Hermiona - část 7.

Anotace: další pokráčko, tentokrát o něco malo delší... =o) komenty potěší...

Hermiona se pokusila otočit na druhou stranu ale bolest v boku ji to nedovolila. Původně měla v plánu se posadit ale rozhodla se, že to raději nebude riskovat. Opatrně se odkryla, aby si mohla prohlednout zraněné místo. Bok měla celý nepřirozeně oteklý s celou škálou barev, od modré, přes fialovou až po zelenou. Pomyslela na Viktora a do mysli se jí vkradla jediná otázka, proč?, avšak neznala na tuto otázku odpověď.
"Hermiono, vstávej ty ospalče, nechceš přece přijít pozdě, většinou budíš ty mě," pousmála se rozveselená Ginny.
"Já… Ginny, prosím pomoz mi, nemohu se hnout…" vydechla Hermiona. Ginny roztáhla nebesa její postele a vytřeštila oči.
"Co se ti to proboha stalo?" nechápala.
"Nic, to je v pořádku, spadla jsem. Asi budu muset jít na ošetřovnu," povzdechla si Hermiona.
"No to asi těžko, když nemůžeš ani sedět…" kroutila hlavou Ginny
"Sedět sice nemohu ale chodit snad ano. Pojď sem a pomoz mi prosím vstát."
"Ty si ale tvrdohlavá, jako bratr," Ginny poslušně přešla k Hermioně, podepřela ji jako předchozího dne Lenka a opatrně ji nadzvedla.
"Au, ne to nepůjde okamžitě mě polož, honem, strašlivě to bolí."
"Zajdu pro profesorku McGonagallovou, klidně lež a nehýbej se," to ani nejde pomyslela si Hermiona. "Hned jsem zpátky," ujistila ji Ginny a rychle odcupitala pryč.
Hermiona zůstala v pokoji úplně sama. Krásný pocit, který měla hned ráno po probuzení byl ty tam. Strnule ležela na posteli a dívala se ven ne modrou oblohu. Dnes je venku opravdu krásně, pomyslela si, škoda jen, že dnes asi ven jít nebudu moct. Náhle se však otevřely dveře, ze kterých se vynořila profesorka McGonagallová s Ginny a madame Pomfreyovou v patách.
"Slečno Grangerová, co se stalo?" zeptala se zdvořile profesorka McGonagallová, avšak Hermiona si byla jistá, že Ginny ji o celé situaci podrobně informovala.
"Včera večer jsem upadla…" řekla Hermiona jak nejpřesvědčivěji uměla a uhnula pohledem jinam.
"No dobrá tedy, odvedeme vás na ošetřovnu. Madame Pomfreyová postaráte se o slečnu Grangerovou? Musím na hodinu, učím."
"Samozřejmě."
"Výtečně, a pokud se jedná o vás, slečno Weasleyová, myslím, že máte také nějakou hodinu," otočila se profesorka k Ginny.
"A-ano," vykoktala ze sebe neschopna slova.
"Tak co tu ještě stojíte? Okamžitě běžte na hodinu nebo přijdete pozdě."
"Už jdu paní profesorko," řekla Ginny, vzala si brašnu a už byla na odchodu, když se otočila na Hermionu. "Ahoj."
"Ahoj, a děkuji," zavolala na ni Hermiona ale to už byla Ginny dávno pryč.
"Mohu se podívat?" zeptala se po chvíli madame Pomfreyová a ukazovala na naražený bok.
"Jistě," řekla Hermiona a odhrnula peřinu a následně si povytáhla pyžamo.
"Není to tak zlé, myslela jsem, že to bude horší, to zvládneme. Nyní vás odnesu na ošetřovnu ale obávám se, že si tam budete muset minimálně dva dny poležet," dokončila svůj monolog madame Pomfreyová.
Hermiona si nepamatovala jak se dostala na ošetřovnu, bylo to jako by byla v transu. Pamatovala si jen nějaký portrét, pak spoře osvícenou chodbu a jak protékají portrétem ven. Ležela na nosítkách, které se nesli sami.
"Slečno Grangerová? Slyšíte mě? Ano? To je dobře, po cestě jste omdlela, toto vypijte," a podala Hermioně nějaký lektvar. "Mělo by vám to pomoct. A teď se snažně usnout." Slyšela jak někdo odchází od její postele ale už pomaličku usínala a přestávala vnímat okolní svět.
Zdálo se jí, jako by kolem sebe slyšela nějaké tlumené hlasy ale nebyla si jistá. Jako by někdo mluvil s madame Pomfreyovou. Naštěstí měla bezesný spánek, žádná noční můra, nic.
Když se začínala probouzet, jako by ji něco oslepovalo, pootevřela oči a zjistila, že jí svítí do očí lampa, položená na stolku vedle postele. Spánek ji vlil do žil novou energii, ale také jako by ji vymazal paměť, věděla, že leží na posteli, otázkou zůstávalo na jaké a kde. Otevřela oči dokořán a rozhlédla se kolem sebe. Postel, na které ležela nevypadala jako její pohodlná postel s nebesy, navíc kolem ní byli roztaženy bílé závěsy. Najednou jí to všechno začalo docházet. Ron, famfrpál, pád, Viktor, koupelna, ložnice a ošetřovna, prolétlo Hermioně hlavou. Opatrně se zkusila pootočit. Očekávala palčivou bolest v boku ale nic se nestalo. Zkusila se otočit celá.
"Ach," vzdychla si, bolest byla snesitelná, chtěla zkusit si sednout ale to už u ní byla madame Pomfreyová a rychle ji zadržela.
