Anděl strážný 2

PŘEJU SI

Naris se díval na bezvládné tělo Alende, které si tiskl ke svému. Ruce ji povadle visely a křídla,…byla povadlá, jakoby bez života, celá byla bílá. „Alende, vydrž to.“ Řekl. Podíval se do dálky a usmál se. „už tam budem, už jsme tam.“ Řekl tiše a ještě zrychlyl dvěma mocnými promachy křídly. Před ním se rozpínal na obloze obrovský zámek, obrovský hrad, pevnost, tak půvabná a krásná, jako strašlivá.
„Alende, budeš v pořádku.“ Dušoval se Naris, ale i přesto uklidňoval sám sebe a doufal ,že nedojde k nejhoršímu.
Jen, co dosedl na vyleštěnou, podlahu zámku, sebjehli se k němu další andělé.
„Je zraněná, potřebuje okamžitě ranhojiče.“ Křikl Naris. „Narisi, žiješ ještě ve své době, máme to je alchymisty, magiky, zdravotníky.“ Řekl jeden. „Pohni se!“ křikl Naris a už ji nesl do spodních pater, kde se léčilo.
Přispěchali k němu tři andělé, kteří měli bílé hávy s bílými rukavicemi. „Pane Narisi, mi se o ní postaráme.“ Řekl jeden z nich. Naris se usmál. „Vám bych jí tu nesvěřil ani za milion let, jdu s váma.“ Řekl a položil ji na nosítka. Její křídla ochotně složil pod ní a běžel spolu s Anděly na ošetřovnu.
„Co se stalo?“ zeptal se alchymista. „Bojovala s Xilonem.“ Řekl Naris a slopil hlavu. „S generálem Xilonem? S tím Narisem?“ zeptal se šokovaně Alchymista. „Ano, on. Řekl, že má poraněnou žílu aury. K tomu, Alende udělala štít ochrany, ale Xilon, jak jsem zjistil má její brk beří, protože prošel branou.“ Informoval Naris. „Cože?“ vyjekl Alchymista.
„Pokud už ví, jak použít její peří, co se stane, pokud projde …to je jedno.“ Řekl Alchymista a Naris přimhouřil oči. Už delší dobu zpozoroval ,že Alende je vyjmečná, něco skrývala. Pořád byla poslední z osobní gardy, přitom byla nejsilnější, kromě Narise.
„Máš pravdu, přeřízl ji žílu Aury, má tři hodiny. „řekl Alchymista. „Ne, má hodinu, sem to trvalo dvě.“ Řekl Naris a Alchymista kývl. „Musím jít něco zařídit, zatím ji držte při životě.“ Rozkázal a odešel.
Naris se za ním díval a kroutil hlavou. „Staroch jeden.“

Alchymista v rudém hávu a bílou berlí došel do vyšších pater, císařské moci. Dva strážní, zlatě odění andělé mu zastoupili cestu.
„Otrapové, pusťte mě, jsem nejvyšší alchymista!“ křikl a Andělé rozestoupili cestu. Alchymista vložil vrch berle do zámku od dveří. Dveře se otevřely a on vstoupil do zelené zahrady. Když vstoupil, dveře se zavřely a on osaměl. „Můj pane, potřebuje s tebou mluvit tvůj alchymista.“ Křikl do zahrady a šel dál. Za keři uviděl ležet odporně vypadajícího tvora. Byl to červený drak, pojídal bobule a díval se na něj svýma černýma očima.
„Co potřebuješ, alchymisto?“ zeptal se božím hlasem.
„Můj pane, vaše dítě. „řekl Alchymista a klekl si, svůj pohled upřel na své boty. „Co je s mou dcerou.“ Řekl drak, jakoby to řekl s povinnosti.
„Vaše dcera ,byla zraněna, bojovala s Xilonem, generálem Narkosů. Je zázrak, že přežila, ovšem, ne na dlouho. Přesekl jí žílu aury, zbývá jí necelá hodina, můj pane.“ Informoval ho Alchymista.
