Hermiona - část 10.

Najednou pohledem sklouzla k prázdné sklenici od špatného lektvaru. A co když, napadlo ji náhle, ty lektvary někdo vyměnil, madame Pomfreyová přeci říkala, že si byla jistá, že připravuje správný lektvar, uvažovala rychle, všechno to do sebe zapadá! Ale nikdo jiný tu dnes nebyl kromě ní a… Z jejích úvah ji vytáhla madame Pomfreyová, která přinesla sténajícímu Ronovi lektvar proti bolestem a lektvar na uklidnění žaludku.
"Tady máte pane Weasley, ještě jednou se vám moc omlouvám, za to ,malé' nedorozumění, opravdu netuším jak se to stalo, tak pijte," řekla posmutněle madame Pomfreyová. Ron poslušně vypil první lektvar. Úleva na něm byla okamžitě viditelná, jeho obličej změnil barvu ze zelné do normálního barvy.
"M-moc vám děkuji," řekl Ron s úlevou v hlase.
"Ještě jednou se vám omlouvám."
"Vše v pořádku, ostatně, teď jste svou chybu maximálně napravila, nevím co bych si počal, kdyby jste mi nepomohla," usmál se na ni povzbudivě Ron.
"Děkuji," špitla madame Pomfreyová a svěsila hlavu.
"Musím pít i toto?" ukázal Ron na druhou sklenici s lektvarem.
"Ano, musíte. Je to proti bolesti, uleví se vám."
"Ale mě nic není."
"Pane Weasley, o tomto s vámi nehodlám diskutovat."
"Ale…"
"Pijte," řekla přísně madame Pomfreyová.
"Hm," resignoval Ron a vypil nevábně vypadající lektvar.
"Tak je to dobře, a teď se snažte usnout, prospěje vám to, a pokud chcete, abych vás propustila zároveň se slečnou Grangerovou bylo by to ve vašem nejlepším zájmu," řekla madame Pomfreyová, vzala si všechny prázdné sklenice a odešla.
"Hermiono?"
"Ano?"
"Teď mi tak nějak došlo, nevíš jak dopadl famfrpálový zápas?" vyzvídal stále ještě bledý Ron.
"Vím," pousmála se.
"No tak mi to řekni," dožadoval se Ron.
"A mám zkazit Harrymu radost? Víš jak se ti určitě těší říct, že…"
"Jsme vyhráli!" dokončil za ni nadšeně Ron.
"Hele ale já jsem ti nic neřekla! Sám ti to bude chtít říct a probrat do posledního detailu."
"Takže jsme vyhráli?" ujišťoval se Ron.
"Ano," pousmála se Hermiona.
"Doufám, že se tu dnes zastaví, i s Ginny. A možná by mohla dojít i ta, jak se to jen jmenuje, Peggi, myslím, no prostě ta plavovlasá kráska co komentovala poslední zápas, je z Havraspáru, víš koho myslím?" drmolil Ron.
"Ano, jmenuje se Peggi Alsová a je z pátého ročníku, strašně milá dívka, měla o tebe strach a mě pomáhala," jakmile to Hermiona řekla hned litovala, Ronovi se rozsvítili oči štěstím, že o něj má zájem nějaká krásná dívka, alespoň si myslel, že o něj má Peggi zájem.
"Ona se o mě bála?"
"Ano, vypadalo to tak," svěsila hlavu Hermiona.
"A ty? Ty ses o mě také bála?"
"Rone," řekla Hermiona pomalu a podívala se na něj, "všichni byli strachy bez sebe. Celá tvoje rodina, někteří učitelé a mnoho dalších lidí a spolužáků, samozřejmě nesmím zapomenout na Hagrida."
"Hm," vypadalo to jako by tato odpověď Ronovi stačila ale Hermiona si tím nebyla jistá, podezřele se usmíval. Hermiona se ponořila zpátky do úvah, kdo mohl vyměnit madame Pomfreyové lektvar pro Rona. Pohodlně se uvelebila na posteli a zavřela oči, aniž by to chtěla, během chvilky usnula.
Opět se jí zdál sen o neznámé dívce podobné Peggi a Viktorovi, ovšem s jiným scénářem.
