Melien Edhel - XI. kapitola

XI. KAPITOLA
Lidianna si sundala svrchní šaty a hodila je ledabyle na křeslo. Přešla k oknu a vyhlédla ven. Velké sněhové vločky se snášely k zemi a ten pohled ji naplnil smutkem. Tolik se na dnešní večer těšila a pak to skončí takhle!
Rozepnula sponu ve vlasech a upustila ji na podlahu.
Co udělala špatně? Když Legolas vytáhl dýku, myslela si, že ji jen zkouší. Nevěřila, že by ji opravdu zranil. Stále to nechápala. Proč to udělal? A pak ty divné vidiny...
Lidianna si prohlížela svou rozřízlou dlaň. Prstem druhé ruky opatrně přejela po povrchu rány pokryté zaschlou zčernalou krví. Nebolelo to, pociťovala jen podivné slabé mravenčení.
Na okamžik zavřela oči. Představila si, že by teď ležela vedle Legolase, tiskla se k němu...
Tak dost! Přinutila se s tím přestat. Akorát si teď připadala ještě osamělejší. Napadlo ji, jestli je v pořádku. Po jejich návratu ze zahrad nevyhlížel zrovna nejlépe...
Ale to přece není její starost! Jestli je mu špatně, dobře mu tak! Přesto se nemohla zbavit svých obav.
„Již nedivím se, že toho tobě tak dlouho trvalo!“
Chladný hlas za jejími zády ji vylekal. Prudce se otočila, poraněnou ruku schovala do záhybů sukně. Nechtěla, aby tahle neznámá nafoukaná Elfka zjistila, že jí Legolas ublížil. Černé neproniknutelné oči se zabodávaly do jejích a Lidianna se před ní cítila jako nahá. Úplně zapomněla, že jí řekla, aby přišla.
„Co tím myslíš?!“ zeptala se podrážděně. Byla ochotná udělat pro Ivana cokoli, ale to neznamená, že si nechá líbit, jak povýšeně se k ní tato Elfka chová! „Co kdybys začala tím, že mi řekneš své jméno!“ pobídla ji a posadila se na postel.
„Elanor.“ Hlas elleth se ozval překvapivě blízko.
Lidianna poplašeně vzhlédla. Černovlasá elleth teď stála přímo nad ní. Bez jakéhokoli varování se natáhla a uchopila Lidiannu za levé zápěstí. Lidianna se jí snažila vytrhnout, ale bez úspěchu. Elanor se dívala na její dlaň a nevěřícně vrtěla hlavou.
„Toť smyslu nedává...“
Lidianna znovu škubla rukou. Tentokrát se jí podařilo se osvobodit. „Mluvila jsi o Ivanovi,“ připomněla jí. Doufala, že to odvede pozornost od její ruky.
„Proč by čehož takého učinil?“ přemýšlela Elanor nahlas. A nebo se jí ptala?
„Nevím, o čem to mluvíš!“ zareagovala Lidianna prudce. „Jak teda můžu Ivanovi pomoct?“
Ale Elanor její dotaz ignorovala. „To s princem Legolasem spojena jsi, či se snad mýlím?“
Lidianna pokrčila rameny. „Ano, mám si ho vzít, ale - “
„Já o svatbě tu nehovořím, nýbrž o tomto!“ Elanor rozčileně ukázala na Lidianninu ruku. „Nikdy neslyšela jsem o tom, že by krevní pouto s Edain možné bylo!“
„Krevní pouto?“ opakovala Lidianna zaraženě.
„Nejspíš proto, že smyslu nemá se k někomu z Edain vázati...“ pokračovala Elanor jako kdyby tam ani Lidianna nebyla. „Či snad má?“
Lidianna mlčela. Nemyslela si, že Elanor očekává nějakou odpověď. A jí samotné se hlavou honilo mnoho otázek. Krevní pouto? Nikdy o ničem takovém neslyšela. Co to vůbec znamená?
„Lord Elrond mi mnoho o Edain vyprávěl... však Erumaxo jiný jest...“ Elanor se téměř pousmála, když si vzpomněla, jak ji tento Adan s porozuměním naslouchal, nic od ní nežádal a nestyděl se jí dát najevo, jak ho těší její společnost.
