Temnota-únos (č. 29)

Běžela jsem k vesnici a otáčela se, abych se ujistila, že mě Markus nepronásleduje. Neštěstí měl dost rozumu a zůstal s ostatníma. Zpomalila jsem a seběhla z cesty. Nevím jak bych dopadla, kdybych jim tam napochodovala po silnici, kde mě nemůže nikdo přehlídnout.
Skryta v lese před znuděnými zraky hlídky, která měla stanoviště u silnice, jsem přemýšlela jak je obejít. Mohla bych to vzít podél vesnice a skrz něčí zahradou. Odvrátila jsem se od hlídačů a vydala se na západ.
V lese kolem se potloukalo ještě několik hlídek, ale pokaždé se mi podařilo včas se skrýt. Nesnažili se totiž být nenápadní. Vesele vtipkovali a jejich smích se rozléhal široko daleko. Zdá se že žádné nebezpečí neočekávají, nebo jsou jen tak sebevědomí či hloupí? Pravděpodobně všechno dohromady. Chvíli jsem zápasila s touhou vrhnout se na ně a ukázat jim jak jsou nepřemožitelní, ale to by mi příliš neprospělo. Kdyby se nevrátili vyhlásili by poplach. Všichni by byli ostražití a Zubáče by hlídali dvojnásob a to jsem zrovna nepotřebovala.
Stála jsem u polorozpadlého poltu, jedné z chalup nedaleko obchodu s potravinami o kterých nám říkal náš zajatec. Rozhlédla jsem se. Po silnici šli dva ženy zabrané do rozhovoru. Počkala jsem až minou chalupu za kterou jsem se chtěla schovat. Pak jsem jedním skokem přeskočila plot a přikrčená jsem přeběhla zahradu k chalupě.
Vykoukla jsem za roh kůlny. Sakra! Šla tu zrovna skupinka upírů a dívali se mým směrem. Rychle jsem zas hlavu schovala. Cítila jsem jak mi v žilách koluje adrenalin a srdce mi rozechvívá hruď. Naslouchala jsme jejich krokům.
„Viděli jsem to?“ zeptal se jeden z upírů. Zastavili se. Tak to si zvorala holka.
„A co jako?“ zeptal se druhý.
„Tam za tou chalupou, něco jsem tam viděl.“ slyšela jsem jak se vydal směrem ke mně.
„Já tam nic neviděl. Pojď už.“ volal na něj další. Ignoroval je a dál se blížil k mému úkrytu, už ale o něco pomaleji. Rozhlédla jsem se. Neměla jsem se kam schovat. Vytáhla jsem drápy.
„Ale já jsem tam fakt něco viděl.“ nenechal se odbít.
„Tak to byl asi jenom nějakej zajíc, nebo něco takovýho. Té havěti je tu spousta.“ řekl někdo otráveně. Kroky se zatavili těsně u hrany kůlny. Ještě jeden krok a pohled doprava a uvidí mě.
„Jo asi máš pravdu.“ otočil se a vydal se ke skupině. Sklouzla jsem po zdi na zem a úlevou jsem vydechla. Tak to bylo o fous. Počkala jsem až se mi srdce uklidní a začnu opět pravidelně dýchat.
Znovu jsem vykoukla. Tentokrát jsem měla větší štěstí. Silnice byla prázdná. Mohla jsem se tedy v klidu rozhlédnout. Napravo ode mě stály potraviny a hned naproti, přesně jak nám zajatec popsal stál jako jeden z mála velký kamenný dům. Před dveřmi hlídkovali dva muži. Jeden upír a druhý vlkodlak. Nebylo pochyb, že uvnitř bydlí někdo důležitý. Kolem strážců prošel další muž a obcházel celý dům.
Tak, dům bych měla, ale jak se dostanu dovnitř? Zamračila jsem se. Dostat se tem bude celkem obtížné, ale dostat se nepozorovaně ven s omráčeným chlapem, bude zhola nemožné. Kousala jsem si spodní ret a snažila se vymyslet nějaký plán. Nic mě nenapadalo. Snad bych se mohla dostat za ten barák a proskočit zdí. Nebyl to nijak geniální nápad a měl dost nedostatků, ale byl jediný. Vyrazila jsem.