Drak zvedl hlavu, v očích vztek. Otevřel svou obrovskou hlavu a z jeho tlamy se ozval hrozivý řev.
„Cos to řekl? Moje dcera a ten Narkos? Je tak pozdě?“ zeptal se. „Ne, můj pane, existují zadní vrátka.“ Řekl Alchymista.
„ Ty myslíš, že jí mám poslat do světa lidí, těch odporných tvorů, aby je poslouchala?“ vyjekl. „Ano, můj pane, tak se jí obnoví aura, potom se musí vrátit.“ Řekl. „Ne, nikdy!“ křikl drak.
„Raději ji nechám umřít, než bych měl..“ řval.
„Pane..!“ řekl Alchymista a vstal, podíval se mu do očí. „Nejsem jen tak z rozmaru váš nejvyšší a nejschopnější Alchymista, jsem její kmotr, její strýc, ona nepřežije, bude lepší, když jí pošlelš do služby na zemi, má skvělé přesvědčovací metody, bude zpět za pár týdnů, hůř za měsíc. Pokud jí necháš umřít, nebudeš mít následníka, nebudeš, tvůj rod se zhroutí a Nakrosové budou v převaze. Alendina krev je ve všechn brněních, ve zbraních. Když zemře, její krev, co tepe v zámku vyschne, zbyde z ní prach a potom, tvůj hrad, tvá říše, padne, můj pane.“ Řekl Alchymista.
Drak se zvedl a přešel k sloupiví, které ohraničovalo jeho zahradu. Za soupovím se rozprostírala jeho mocná, veliká říše. Díval se do stínu, tam, kde sídlil jeho bratr. „Máš pravdu, musím ji poslat do to příšerné země.“ Řekl a podíval se dolů. „Pošli ji tam, co nejrychleji.¨“ rozkázal.
„Ano, můj pane.“ Uklonil se Alchymista a odešel.
Naris držel Alende za ruku. „Svlékněte ji a dejte jí její šaty.“ Křikl hlas. Naris se otočil za hlasem. Na ošetřovnu vešel Alchymista. „připravte jí na obřad.“ Řekl. „Cože?“ vyjekl Naris a podíval se na Alende a Alchymistu. „Co chceš dělat?“ křikl. „Posílám ji dolů.“ Řekl Alchymista. „Cože?“ vyjekl Naris.
„Nepřežije.“ Křikl. „To máš pravdu, nepřežije, pokud to neudělám, mám svolení Taruse, tak mě nezdržuj, chlapče.“ Křikl Alchymista. „od,..Taruse?“ zašeptal Naris.
Svolení od draka Taruse, krále, pána celé světlé části znamenalo, že se to musí dodržet, svolení znamenalo, že je situace vážná.
„Proč Tarusovi na Alende záleží? Teď?“ zeptal se Naris a Alchymista zkameněl. ¨
„Do toho ti ic není.“ Řekl Alchymista a odešel. Naris se podíval na Alende, na její bílý obličej, růžové rty, její vlasy, její tělo. Pohladil ji po čelisti. „Sbohem, Alende.“ Zašeptal a odešel.
Alende měla na sobě bílé šaty bez ramínek se stříbrnou výstuží okolo poprsí. Dva rozparky vepředu, aby se jí vždy dobře chodilo. Vlasy měla volně, rozčesané, byla umytá, ránu měla zavázanou a byla uprostřed trojuhelníku, který ji měl poslat na zemi. Alchymista otevřel zaprášenou, bílou knihu s černými okraji a začal vyslovovat postupně kouzelné formule.
Když dořekl poslední, trojuhelník, ve kterém byla Alende začal svítit a potom, Alende zmizela.