Lidianna na ni zmateně hleděla. „Erumaxo? Myslíš Ivana?“
Elanor přisvědčila. „Toť jména jeho bývalo, však nyní se Erumaxo jmenuje. Dle zvyku elfského musí jméno přinejmenším pěti písmen míti. Jmen kratších se pouze zvířatům dávají. Však toho ty nejspíše víš, vždyť tys sama jména nového přijala či nikoliv?“
„Ano, Legolas mi ho dal.“ Lidiannu ještě stále udivovalo, proč se rozhodl připojit k jejímu jménu elfské slovo „anna“, což znamená dar. „Ale jak to, že znáš Ivana?“
„Já a Nimloth o něho jsme se staraly, když ho sem zraněného přinesli,“ odvětila Elanor stručně.
V duchu si vybavila, jak se s Ivanem seznámila.
Šla náhodou kolem jeho pokoje a slyšela ho, jak v horečce blouzní. Protože poblíž nikdo jiný nebyl, vešla dovnitř. Ivan sebou házel na lůžku, jeho dozlatova opálená kůže byla pokrytá kapičkami potu. Navlhčila kus látky a začala mu jemně otírat tvář a po chvilce zaváhání i hrudník. Uklidnil se, ale dech měl stále zrychlený. Jeho prsa byla porostlá tmavými chloupky, něco takového nikdy předtím neviděla. Lordu Elrondovi, který byl vynikajícím léčitelem, často pomáhala ošetřovat Eldar, ale jejich těla byla naprosto holá a také jejich hruď nebyla nikdy tak mohutně stavěná jako u tohoto muže. Zvědavě sklouzla pohledem po zužujícím se proužku chlupů mizícím pod přikrývkou. Bezděčně se začervenala. Raději znovu navlhčila žínku a věnovala svou pozornost opět jeho obličeji. Jeho po ramena dlouhé tmavě hnědé vlasy byly mokré potem a lehce se na koncích vlnily, jeho hranatá spodní čelist byla zarostlá strništěm, což pro ni bylo také nové. Neodolala a zlehka po ní přejela prstem. Ihned ale ucukla, neboť vycítila, že se muž probudil. Pohlédla přímo do jeho oříškově hnědých očí. Pousmál se a pravil ´Diolla lle, arwen (Děkuji Vám, má paní).´ Nedokázala od něho odtrhnout zrak...
„Zraněný? Doufám, že to není nic vážného?“ zeptala se Lidianna poplašeně.
Elanor se posadila do nohou postele a potřásla hlavou. „Život jeho v ohrožení byl, však nyní již téměř zcela zdráv jest. Však kdo ví, kterak skončí, pokud ho odsud nedostaneme. On zítra do kobky přesunut býti má!“ Začínala být netrpělivá.
Vzpomněla si, kolik úsilí ji stálo, než přemluvila Nimloth, že se bude o Erumaxa starat místo ní. Asi by neuspěla, kdyby nezasáhl lord Elrond s tím, že by ten Adan mohl vědět něco užitečného, a proto by měl být pod neustálým dohledem. Elanor nevěděla, proč je s ním tak ráda. Cosi v něm ji mátlo a přitahovalo zároveň. Byl silný a přesto se nestyděl přijmout její pomoc. Nedokázala si představit, že by něco podobného udělal Legolas. Jistě by to považoval za projev slabosti.
„Proč by měl být uvězněn?!“ Lidianna se zamračila.
„Neb jedním z Edain jest,“ odpověděla Elanor prostě.
Pozorně si Lidiannu prohlížela. Při jejich prvním setkání byla hluboce uražena, že jí dal Legolas přednost. Nedokázala něco takového pochopit. Ačkoli po manželství s ním netoužila, zranilo to její ješitnost. Ale nemohla popřít, že se jí ulevilo, když si ji dal král Thranduil zavolat a oznámil jí, že svatba musí být odložena. Nevěděla, jak na toto sdělení zareaguje lord Elrond, ona sama tento odklad jen uvítala. Už od toho plesu, kdy se jí Legolas vyhýbal seč mohl a pak co nejdříve zmizel, si říkala, jak je chladný a bezcitný. Čím později s ním bude nucena žít, tím lépe!