Raději jsem ten dům obešla velikým obloukem. Kradla jsem se vesnicí a připadala jsem si jak neviditelná. Přestože tu byla hromada vlkodlaků a upírů, ani jeden si mě nevšiml. Že bych byla tak dobrá? Usmála jsem se pro sebe.
Za domem byla rozlehlá zahrada s ovocnými stromy a různými keři na kterých bylo vidět, že se o ně již dlouhou dobu nikdo nestaral.
Přikrčila jsem se za mohutným dubem, který by nedokázali obejmout ani dva muži a s bušícím srdcem čekala. Každou chvíli by se tu měl objevit ten chlapík co hlídal prostor kolem domu.
Nenechal mě čekat dlouho, ani ne za půl minuty se objevil. Měl tvrdý pohled očí a bystrým pohledem prozkoumával každičký centimetr zahrady a ovocného sadu. Mráz mi přejel po zádech. Tenhle nebyl žádný amatér. Vsadila bych se, že dřív pracoval pro ochranku, nebo pochází z Temnoty. Těžko říct, ale střetnout bych se s ním nechtěla.
Zastavil se a rozhlédl. Zalezla jsem za strom. Na děsně dlouhé dvě vteřiny jsem cítila jak se zadíval i na můj dub, ale pak pokračoval dál v průzkumu. Neodvažovala jsem se vykouknout dřív, dokud jsem neslyšela jak se jeho kroky vzdalovali.
Vykoukla jsem. Zahlédla jsem už jen stín mizící za rohem. Nadechla jsem se. Teď přišla moje chvíle. Zadívala jsem se na zeď a zaplavili mě pochybnosti. Neměla jsem ani ponětí co se za tou zdí nachází. Třeba je tam vinný sklípek a svým zhmotněním vše rozboji. Hluk přiláká hlídače a i kdyby se mi je podařilo zneškodnit, jak dlouho by trvalo než by si toho někdo všiml a vyhlásil poplach? Zbabělče! Nadávala jsem si. Vzpomeň si proč to děláš. Nemůžeš Geara nechat Moernovi! Neměla jsem na výběr.
Pomodlila jsem se ke všem bohům na které jsem se si vzpomněla a rozeběhla se. Soustředila jsem se a na poslední chvíli jsem se rozložila na atomy. Mé částice narazili do zdi. Cítila jsem její odpor a prudce mě zbrzdila, ale ne dost.
Prolétla jsem zdí, ale pořád jsem se nekontrolovatelně řítila vpřed. Nezbylo mi nic jiného, než se opět zhmotnit. Nechtěla jsem uvíznout třeba uprostřed nějaké zdi. Bylo to příliš riskantní. Slepila jsem všechny své atomy dohromady.
Měla jsem příliš velkou rychlost a k tomu místnost kam jsem se dostala byla o půlmetru nižší než země venku. Letěla jsem, už v celku, napříč místností. Ještě štěstí, že jsem se stihla včas přetočit. Zády jsem prudce narazila na protější stěnu a bouchla se při té příležitosti i pořádně do hlavy. Zatmělo se mi před očima
Svezla jsem se na zem a zůstala ležet. Čekala jsem až se mi vrátí zrak. Párkrát jsem zamrkala. Bolest v zádech se ani zdaleka nemohla vyrovnat bolesti kterou jsem cítila v hlavě, tlouklo mi do ní snad celí regiment bubeníků. Pokusila jsem se posadit, zvedla jsem se na jeden loket. Zasténala jsem a svezla se zpět na zem.
Nevím jak dlouho jsem tam takhle ležela, ale vlhká a tvrdá kamenná podlaha mě přinutila po době, která se zdála nekonečná, znovu se pokusit se zvednout. Celé moje tělo proti tomu protestovalo. Povedlo se mi to s vypětím všech sil.
Zavřela jsem oči a doufala, že si mé polodémonské tělo brzy poradí s tím co jsem mu provedla. Věděla jsem, že se uzdravuji rychleji než člověk, ale nevěděla jsem o kolik. Nemohla jsem si dovolit tu posedávat tak dlouho, dokud by mě nenašli.
