Temnota-zpívej ptáčku (č.30)

Seděli na tom samém místě, kde jsem je opustila. Markusův zrak vztekle probodával silnici po které jsem mu utekla. Bála jsem se aby pod jeho planoucím pohledem asfalt neroztál. Váhavě jsem zůstávala skryta za stromy a Zubáčova váha mě tížila na ramenou. Neměla jsem pochyby co se mnou Markus udělá až mu přijdu na oči a ani trochu jsem se na to netěšila.
„Ona se vrátí. Umí se o sebe postarat.“ řekl Bert konejšivým hlasem. „Když jí zabiješ nijak si nepomůžeš. Uklidni se.“
„Uklidnit se?! Ani mě nenapadne! Víš co se mnou Gear udělá až mu ji přivedu s jediným šrámem? Rozcupuje mě na kousíčky, jako hadrovou panenku!“ vyléval si vztek na Bertovi. To bylo dobré. Možná, když chvíli počkám tak se vyřve na něm a mě nechá na pokoji. Škodolibě jsem se usmála. „Tak mi pověz, jak se mám sakra asi uklidnit, když už se vidím na stříbrným talíři v koprové omáčce!“ už křičel
„Nic se ji nestane. Je to rozumné děvče.“ hájil mě Bert. Nejraději bych mu dala pusu.
„Rozumné! To sotva. Byl si tady zhruba před půl hodinou? Příklad nerozvážnosti.“ Bert se tvářil zoufale. Bylo mi ho líto. Rozhodla jsem se, že ho vysvobodím.
Vystoupila jsem zpoza stromů a pustila Zubáče na zem. Leknutím vyskočili na nohy.
„Fakt nevím kdo postrádá rozvahu a křičí tak, že ho slyším až ve vesnici.“ ušklíbla jsem se na něj. Zaťal ruce v pěst a z očí mu sršeli blesky.
„Ty… Ty…“ celý se třásl a kolem rukou se mu objevila narudlá mlha. Zubáč se pohnul.
„Než si vzpomeneš co jsi mi chtěl říct, tak by jsme ho mohli vyslechnout, co říkáš?“ mile jsem se na něj usmála. To ho ještě víc rozzuřilo a poslední kapkou bylo kašlání, kterým Bert maskoval zasmání.
Vykašlal se na magii a vrhnul se na mě. Držel mě pod krkem a tiskl mě ke stromu.
„Neštvi mě.“ zašeptal mi zblízka do obličeje, mezitím co jsem se dusila. „Ještě jednou něco takového provedeš a zabiju tě. Rozumíš?“ vydechl mi do tváře. Už mi docházel dech a tak jsem jednala instinktivně. Vymrštila jsem pravou nohu a přesně jsem strefila cíl. Okamžitě mě pustil a chytl se za rozkrok a při tom prskal různé nadávky na mou osobu. Masírovala jsem si pohmožděný krk.
„To bys to musel ještě dokázat.“ zachroptěla jsem a provokativně se pousmála, na víc jsem se nezmohla. Markus neodpověděl. Jen se na mě zamračil.
„Co kdyby jste nechali těch šaškáren a věnovali se našemu hostu? Je už při vědomí.“ upozornil Henry. Podívala jsem se na něj a doopravdy, již se dokonce posadil. Markus mi věnoval poslední nevrlí pohled a odvrátil se ode mě. V duchu jsem si oddychla. Trochu jsem z něho měla strach, i když bych to v životě nepřiznala.
„Kdo – kdo jste? Co to má všechno znamenat?“ vystrašeně si nás všechny prohlížel. Jak on si mohl získat Beronovu důvěru? Stačilo by se ho dotknout a zhroutí se jak domeček z karet. „Krysáku?“ oslovil Zubáč našeho prvního zajatce.