Stáli před ošetřovnou a drželi se za ruce, Viktor jí něco šeptal ale Hermiona neslyšela co. Pak ji náhle pustil a opatrně otevřel dveře ošetřovny, vstoupil dovnitř a rozhlédl se. Asi nikoho neviděl, neboť neznámé dívce rukou naznačil, aby šla za ním. Vešli dovnitř, Viktor šel normální chůzí k nějakému lůžku, dívka šla potichoučku po špičkách někam dále. Viktor přešel k závěsům, které byly roztažené kolem postele a roztáhl je a… V tom se Hermiona vzbudila.
"Harry? Co tu děláš? Kolik je hodin?" vydechla Hermiona zmateně.
"Ahoj Hermiono, teda spíše dobré ráno, koukám, že sis trochu pospala," culil se na ni Harry.
"Cože, ráno? To jsem prospala celý den?"
"Ne, to byl pouze slovní obrat, je pozdní odpoledne, zanedlouho se bude podávat večeře. Už jsme tu pěkně dlouho, teda teď už jsem tu jenom já."
"Kdo tu s tebou ještě byl?"
"Ginny, Fred, Georgie a Peggi. Nevím proč, ale Peggi se vůbec nelíbilo, že spíš, zřejmě s tebou chtěla mluvit, pokoušela se tě vzbudit ale ty si začala říkat něco vy smyslu, že je neslyšíš, koho si neslyšela? A co ti Peggi chtěla, nevíš?"
"A kde jsou teď ostatní?"
"Už museli jít, měli hodně práce. Hele, zdá se mi to nebo se vyhýbáš odpovědět?" povytáhl obočí Harry.
"Ne, to ne, jen mě zajímalo, kde jsou ostatní," pousmála se Hermiona.
"Odpovíš mi konečně?" dožadoval se Harry.
"Ano, ano, nedočkavče. Zdálo se mi, že někdo stál před ošetřovnou a mluvil, já ho neslyšela, tím by se vysvětlovalo to moje mluvení ze spaní a co po mě chce Peggi vážně netuším, spokojen? Nebo si čekal, že to bude něco zajímavějšího?" utahovala si z něj Hermiona.
"Harry, ty jsi strašná drbna," ozval se z ničeho nic Ron a propukl v hlasitý smích, Hermiona se k němu ochotně přidala, i když ne tak hlasitě.
"To není pravda," snažil se bránit Harry a zrudl při tom jako krocan, ale minulo se to účinkem a Hermiona s Ronem se rozesmáli ještě víc.
"N-ne promiň, o-omlouvám se," vykoktal ze sebe Ron a stále se smál. Když ho Harry viděl rozesmál se taky.
"Můžete mi vysvětlit co se tu děje? Co je tu tak humorného, že kvůli tomu musíte řvát jak na lesy? Uvědomujete si, kde se právě nacházíte?" zeptala se rázně, z ničeho nic, madame Pomfreyová.
"Promiňte, moc se omlouváme, tady Harry Potter byl nechtěně legrační," vysvětlovala hned Hermiona.
"Slečno Grangerová," řekla nasupeně madame Pomfreyová.
"Ano?" usmála se kouzelně Hermiona.
"Máte obrovské štěstí," řekla resignovaně madame Pomfreyová, otočila se na podpatku a odešla.
"Jak ty to děláš," divil se nahlas Ron.
"Přirozený talent," odpověděla prostě.
"Říkala ti Hermiona jak dopadl famfrpál? Respektive, co se stalo potom co si spadl?" zeptal se Harry už klidného Rona.
"Ne, jen mi naznačila, že jsme vyhráli, je to pravda? Chytil si Zlatonku? Ale jak, vždyť co já si ještě pamatuji tak ji měl Krum, teda Viktor nadosah, jak si mu ji vyfoukl?"
"Počkej, počkej, to je jako lavina, ty tvoje otázky," hlesl si Harry. Hermiona ty dva pozorovala, bylo úžasné s jakým zápalem se dokázali bavit o famfrpálu. Ron se ptal na každý nesmyslný detail zápasu a po očku se díval na Hermionu, která se jen usmívala, bylo pěkné je takhle vidět, zvláště po době, kdy měla pocit, že Rona a Harryho kvůli Viktorovi zanedbává.
Viktor, uvědomila si náhle Hermiona, co když ten sen byl pravdivý? Co když tu sním byla ta záhadná dívka, i Peggi mi psala, že ho s někým viděla…
"Harry? Mohl by si pro mě něco udělat?" zeptala se bez rozmyslu.
"Samozřejmě, co potřebuješ?"
"Když napíši dopis Peggi, předáš jí ho?"
"Jistě, kdy, na večeři?"