Vstala jsem. Celé tělo mě bolelo, ale nebylo to už tak hrozné, dalo se to přežít. Vlekla jsem se ztěžka po schodech ven z komory, v které jsem se ocitla a otevřela dveře. Ocitla jsem se v kuchyni. Byla zaprášená a špinavá. Bez zájmu jsem jí prošla. Chtěla jsem co nejrychleji popadnout Zubáče a ještě rychleji vypadnout.
V předsíni u schodů vedoucí do dalšího patra jsem se zastavila a zaposlouchala jsem se. Neměla jsem zrovna náladu prohledávat celý barák.
Uslyšela jsem jeho tlukot srdce. Jak jsem předpokládala, ozýval se ze shora. Vyběhla jsem je po dvou. Bylo to neuvěřitelné. Ostrá bolest se již po tak krátké době změnila v tupou.
Otevřela jsem dveře za kterýma se nacházel ten pro kterého jsem si přišla a vešla dovnitř. Byla to pracovna. Uprostřed místnosti stál stůl a podél zdí byli skříně a malá knihovnička. Za stolem seděl malý, hubený a nervózně vypadající muž zhruba padesátiletý a vlasy měl zpola šedé. Horečně škrtal v nějakých papírech a mračil se na ně.
Odkašlala jsem si. Muž div nespadl ze židle leknutím a vykulil na mě své oči, div že mu nevypadli z důlků.
„Dobré odpoledne. Vy jste ten kterému říkají Zubáč?“ zeptala jsem se zdvořile.
„A… Ano.“ zakoktal. „Mohu vám nějak pomoci?“ nejistě se usmál a já jsem pochopila proč dostal své jméno.
„Jo, to by jste mohl.“ odtrhla jsem zrak od jeho neskutečně křivých zubů. „Kde Beron ukrývá dýky Věrných?“ už takhle byl hodně bledý, ale nějak se mu podařilo zblednout ještě víc.
„Nevím o čem to mluvíte.“ pohledem sklouzl ke dveřím.
„Vážně? Ale váš výraz vypovídá o něčem úplně jiném. Usmála jsem se na něj. „Kde jsou?“
„Já vážně nemám tušení o čem mluvíte.“ nervózně si olízl rty.
„Aha, tak to se omlouvám, že jsem vás rušila.“ obrátila jsem se k odchodu.
„Nic se nestalo.“ úlevně se na mě usmál. Ve vteřině jsem se otočila a skočila po něm. Nárazem se židle převalila a Zubáč skončil na zemi a já si mu obkročmo sedla na hruď.
„Ještě jednou a naposledy se tě ptám. Kde jsou?“ výhružně jsem mu přejela drápy po tváři.
„Nevím přesně kde jsou. Má je schované někde u sebe v svém táboře. Prosím. Nezabíjej mě.“ hlas měl vysoký a vystrašený. Chudák.
„Jistě že.“ vstala jsem z něj a nechala ho, aby se postavil.
„Děkuji.“ po tváři mu sklouzla slza. Ušklíbla jsem se a praštila ho ze zadu do hlavy těžítkem, které jsem mu sebrala ze stolu. Zřítil se k zemi jako brambor. Ušklíbla jsem se a hodila jsem si ho na záda. Ještě štěstí, že byl tak lehký. S někým jako je Bert bych měla problémy.
Zastavila jsem se před vchodovými dveřmi a přemýšlela. Jak se s ním jen dostanu nepozorovaně ven? Rozhlédla jsem se. Okno! Mohla bych vylézt oknem.
Musela jsem opět počkat až přejde ten hlídač, který neúnavně kroužil kolem jako sova. Potom, co nejtišeji jsem otevřela okno a snažila se aby příliš nevrzalo. Nejdřív jsem z okna vyhodila Zubáče a pak jsem jím vyskočila za nim. Vzala jsem ho za ruce a hodila si ho na záda a táhnouc za sebou jeho nohy běžela jsem do lesa co mi nohy stačili.