Hermiona - část 8.

"Viktore," vydechla Hermiona. Štěstí, které pociťovala z ní vyprchalo při pohledu do jeho tváře. Vzpomněla si na ty oči plné hněvu a otřásla se.
"Jak je ti?" zeptal se zdvořile Viktor a přistoupil blíže k posteli.
"Lépe, děkuji," řekla Hermiona odměřeněji než chtěla, avšak formálně. Dosud se na něj nedokázala pořádně podívat, bála se, že opět uvidí jeho oči rozzlobené.
"Mohu ti položit jednu otázku?"
"Samozřejmě," odpověděla Hermiona s klidným hlasem, zatím však nenašla odvahu k pohledu na něj, tak se dívala do nikam. Ucítila jak si Viktor opatrně přisedl k ní na postel a snažil se najít její ruku, aby ji za ni mohl chytit. Šmátral po posteli ale nemohl ji najít. Hermiona ji zaťala v pěst, nechtěla, aby se jí dotýkal. Alespoň zatím ne. Po chvíli hledání to Viktor vzdal, načež se Hermioně ulevilo a uvolnila sevření své pěsti. Viktor se zhluboka nadechl a začal se ptát.
"Co se ti vlastně stalo? Po škole běží různé fámy, různé verze tvého příběhu. Někdo říká, že jsi spadla, jiný, že ti to někdo udělal, já bych to chtěl slyšet od tebe, co se ti stalo, řekneš mi pravdu prosím? Nevím co si o tom všem mám myslet," dořekl Viktor a upíral na ni své žhnoucí oči. Teprve teď na něj Hermiona pohlédla, poprvé za celou tu dobu se na něj podívala, nevěřícně na něj zírala.
"Cože?" vyhrkla bez rozmýšlení.
"No jen jsem chtěl znát pravdu. Znáš školu, někomu dáš přátelskou pusu a podle ostatních s ním hned chodíš," s úsměvem na ni šibalsky mrkl. Hermiona se o úsměv ani nepokoušela, věděla, že by to v této situaci nezvládla.
"Tak ty nevíš co se stalo?" musela se velice kontrolovat, aby nekřičela a tím nevzbudila Rona.
"Ne, jak bych mohl…"
"Prosím, odejdi," skočila mu do řeči Hermiona. Viktor se na ni nevěřícně podíval jako by nechápal, co se děje.
"Co se s tebou děje? Nebývala jsi taková."
"Co se děje se mnou? Na to bych se měla zeptat spíš já tebe, nemyslíš?! Děláš jako by se nic nestalo ale stalo se a já to nehodlám jen tak přejít." Hermiona to nevydržela a rozplakala se. Jak mohl být tak krutý? ptala se sama sebe. Snažila se uklidnit, nechtěla před Viktorem plakat, myslela si, že když před ním bude plakat ukáže svou nejslabší stránku.
"Hermiono, no tak neplač," snažil se jí uklidnit Viktor, avšak marně.
"Přestaň, prosím tě, odejdi," řekla už klidnější Hermiona. Stále plakala. Cítila jak se Viktor na posteli pohnul a naklonil se k její mu uchu a zašeptal.
"Hermiono, TY jsi pravdu neřekla a já ji říkat rozhodně nehodlám. Je to tvoje chyba, a pokud čekáš omluvu," řekl Viktor už hlasitěji a zvedl se k odchodu. "Žádná nebude," a odešel jak si Hermiona celou dobu přála. Ještě chvíli tiše plakala ale pak se uklidnila. Přece nebudu plakat kvůli takovému idiotovi řekla si Hermiona.
Najednou uslyšela jak klaply dveře. Ztuhnula strachem a zároveň nadějí, že je to Viktor. Mýlila se. Byla to madame Pomfreyová se slíbenou večeří. Hermiona neměla na jídlo nyní ani pomyšlení.
"Slečno Grangerová?" zašeptala potichu madame Pomfreyová, aby ji náhodou neprobudila kdyby spala.
"Ano? Jsem vzhůru," řekla Hermiona už normálním hlasem.
"Donesla jsem vám slíbené jídlo. Doufala jsem ale že usnete, jak vidím, marně. Probudil se pan Weasley, když jsem tu nebyla? Nepotřeboval něco?" zeptala se starostlivě madame Pomfreyová a položila tác s jídlem na noční stolek postavený u postele.
"Ne neprobudil se," řekla Hermiona a dívala se na jídlo, které madame Pomfreyová přinesla. Po chvilce usoudila, že si přece jenom něco vezme, i když hlad nepociťovala.
"Zdáte se mi nějaká rozrušená, slečno. Měla jste snad návštěvu?"
"Ne, nebyl tu nikdo, kromě vás a Rona," zalhala nenuceně Hermiona, pohledem ale stále setrvávala na jídle.
"Vidím, že máte asi opravdu hlad že ano?" pousmála se madame Pomfreyová.