Ale skutečnost, že se spojil s Lidiannou, a to, jak se k ní choval na nádvoří, ji mátly. Teď, když se trochu uklidnila, připustila, že Lidianna nevypadá až tak špatně, jak si původně myslela. Ne, že by se mohla rovnat elfské kráse, to ani zdaleka ne, ale bylo v ní cosi... milého. I když právě teď moc mile nevypadala.
„A to je všechno?!“ vyštěkla pobouřeně. „Jenom proto?!“
„Já obávám se, že ano.“ Elanor nehnula ani brvou. „Nevím, čeho s ním učiniti zamýšlejí, však rozhodně ho pustiti nehodlají. Kdo ví, co by s námi bylo, kdyby nás prozradil. Od Edain ničeho dobrého očekávati nelze.“
Lidianna vyskočila z postele, aby se proti takovému nařčení ohradila. Pak si to rozmyslela. Elanor měla nejspíš pravdu. Dokázala si představit, co by lidé zakrátko udělali z tohoto krásného a klidného kusu země. Veškeré stromy by bezohledně vykáceli a všude by postavili další pomníky své domýšlivosti. Pocítila téměř fyzickou bolest při této představě.
„Proč mu chceš pomoct, když pro vás znamená takovou hrozbu?“ nechápala Lidianna.
Elanor na ni bezradně hleděla. „Já nevím. Cítím, že to správné jest.“
Lidianna nenaléhala. „Dobře. Co teda musíme udělat?“
Elanor se zvedla a přešla k oknu. Zamyšleně si pohrávala s pramenem ebenově černých vlasů spadajícím jí do tváře.
„My ho do světa vašeho vrátiti musíme, zde v bezpečí není. Však průchod uzamčen a hlídán jest. Nicméně jsem dnes večer prince Legolase s Erestorem hovořiti slyšela. Princ zítra po den celý průchodu strážiti má. A strážce u sebe i klíč nosí...“ Elanor se odmlčela a tázavě pohlédla na Lidiannu.
„A to ho mám o něj požádat nebo co?“ Lidianna nechápala, proč mají Eldar ve zvyku hovořit v náznacích.
„Já nemyslím si, že bys u něho s žádostí touto uspěla, jakkoli velkou slabost on pro tebe má.“ To poslední znělo téměř jako obvinění.
„Co tím chceš říct?!“ Lidianna přistoupila k Elanor.
Elleth přimhouřila oči. „Já na nádvoří jsem vás viděla... a ruka tvá...“
„Jak jsi vůbec věděla, kdo jsem, když já jsem tě dnes viděla poprvé?“ zeptala se jí Lidianna.
„Král Thranduil se mnou o svazku tvém s princem Legolasem hovořil...“
„Opravdu?“ Lidianna udiveně pozvedla obočí. „Asi tě to muselo ranit.“
Elanor bez zájmu pokrčila rameny. „Mezi námi citů žádných není. A kdybych vás dva spolu neviděla, nikdy bych neuvěřila, že vůbec citů nějakých schopen jest.“
Lidianna se musela přemoct, aby jí nesdělila, že totéž si myslí ona o ní. I když to, jakou má starost o Ivana...
„Jak teda ten klíč získáme?“
Elanor se na ni pousmála. „Myslím, že pro tebe by to problémem býti nemělo...“ Její tón byl nepřirozeně přátelský. „Vy dnes v noci uprchnete a v lese se skryjete. Až princ na hlídce státi bude, ty pozornost jeho upoutáš. Erumaxo ho zneškodní a klíč mu sebere. Já zbraně vám obstarám a z paláce se dostati vám pomohu.“
„Zneškodní?“ opakovala Lidianna nevěřícně. „Copak není jiný způsob? Kdybychom mu vysvětlili - “
„Čehož mu vysvětlovati chceš?!“ přerušila ji Elanor výsměšně. „Že zákonu porušiti má? Cos takého on nikdy neučiní!“
„To je možné, ale já to musím zkusit,“ trvala Lidianna na svém.
„Blázne! Vždyť se tím prozradíš! Chytnou ho a kvůli tobě!“ Elanor jen stěží potlačovala hněv. Nechtěla, aby se Erumaxovi něco stalo.
