když totiž starci pracným vysvětlováním sdělila, kam a proč se potřebuje dostat, objevil se mu v očích záblesk poznání:

„Ááá, mladý pionýr, rád ti pomůžu,“ zašklebil se na ni bezelstně, „Nasedej!“

Děda ji vysadil na ostrůvku, jak chtěla, avšak jakmile vystoupila, jal se veslovat k opačnému břehu. Marně na něj mávala a křičela. No nazdar! To jsem si zase zavařila. Jak se asi dostanu zpátky, hmm? Dobrá, teď to nebudu řešit, nejdřív musím najít deník.

Ač byl ostrůvek docela maličký, najít zpropadenou knížku jí trvalo téměř čtvrt hodiny. Filuta Bloodmorth jej totiž umístnil na vzrostlý strom. Deník byl naštěstí v nepoškozeném stavu. Což Janu ovšem překvapilo nejvíce, nenašla u něj žádný vzkaz. Divný. Její veliký problém s dopravou se záhy vyřešil - na druhé straně ostrůvku totiž nalezla celkem slušný vor…

Jejich další stanoviště se – kupodivu – nenacházelo kilometry dál, nýbrž jen několik desítek metrů od jezera. Byla jím dost strašidelně vyhlížející chata, na jejíž dveře „kdosi“ přibil špendlíkem vzkaz. Zdeněk jej nasupeně sundal, a jelikož na něm stálo: Pro všechny, dal se do čtení nahlas.

Milý dobrodruzi,

Několik z vás si již zahrálo svou Hru, jiné Hra ještě čeká. Nyní vás všechny však stavím před velmi závažné, stěžejní rozhodnutí. Vaše další pouť pokračuje na druhé straně jezera. Neděste se, nejsem až takový ras, abych vás nechal celé ho obcházet – vyjednal jsem vám odvoz. Jak asi tušíte, bude to mít háček. Do lodičky starého rybáře se nevejde víc, než pět lidí. Jeden z vás bude tedy muset zůstat tady. Vím, nejde o jednoduché rozhodování. Abych vám pomohl, odhalím jedno tajemství.

Ve vašem středu se nalézá sabotér. Někdo, kdo vám kazí celou výpravu. Prozradím také, že pouze jeho zásluhou jste byli mnozí nuceni plnit nepříjemné úkoly. Onen človíček se mnou již od začátku spolupracuje a jenom díky němu jsem získal spoustu zajímavého materiálu. Nesuďte ho moc přísně, prosím, v podstatě za to nemůže.

Zamyslete se, studenti, a rozhodněte. Přesně ve 3:00 se otevřou dveře a dotyčný vstoupí do chaty.

PS: Nepokoušejte se s rybářem vyjednávat, jenom byste plýtvali energií.

S pozdravem a přání pevných nervů

Temný