Anděl strážný 1

KŘÍDLA

Někde blízko šumí peřeje řeky. Někde u ní zpívají opeření ptáci se zářivým, barevným peřím. Zobáčky mají dlouhé, mlsné. Oči tikají od jednoho květu k druhému. Který z nich je chutnější? Na zemi by jim říkali kolibříci, až jsou trochu podivní, ale zde? Zde jsou známí jako znak harmonie a čistoty. Z nenadání se mýtinou, kde šuměla řeka a ozývaly se hlasy ptáčků, ozvalo prasknutí větvičky a máchnutí křídel. Jakoby obrovský pták přistál. Z keřů květu liliích a růže vyšla blonďato brunatá dívka. Vlasy ani světlé jako blondýnka, ani tmavé, jako brunetka. Dívka se sněhobílou pletí, lesklými rty, svalnatou, ráznou postavou, s dlouhýma nohama a sněhobílými křídly. Otevřela své - sice malé, ale andělské- krásně tmavěji světle modré oči. Upřela je na jednoho z kolibříků a natáhla k němu ruku. Kolibřík přiletěl, sednul si na odhalený prst a začal z blízka zkoumat její odění. Poposedl si k zápěstí a začal jemě ťukat do naleštěného, zdobeného chrániče. Když zjistil, že kov nepovolí, prohlédl si jí dál. Měla své tělo, zvláštní,…asi to není pták…celé pokryto vrstvou kovu, tak krásného a leštěného, sem tam tenčího,…teda zrovna u pasu….Na nohách ozdoby, podobné peříčku na každé noze, vyskoé boty. U pasu jí vyselhrozivý nástroj, meč v lesklém, světlém obalu.

Domovu, který skrval jeho obal. Přilétl k němu a seděl na rukojeti, která byla chladná, bílá, čistá. Nadpozemská.

Dívka se usmála a nastavila prst. Ptáček si přesedl z rukojeti meče na její sněhobílý prst. Nyní si hleděli do očí. "Jdu do boje, ptáčku. Ty asi na smrt nevěříš, ani asi nevíš co to je, nebo spíš nevíš, co ti to tu říkám, ale věř mi, ta zbraŇ, je nebezpečná. Co ty o tom vlastně víš. Nevím proč ti to tu povídám. Jdu na smrt, přesto se nebojím. Jsem zvláštní? Jsem jako ty? Ptáččku?" zeptala se ho. Plácala nesmysly, přikládala si to stálým mlčením v kasárnách. Když už něco řekla, muselo to být vážné, s dostatečnou úctou a váhou. Muselo to být inteligentní, žádné nesmysly, žádný smích, pro ni to neexistovalo.

Kolibřík vzlétl, obletěl ji a její složená křídla a odletěl schánět další nektar. Dívka prošla mýtinou až do lesa. Les byl lehký, nidke žádné odpadky, všude bylo čisto, příroda. Sem tam spadané kmeny strompů, které byly obrostlé kapradím, hnědým ztmeleným listím, nebo byly už pryč. V lese zlívali ptáci, radovali se z nového přírůstku, který je přišel poctít svou návštěvou. Šla rychle, přesto pomalu, co to vlastně v tomto světě znamená? Nic.

Zanedlouho došla na úplně odlišné místo, než byla mýtina ve středu lesa, či les samotný. Zde bylo pusto, tráva nebyla tak zelená, jako v kterémkoli koutě světelné říše, zde byla hranice, mezi říší Nekrosů a světelných andělů. Tráva postupně žloutla hnědla, na druhém koutě nebyla skoro nikde.

Kolem dívky se povalovaly zaobléné balvany, ve světě by byly nazývány bludné. Na její straně svítilo slunce, ale na té druhé, světlo neproniklo. Dívka se nadechla, tohle bude její největší bitva, tuto bitvu si vybrala, pokud zemře, bude ráda, bude šťastná, pokud alespoň trochu pomůže svému pánovi.

Gilliad, země nad zemí. Tak malá přesto tak obrovská. Dvě říše. Dva bratři, ovšem jiné, zcela odlišné možnosti volby. Někoho hledala, brouzdala se nebem, oči ji hleděly do dáli a prohledávaly oblohu, daleko, daleko. Konečně ho našla. Toho koho hledala. Oči se jí zúžily, jak zaostřila. Viděla jej. Měl černá křídla, vypadal v té dálce jako obrovský, černý havran. "To bude on. "zašeptala a levou ruku položila na rukojeť meče a čekala, až její protivník usedne na zem. Opět se ozval podobný zvuk tomu jejímu, když přistávala. Ohromné mávnutí a dosednutí. Mladý muž dopadl na špičky a přišel o pár kroků blíž. Měl černé, dlouhé vlasy, tmavé oči, černé brnění a z obalu prosvítala modrá čepel jeho meče. Dívka se zamračila. Měl modrý meč, to znamenalo, že jeho meč prorazí to její, ovšem také ona měla výhodu, meč světelných andělů. Bílý meč, který prosekne cokoliv, kdekoliv.