„Ale já chci mít jistotu, že není jiná možnost!“ odsekla jí Lidianna. „Pokud se ti to nelíbí, tak si to udělej, jak chceš! Ale beze mě!“ Lidianna se zarazila a zhrozeně na Elanor zírala. Nemohla uvěřit tomu, co právě pronesla. Neříkala snad, že udělá pro Ivana cokoli? Jenže teď, když zjistila, že by musela ublížit Legolasovi, uvědomila si, že to nedokáže. Možná předtím ano, ale od jejich společné projížďky, kdy ho blíž poznala, se v ní cosi změnilo. Ona se změnila.
„Ty s ním přec odejdeš, či nikoliv?“ Elanor ji upřeně sledovala.
„Já... já nevím.“ Lidiannin hlas se chvěl. Dokáže Legolase opustit? Po tom všem, co se mezi nimi stalo?
Její váhání Elanor ještě víc podráždilo. „To pro tebe tolik znamená?! Víc než přítel tvůj?!“
„A proč ty s ním neodejdeš?“
„Já?“ Elanor vypadala zaskočeně. „Cožpak bych mohla?“
„A proč ne? Co tě tu drží? To, žes slíbila, že si Legolase vezmeš?“
„Toť slib strýce mého otci jeho jest! Mě na názor můj se nikdo netázal!“ Podle toho, jak se tvářila, bylo zřejmé, že jí to nebylo příliš po chuti. „Ne. Já nemohu, neb on smrtelným jest. Kterak dlouhého trvání by svazek náš měl?“
Lidianna chápavě přikývla. Podobná slova slyšela už od Thranduila.
„Budiž. Ty se ho zeptáš a co pak? Čehož učiníš, až on tobě pomoci odmítne?“ vrátila se Elanor k původnímu tématu.
Lidianna se k ní otočila zády. „To je moje věc. Ty nás dostaň ven, já se postarám o klíč!“
Elanor odmítavě potřásla hlavou. „Jen o klíč tu nejde! Nezbytné též jest, Legolase od průchodu dostati!“
„To také zařídím,“ odvětila Lidianna příkře. Neměla sice nejmenší tušení, jak to udělá, ale snad do zítřejšího dne na něco přijde.
Elanor hned nezareagovala. Stále přemýšlela o Lidianniných slovech. Co ji tu drží? Strach někomu důvěřovat a být na něm závislá? Co by s ní bylo po Erumaxově smrti? A kdyby si zvolila smrtelnost jako potomci Elronda? Žila už tak dlouho a přesto měla pocit, že doopravdy začala žít až ve chvíli, kdy poznala Erumaxa. Cítila se s ním tak... výjimečná. Ale chtěl by vůbec Erumaxo, aby s ním šla? Co když je tu někdo, kdo na něho čeká? A co když není? Co bude dělat, až on odejde do svého světa a ona zas zůstane sama? Elanor se zmocnila úzkost. Musí se rozhodnout, ale má na to tak málo času. A jak se asi rozhodne Lidianna?
„Dobrá.“ Elanor se Lidiannin nedomyšlený plán vůbec nelíbil, neměla však na vybranou. „Vy se nyní co nejdříve z paláce dostati musíte. Já pozornosti jednoho ze stráží odvedu a vy mezitím projdete. Erumaxo cesty zná. Zbytek na tobě jest.“
„To tam budeme mrznout celou noc?“ Lidianna se lítostivě podívala na postel a povzdechla si.
Elanor to neušlo. „Možnosti jiné není! Zítra ráno byste se již z paláce nedostali! Navíc sníh stop vašich do doby té skryje!“
Lidianna rezignovaně přikývla a odešla do šatny, aby se převlékla. Vybrala si zelené šaty s hnědým živůtkem a zelený plášť, nicméně věděla, že to nebude dostatečná ochrana proti zimě. Možná Eldar zimu necítí, ale jí stačilo, jak prochladla za tu dobu, co seděla s Legolasem v zahradách. Nic teplejšího však neměla.
„Jsem připravená.“ Lidianna si stáhla vlasy do ohonu a přistoupila k Elanor.
Ta ji sjela pohledem. „Pojďme tedy.“ Pružným krokem se vydala ke dveřím.
„Počkej ještě.“ Lidianna náhle zaváhala. Jak může vědět, že všechno, co jí tu ta elleth povídala, je pravda? Co když je to jenom past? Sama přiznala, že o ní hovořila s Thranduilem. Co když je to jen další z králových her?
„My času nazbyt nemáme. K horám to daleko jest a vy pěšky jíti musíte,“ popoháněla ji Elanor.