"Asi ano," připustila Hermiona.
"Dobrá, než ale odejdu musím vám předat toto," řekla a podala Hermioně dopis. "Je od slečny Alsové. Předala mi jej když jsem vám byla pro jídlo," dodala ještě a odešla. Hermiona se na dopis neurčitě podívala, na jednu stranu ten dopis chtěla otevřít co nejdřív ale na druhou stranu se děsila toho co v něm najde.Proto se rozhodla, že se nejdříve nají a potom se teprve podívá co jí Peggi tak důležitého napsala. Postila se do jídla, přestože nevěděla co jí, chutnalo jí to.
Nedokázala odtrhnou oči od dopisu, který ji madame Pomfreyová donesla.Když dojedla, popadla rychle dopis a otevřela jej. Spatřila velice úhledné písmo. Nikdy předtím neviděla jak Peggi píše, líbilo se jí to.

Hermiono,
nemohu uvěřit tomu,že jsi neřekla pravdu! Proč lžeš? Jsi si jistá, že ti za to Viktor stojí? Myslím, že bys měla říct pravdu, alespoň Harrymu a ostatním. Dávej si na Viktora pozor, dnes jsem ho viděla s neznámou dívkou, vesele se s ní vybavoval, vím nemusí to nic znamenat ale přesto tě prosím, ne já tě žádám, řekni pravdu.Nemohu si pomoct ale Viktor na mě nepůsobí dobrým dojmem, jako by něco chystal, ovšem, neznám ho dost dobře na to, abych jej mohla takto soudit. Harry i Ginny se mě ptali co se ti stalo, neřekla jsem jim nic, tedy alespoň zatím. Pokud jim neřekneš pravdu ty udělám to já, ale nenuť mě k tomu prosím, řekni jim to sama ano? Brzy se za tebou přijdu podívat a promluvíme si, ano? Dobře si všechno promysli, než něco uděláš.
S pozdravem Peggi.

Hermiona dočetla dopis se zatajeným dechem. Takže Peggi nic nepověděla, oddychla si. Už věděla co měla na mysli madame Pomfreyová, když říkala, že ji Peggi k něčemu donutí. Chtěla po ní, aby řekla pravdu, chtěla, aby řekla co jí Viktor udělal. Sama Hermiona ale nevěděla jestli to dokáže.
A co ta dívka, s kterou byl Viktor? přemýšlela, kdo to mohl být? Že by si za mě už našel náhradu? Ne, tomu nevěřím,nechci tomu věřit. On takový není, nevím co to do něj tenkrát vjelo, uklidňovala sama sebe. Z jejích myšlenek ji vytrhlo až zasténání, které se ozvalo z vedlejší postele. Ron se probudil a asi se pokoušel vstát a nešlo mu to. Madame Pomfreyová se za ním starostlivě rozeběhla.
"Pane Weasley? Co je vám?" ptala se udýchaně. "Jste v pořádku? Jak vám je?"
"Je mi… lépe," řekl Ron tiše.
"To jsem ráda, pamatujete si co se stalo?"
"Jen matně, vím, že jsme měli famfrpálový zápas a já jsem létal kolem brankových obručí, pak si pamatuji jak mě něco udeřilo do hlavy a začal jsem padat, pak už je to dost nejasné, myslím, že si pamatuji Hermionu jak na mě mluvila a také jak plakala," řekl Ron posmutněle. "Více si toho nepamatuji. Jak dlouho tu jsem?" zeptal se.
"Pár dnů. Ale ještě tu zůstanete. Nebojte se, nebudete tu sám, slečna Grangerová je tu také," řekla a pohlédla k Hermioně.
"Hermiono? Co tu proboha děláš? Stalo se ti něco vážného? Jsi v pořádku?" zeptal se udiveně a starostlivě Ron.
"Jsem v pořádku, Rone. Jak je tobě? Ten tvůj pád byl strašný, myslela jsem, že skončíš v nemocnici U Svatého Munga. Naštěstí je madame Pomfreyová tak šikovná, že to všechno zvládla sama," řekla Hermiona a usmála se na něj a potom také na červenající se madame Pomfreyovou.
"Mě je dobře, asi mi nebudeš věřit, ale, jsem ospalí," řekl Ron a usmál se vřelým úsměvem.
"A dost vy dva, oba hned spát. Potřebujete to jako sůl, vám pane Weasley donesu lektvar proti bolesti a hojící lektvar. Vám, slečno Grangerová donesu něco na spaní jinak snad neusnete," řekla nekompromisně madame Pomfreyová, její hlas byl plný autority.
"Ano madam Pomfreyová," řekli sborově Ron a Hermiona. Madam šlehla po obou pohledem a odešla pro lektvary.
"Hermiono?" prolomil krátké ticho Ron.
"Ano?"