"Co nejdřív," prosila Hermiona.
"Dobře," ujistil ji Harry.
"Jé, ale já nemám pergamen ani brk," povzdechla si Hermiona, to už však Harry vytahoval ze školní brašny kalamář s inkoustem, brk a pergamen.
"Ještě něco?" zeptal se s úsměvem.
"Ne, děkuji, si moc hodný," řekla s vděčností Hermiona, sáhla po brku, namočila si hrot v inkoustu a dala se do psaní.

Ahoj Peggi,
Harry mi říkal, že jsi se mnou potřebovala mluvit, asi kvůli Viktorovi, nevím přesně. Prosím přijď za mnou co nejdříve, potřebuji s tebou mluvit, ale o samotě, což nepůjde, když je tu Ron, zkus to nějak prosím vymyslet mě momentálně nic nenapadá, přijď prosím brzy.

Hermiona

"Tady, a ještě jednou děkuji," řekla Hermiona podala Harrymu dopis pro Peggi, ten si ho pečlivě schoval do hábitu.
"Doufám jen, že jí ho nezapomenu předat, znáš mě…" uculoval se.
"No právě."
To už k nim šla madame Pomfreyová s plnými tácy jídla, které provonělo celou ošetřovnu nádhernou vůní, z které by se nejednomu sběhli sliny.
"Myslím, že už raději půjdu, netušil jsem, že jsem tu tak dlouho. Tak zase někdy," rozloučil se Harry s Ronem a Hermionou.
"Nashledanou, madame Pomfreyová," zavolal ještě na madame Pomfreyovou.
"Nashledanou, pane Pottere," řekla madame Pomfreyová radostně, jako by se jí ulevilo, že už odchází.
"Tady máte vy dva, večeře, poté vám donesu lektvary, dobrou chuť."
"Díky," řekli sborově a pustli se do jídla.
"Doufám, že tentokrát mi donese správný lektvar už na poprvé," ušklíbl se Ron a vzal si další kousek obloženého chleba.
"Rone, každý se může splést," řekla nasupeně Hermiona, byla si téměř jistá, že to nebyla chyba madame Pomfreyové, málokdy se mýlila. Nesprávný lektvar jí musel někdo podstrčit, jinak si to nedokázala vysvětlit.
"Já vím, ale dokážeš si představit jak mi bylo? Spadnout z koštěte je oproti tomu procházka růžovým sadem, bylo to strašné."
"To ti bylo opravdu tak zle?" culila se na něj Hermiona.
"Jo bylo, a můžeš mi prosím tě říct co je ti tu k smíchu?"
"Měl bys vidět jak se teď tváříš," smála se Hermiona. Ron zrudl natolik, že jeho vlasy měli stejnou barvu jako obličej. Zašklebil se na Hermionu a napil se dýňové šťávy. Na Hermionu už nepromluvil. Málokomu se podařilo Rona urazit, ale jak vidět, Hermioně se to právě podařilo.
"Promiň," vzdala to nakonec Hermiona, nevypadalo to, že by se Ron chystal promluvit jako první. Po očku se na ni podíval a ušklíbl se.
Zbytek večeře dojedli mlčky, když jim madame Pomfreyová donesla lektvary, třikrát každý zkontrolovala jestli jsou to ty správné. Spokojeně se usmívala, když zjistila, že jsou.
Hermiona byla celý večer jako na trní. Čekala jestli se jí ozve Peggi a pořád nic. Ani se nedošla ukázat na ošetřovnu.
"Hermiono?" ozval se náhle Ron.
"Hm?"
"Víš, že jsi mi ještě něco nevysvětlila?"
"Co máš namysli?" zatajila dech, tušila, že se chce vyptávat na Viktora. Zatnula ruce v pěsti a napjatě čekala.
"Jak to bylo s tím Viktorem?" jeho jméno vyslovil skoro s odporem, nebo si to jen namlouvala?
"Nevím co máš namysli," zalhala.
"Ale no tak, Hermiono, oba víme co myslím. Nedělej hloupou. Myslím ten tvůj údajný pád. Sama si mi přiznala, že jsi nespadla, tak já bych rád znal pravdu, co se ti stalo? Ale nelži mi prosím," naléhal na ni Ron, celou tu dobu se do ni vpíjel očima a čekal, že něco řekne. Dlouho se rozmýšlela co mu má říct.
Odtrhla od něj pohled a zahleděla se do stropu, přemýšlejíc nad odpovědí.