Lidianna zoufale pátrala v jejích chladných očích, aby se ujistila, že nedělá chybu, ale tvář Elanor byla prosta jakýchkoli emocí. Může jí důvěřovat? Co když Elanor vůbec nejde o Ivana, ale sleduje své vlastní zájmy? Co když lhala, když mluvila o svých citech k Legolasovi?
„Pokud sis toho rozmyslela, tak toho nyní řekni! Já nepřipustím, by pochyby tvé život Erumaxův ohrozily!“
Lidianna nakonec přikývla a následovala Elanor až na vnitřní nádvoří. Bylo tvořeno seskupením čtyř budov, z nichž nejhonosnějším byl bezpochyby palác. Na něj z obou stran navazovaly další objekty, zleva ubytovna vojáků a stáje, vpravo se pak nacházely kuchyně, sklady a ubytování pro služebnictvo. Přes nádvoří proti paláci stál dům pro hosty s vlastními stájemi. Průchod v něm, kudy Lidianna předtím šla s Legolasem do zahrad, byl nyní zabezpečený ozdobnou mříží. Při té vzpomínce si mimoděk pohladila ránu na ruce. Snad bude mít ještě příležitost tam zavítat.
„Počkej zde!“ přikázala jí Elanor šeptem a Lidianna bez námitek uposlechla. Elanor pak tiše zmizela ve tmě a Lidianna jen doufala, že se její dřívější obavy nenaplní. K její úlevě se však elleth po krátké době opět objevila a tentokrát ne sama.
„Ivane!“ zašeptala Lidianna téměř bez dechu. Radostně svého přítele objala. Byl oblečen do tmavých nohavic, tuniky a pláště, přesto jí neušlo, jak je pohublý. Zamrazilo ji, když spatřila meč u jeho pasu.
„Lído! Měl jsem o tebe strach!“ Ivan ji pevně sevřel v náručí. „Neboj, dostaneme se odsud!“
Lidianna mlčky přisvědčila. Stále si nebyla jistá, zda se chce vrátit. Co ji tam čeká? A co ji čeká tady?
„Lído, jsi v pořádku?“ Ivan se na ni starostlivě díval.
Chabě se pousmála. „Samozřejmě. Nedělej si starosti.“ Jemně se vykroutila z jeho objetí.
Ivan se obrátil k Elanor. Uchopil její ruku a něžně ji políbil, pak ji ještě chvíli držel ve své. „Diola lle ten´iluve, arwen Elanor (Děkuji ti za všechno, lady Elanor). Amin n´demaduva lle oio (Nikdy na tebe nezapomenu).“
„Aa´ menealle nauva calen ar´malta (Ať cesta tvá zelenou a zlatou jest),“ rozloučila se s ním elleth. Její dlaň na okamžik pohladila jeho tvář.
Lidianně se na okamžik zdálo, že se její černé oči vlhce zaleskly. Pak se k nim však Elanor otočila zády a zamířila ke vchodu do zahrad. Klíčem, který vytáhla z váčku u pasu, odemkla a zmizela jim z očí.
Ivan pevně uchopil Lidianninu ruku a vydal se tiše za ní. U zdi se zastavil a naslouchal. Lidianna zaslechla hlas Elanor a mužský hlas zabrané do rozhovoru. Ivan si přiložil ukazováček na ústa a pak se vyplížil ven. Mlčky gestikuloval, že ho má následovat. Lidianna tak neochotně učinila. Ivan se opět zmocnil její ruky, tentokrát levé, a Lidianna jen stěží potlačila bolestivé zasyknutí. Nechala se vést podél zdi pryč, ale neodolala, aby se ještě naposledy neotočila. Zahrady vypadaly úplně stejně, jako když do nich předtím zavítala s Legolasem. Měsíc je zaléval svým bledým světlem, sněhové vločky se lehce snášely na zem. Vzpomněla si na svoji a Legolasovu krev na podlaze v altánku. Krevní pouto... Obávala se, co se stane, až se opět střetne s Legolasem. Dokáže ho přesvědčit, aby jim pomohl? Dokáže ho zradit, aby pomohla Ivanovi? Dokáže ho opustit?