Mladík se usmál a jeho křídla zmizela. Dívku to překvapilo, ovšem nedávala to na sobě moc znát. "Překvapená, že? To vy světelní andělé neumíte." Promluvil. "Jistě, generále, kdo by to z narkosů neuměl. Jste jen špína, naše odruda." Řekla nenávidtně dívka. "Alende, tak se jmenuješ, viď? Něco ti povím, jen proto, že jsi malá dívka." "Malá? Je mi 200 let, staříku." Řekla. "Ano, mě je čtyřista a taky se nevytahuju, takže, něco ti řeknu, pokud máš zájem." "Ne, to opravdu nemám." Řekla Alende a vytasila meč. "Právem říše světelných andělů tě Narkose vyzývám, aby ses vrátil na svou polovinuGilliadu a to okamžitě." Řekla formálně. "Páni, věta jako naučená z učebnice, že ty jí říkáš často." Posíval se.

"A co jako? Vadí ti to snad? Vystřel z mojí strany, hned!" rozkřičela se Alende a zapoměla na formality.

"Ale, nerozčiluj se, není to zdravé, budeš mít vrásky. Odejdu kdy se mi bude chtít." Zasmál se generál.

"Dělej ty pse! Nebo.." začala Alende.

"Nebo co?"zeptal se se zvednutým obočím.

"Nebo budu nucena tě zabít." Řekla potichu, jakoby se bála tu větu vyslovit nahlas.

"Tak si pro mě pojď, ty bláznivý andílku." Vysmál se jí do obličeje. Alende roztáhla křídla a skočila do vzduchu, jednou, dvakrát máchla křídly a už byla u generála, švihla mečem a……..chvilka napětí XD….Nic, promáchla do prázdna. "Co to?" pomyslela si.

"Ty jsi ale rychlá myška, to ti povím hned, ale na mě, prostě nemáš." Řekl Generál. Alende za sebe pohlédla a uviděla zády k sobě generála, jak se usmívá. Vlasy mu vlály a černá křídla máchaly jen tak znuděně ve vzduchu.

"Co si o sobě myslíš? Já nejsem jen tak ledajaký anděl." Řekla alende.

"Dokaž to." Vyzval ji generál a usmál se. Potěžkal svůj meč s modrou čepelí a černou rukojetí a čekal.

Alende skřivila obličej a letěla k němu, generál udělal to samé. Meče začala svítit a střetly se. Oba vykryly rány toho druhého, oba už se neusmívali, oba křivili své obličeje, jak se snažili udržet toho druhého. Ve stejnou chvíli se od sebe vyprostili a dál bojovali.Alende opět promáchla a generál nyní využil šance a pořezal ji stehno, udeřil ji třikrát do obličeje rukojetí a poslal jí kopnutím k zemi. Alende zastavil jeden z bludných kamenů. Alende vydechla a zakašlala. Zvedla se a podívala se na něj nenávistně.

"Zatím nevidím nic zvláštního, možná ta tvoje rychlost." Provokoval generál. Alende se opět vznesla a nyní začala bojovat opravdu tvrdě. Jakokdyby ani nelétala, přemisťovala se.

"Cože? To není možné, nemůžeš být, to ne!" vyjekl. "Jo, jsem!" křikla Alende a pořezala mu paži. Obletěla ho, koplaho do zad a poslala k zemi stejným kopem, jako on ji. Udeřil se hlavou o kámen, který mu rozsekl obočí. Zasyčel a probodl ji pohledem.

"Jsem člen osobní gardy právoplatného krále světelné říše andělů." Řekla Alende pyšně. Generál se vznesl. "Ty chráníš to odporné zvíře? Není nikomu z nás podobné." Řekl. "Jistě, to říká ten pravý, ty taky chráníš svého pána." Řekla Alende. "Jenomže můj pán není stvůra jako tvůj. No řekni, kdo z nich, tvůj, nebo můj ovládá lidi?" zeptal se a Alende zamrkala, byla zaskočena. Využil toho a tasil. Alende se vyhla. Na zem padalo její bílé peříčko, které dopadlo na stinnou část. "To není pravda!" křikla a začala nenávistně a krutě bojovat.

"Ale jo, je to pravda, zemři!" křičel a dál společně bojovali. Alende opět spadla na zem. Klečela a hlasitě oddychovala, v levé ruce svírala svůj meč a opírala se o něj. Generál to samé v bledě modrém, jak bylo vidět, síly byly vyrovnány.