"Koukám, že už jste vzhůru slečno Grangerová, doufám, že se nehodláte posadit, to být vámi zatím raději nedělám, lektvar by měl stále ještě působit. Nespala jste dlouho," řekla káravým hlasem madame Pomfreyová.
"Prosím vás," promluvila poprvé za celou dobu Hermiona.
"Ano slečno?"
"Kolik je hodin?"
"Je půl osmé večer, děvče, což mi připomíná, že jste ještě nic nejedla, mám vám donést něco z Velké síně?" Až teď si Hermiona uvědomila jaký má strašný hlad. Od rána pořádně nic nejedla, vlastně vůbec nic, na ošetřovnu ji odvedli hned ráno, ještě předtím než se stačila nasnídat.
"Ano, prosím," řekla tiše Hermiona, i přesto jak dlouho spala se začala cítit nesmírně unavená. Madame Pomfreyová už byla na odchodu, když za ní Hermiona zavolala.
"Počkejte ještě," řekla Hermiona s náznakem strachu v hlase. Najednou jí došlo, že dalším pacientem na ošetřovně musí být zajisté Ron, musela se madame Pomfreyové zeptat na jeho stav.
"Copak, drahoušku?" usmála se na ni.
"Je tu ještě Ron?"
"Myslíte Ronalda Weasleyho?"
"Ano. Je tu ještě?" Hermiona byla čím dál tím více napjatá.
"Samozřejmě, hned tak odtud neodejde, ještě minimálně týden si tu poleží," v jejím hlase bylo znát, že o tom jak dlouho tu Ron bude nehodlá diskutovat.
"A mohla bych se zeptat, jak mu je?" zeptala se tiše Hermiona.
"Stále spí, počítám, že celý dnešek, možná i zítřek prospí. Čím více, tím lépe. A vy by jste mě měla nechat jí pro to jídlo, abyste mohla potom také spát, potřebujete to."
"Promiňte," řekla kajícně Hermiona. "A děkuji," dodala rychle, nevěděla, jestli to madam slyšela nebo ne, protože byla už na odchodu. Avšak náhle se zarazila a vrátila se zpět k její posteli.
"Málem bych zapomněla, když jste spala, měla jste návštěvu. Snažila jsem se jí vysvětlit, že spíte ale byla neodbytná, chtěla vás vidět."
"Kdo to byl?" vyhrkla Hermiona s nadějí, že se za ní Viktor přišel podívat a omluvit se.
"Nějaká dívka, velice pěkná, prefektka, pořád vyzvídala co s vámi je, jestli budete v pořádku a co jste nám řekla, že se stalo. Chtěla s vámi mluvit, prý to bylo velice důležité, ovšem když jsem se jí nabídla, že jakmile se vzbudíte, vám to vyřídím, striktně odmítla. Bohužel si ale nemohu vzpomenout na jméno, nenapadá vás kdo by to mohl být? Myslím, že byla z Havraspáru, pokud jsem viděla dobře," dořekla konečně madame Pomfreyová.
"Nebyla to náhodou Peggi Alsová?" zeptala se Hermiona se zjevným zklamáním v hlase.
"Ano, to byla ona," přikývla madame Pomfreyová.
"Peggi se nějak snažila popřít co jsem vám řekla?" podivila se Hermiona a snažila se, aby její hlas zůstal klidný.
"Ne. Ale když odcházela, mluvila o tom, že vás k tomu donutí. K čemu vás donutí, slečno Grangerová?" zeptala se přísně. Hermiona v ní poznávala profesorku McGonagallovou.
"Nemám ponětí," řekla Hermiona, ne až zas tak pravdivě.
"Nu dobrá tedy, jak myslíte. Jen vás chci upozornit, že jsem o všem informovala profesorku McGonagallovou a profesora Brumbála. A nyní vám jdu pro to jídlo, musíte mít strašný hlad."
"Děkuji," zavolala za ní tiše Hermiona. Co to Peggi proboha napadlo?! Chce snad všem říct pravdu a tím mi ublížit? Ne to by neudělala, alespoň v to mohu doufat, říkala si Hermiona. Najednou pomyslela na Viktora, proč jí to vůbec udělal? Proč jí takhle ublížil? Co ho k tomu vedlo? Nechtělo se jí věřit, že by ho vyprovokovala obyčejná facka, k tomu vyprovokoval on ji. Proč jí řekl mudlovská šmejdko? Na tyto otázky nedokázala odpovědět. Ležela v potemnělé místnosti, bylo zde ticho jako by tu nikdo další nebyl, až na Rona. Jeho pravidelné oddychování slyšela Hermiona velice zřetelně. Neuvěřitelně se jí ulevilo, když zjistila, že mu nic není. Polila ji vlna štěstí,bude v pořádku, opakovala si stále.
V tom uslyšela nějaký divný zvuk. Asi se Ron otočil na posteli nebo se vrací madame Pomfreyová s jídlem, pomyslela si.
"Hermiono?" ozval se tiše, povědomí hlas.
"Ano?" řekla Hermiona a snažila se zachovat chladnou hlavu, přestože její srdce poskočilo radostí. Uslyšela blížící se kroky a její tep byl čím dál tím rychlejší. Kroky zpomalily a za závěsem byl matně vidět obrys mužské, vypracované postavy. Stále se přibližoval. Těsně pře závěsem se zastavil a opatrně začal podtahovat závěs. Hermiona doufala, že je to ten koho si nyní přála nejvíce vidět, chvěla se vzrušením když se závěs potichounku odtahoval a k její posteli pronikalo stále více světla. A pak ho uviděla, v tom světle stál a usmíval se na ni, její Viktor.