Ivan ji bez přestávky táhl za sebou a teprve když dorazili mezi první stromy, zmírnil trochu tempo. Lidianna se rozhlédla kolem sebe. Ani si nevšimla, že už jsou v lese, tak plynule navazoval na zahrady. Přizpůsobila se tempu Ivana. Pravou rukou si přidržovala dlouhou sukni a lem pláště a zamyšleně kráčela vedle něho. Netušila, že si ji Ivan zkoumavě prohlíží. Připadala mu něčím jiná. Pak tu myšlenku zahnal. Samozřejmě, že je jiná! Bůhví, jak dlouhou dobu tu strávila a nedá se říct, že by se Eldar chovali k lidem zrovna přehnaně zdvořile. Nečekaně se zastavil a Lidianna, která se nedívala na cestu, do něho téměř vrazila.
„Je všechno v pořádku?“ zeptal se jí znovu pátravě, bezděčně pevněji sevřel její ruku.
Lidianna tlumeně vyjekla a trhla sebou.
„Co se děje?“
Dřív, než tomu stačila zabránit, pozvedl její ruku a když jeho oči padly na hlubokou ránu na její dlani, rozzlobeně vydechl.
„Co je to?! Kdo ti to udělal?!“
„To nic není! Jenom jsem se řízla!“ snažila se ho uklidnit Lidianna, ale i jí samotné to znělo nevěrohodně.
„Tys nikdy nebyla dobrý lhář a tohle je hodně ubohá výmluva! Kdo to byl?!“
„To je snad jedno, ne? Stejně s tím nemůžeš nic udělat.“ Lidianna ho pravou rukou uchopila za zápěstí. „No tak, pojď. Musíme pokračovat v cestě.“
„Vlastně je jedno, kdo to byl! Za všechny zodpovídá král a nebo přinejmenším princ! Však já se již zítra postarám, aby za tohle zaplatil!“
Lidiannu vyděsil jeho pomstychtivý tón. „Ivane, nech toho, prosím! Slib mi, že neuděláš nějakou hloupost! Nesmíš mu ublížit! Já to nepřipustím!“
Vylekalo ji, když ji náhle uchopil za ramena. „Slyšíš se, co říkáš?! Proč ho bráníš?!“
„Protože on mě taky bránil! Staral se o mě... a... Já nechci, aby se mu něco stalo!“ Lidianně se chvěl hlas. Kousla se do spodního rtu, aby se nerozplakala.
„Zamilovaná do elfského prince... Je to vůbec možné?“
Nejraději by ho za tu poznámku udeřila. „Nevysmívej se mi! Tys taky nebyl k Elanor zrovna chladný!“
„Právě Elanor mi řekla, jak je tenhle tvůj princ bezcitný! Ještě štěstí, že nám pomohla utéct a ty si ho nemusíš vzít!“
„Jenže já si ho chci vzít!“ vyhrkla Lidianna bez přemýšlení. Zaraženě hleděla na Ivanův šokovaný výraz. Ale byla to pravda. „Ivane, promiň, ale... já se nechci vrátit. Nic mě tam nedrží...“
Ivan s ní lehce zatřásl. „Ty ses musela zbláznit! Já tě tu nenechám! Kdo ví, co by se ti tu stalo!“
Lidianna zavrtěla hlavou. „Amin uuma malia. Amin mela ho. Ro varuva amin. (To je mi jedno. Já ho miluji. On mě ochrání.)“ Nechápala, proč jí trvalo tak dlouho, než to pochopila.
Udivila ho její znalost Quenyi. I když Lída ho dnes udivovala v mnoha směrech. „Lle tanaka (Jsi si jistá)?“
„Uma (Ano, Ivane), Ivan.“ Zlehka ho pohladila po hřbetu ruky.
„Amin estela lle valinuva (Doufám, že budeš šťastná).“ Ivan ji krátce objal.
Lidianně sklouzla po tváři slza. Její přítel byl jedním z mála lidí, kteří dokázali akceptovat její rozhodnutí bez dalších námitek. Vzpomněla si na všechny jejich společné chvíle, které pro ni tolik znamenaly. Na jejich výlety do přírody, povídání u dobrého jídla, dlouhé rozhovory po telefonu v noci... Tolik jí bude chybět!
„Třeba se ještě setkáme,“ pronesl Ivan s předstíraným optimismem, jako kdyby vycítil, na co myslí. Oba však dobře věděli, jak je to nepravděpodobné. Přesto mu byla za toto gesto vděčná.