Alende se otevřely oči, byla v bílém prostoru. „kde, to jsem?“ zeptala se. Viděla na sobě své šaty, svá křídla měla složená. „Jsi na cestě na zemi.“ Řekl známý hlas. „Alchymista?“ vyjekla Alende. „Ano, dítě.“ Řekl Alchymista. „Co, co se to semnou děje?“ zeptala se Alende.
„Posílám tě na zemi, Alende. Musíš se uzdravit. Tvá žíla Aury byla rozříznutá. Musíš donutit člověka, kterému budeš dělat ochranku, aby se zamiloval. Jeho láska tě pak uzdraví. Alende, nebudeš vidět, neboj se, pouze kdyby si to výslovně přál, tak tě ostatní uvidí. Budeš vypadat jinak, budeš zranitelná. Alende, budeš toho dotyčného chránit, plnit jeho přání, rozumíš?“ zeptal se.
„Já, nevím ,asi jo, budu mít všechny svoje dispozice?“ zeptala se Alende.
„Budeš mít křídla, budeš mít svou moc, ale nebudeš mít zbroj a meč. Budeš schopná mu splnit všechny přání.“ Řekl Alchymista.
„Já, já mám jiný vlasy!“ křikla Alende. Držela si tlustý pramen vlasů. Měla je bílé a dlouhé, rovné. „ne, bože můj.“ Křikla. Už neměla své svaly, byla křehčí, menší, dětinštější, měla dětské rysy, baculatou tvář.
„Budeš mít jiné oči, nezapomeň, tak se budeš lišit, budeš nadpozemsky krásná, pro ostatní, když tě uvidí.“ Řekl Alchymista. „No ne?“ odsekla Alende.
Náhle měla pouze bílé šaty se špagetovými ramínky, v zadu se zavazováním. 3aty pod kolena, byly pěkné, ale nezvyklé.
„Hodně štěstí, Alende.“ Řekl ještě Alchymistův hlas a potom se Alende propadla do tmy.

Alendino tělo zadunělo, jak spadla na zem. „Au, ježiši, co to je!“ sykla a podívala se kolem. Viděla jasně a uviděla něco, jako stůl, židli, čtvercovou místnost, jedno okno, skříně, zvláštní, nezvyklé obrazy a postel s přikrývkou. Pod přikrývkou se něco hýbalo. Alende luskla prsty a před posteli se vytvořila bílá židle z jejího světa s fialkovým polštářem na sezení. Alende se usmála. „Přece jen to bude zábava.“ Řekla a sedla si. Podívala se na obličej opáleného, hnědovlasého kluka. „Hm…tohle nebude zlý.“ Řekla a oddychla si ,že nedostala na starosti nějaké malé děcko, co chce celé hračkářství.
„Asi tě budu muset probudit.“ Řekla si Alende a opatrně ho pohladila po čele, tím mu odhrnula vlasy.
Ozvalo se nesouhlasné zabručení. „Vzbuď se, kluku.“ Řekla. „Co?“ zamumlal ten kluk. „Vzbuď se!“ křikla a ten hnědovlasý kluk s sebou škubl a posadil se. Zamžoural očima a ….vyjekl…
„Božeeeeee…..růdý očiiii!“ křikl a dveře do jeho pokoje se otevřely. Rozsvítilo se a do pokoje vešla hnědovlasá žena v pyžamu. „Co je, Joshi? Co tu řveš?“ ptala se.
Josh se díval na Alende. Viděl ji snad jen on? „Mami, ty nevidíš tu holku s červenýma očima?“ zeptal se a podíval se na mámu. „Koho?“ zeptala se. Joshovi došlo, že jí matka nevidí. „To byl sen, jdi spát.“ Řekl Josh. Matka jen pokrčial rameny a odešla.
Alende se usmála. „Skvělá práce.“ Řekla. Josh se přitiskl ke stěně. „kdo jsi?“ zeptal se.
Viděl rochu bledou, štíhlou, křehkou holku s červenýma očima, hodně světlýma dlouhýma vlasama v bílých šatech, jak se usmívala a seděla v bílém křesle na polštářku.