"Jak tys mohl zabít mé přátele?" zeptala se nenávistně. "Taky mě to udivoje,…taky nechápu, jak jsi mohla zabít mé nadřízené." Zasmál se sarkasticky.

"Ukončíme to!" křikla Alende a generál kývl.

Všechno se událo, jakoby pomalu.

Alende se zvedla, meč v levé ruce, běžela vstříct generálovi. Generál si nacystal meč a také k ní běžel. Meč v pravé ruce, meč v levé ruce, tráva uhýbala, vítr téměř nefoukal, bylo dusno, jen na ten jeden okamžik.

Oba meče, oba hroty se k sobě blížily. Alende natáhla pravou ruku a generál levou. Ruce se dotkly a vyzvedly nahoru, aby nebránily nevyhnutelnému.

Oblastí, kde oba bojovali se vznesl zvuk rozbité, oceli, kov, který byl bytelný, na obou stranách se rozbil. Alende se rozšířily oči a vydala bolestný stén. Generál, jakoby v trransu sledoval, jak se v překrásně zeleném lese zvedly křídla barevných ptáčků a jak odlétají.

Alende se podívala mezi jejich těla. Dva meče, zaklíněne u sebe a každý meč vězel v těle toho druhého. Alende se hůř dýchalo.

"ne, nemohl, to by,…ne.." přemýšlela a podívala se na jeho tvář, na jeho profil. Podíval se také.

Ruce, které byly spjaty sepřikrčily, ruce, které držely meče, sevřely rukojetě.

Ozval se dívčí bolestný stén.

Oba andělé se vznesli na svou polovinu říše. Oba se podpíraly meči a oba si svírali trup.

Alende se podívala na rozmazanou siluetu svého silného soupeře. "Jsi silný." Řekla a zakašlala. Vykašlala krev.

"Ty taky." Řekla generál a z úst, jak se usmál mu vytekl proužek rudé krve.

Alende nemohla dovolit, aby tento anděl ,tak horzibý nepřítel vnikl do jejího království, nemohla si to dovolit. Zbýval jeden způsob. Její krev, smíchaná s krví žíly, která ji umožňovala zde pobývat. Jak tušila, probodl její žílu, Alende umírala, nemohla už tady dýchat. Alende si sáhla do rány a promáchla rukou. Generál na ni jen zýral. Z její ruky se řinula fialová krev. Alende popadla meč, který svítil jako slunce a promáchla jím krev. Z meče a krve se zjevil štít, nazlátlý, tvrdší, než cokoliv jiného. Alende se sesunula k zemi a dívala se na svého protivníka který přišel k štítu a začal do něj bušit. "Ne, cos to udělala, ne!" křičel. "Sbohem,…Generále, to je můj dárek…pro…pro…pro…te..tebe." řekla a oči se jí zavřely.

Generál ješt chívli pobyl u štítu, ten ovšem nepovolil. "Sakra, hloupá holka. Místo, aby žila tři dny, bude žít tři hodiny ." řekl generál a zavrtěl hlavou. Podíval se do země, kde našel bílé, zářicí peříčko. Usmál se a vzal ho. Dotkl se jím stěny. Peříčko prošlo, jeho ruka prošla. Chtěl projít, když mu v tom zabránila něčí síla. Generál se podíval na obzor. Bílé křídla, lesklá nazlátlá zbor, plavé vlasy.Stáhl se zpět. K polomrtvému vojakovi nejvišší gardy přiletěl její nadřízený. Muž, 400let starý, vypadajíc na 20 let. Blonďaté vlasy, fialovo modré oči, svaly a zbroj. Podíval se na štít a na generála za ním. "Ty?" vyjekl. "Ano já." Usmál se Generál. "Xilone, cos jí to provedl?" zašeptal anděl a poklekl k dívce. "Ale, neříkej, že ti na tý holce záleželo." Usmál se Generál. Z jeho hlasu šela slyšet nenávist. Žárlivost? "Ano, záleží mi na ni, to ty ale nemůžeš znát." Řekl anděl. "Myslíš? Narisi?" řekl Xilon. "Vím, Alende,…je jedinečná, kdybych věděl ,že to ty tu budeš okounět, šel bych sám, ale.." "Ale tvůj milovaný pán tě chtěl mít po svém boku, jak krásný, až se mi chce z toho zvracet." Řekl Xilon. "Jak se opovažuješ!" začal Naris a chystal se vytasit svůj meč. "Nedělal bych to, zbytečně se budeš zdržovat, tý tvý holce, jsem probodl žílu aury." Řekl Yilon a usmál se. "nevěřím ti." Řekl Naris a opatrně ji zvedl. Alende stále svírala svůj meč v levé ruce. Naris ji ho zstrčil do obalu a vyrazil.

"Sbohem, Alende." Zašeptal Xilon a odcházel.