Řetízek

Řetízek
,,Tak tohle ne, děvenko!. Na tohle si zvykat nebudeš!“ zařve můj nevlastní táta Dalibor, kterému říkám orangutan. Důvodem jeho předstíraného zlobení je moje trojka. Stejně mu na mně vůbec nezáleží. Dělám mu tu akorát otroka.Po nedávné smrti mé matky jsem mu já s mladší sestrou Zuzankou zůstaly na krku. Když mně bylo dvanáct a Zuzce tři, seznámila se mamka se zrzáčem - orangutanem. Po měsíci se k nám nastěhoval. No jo, mamka se řídila heslem, co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek. A v tomto udělala velkou chybu. Mám pocit, že za její smrti mám prsty on.Jedině já jsem od začátku poznala, že ji jenom vydíral Jelikož jsme si s mamkou byly obě na vlásek podobné, v tomhle ne. Na to máme úplně odlišném styl. Já radši modrooký, máma zelenooký.Tak, jako je Dalibor, neboli orangutan. Tuhle přezdívku si ode mě vysloužil kvůli svým zrzavým až skoro červeným vlasům. Ach jo, kdybych tak měla tátu, kterej by žil s námi a mámu, která by neumřela. Prostě typickém rodinek život. ,, A mazej se učit!“ vrátí mě do reality a hodí po mně žákovskou.Poslušně se vydám do svého a sestřinýho (,která je mimochodem ve školce) pokoje. Tam padnu na postel, a i když jsem nechtěla, začnu brečet.Do uší si pustím mp3 - Evanescence, moji oblíbenou kapelu, a konkrétně písničku Hello. Amy ji složila na památku své mladší (už taky mrtvé )sestry Bonnie. Její písničky mi dávají pocitu sebevědomí a takový lepší pocit, že v tom nejsem sama, například v té písničce Hello, nebo Like you. S pomyšlením na mámu zase začnu „topit polštář“, jak to nazvala moje spolužačka. Když už skoro spím(což je docela úspěch, páč posledních pár dní jsem na to kvůli neustálému myšlení na mámu neměla čas, zaklepal mi někdo na rameno. Ten „někdo“byla zase máma.Teda, její duch. Nevím proč, ale od své smrti se mi tu pořád objevuje. Prý ji tu já a Zuzanka nevyřešenou událostí držíme, takže nikdo kromě mě a Zuzky ji nikdo nevidí.,,Halo! Vstávej!Spí se večer!“Zařve miu přímo do ucha. Jí se to řekne.Má zase dobrou náladu. Až moc dobrou. Od té doby co je duch skoro nic nebere vážně. V tomuhle mi její přítomnost vždycky vadí, ale na druhou stranu se mi stýská. Je tu se mnou furt, ale zjevuje se mně jen někdy.Naštěstí, i na neštěstí.Vytáhne mě z postele, že mi potřebuje něco důležitého ukázat. Ájé, co to zase bude, myslím si. V tu chvíli někdo zatáhne za kliku. Ve dveřích se objeví velká postava, nepřipomínajíc nic jiného než Month Everest se zrzavou špičkou na vrchu.Mamka zmizí. ,,Jakto že se neučíš!"spustí.Mně domů trojky nosit nebudeš!" Asi neví, že mamka napsala, že barák dědím já. Takže až mi bude osmnáct - teda, pokud se toho ještě dožiju. Přetrpím další nadávky, které obsahujou jaká jsem kráva atd a nadskočím, když s ranou zavře dveře. Svezu se na židli u stolku, ale hned vyskočím. Na digitálních hodinkách si všimnu, že je čtvrt na pět! A do pr...čic!Ve čtyři už jsem měla vyzvednout Zuzu!Hodím na sebe mikinu, zatáhnu za kliku, ale hned se odvrátím, páč zjistím že ten hnusnej orangutan zamčel.Nemám čas vytahovat náhradní klíček v mém stolku o kterém ani neví, tak to vezmu oknem.I když je to od domu asi necelý půl kikáku, připadám si jak Roman Šebrle na olympiádě.Konečně celá udejchaná s dobrým pocitem vítězstvím nad Niklausem.Vyslechnu sprd od nemilosrdné učitelky, oblíknui ségru a jdeme domů.Až na zpáteční cetsě si všimnu, že prší. Boužel nemáme deštník, tak musím Zuzce půjčit mou mikinu,i když to moc nepomůže.

Den se schyluje ke konci. Dalibor v hospodě, a já se sestrou využíváme aspoň trošku volného času ke hraní člobrda, když Zuzanka začne skučet, že jí bolí v krčku. Snad ji nepoznamenal ten déšť! Radši ji hned zabalím do teplejšího oblečení a dám ji napít. Při každém jejím zakašlání mám větší strach.Ach jo,kdyby tady teď byla máma. Jenže ona se někde v kouku směje,a čeká jakou blbost udělám. To je vždycky. Když ji potřebuju, vzdejchne se. Otevřu lékárničku a dám jí odtam jednu z posledních tabletek Septofortu. Pak ji radši hned uložím do postele.Nevím, jak bych to vzládla, kdyby byla nemocná a prášky nebo peníze taky nemáme na zbyt.Vzlášť