"Co se ti stalo? Můj příběh znáš a já bych rád znal tvůj," řekl Ron a opatrně se otočil na bok, aby na Hermionu lépe viděl. Ta udělala to samé takže si teď hleděli to tváře.
"Upadla jsem," zalhala s mírným úsměvem opět Hermiona.
"Vážně? Ty, že jsi spadla?" chichotal se Ron.
"Ano, je to komické," připustila Hermiona a zahnala vzpomínku na Viktora, která se jí drala do mysli.
"A víš co? Mě se to nezdá. Nějak mi to k tobě nesedí, tobě se takové věci vyhýbají obloukem. Neber si to špatně ale myslím, že mi neříkáš pravdu. Já, nechci tě nijak obviňovat, jenom to ne. Tak co, jak zní pravda?" usmál se na ni povzbudivě Ron, avšak jeho oči prozradili, že má strach jestli to nepřehnal.
"Ach Rone," povzdychla si Hermiona a stále z něj nespouštěla oči.
"Takže to není pravda, že jsi spadla, že?" prokoukl ji Ron.
"Ano."
"Ano, je to pravda nebo ano, není to pravda?" nedošlo hned Ronovi.
"Ano, není to pravda," připustila tiše Hermiona. Odtrhla od Rona pohled a převrátila se na záda, aby se mu nemusela dívat do obličeje. Chtěla mu říct pravdu ale zatím raději ne. Ne tady a ne teď.
"A řekneš mi pravdu?" nenechal se jen tak odbýt Ron ale to už naštěstí byla zpátky madame Pomfreyová s lektvary.
"Tady máte, slečno," řekla podala Hermioně její lektvar. Ta ho poslušně a ochotně vypila. Nechutnal nijak dobře ale pro ni to bylo vysvobození, že nemusí Ronovi nic říkat a zároveň nemusí myslet na Viktora.
"Výborně. A tady máte vy pane Weasley," a podala lektvary Ronovi, tomu se do nich očividně nechtělo.
"No tak, pijte," Ron se jen ušklíbl a vypil svou "porci" lektvarů.
"A teď běžte spát," řekla madame Pomfreyová unaveně, "já udělám to samé," dodala spěšně. Hermiona zavřela oči a snažila se usnout, myslela si, že to bude těžké ale spánek přišel dřív než předpokládala.
Zdál se jí poněkud zvláštní sen. V tom snu byla pozorovatelem, nic neříkala, nijak nezasahovala, pouze se dívala. Stála ve zmijozelské společenské místnosti, poznala to pouze díky výzdobě, všude byl znak Zmijozelu a bylo zde hodně zelené a stříbrné, barvy Zmijozelské koleje.
V křesle u krbu seděl Viktor a usmíval se, díval se směrem ke dveřím, které se pomalu začali otevírat.Viktor se zdál netrpělivý. Dveře se otevřeli úplně a vyšla z nich nějaká neznámá dívka. Byla zvláštní, neměla na sobě hábit ale obyčejné Jeany a bíle tričko. Dlouhé, uhlově tmavé vlasy měla ledabyle stažené do ohonu.Oči měla modré jako lagunu, plné rty byly roztažené do kouzelného úsměvu. Až nevěřícně se podobala Peggi. Hermiona chvilku přemýšlela jestli to není Peggi ale tato dívka se od ní něčím lišila, avšak Hermiona zatím nedokázala říct čím.
Viktor vstal z křesla a přešel k dívce.
"Sluší ti to," pronesl tiše a pousmál se.
"Děkuji," řekla a mírně zčervenala.
"Nechce se ti spát? Už je celkem pozdě."
"Ne, nechce, a navíc jsme slíbili že přijdeme. Jak vidím tobě nevadí nosit hábit, nebo proč si se nepřevlékl?"
"Byl jsem pryč a pak už jsem to nestihl," odpověděl neochotně Viktor, ale od krásné dívky neodtrhl oči.
"Ty pořád někde lítáš," řekla uličnicky a prohrábla mu vlasy.
"Máš pravdu, tak pojď," chytil ji za ruku o odvedl ji z místnosti. Hermiona tam zůstala sama. Nevěřila tomu co vidí, nechtěla tomu věřit. Chtěla na něj zavolat ale nešlo to, jako by jí někdo ukradl hlas, chtěla se za ním rozeběhnout ale nohy ji neposlouchali.
Strhnutím se probudila, bylo už ráno, nevěděla sice kolik je hodin ale soudila to podle počasí venku. Opět tam bylo krásně jasno.
Přemýšlela o snu co se jí právě zdál. To není možné, byl to jen sen, to nemůže být pravda, Viktor by ji nepodvedl, uklidňovala se. A dost! okřikla se v duchu. Byl to jen sen, pouhý sen nic víc. Hloupý výmysl mé mysli.
"Viktore," povzdechla si tichounce.
"Hermiono? Jsi v pořádku?" zeptal se náhle Ron.