Hermiona - část 5.

V tu chvíli byla už Hermiona na nohou a se zadrženým dechem sledovala co se děje. Ron ležel na zemi a nehýbal se. Byl v bezvědomí, Hermiona cítila, že se jí do očí vlévají slzy. Slzy, které nelze zastavit, stékají ji po tvářích neustále rychleji.
"Harry Potter a Viktor Krum se dále ženou za Zlatonkou," ozvala se náhle Peggi,tvář měla ztuhlou děsem…
"Skoro se o ni perou! Viktor Krum ji má skoro nadosah ruky, chybí jen kousek a Zmijozel zvítězí…"
"Hepčíííííííííík!!!!!" kýchl obzvlášť hlasitě Hagrid, většina žáků kolem něj, spadla z tribun.
"Viktor Krum se otáčí, dívá se co se to děje a Harry Potter využívá situace a získává pro Nebelvír Zlatonku!!! Nebelvír vítězí!" zakřičela Peggi a začala bouřlivě tleskat, několik jedinců se k ní přidalo ale většina sledovala co se děje s Ronem… Hermiona se okamžitě zvedla z tribuny a běžela za Ronem. Stále byl v bezvědomí.
"No tak, Rone probuď se! Prosím…" žadonila Hermiona a přitom s Ronem mírně třásla. To už u ní byli Harry, Ginny a ostatní členové nebelvírského mužstva a nakonec přiběhla i profesorka McGonagallová a madame Hoochová.
"Musí okamžitě na ošetřovnu, místo prosím, potřebujeme projít, uhněte…" odháněla přítomné zvědavce profesorka McGonagallová. Rona dali na nosítka a odnášeli jej do hradu. Po jeho boku šli Harry, Ginny a Hermiona. Obě dvě plakali, nevzlykaly jen plakaly, tiše a bezmocně.
"Madame Pomfreyová!" křikla profesorka McGonagallová.
"Ano, ano už jdu," ozvalo se a zanedlouho se objevila i madam Pomfreyová.
"Proboha co se mu stalo?" ztuhla při pohledu na Ronovo bezvládně ležící tělo. "Položte ho sem…" a ukázala na jedno z prázdných lůžek. "A teď jděte do svých kolejí," přikázala.
"Zůstaneme," vyhrkli sborově.
"Jestli odtud okamžitě nezmizíte dostanete školní trest. A také se postarám o to aby vám byli strženy body za dnešní zápas!"
"Ale my…"
"Srážím Nebelvíru 5 bodů!"
"Tohle není fér!Je to můj bratr!" rozkřikla se náhle Ginny.
"Slečno Weasleyová vám i vašemu bratrovi nejvíce prospěje, když si odpočinete ale pokud vážně stojíte o to počkat až se bratr probudí počkejte prosím za dveřmi, ale dřív jak za dvě hodiny to nebude na to vás musím upozornit," svolila nakonec.
"Dobrá, půjdeme. Ronovi nepomůže když se budeme hádat…" usoudila Hermiona a naposledy se podívala na Rona a odešla za dveře, kde se k nim přiřítila Peggi.
"Jak - jak je mu?" zeptala se a těžce oddechovala.
"Nevíme," odpověděl Harry "Poslyšte co kdybychom zašli do Velké síně,teď by se měla podávat večeře." Přestože nikdo neměl na jídlo ani pomyšlení, souhlasili.
"Můžu jít s vámi?" ozvala se nesměli Peggi. Teď to nebyla ta sebevědomá dívka, která se jim přišla ráno představit.
"Samozřejmě," odpověděla Hermiona a pokusila se o úsměv, ale vyšel z toho pouze nějaký neurčitý úšklebek.

Když přišli k Velké síni bylo tam dost rušno a protože se chtěli vyhnout dotěrným otázkám, napadlo je, že mohou jít do Komnaty nejvyšší potřeby. Třikrát prošli kolem gobelínu a přáli si místnost, kde by byly pohodlná křesla, stojící u krbu spolu se stolkem a pro každého hrnek horké čokolády. Když otevřeli dveře komnaty, vypadala místnost přesně tak jak si ji "vysnili". Hermiona šla jako poslední, najednou se za ní ozvalo: "Hej, počkej!" otočila se a uviděla Viktora, jak k ní běží.
"Přijdu hned," řekla a zabouchla dveře komnaty.
"Kde jsi byla?" utrhl se na ni Viktor celý zadýchaný.
"Byla jsem u Rona na ošetřovně, nevíme co s ním je, teda alespoň zatím to nevíme."
"Nechápu tě…" řekl Viktor klidným hlasem ale jeho oči byli plné hněvu.
"Co na tom proboha nechápeš?"
"Proč si s NÍM běžela na ošetřovnu a brečela přitom jako malá holka? Proč si nešla za mnou? A ještě si ho tam hladila po vlasech… Já tě opravdu nechápu, chováš se jako…jako…"
"Jako co?!" rozkřikla se Hermiona.
"Jako zaprodaná, špinavá mudlovská šmejdka!" křikl na ni a v očích mu plál oheň hněvu, takový u něj ještě Hermiona neviděla. Sotva to dořekl, vrazila mu Hermiona facku. Pevně ji chytil za paži.
"Au, co to proboha děláš? To bolí"
"Tohle už víckrát nedělej!"
"No tak pusť mě to, to bolí…"
"Slyšela si?!"
"Pusť mě!"
"Odpověz mi; slyšela si?!" křikl na a zatřásl s ní.
"Ano, ano slyšela, tak už mě prosím pusť " řekla Hermiona přiškrceným hlasem.
"Jak chceš…" zavrčel Viktor a hodil s Hermionou velmi silně o zeď a odešel. Hermiona chvíli nehnutě seděla a přemýšlela co se to s Viktorem stalo, že je takový… Pokusila se stát ale náhlá bolest v boku ji to nedovolila. Vstát se pokusila ještě několikrát, avšak nikdy se jí to nepodařilo. Náhle se dveře komnaty pootevřeli a po chvilce se zase zavřeli.

Najednou uslyšela něčí kroky, obávala se, že je to Viktor. Ne, nemohl to být Viktor, tyto kroky byli tiché a plaché, musela to být nějaká dívka. Hermiona napjatě sledovala, kdo se vynoří za rohem.