„Já jsem tvůj anděl.“ Řekla. „Cože jsi?“ vyjekl a pokrčil nohy. Kolena k hrudníku, rozkročil se apoložil si ruce na kolena. Vzdychl. Alende zrůžověla, měl jen své černé trenýrky, jinak nic, byl to pěkný pohled na svalnaté bříško asi 16ti letého kluka, ale i tak.
„Ehm….jsem tvůj Anděl strážný. Musím tu chvilku s tebou pobýt. Jak jsi teĎ zjistil, ostatní mě nevidí. Musím ti plnit všechna tvá přání. Chceš delší valsy, máš je mít, chceš boty, máš je mít. Chceš, abych byla vidět tak se…“ „Ty chceš říct, že když si budu přát, aby tě ostatní viděli, tak tě ostatní uvidí?“ zeptal se a laškovně se usmál a prohlédl si mě. „Jo, nečum na mě jako na jídlo.“ Řekla Alende.
„Počkej, řeklas, že tu musíš pobýt, jak jako?“ zeptal se.
„bože, ti lidi do všeho strkaj nos.“ Zavrčela a vzdychla si. „Bude to na dlouho, ale tak, zkusím to shrnout do kostky.“ Řekla.
„Jsem voják nejvyšší gardy, žiju ve světě Gilliad, to je svět nad zemí. Jsem světelný anděl, to jde vidět, že? My andělé, abychom dokázali v tom světě žít, máme žílu aury. S takovou žilou se buď to andělé rodí, nebo když nějaký člověk zemře a je hodný, tak se může andělem stát, ale musí mít k tomu předpoklady. V naší zemi je už po staletí válka, mez dvěma národy. Mezi mým a Nakrosům. To jsou bytosti jako já, andělé, ale s tím, že mají černá křídla ,žijí ve stínu, jsou bledí, nebo ne,…to ej vlastně jedno, no….takže, bojovala jsem s generálem, ten mi přesekl žílu aury. Když ti aura,….to je nechutný,…no prostě když ti někdo přesekne žílu aury, nemůžeš dýchat a umíráš. Existuje ovšem způsob, jak přežít, to je, že mě poslali na zemi, kde ti budu pomáhat se zamilovat a budu se léčit tvou láskou, chápeš?“ zeptala se Alende.
Josh na ní trochu divně civěl. „Ty ses ale rozjela.“ Řekl. „nechápu ani slovo,…cos to tu říkala o andělích, ale vím z toho to ,že tu musíš zůstat do tý doby, než se ti zpraví ta tvoje žíla něčeho, že?“ „Žíla aury, jo správně.“ Řekla Alende a usmála se.
„A to tím, že se budeš léčit mou, láskou?“ zeptal se pobaveně. „jo, já si ty pravidla nevymyslela, skrčku.“ Vyjela Alende na Joshe, když viděla jeho pobavený výraz.
„Hele, jse vyšší než ty, taky starší.“ Zasmál se. „Vážně?“ usmála se Alende. „To pochybuju.“ Řekla.
„Jo? Mě je 17.“ Řekl a Alende se rozesmála. „Skvělý, mě 200.“ Začala se smát. „Cože?“ vyjekl.
„Jo, je mi 200. Takže jsi mladší ty. TeĎ bys měl jít spát.“ Řekla Alende.
„Nevěřím ti, že bys mi slnila nějaký přáni, jakýkoli.“ Řekl. „Vážně?“ usmála se alende. „Jo.“ Řekl Josh.
„Tak si něco přej.“ Pobídla ho Alende a Josh se usmál.
„Přeju si, aby tě ostatní viděli.“ Řekl. Alende rozšířila oči. Odněkud se řinul vítr, vlasy ji poletovaly tam a zpátky. „To ne, já nechci.“ Křikla Alende a v tu ránu…….zmizela.