„Určitě,“ usmála se na něho, její úsměv stejně falešný jako jeho.
Nějakou dobu tam jen tak beze slov stáli proti sobě.
Ivan promluvil jako první. „Takže... pokud mu nemám ublížit, jak to teda provedeme? I když ty ses rozhodla tady zůstat, já se pořád chci vrátit. Nepatřím sem.“
„Zkusím s ním promluvit, snad ho přesvědčím... Věř mi, nějak to půjde.“ Lidianna se snažila znít přesvědčivě. Podle Ivanova výrazu jí však bylo jasné, že ho neoklamala.
„Dobře, ale pokud se ti to nepovede, tak budu muset použít pádnější argumenty.“
„Nestrachuj se, já mám dostatečně přesvědčivé argumenty.“
Odpovědí jí byl tlumený smích. Lidianna se vylekaně otočila a ke svému údivu spatřila Elanor. Opírala se o strom, dlouhé černé vlasy jí volně splývaly přes ramena, veškeré složité copy, které předtím zdobily její hlavu, byly rozpletené.
„Elanor, mani naa lle umien sinome (Elanor, co tu děláš)?“ Ivan k ní přistoupil a jemně jí odhrnul pramen vlasů z tváře.
„Amin autien yassen lle manka lle caela amin (Půjdu s tebou, pokud mne s sebou vezmeš).“ Její hlas byl sotva slyšitelný, tváře jí zrůžověly.
„Amin kaimele no´lle nyarien amin sina (Snil jsem o tom, že mi tohle řekneš).“ Ivan jí položil ruku na krk a palcem přejel po její tváři. Přitiskla se k jeho ruce a spokojeně přivřela oči.
Lidianna si rozpačitě odkašlala. „Myslím, že bychom měli vyrazit...“
Ivan i Elanor ji ignorovali. Ivan přesunul svou ruku na bradu a palcem pohladil její spodní ret. Elanor na něj vtiskla polibek.
„Ivane! Nemáme moc času!“ Lidianna by je nejraději nechala o samotě, kdyby to bylo jen trochu možné.
„Promiň, Lído.“ Ivan konečně Elanor pustil.
Znovu se vydali na cestu. Elanor kráčela vpředu, Lidianna a Ivan klopýtali za ní. Lidianna brzy ztratila přehled o tom, jak dlouho jdou nebo kde jsou. Zasněžené lesy se zdály nekonečné. Až když dorazili na břeh říčky, uvědomila si, kde se nachází. Vybavilo se jí, jak jí tu Legolas ukazoval své oblíbené místo. Tolik si přála být zase s ním!
Opatrně přešli řeku a utábořili se nedaleko skal. Teď zbývalo jen čekat, dokud se neobjeví Legolas. Ivan sice navrhnul, aby se pokusili utéci hned, chtěl se kvůli Lidianně vyhnout střetnutí s Legolasem, ale Elanor tento nápad zavrhla. Pochybovala, že by se jim podařilo překvapit strážce a také Lidianna by se již nestihla vrátit do paláce včas, aby podezření z Ivanova útěku nepadlo na ni. Ivan musel neochotně připustit, že má pravdu. Rezignovaně se opřel o kámen a zabalil se do pláště. Přesto ho brzy roztřásla zima. Elanor se posadila vedle něho a přitiskla ho k sobě, aby ho zahřála. Lidianně kupodivu chladno nebylo. Z rány na ruce se do jejího těla šířilo podivné teplo, vzbuzovalo to v ní představu Legolasova objetí...
„Lidianna, tula sinome (Lidianno, pojď sem),“ vybídla ji Elanor šeptem. Ivan mezitím usnul s hlavou na jejím rameni.
Lidianna si k ní přisedla. Neměla nejmenší ponětí, co po ní může chtít.
„Lle sinta tanya lye coiar naa e´lle camea (Ty vědoma si jsi, že životy naše v rukou tvých leží)...“
„Nemusíš se bát, já vás nezklamu,“ ujistila ji Lidianna.
„Já se nebojím, však ty by ses o sebe báti měla,“ pronesla Elanor chladně a z boty vytáhla dýku.
Lidianna bez dechu zírala na stříbrně se lesknoucí čepel.