„Pane, já jsem jim nic říct nechtěl! Vážně, ale mají takové mučící prostředky, že jsem nemohl mlčet. Odpusťte.“ Krysák se ale zrovna nezdál, že by svou omluvu myslel vážně. Asi ho nepovažoval za skutečného velitele a když jsem se na Zubáče zadívala, ani jsem se mu nedivila. Z něj by měl respekt jedině tak mravenec a to jenom možná.
„Ty zrádná kryso! Jak ses jen opovážil? Počkej až se to doví Beron. Ten s tebou zatočí!“ křičel na Krysáka, ale znělo to spíš jak kňourání kočky.
„Tohle není žádný piknik!“ rozkřikl se na ně Markus a utnul tak příval urážek, které věnoval Zubáč Krysákovi. Vylekaně se zarazil a upřel nejisté oči na Markuse.
„Já nic nevím! Ať vám tenhle ten…“ kopl našeho zajatce do holeně. „navykládal cokoliv.“
„Kde má Beron svůj tábor?“ zeptal se Markus klidně a poklek u něj, aby mu viděl do očí.
„Přísahám, že nevím!“ Markus mu uštědřil jednu ránu pěstí. Hlava mu prudce odlétla do strany. Z nosu se mu spustila krev.
Otřel si ji rukou a když se podíval na zakrvácenou ruku, zbledl a vypadal, že každou chvíli omdlí. Musela jsem se ušklíbnout. Tak to by jsme měli, vlkodlak co se živí syrovím masem, ale dělá se mu zle z krve! Nechápavě jsme zavrtěla hlavou.
Markus ho chytl pod krkem a přitáhl si ho blíž k sobě, až se téměř dotýkali nosy.
„Ještě jednou se tě ptám. Kde je hlavní tábor?“ Zubáč nic neřekl, jen lapal po dechu. „Vidíš támhle toho velkého chlápka? To je náš Bert a moc rád tluče do lidí, takže jestli mi okamžitě neřekneš to co chceme vědět, nechám ho, aby z tebe vymlátil duši.“ povolil trochu sevření kolem jeho krku, protože už začínal Zubáč trochu modrat. Rozkašlal se.
„Nic nevím!“ Markus si povzdech a člověk by skoro uvěřil, že je mu to líto, když pokynul Bertovi, aby se dal do práce. Jen ten úsměv, který se mu objevil na tváří, když se od Zubáče otáčel dal všem jasně najevo, jak ho tahle hra baví.
Bert se rozpřáhla a udeřil ho pěstí do té samé tváře, jako Markus, jen asi desetkrát silněji.
„Ne prosím.“ stulil se do klubíčka, pod přílivem kopanců. „Přestaňte!“ Markus zvedl ruku a Bert okamžitě s úšklebkem přestal.
„Poslouchám.“ Zubáč se roztřeseně posadil a s posvátnou hrůzou sledoval Berta.
„Proč bych vám měl něco říkat? Stejně mě zabijete.“ špitl. Markus se mile usmál.
„To je přeci jednoduché. Protože když nám to řekneš umřeš, ale rychlou a bezbolestnou smrtí. V opačném případě do tebe Bert bude bušit tak dlouho dokut neumřeš na zranění, které ti způsobí a pak si najdeme někoho ochotnějšího kdo nám na naší otázky odpoví.“ Zubáč se nervózně třel bolavou tvář.
„Aha.“ hlesl. Markus čekal, ale Zubáč nic dalšího neřekl a ani se na to nechystal. Jen tupě civěl do země. Markus se zamračil. Opět kývl na Berta a ten se natěšen zhostil svého úkolu. Protáhl si ruce a zakřupal klouby. Zubáč se celý roztřásl strachem.
„Počkejte! Všechnu vám řeknu… Prosím.“ tentokrát se Markus nesmiloval. Už by to mohl vyklopit. Povzdechla jsem si. Přestávalo mě to bavit.
