Hermiona - část 9.

"R-Rone? Já myslela, že spíš. Jsem v pořádku, proč se ptáš?" řekla Hermiona a oparně se otočila na zdravý bok, aby na něj lépe viděla. Ron byl stále bledý v obličeji, tvářil se nechápavě, možná i trošku zděšeně.
"Ne, nespím. Jsem vzhůru už dlouho, vzbudila si mě. Mluvila jsi ze spaní, můžu se tě zeptat co se ti zdálo? Vypadalo to, že jsi vyděšená k smrti."
"Co jsem říkala?"
"Nevím, pořádně ti nebylo rozumět, něco ve smyslu, že ji neznáš a že ti to nemůže udělat, pak už ti nebylo rozumět, až teď než ses probudila, to jsi potichu ale zřetelně řekla: ,Viktore' ale myslím, že to už si byla vzhůru i ty, mýlím se snad?" mrkl na ni Ron.
"Povíš mi co to mělo znamenat? Proč ten všechen povyk? Co se ti zdálo?"
"Moc otázek najednou," pousmála se Hermiona.
"Promiň," řekl Ron kajícně. Jeho pohled byl rozrušený, žádoucí, propaloval Hermionu pohledem natolik, že musela očima uhnout jinam, aby si mohla posbírat myšlenky a smysluplně mu odpovědět. Musela rychle vymyslet nějakou lež, která by zapadala.
"Já pořádně nevím co se mi zdálo," řekla nakonec. "Byly to nesmyslné útržky, které nedávaly nijak smysl."
"A co to bylo za útržky? Vypadala opravdu vyděšeně, jako by tě honil sám ty-víš-kdo," nenechal se jen tak odbýt Ron.
"Ne, Voldemort to nebyl. No tak Rone, měl by ses konečně naučit říkat jeho jméno. Harrymu to nedělá problém, a mě už také ne," snažila se stočit rozhovor jiným směrem.
"Hermiono, Harrymu to nedělalo nikdy problém, pokud se dobře pamatuji, a ty jsi jméno ty-víš-koho začala říkat také teprve nedávno, musíš mi dát prostě hold ještě chvíli čas," řekl rozhněvaně Ron. Hermiona chtěla něco říct ale to už se k nim blížila madame Pomfreyová.
"Vidím, že jste si přivstali. Mám vám poslat pro snídani nebo si nejdřív vezmete léky?" zeptala se.Byla ještě v pyžamu, které měla ale důkladně schované pod županem. Vypadalo to jako by ji vzbudili.
"Já bych si raději dal nejdřív tu snídani," řekl Ron. "Co ty Hermiono?" obrátil se na ni. Odpověď mu vyčetla v obličeji, vrhl po ní prosebný pohled štěněte, Hermiona nemohla jinak než s úsměvem souhlasit.
"Dobrá, hned jsem zpátky," řekla madame Pomfreyová a odkráčela pryč.
"Jsem zvědavá kdy mě pustí," přemýšlela Hermiona nahlas.
"Tebe určitě zanedlouho. Ale co já? Já tu budu ještě minimálně týden, a když tebe pustí tak tu budu pouze já a madame Pomfreyová. To bude teda zážitek," povzdechl si Ron.
"Neboj, Harry, Ginny, Fred, George, myslím, že i Peggi za tebou budou určitě chodit jak nejčastěji budou moct, ostatně, divím se, že ještě nepřišli."
"A ty?"
"Co já?"
"Ty za mnou budeš chodit?"
"Chtěl bys, abych za tebou chodila?" pousmála se Hermiona. Vzpomněla si na Viktorovu reakci po zápase ve famfrpálu, kdy šla Hermiona místo s ním, s Ronem. Doufala, že když bude nyní Rona navštěvovat, nebude se chovat tak nepřípustně jako předtím.
"Ano, chtěl bych, abys za mnou chodila," řekl tichounce Ron, tak, že to hermiona málem neslyšela. Když se na něj podívala, jeho oči hořeli touhou. Nešlo jim odolat.
"Dobře, budu za tebou chodit," souhlasila nakonec. Bylo vidět, že se Ronovi ulevilo. Ale to už byla madame Pomfreyová zpátky i s dvěma tácy jídla. Postavila je k nočním stolkům u postelí.
"Tady máte. Zařídila jsem, že vám sem budou nosit jídlo skřítci, teď už se asi budete budit pravidelně, přinejhorším vás vzbudím."
"Díky," řekli Ron a Hermiona sborově. Ron se na jídlo vrhl jako sup, který měsíce nejedl, madame Pomfreyová i Hermiona ho sledovali s pobaveným výrazem.
"Madame Pomfreyová?" zeptala se Hermiona.
"Ano?Potřebuješ něco?"
"Ne tak docela, jen jsem chtěla vědět, kdy mě pustíte. Už mě nic nebolí, když se chci otočit v posteli, necítím ani náznak bolesti."
"To je dobře, že už je vám lépe, pustím vás asi zítra, nebo pozítří. Asi ale pozítří, abyste si mohla doplnit učivo přes víkend," uvažovala nahlas madame Pomfreyová.
"Dobře, děkuji. Kdy pustíte Rona?" zeptala se za něj Hermiona jelikož Ron do sebe ládoval snídani a měl plnou pusu.
"To ještě nevím, asi někdy příští týden," řekla madame Pomfreyová.
"Poš aš píští tyden?" zeptal se Ron s plnou pusou. "Vždyť mě uš niš není."
"Prosím?" povytáhla obočí madame Pomfreyová. Ron rychle spolkl co měl v puse a zeptal se ještě jednou.
"Proč až příští týden? Už se cítím dobře, úplně zdravý. Nemohla byste mě pustit zároveň s Hermionou? Alespoň by se mi snaž dohánělo učivo, už tak toho budu mít hodně. Madame Pomfreyová, prosím," žadonil Ron s výrazem anděla ve tváři, Hermiona se musela pousmát, když jej takto viděla.
"Nepřipadá v úvahu, aby vás propustila a vy začal chodit do školy!" řekla rázně madame Pomfreyová.
"A nešlo by, že byste mě pustila a já ještě pár dnů nechodil do školy ale přesto jsem byl na pokoji, ve své posteli a s kamarády po ruce? Pro uzdravení pacienta je přece důležitý i jeho duševní stav nemám pravdu?" snažil se ji přemluvit Ron.
"Madame Pomfreyová," vložila se do toho Hermiona. "Myslím, že má Ron pravdu. My by jsme ho už ohlídali, aby nedělal něco co nemá. Sama bych dohlédla na to, aby ležel v posteli a nikam nechodil. Jídlo by mu vždy někdo z Velké síně donesl. A kamarádi by mu pomohli dohnat učivo."
"No já nevím, promyslím si to," řekla nakonec madame Pomfreyová, v jejím obličeji byla vidět porážka, a také, že se jí to vůbec nelíbí.
"Díky," řekl Ron směrem k madame Pomfreyové.
"Ještě neděkujte, pane Weasley, nevíte, jak se rozhodnu."
"To máte pravdu.Ale mohu doufat, že mi vyhovíte."
"Ano, to zajisté můžete," s těmito slovy madame Pomfreyová odešla.
"Tobě také děkuji," otočil se Ron na Hermionu.
"A za co prosím tě?"
"Za to, že jsi se za mě přimluvila."
"Raději neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil, ano?" mrkla na něj Hermiona.
"Dobrá, ale i tak dík." Hermiona se usmála. Najednou si uvědomila jaký strašný má hlad. Vzala si z táce toast a s chutí ho snědla. Byl vynikající, přesně takový jaké má Hermiona ráda. Vzala si ještě dva a pak vše zapila dýňovou šťávou.
"Lahůdka," pochvalovala si.
"Budeš to ještě jíst?" zeptal se jí Ron a ukázal na tři toasty co zbyli na tácy. Hermiona těkala pohledem mezi Ronem a jeho tácem, byl prázdný do posledního drobečku, opět se musela pousmát.
"Jen si vezmi, pokud chceš."
"Vážně? O díky Hermiono!" řekl Ron s neskrývanou radostí v hlase.
"Není zač, já už jsem stejně dojedla," mrkla na něj a podala mu svůj tác. Ron se do toastů s chutí pustil. Asi mu velice chutnali, neboť je za chvíli všechny snědl. Spokojeně odfukoval, když dojedl. Pohodlně se uvelebil a zavřel oči, na tváři se mu rýsoval krásný úsměv.
"Měla jsi pravdu, lahůdka," řekl a pohladil si plné břicho.
"Jak já ti závidím," povzdechla si Hermiona.
"A co prosím tě?" vytřeštil Ron oči.
"To kolik toho sníš, no nezlob se na mě, ale já bych toho tolik do sebe nikdy nedostala, a kdyby ano, jak bych potom vypadala? Zato ty se pořád láduješ a není to na tobě vidět, ostatně jako každý kluk tvého věku. Například Viktor o prázdninách snědl k snídani jedenáct rohlíků, k obědu ten samí den šest knedlíků a k večeři," - naznačila prsy uvozovky -, " jen tři toasty, nechápu kam to dával, a nepřibral pak ani deko," kroutila hlavou Hermiona. Čekala, že ji na to Ron nějak odpoví ale ten ležel na posteli absolutně nehnutě. Z tváře mu zmizel onen krásný úsměv a nehradil jej kamenný výraz, za kterým Hermiona nevěděla co se skrývá. Pak promluvil, pomalu a nuceně.
"Tak to také nechápu. Neříkala madame Pomfreyová, že nám donese léky?" snažil se stočit rozhovor jiným směrem.