„JE NA HRADĚ!“ vykřikl hystericky Zubáč mezi údery, jimiž ho Bert zasypával. Markus zbystřil. Bert odstoupil. „Je na hradě.“ mumlal a snažil se nadechnout. Obličej měl celí pokrytý krví smíchanou se slzami.
„Na jakém hradě. Mluv nebo…“ Bert se zašklebil.
„Nevím jak se jmenuje. Je asi dva dny cesty odtud.“ Zubáč se rozvzlykal. Brečela jak malá holka. To snad není možný. Nechápavě jsem zavrtila hlavou a unaveně si protřela oči.

Zubáč nám nedokázal vysvětlit kde se hlavní tábor nachází a tak nám nezbylo nic jiného než ho táhnout sebou, ale Krysák nám k ničemu nebyl. Museli jsem se ho zbavit. Nechápala jsem proč jsme to ještě neudělali. Toužebně jsem se zadívala na jeho záda a trochu přidala do kroku. Slyšela jsem jeho srdce, které bušilo o něco rychleji. Věděl o mě a mých chutích. Bál se mě, což mě ještě víc dráždilo. Nebyl si jist jestli je ještě chráněn a já také.
„Ať tě to ani nenapadne.“ zavrčel mi někdo do ucha. Polekaně jsem sebou trhla. Byla jsem tak zabrána do své kořisti, že jsem si ho ani nevšimla. Otočila jsem se na a zavrčela na Markuse. Ustoupil ode mě. Znechucení, které jsem mu viděla v očích mě vrátila na zem. Zamrkala jsem a probudila se z loveckého transu.
„Jen nás zdržuje. Proč ho necháváš ještě naživu?“ byla jsem ještě trochu nevrlá, ale kdo by nebyl? Právě mě připravili o můj oběd.
„Jen proto, abys ho nesežrala.“ byl ještě naštvaný, že jsem mu utekla. „Jsi nechutná!“ to už přeháněl. Zaťala jsem vztekem zuby.
„Já a nechutná? Co pak ty jsi nikdy nejedl kuře nebo jiné maso?“ otevřel pusu aby zaprotestoval. Bylo mi jasné co chce říct. „Ale to je něco jiného.“ nenechala jsem ho to však říct a pokračovala. „Není pro mě nic jiného než kus masa.“
„My pro tebe taky nejsme nic víc než mluvící svačinka?“ šel těsně za mnou a dýchal mi na krk. Zaváhala jsem. Měla jsem největší chuť říct ano, ale byla jsem si jistá, že bych překročila jeho neviditelnou hranici a to by nebylo dobré. Nemusela jsem si je všechny proti sobě poštvat a k tomu by to nebyla pravda. Nikomu z nich bych neublížila. Především Bertovi ne.
„Ne, ale co není může být.“ nemohla jsem si odpustit malý rýpnutí. Trochu se uvolnil. Až teď jsem si uvědomila jak moc mu to vrtalo hlavou.
„Když budeš hodná, Drápatko, dám ti ho jako dárek po té až se dostaneme k hradu.“ slíbil.
„V tom případě budu krotká jak…“ zrovna mě nenapadalo žádné zvíře, které by bylo to nejmírumilovnější.
„Jako šavlozubí tygr.“ dokončil za mě větu. Pousmála jsem se.
„Toho jsem na mysl zrovna neměla.“ tiše se zasmál.
„Bohužel si myslím, že mírumilovnější být nedokážeš.“ zatvářila jsem se dotčeně.
„Já? Taková neškodná malá holčička?“ zakřenila jsem se. Pousmál se a už nic neřekl. Šli jsem chvíli vedle sebe mlčky.
„Prosím tě, nedělej už žádné blbosti, až tam dojdeme. Není dobré, když se nemůžeme spolehnout jeden na druhého. Slib mi to.“ zadívala jsem se mu do očí a zalhala.
„Slibuju.“ Gear mi stál za víc než jen nedodržený slib.