"A-ano to říkala," vykoktala ze sebe Hermiona, nechápala, proč Ron reaguje na zmínku o Viktorovi tak přehnaně. Ale to už se k nim blížila madame Pomfreyová s lektvary.
"Tady pro vás slečno Grangerová," řekla a podala Hermioně sklenici s nevalně vypadající tekutinou.
"A tady máte vy, pane Weasley," a podala lektvar Ronovi, jako by si s Hermionou vyměnil role, dnes to byl on kdo vypil tekutinu hned, když ji vzal do ruky. Hermiona ho bedlivě sledovala, za celou tu dobu se na ni ani jednou nepodíval. Nevěděla co si o tom má myslet.
"No tak, slečno, pijte."
"A-ano, promiňte," zakoktala se opět Hermiona a udělala co se po ní žádalo.
"Fuj, to bylo odporné!" nedokázala udržet své pocity.
"Léky, respektive se vašem případě lektvar, není od toho, aby vám chutnal ale aby vás vyléčil," opáčila rozzuřeně madame Pomfreyová.
"Promiňte," omluvila se opět Hermiona a střelila pohledem po Ronovi, který se na vedlejším lůžku dusil smíchy.
"Zdá se vám tady něco k smíchu?" zeptala se, s neskrývavou zlostí, madame Pomfreyová.
"Ne, omlouvám se," řekl Ron neupřímně a dál se pochichtával.
"Dobrá, mám takový pocit, že vám oběma dnes zakážu návštěvy, co vy na to?Jak by se vám to líbilo?" nyní madame Pomfreyová svůj hněv vůbec neskrývala. Ron se raději přestal chichotat ale stálo ho to mnoho úsilí.
"Opravdu jsme nechtěli, moc se omlouváme," řekla upřímně Hermiona a doufala, že to zabere. Neminulo se to účinkem, madame Pomfreyová zjihla a pousmála se na ni, poprvé od rána.
"No dobrá, přesvědčila jste mě, slečno Grangerová," řekla nakonec. "Ale ať už se to prosím neopakuje ano?A to se týká i vás pane Weasley," řekla a podívala se na docela bledého Rona.
"Je vám dobře pane Weasley?" zeptala se starostlivě madame Pomfreyová a přela k jeho lůžku.
"Je mi nějak divně, na zvracení a mdlo," řekl Ron, v obličeji byl celý zelený. Madame Pomfreyová ladně mávla hůlkou, aniž by použila zaklínadlo, a u Ronova lůžka se objevil kýbl. Netrvalo dlouho a Ron se do něj vyzvracel.
"Fuj, odporné," neodpustila si Hermiona.
"Bohužel s vámi musím souhlasit, slečno." řekla madame Pomfreyová a vzala do rukou Ronovu prázdnou sklenici od lektvaru, přičichla si k ní a zatvářila se jako by ji bodla včela.
"J-já se vám moc omlouvám, pane Weasley," vykoktala ze sebe a tvářila se ustaraně.
"Co se stalo?" vyhrkla Hermiona.
"Dala jsem mu lektvar na zvracení, nechápu jak se mi to mohlo stát, za celou dobu co zde dělám ošetřovatelku se mi to nestalo. Jsem si jistá, že jsem chystala lektvar proti bolestem," kroutila nevěřícně hlavou.
"I mistr tesař se někdy utne," usmála se na ni povzbudivě Hermiona.
"Prosím?"
"To je jedno mudlovské přísloví. Znamená to, že i ti nejlepší udělají občas nějakou chybu, nikdo z nás není neomylný," vysvětlila honem Hermiona, když viděla náznak nechápavosti v její tváři.
"Ach tak, ale v mém povolání si nemůžete dovolit dělat chyby, mohlo by to někoho stát i život," svěsila smutně hlavu madame Pomfreyová.
"Madame, myslím, že v tom co děláte jste jedna z nejlepších," snažila se ji povzbudit Hermiona. "Myslím, že by jste měla Ronovi donést nějaký lektvar na uklidnění," dodala ještě, protože to vypadalo, že na něj madame Pomfreyová docela zapomněla.
"Ach, ano, hned jsem tu," řekla a odcupitala pro další lektvar, který by měl Ronovi pomoct. Hermiona se podívala na bledého Rona a přála si, aby mu nějak mohla pomoct. Přemýšlela o tom co právě řekla madame Pomfreyové, že je jednou z nejlepších. Je to pravda, tak jak se jí mohl stát takový omyl? Ano, uvažovala stále, každý se může občas splést ale ještě neslyšela, aby se něco takového stalo madame Pomfreyové. Je to velice zvláštní, nemohla najít rozumné řešení Hermiona.
Najednou pohledem sklouzla k prázdné sklenici od špatného lektvaru. A co když, napadlo ji náhle, ty lektvary někdo vyměnil, madame Pomfreyová přeci říkala, že si byla jistá, že připravuje správný lektvar, uvažovala rychle, všechno to do sebe zapadá! Ale nikdo jiný tu dnes nebyl kromě ní a…